7 Tdo 1590/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2005 o
dovolání obviněného M. N., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 27. 6. 2005, sp. zn. 4 To 363/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu
v Děčíně pod sp. zn. 4 T 189/2003 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. N. o d m í t á .
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. 4. 2005, sp. zn. 4 T 189/2003,
byl obviněný M. N. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr.
zák.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se jej dopustil tím, že společně s
M. I. dne 30. 11. 2002 kolem 20:45 hod. v R., ul. S., okres D., vstoupili do
prodejny V. T., kde si nejdříve objednali zboží, poté obviněný I. přelezl
prodejní pult a zde fyzicky napadl prodavačku J. L., kterou jednou rukou držel
pod krkem a druhou několikrát udeřil do obličeje, kdy po ní požadoval vydání
peněz, když se poškozená bránila a začala volat o pomoc, tak se obžalovaný I.
vrátil do prostoru před prodejní pult, kde společně s obžalovaným N. odcizili
pokladnu s tržbou prodejny ve výši 18.740, 90 Kč, a poté oba z prodejny i s
pokladnou utekli.
Obviněnému M. N. byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků a
šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Poškozená J.
L. byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 4 To
363/2005, odvolání obviněného zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný prostřednictvím
svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., neboť má za to, že napadané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění dovolání obviněný uvedl, že trvá na své nevině. Nesprávnost hmotně
právního posouzení skutku spatřuje jednak v nesprávné citaci výše jeho trestu v
odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně a také v tom, že policie nezajistila
na místě činu daktyloskopické stopy. Za neprůkaznou označil provedenou
rekognici, neboť mu nikdo nebyl podobný a poškozená si nebyla zcela jistá
popisem pachatelů. Dále namítl, že v předmětné trestní věci byl soudce podjatý,
neboť tzv. „šel na ruku“ poškozené.
V petitu dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu
ohledně zamítnutí jeho odvolání i rozsudek okresního soudu ve výroku o vině a
trestu týkajících se jeho osoby a věc přikázal Okresnímu soudu v Děčíně k
novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř.
písemně vyjádřila.
Ve vyjádření uvedla, že obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak námitky jím uplatněné podle ní stojí
obsahově mimo rámec zvoleného dovolacího důvodu, jakož i mimo rámec ostatních
dovolacích důvodů, jelikož v posuzované trestní věci neexistuje nesoulad mezi
učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Má za to, že
obviněnému lze přisvědčit pouze v tom, že odvolací soud v odůvodnění rozsudku,
jímž mj. podle § 256 tr. ř. zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně, chybně uvedl, že prvoinstančním soudem byl tomuto obviněnému uložen
souhrnný trest odnětí svobody ve výměře čtyř let, ač mu byl uložen ve výměře
tří let a šesti měsíců. Je přesvědčena, že zmíněná chyba však není relevantní k
naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když navíc
dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Podle nejvyšší státní
zástupkyně netrpí napadené rozhodnutí žádnou vadou, kterou by bylo třeba
odstranit cestou dovolání. Vzhledem k tomu, že námitky obviněného M. N. podle
jejího mínění nenaplňují jím uplatněný důvod dovolání, navrhla, aby Nejvyšší
soud jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné,
bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda dovolatelem uplatněné námitky lze skutečně považovat
za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění
námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou
přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný
skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky
tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím,
přitom skutek tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje
namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Obviněný M. N. však ve svém dovolání žádné námitky, které by primárně směřovaly
proti právnímu posouzení skutku, tak jak byl soudy zjištěn, neuvedl. Jím
uplatněné námitky výhradně oponovaly tomu, jak okresní a krajský soud hodnotily
provedené důkazy a jaké skutkové závěry z nich postupem podle § 2 odst. 6 tr.
ř. vyvodily. Obviněný v podstatě opakoval svou obhajobu, podle níž soudy
zaměnily jeho osobu se skutečným pachatelem a to proto, že na místě činu nebyly
zajištěny daktyloskopické stopy a vinou vadně provedené rekognice. Dále namítal
podjatost soudce, který podle přesvědčení obviněného tzv. „šel na ruku“
poškozené.
Obviněný tedy formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. napadající právní posouzení zjištěného skutku, ale svými konkrétními
námitkami se fakticky domáhal změny skutkových zjištění. Teprve na podkladě
případné změny skutkových zjištění, vyúsťující v závěr, že nespáchal žalovaný
skutek, by pak podle názoru obviněného mělo dojít i ke změně právního posouzení
skutku, přesněji k jeho zproštění obžaloby. Takovými námitkami, stejně jako
výhradami procesního charakteru, však obviněný deklarovaný dovolací důvod
nenaplnil (k tomu viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 732/02, IV. ÚS
73/03, resp. č. 36/2004, str. 298, Sb. rozh. trest.).
Jako irelevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. shledal Nejvyšší soud i námitku dovolatele, kterou brojil proti
nesprávné citaci výše uloženého trestu v odůvodnění rozsudku soudu druhého
stupně. Je zřejmé, že jestliže odvolací soud v odůvodnění rozsudku (str. 5
rozsudku) uvedl, že obviněnému M. N. byl uložen trest odnětí svobody v trvání
čtyř roků, jedná se o písařskou chybu. Tato nemá žádný vliv na správnost
rozhodnutí, neboť výrok o trestu ohledně obviněného M. N. zůstal rozhodnutím
odvolacího soudu zcela nedotčen. Nadto lze poznamenat, že v ostatních částech
odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně je uváděna výměra uloženého trestu
správně, tj. výměra tří roků a šesti měsíců (viz např. str. 2 rozsudku).
IV.
Z důvodů podrobně rozvedených shora proto Nejvyšší soud dovolání obviněného M.
N. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než
je uveden v § 265b tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr