USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 3. 3. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné S. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2019, sp. zn. 3 To 269/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 73/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné S. K. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2019, č. j. 5 T 73/2019-51, byla obviněná uznána vinnou přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzena podle § 205 odst. 2 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněná dopustila uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že ačkoliv byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 11 T 131/2018, který nabyl právní moci téhož dne, uznána vinnou ze spáchání trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který jí byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 180 hodin, které dosud ani z části neodpracovala, dne 17. 4. 2019 v době kolem 17:45 hod. v Brně v prodejně Billa na XY odcizila potraviny a drogistické potřeby, konkrétně čokoládové vajíčko Lindor, barvu na vlasy Loreal Casting, ústní vodu Listerine, Sunárek, prací prostředek Vanish Gold, tři dětské výživy Hamánek, Sunárek svačinku, dvě balení mléčné kaše Hami a láhev rumu Božkov 0,5 l tak, že je vložila do tašky a bez zaplacení s nimi prošla pokladní zónou, za kterou byla zadržena zaměstnancem prodejny i s odcizeným poškozeným zbožím, svým jednání způsobila poškozené společnosti BILLA, spol. s r. o., škodu v celkové výši 1 403 Kč; odcizené zboží bylo následně bez poškození vráceno zpět do prodeje.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 8. 2019, č. j. 3 To 269/2019-77, podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Usnesení soudu druhého stupně napadla obviněná prostřednictvím obhájce v celém rozsahu dovoláním, opírajícím se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedla, že byl porušen § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť společenská škodlivost jejího jednání nedosáhla hranice trestného činu. Jednala jakožto nemajetná matka hladovějícího dítěte, která odcizila zejména věci sloužící pro výživu jejího dítěte, případně pro zajištění své nutné hygieny a vzhledu (ústní vodu a barvu na vlasy) a k prodeji za účelem získání hotovosti pro nákup dalších věcí pro dítě, konkrétně očních kapek (rum).
Byla s dítětem zcela sama a bez prostředků a neměla jinou možnost, jak svoji situaci řešit, neboť v Brně neexistuje organizace, která by poskytovala okamžitou a efektivní pomoc pro takové případy. I neodkladná peněžitá pomoc jí byla přislíbena do týdne. Je také společensky škodlivější, aby bylo malé dítě zbaveno na několik měsíců matky, než aby bylo jednání obviněné vyřešeno jinými prostředky v souladu s § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Pro případ, že by se Nejvyšší soud s touto argumentací neztotožnil, obviněná namítla, že jí byl uložen nevhodný a zbytečně přísný trest a byl tak porušen § 39 odst. 1, 2 tr.
zákoníku a zásada rovnosti čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Poukázala na svoji trestní minulost, obsahující i výrobu pervitinu, který rovněž užívala. Z následného výkonu trestu byla podmíněně propuštěna, drogy neužívá, porodila dítě a stará se o ně. Skutečnost, že není beznadějná kriminálnice, prokazuje i to, že jí byl v minulé trestní věci uložen trest obecně prospěšných prací, neboť si soud byl vědom toho, že obviněná potřebuje vychovávat a dostat příležitost. Zmíněný trest obviněná řádně vykonává.
Dále také nebyla zkoumána otázka jejího duševního stavu, za což si ale může částečně sama, neboť neučinila před soudem potřebný návrh. Z posudku o invaliditě obviněné ze dne 11. 5. 2017 se však podává, že má podstatně narušené pracovní a společenské fungování a trpí syndromem ADHD, v důsledku čehož jí byl přiznán částečný invalidní důchod. K této argumentaci přiložila článek, který se zabývá vlivem ADHD na kleptomanii. Z napadených rozhodnutí nikterak neplyne, co bude mít společnost z toho, že matka batolete bude ve vězení, a proč nebylo možné uložit trest domácího vězení či trest 120 hodin obecně prospěšných prací či jakými úvahami se soudy řídily při posuzování ochrany rodiny a práv nezletilých dětí.
Dále pak obviněná namítla porušení Ústavy, neboť je zde zásadní nepoměr mezi tresty ukládanými drobným porušovatelům práva v případě deliktu podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a tresty ukládanými za závažnou hospodářskou trestnou činnost, kterou zpravidla páchá „elita společnosti“ a běžně jsou ukládány tresty do 10 let. Rovněž namítla nečinnost státu při úpravě hranic výše škod, k čemuž pro porovnání odkazovala na úpravu občanskoprávní, a dále na to, že stát nereflektuje vývoj ekonomiky, čímž dochází k faktickému zpřísňování trestní represe.
Byla odsouzena pro recidivu, bez ohledu na výši způsobené škody, ač u trestných činů hospodářských žádné takové zpřísňující ustanovení o recidivě není. Nakonec odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18, týkající se řetězení trestů, podle něhož nemají být řetězící se tresty dosahující neúměrných výší vykonávány, a tím spíše ani ukládány.
5. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout. Současně obviněná navrhla, aby byl dán podnět Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, aby se zabýval skutečnostmi uvedenými v druhé části jejího dovolání.
6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedla, že výrok, kterým byla obviněná uznána vinnou, nijak ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku neporušuje. Podstatou trestného jednání obviněné nebylo způsobení škody dosahující určité hranice, ale skutečnost, že došlo k recidivě jejího trestného jednání v určitém časovém úseku. Právě proto, že se obviněná nepoučila z předchozího odsouzení, bylo třeba sáhnout již k uplatnění trestní represe. Intenzitu a míru, s nimiž obviněná zasáhla do majetkových práv poškozené, pak nelze bagatelizovat tím, že obviněná odcizila z velké části potraviny určené pro výživu svého dítěte, neboť odcizila i láhev rumu a barvu na vlasy, tedy alkohol a kosmetiku, kdy cena těchto dvou položek tvořila zásadní podíl celkové ceny odcizených věcí. Je třeba souhlasit se soudem druhého stupně, že v této věci není namístě aplikace principu ultima ratio, protože se obviněná krádeže nikoliv zanedbatelné hodnoty dopustila pouhé 4 měsíce poté, co nabyl právní moci předchozí odsuzující rozsudek pro trestný čin krádeže, za který jí byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 180 hodin, jež dosud nevykonala. Navíc bylo prokázáno, že se obviněná obou krádeží dopustila ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody s dohledem. V rámci další námitky obviněná pokládala jí uložený trest za nepřiměřený proto, že jí měl být uložen jiný druh trestu. Námitky směřující vůči nepřiměřenosti uloženého trestu však pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Obviněné byl uložen přípustný druh trestu a ve výměře v rámci zákonné trestní sazby. Tento trest byl pak ještě s ohledem na osobní poměry obviněné mimořádně snížen. Není tak v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a není neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. V trestném jednání obviněné pak spatřovat nelze rysy kleptomanie, neboť zcela cíleně odcizila určité zboží, na jehož zaplacení neměla peníze.
7. Státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněné k případné replice, v jejímž rámci sdělila, že vyjádření bylo sepsáno v duchu let minulých, kdy úkolem trestní justice bylo zásobování robotáren zřízených při věznicích pracovní silou. Zkoumání duševního stavu obviněných pobírajících invalidní důchod by měly soudy provádět z úřední povinnosti. Navíc to bylo i v řízení navrhováno, tedy neobstojí argumentace, že tak nečinila. Krajský soud se vyhnul poučení, jak měla postupovat, i když si mohl udělat představu, jak se žije chudým lidem. K tomu doplnila článek uveřejněný na serveru Advokátní deník, zaobírající se přísným ukládáním nepodmíněných trestů odnětí svobody a konstatovala, že hladovějící matka kradoucí potraviny pro hladové dítě nemůže být pachatelkou trestné činnosti.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
11. Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit stěžejní námitku obviněné, týkající se absence společenské škodlivosti spáchaného činu ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy že se trestněprávní postih jejího jednání příčí zásadě subsidiarity trestní represe.
12. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je zejména v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
13. Podstatou trestného činu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku je postih pachatele, který se dopustil recidivy trestného činu krádeže nebo obdobného trestného činu (v jehož rámci si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil), přičemž vedle této recidivy, vázané na odsouzení nebo potrestání v době posledních tří let před spácháním činu, nevyžaduje splnění žádné další podmínky, tedy ani způsobení škody na cizím majetku nikoli nepatrné. Proto podle této skutkové podstaty lze postihnout recidivujícího pachatele bez ohledu na posuzovaným skutkem způsobenou výši škody. Dochází zde tedy k zaměření na opakování (navzdory předchozí reakci k tomu určených státních orgánů) určitého kriminálního jednání. Samotná výše způsobené škody má pak význam z hlediska povahy a závažnosti činu ve smyslu § 39 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, resp. v mimořádně výjimečných případech, i z hlediska případného použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1989).
14. Obviněná sice ve svém dovolání uváděla určité výjimečné okolnosti, které by mohly zapříčinit absenci společenské škodlivosti jejího jednání, ovšem tyto uvedené okolnosti je nutné upřesnit a zasadit do celkového kontextu posuzované věci.
15. Nejprve je třeba uvést, že se nejednalo o ojedinělou situaci. Obdobného jednání, tedy majetkového deliktu, se obviněná dopustila již v předcházející době s tím, že věci byly podle okolností vyřešeny mimotrestními prostředky (v únoru a dubnu 2019 byla obviněná postižena pro přestupky proti majetku), ovšem i trestněprávně, když byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 11 T 131/2018, shledána vinnou přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl jí byl uložen trest obecně prospěšných prací. K tomuto rozhodnutí je nutné doplnit, že podstatou postiženého jednání bylo odcizení šatů a triček v obchodu s módním textilem, a to v době (18. 8. 2018) předcházející narození dítěte obviněné (6. 10. 2018), tedy nepochybně bez potřeby zajištovat mu výživu, když ani cílem útoku nebyly věci pro dítě. Obviněná takto navíc opakovaně jednala s vědomím, že byla podmíněně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody, uloženého jí v řízení vedeném pro její drogovou trestnou činnost Městským soudem v Brně pod sp. zn. 11 T 164/2015, původně v celkové délce 4 let, se současným stanovením dohledu, s koncem zkušební doby 29. 6. 2023. V širším kontextu potom nelze ani přehlédnout, že rozsudky Městského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 5 T 187/2019 a ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 6 T 127/2019, byla obviněná opět, tedy v době následné, shledána vinnými přečiny krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, resp. bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu.
16. Obviněná si současně musela být dlouhodobě vědoma toho, v jaké situaci se nachází, a případně ji pak i s příslušnými orgány sociálního zabezpečení či orgány sociálně-právní ochrany dětí řešit. Navíc nebyla zcela bez prostředků, když sama v řízení zmiňovala, že jí byl přiznán částečný invalidní důchod a pobírala taktéž rodičovský příspěvek (srov. zákony č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů a 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů).
17. Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že příjmy obviněné byly postiženy exekučními srážkami a její celková finanční situace nebyla dobrá, což však není úplnou výjimkou, ale stavem platným pro více osob, které svůj majetek v minulosti zatížily dluhy, nejsou pro svůj zdravotní stav zcela a bez jakýchkoli omezení zaměstnatelnými nebo se jedná např. o matky nebo otce samoživitele. Za akceptovatelné řešení však nelze považovat, aby obviněná, kdykoliv se jí nebude dostávat finančních prostředků, odcizila potřebné věci ať již z obchodu či z jakékoli jiného místa s tím, že tak činí pro své dítě, a poškozovala majetková práva jiných osob, která jsou pod ochranou zákona, resp. i ústavních předpisů (srov. čl. 11 odst. 1 Ústavy). Obviněná, jak již bylo řečeno, nebyla jedinou osobou, která se v takové složité životní situaci nacházela, avšak zásadně není standardem daný stav řešit jí zvoleným způsobem. Navíc nelze ani dovodit, že by obviněná odcizovala pouze věci sloužící k výživě svého dítěte, neboť (opět viz výše) před jeho narozením odcizila oblečení, v rámci projednávaného skutku potom ústní vodu a barvu na vlasy, což není možné odůvodnit jako prostředky opravdu nutné hygieny a vzhledu, jak namítla v dovolání. Stran láhve rumu, které se rovněž zmocnila, Nejvyšší soud pouze stručně konstatuje, že nebylo nijak vyvráceno tvrzení obviněné, že ji chtěla prodat, aby měla na lék pro dítě, byť tento lék poněkud nesourodě konkretizovala střídavě jako kapky na koliku (v hlavním léčení) a jako oční kapky (v dovolání).
18. Co se týče obviněnou namítaného duševního stavu (ADHD) a údajné kleptomanie, je nutné poukázat na rozpor v jejích tvrzeních, kdy své jednání vysvětluje především jako cílenou snahou zajistit obživu svému dítěti, aby následně poukázala na možnost spáchání útoku z důvodu kleptomanie, tedy chorobné a nezadržitelné touhy po odcizování věcí. Vzhledem k tomu, že první uvedené vysvětlení tvrdila opakovaně, vzaly je za základ pro svá skutková zjištění i soudy, tedy i Nejvyšší soud (což současně značí, že nebyl ani žádný důvod k bližšímu zkoumání duševního stavu obviněné).
19. Je proto nutné uzavřít, že jednání obviněné, vzhledem k jeho opakovanosti a k dalším okolnostem, nelze považovat za natolik mimořádné, aby odůvodňovalo použití zásady subsidiarity trestní represe, resp. že by při způsobené škodě cca 1 400 Kč z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídalo běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. S ohledem na popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzované věci zásadu subsidiarity trestní represe aplikovat nelze.
20. Co se pak týče námitek ohledně uloženého trestu, měla obviněná za to, že jí uložený trest je nevhodný a zbytečně přísný. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že tato námitka uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. nenaplňuje. Výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněná neuplatnila, a to pouze pokud došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
21. Samotná nepřiměřenost trestu tedy není dovolacím důvodem a zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu jen zcela výjimečně, pokud by uložený trest byl v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. O takový případ se i s ohledem na výše uvedené nejedná. Obviněné byl uložen trest odpovídající zákonným kritériím a soud prvního stupně své rozhodnutí i v tomto směru odůvodnil, přičemž se zabýval osobou obviněné a jejími poměry, významem dotčeného chráněného zájmu, způsobem provedení činu, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, možnostmi nápravy obviněné, zohlednil taktéž veškeré polehčující a přitěžujícími okolnosti a s jeho závěry se lze plně ztotožnit. Obviněné byl postupem podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest v délce 3 měsíců, tedy 3 měsíce pod dolní hranicí zákonné trestní sazby za přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, která standardně činí 6 měsíců až 3 léta. Takový trest se jeví jako správný a spravedlivý, neboť je přiměřený a vyhovující všem ustanovením trestního zákoníku a již vůbec z něj (ani z vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství) nevyplývá, že by snad měl být uložen pouze z důvodu možnosti zařazení obviněné v rámci výkonu trestu do práce (což ani neodráží realitu, existující v rámci věznic). Lze ještě doplnit, že obviněnou zmiňovaný trest domácího vězení nebylo zjevně možné uložit, neboť obviněná nemá stabilní bydlení, přičemž naposledy pobývala v azylových domech.
22. Je možno také dodat, že obviněná sice brojí proti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to zejména s ohledem na péči o svou nezletilou dceru, o kterou by jinak neměl kdo pečovat, ale svým opakovaným protiprávním jednáním ji i sebe uskutečnění této možnosti vědomě vystavuje i s ohledem na to, že je podmíněně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci a kdy ji v případě rozhodnutí, že zbytek trestu vykoná, hrozí daleko delší odnětí svobody.
23. Nakonec Nejvyšší soud dodává, že pokud obviněná v dovolání zmiňovala, že nebude moci vykonávat trest odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, která takový výkon umožňuje matkám s dětmi, a to pro přeplněnost, podle údajů ze spisu byla právě do této věznice dne 19. 12. 2019 umístěna (mimo jiné i po akceptaci jejího návrhu na odklad výkonu trestu odnětí svobody – viz usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2019, č. j. 5 T 73/2019-101).
24. Obviněnou uváděný odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18, jehož se dovolávala, pak nelze vztáhnout na její situaci, neboť tento se týká kumulace výkonu dříve nařízených či uložených trestů odnětí svobody (podmíněných a nepodmíněných) a možnosti užití § 86 odst. 1 tr. zákoníku, trest odnětí svobody byl však obviněné uložen v daném okamžiku jako jediný, tedy rozhodování podle citovaného ustanovení zde nemělo místo. Obviněná byla dále podmíněně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci (ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 164/2015), kdy jí byla stanovena zkušební doba v délce 72 měsíců se současným vyslovením dohledu a uložením přiměřených omezení a povinností. V předchozí trestní věci byl obviněné (vedené Městským soudem v Brně pod sp. zn. 11 T 131/2018), jak již bylo uvedeno, uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 180 hodin. Ke kumulaci uložených trestů odnětí svobody zde tedy v době rozhodování soudů nedošlo, přičemž pokud by se tak mělo stát (zejména ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 164/2015), teprve tam by mohla být argumentace ve smyslu citovaného nálezu uplatněna.
25. Obviněná v závěru svého dovolání napadla i podle jejích slov přepjatou a formalistickou represi drobné kriminality, stěžovala si na nečinnost státu při úpravě hranic výše škod a stejně tak na úpravu zakotvenou § 205 odst. 2 tr. zákoníku, tedy postižení recidivy bez ohledu na výši způsobené škody a dovozovala porušení svého práva na rovnost ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Zmíněné námitky však většinově nemohou být předmětem námitek dovolacích, neboť tyto nenaplňují uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod. Mohou být příspěvkem do úvah de lege ferenda, tj. nad novou právní úpravou, případně nad její novelizací, nikoliv však v tomto konkrétním případě, kde dochází k aplikaci platné a účinné právní úpravy, a to způsobem shodným, jak se tomu děje i v jiných trestních věcech (tedy bez porušení zásady rovnosti), pravidelně akceptovaným jak nižšími soudy, tak i Nejvyšším soudem či Ústavním soudem.
26. Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že dovolací námitky obviněné nejsou z části podřaditelné pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod, v části zbylé jim nelze přisvědčit. Proto dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. O dovolání Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 3. 2020
JUDr. Josef Mazák předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Radek Doležel