7 Tdo 1598/2015-30
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 27. ledna 2016 v Brně
dovolání obviněného R. R.proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6.
2015, sp. zn. 5 To 160/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu
5 pod sp. zn. 38 T 92/2014, a rozhodl takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. R. odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. 38 T
92/2014, uznal obviněného R. R. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným zločinem
týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr.
zákoníku. Podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku
jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 56
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice s
ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 2 T 93/2014,
jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6 2015, sp. zn. 5 To
160/2015, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil z podnětu odvolání
obviněného podaného proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně tento
rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že
obviněný R. R. je vinen, že
nejpozději od jara 2012 až do 5. 12. 2013, na adrese G., P., v bytě ve
kterém žil společně s poškozenou K. P., ji v průběhu jejich společného soužití
bil kabelem nebo páskem do oblasti zad a nohou. Poškozené tím způsobil otoky v
oblasti zad a nohou. Udeřil ji také pěstí do oblasti žeber, v důsledku čehož jí
způsobil zlomeninu žeber. Poškozenou bil pěstí do hlavy, obličeje a hrudníku,
vznikly jí tak otoky v obličeji, v oblasti zad a tržná rána v oblasti hlavy. V
předmětné době obviněný poškozenou napadal údery rukou a kopy do obličeje, čímž
jí způsobil otok levého oka a vyrazil zub, poškozenou při hádce bodl jídelním
nožem do levého stehna. Dále pak v blíže nezjištěném období v létě 2013
poškozenou při hádce udeřil dřevěnou stoličkou do levého kotníku a při další
hádce ji udeřil pěstí do obličeje. Poškozené tak způsobil otok pravého oka. Po
hádce obviněný poškozené ustřihl vlasy a ničil jí oblečení, přičemž se jednalo
o intenzivní a dlouhodobé jednání.
Podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku
jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 56
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice s
ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 2 T 93/2014,
jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím
svého obhájce Mgr. Bc. Davida Michala včas dovolání opírající se o dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na judikaturu Nejvyššího
soudu a Ústavního soudu namítl zásah do práva na spravedlivý soudní proces, a
to v důsledku nesprávného hodnocení důkazů. Obviněný je přesvědčen, že žádný z
provedených důkazů objektivně nedokládá, že zranění poškozené skutečně
způsobil. Dále pak namítl neexistenci jediného přímého důkazu prokazujícího
jeho vinu, poukázal především na to, že poškozená u hlavního líčení konaného v
trestní věci odmítla vypovídat, a že vzala zpět souhlas s trestním stíháním.
Obviněný vytkl, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s hodnocením
znaleckého posudku, podle jehož závěru byla poškozená hodnocena jako osoba se
zvýšeným sklonem jednat ve svůj prospěch, což má za následek zkreslování jejích
výpovědí a netrpí žádnou posttraumatickou poruchou způsobenou jednáním
obviněného. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu obviněný namítl nesprávnou
právní kvalifikaci skutku. Nesouhlasí s tím, že spáchal zločin týrání osoby
žijící ve společné domácnosti podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku,
neboť intenzita jednání ve vztahu k poškozené nedosahovala míry odpovídající
pojmu „týrání“. Stejně tak nesouhlasí s tím, že by se tohoto jednání vůči
poškozené dopouštěl po „delší dobu“. Obviněný dále poukázal na to, že poškozená
se k němu zcela dobrovolně znovu nastěhovala, což podle jeho názoru neodpovídá
tomu, že by ji týral. Nesouhlasí s uloženým trestem, zdá se mu zcela
neadekvátní a nepřiměřeně přísný. Obviněný dále uvedl, že soudy obou stupňů se
nevypořádaly s jeho námitkou, že poškozená nebyla orgány činnými v trestním
řízení řádně poučena o tom, že nemůže vzít zpět souhlas s trestním stíháním
obviněného. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítl, že se soudy obou
stupňů nevypořádaly s tím, zda v trestní věci obviněného má převahu společenský
zájem na jeho potrestání, anebo zájem poškozené žít ve společném obydlí s
obviněným, čímž ji údajně ochránil před životem bez domova. Závěrem obviněný
uvedl, že bylo zasaženo do právního principu ultima ratio a zásady subsidiarity
trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 5
To 160/2015, stejně tak i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 2.
2015, sp. zn. 38 T 92/2014, v celém rozsahu, a aby podle § 265l tr. ř. přikázal
odvolacímu soudu nebo soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal, anebo aby
Nejvyšší soud sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný
zprošťuje obžaloby. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. souhlasil s projednáním
trestní věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky
obsažené v dovolání v zásadě nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pod jiný důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm.
a) až k) tr. ř., neboť většina námitek obviněného směřuje do oblasti důkazního
řízení. Za bezpředmětnou považuje námitku, že poškozená K. P. byla údajně
nesprávně poučena o jejích právech a povinnostech, protože ani tato není
podřaditelná pod namítaný dovolací důvod. Mezi námitky podřaditelné pod
uplatněný dovolací podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. patří námitka, že
jednání obviněného bylo nesprávně právně posouzeno, že nebyla respektována
právní zásada ultima ratio a že se soudy obou stupňů nevypořádaly s otázkou
existence společenského zájmu na trestním stíhání. Nejvyšší státní zástupce
uvedl, že ani tyto námitky nejsou důvodné, přičemž se zcela ztotožnil se závěry
soudů obou stupňů. Závěrem upozornil na to, že v trestní věci obviněného nelze
dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními soudů obou stupňů.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné,
a současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §
265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve
dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumávání
všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého
stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor
mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je
třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na
spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají
obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů
při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková
zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla
tato zjištění učiněna, apod. Zmíněný rozpor může nastat i v případě, když
skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech, které jsou zatíženy tak
závažnými vadami, že tyto úkony nelze použít jako důkaz, a buď tu nejsou žádné
další důkazy anebo zbývající důkazy nepostačují k tomu, aby jen na jejich
podkladě obstála skutková zjištění soudů.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek popsán ve skutkové větě výroku o vině. Z těchto
skutečností vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého
procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho
průběhu musí soudy nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto poté hodnotit
podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je
zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky, které se
týkají skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný uplatnil v dovolání převážně skutkové námitky. Těmito
námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož
i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové
námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Dovolací soud je zásadně
vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení
důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou
být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se
skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při
provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7
Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní, rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy.
Právně relevantně obviněný namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku jako
zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d)
tr. zákoníku a že společenský zájem na jeho potrestání převládl nad zájmem
poškozené žít s obviněným ve společném obydlí. Závěrem poukázal na porušení
principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2
tr. zákoníku.
Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní
důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve
kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Podle § 16 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže
pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo
ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že
takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může
takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým
osobním poměrům vědět měl a mohl.
Podle § 17 tr. zákoníku k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní
sazby, se přihlédne: a) jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej
pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde
zavinění úmyslné, nebo b) jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní
pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět
měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje, aby o ní pachatel
věděl.
Podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící
s ním ve společném obydlí, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až
čtyři léta. Podle § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku odnětím svobody na dvě
léta až osm let bude pachatel potrestán, páchá-li takový čin po delší dobu.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného. Týráním je zlé nakládání s
osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou
trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova
jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání.
Nevyžaduje se přitom, aby šlo o jednání soustavné (Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 1938
s.). Ke spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §
199 odst. 2 písm. d) postačí ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku nedbalostní
forma zavinění. V případě faktoru času, který je z hlediska trestnosti jednání
pachatele ve smyslu § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku klíčový, se musí
jednat o dobu řádově v měsících, neboť již vlastní týrání je zlé nakládání,
které se vyznačuje určitým trváním. Pro posouzení otázky, zda pachatel
trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku
pokračoval v páchání takového činu po delší dobu, je určující nejen celková
doba týrání, ale je třeba přihlédnout též ke konkrétnímu způsobu provedení
činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. V závislosti na konkrétních
okolnostech případu tak není vyloučeno, aby i doba několika málo měsíců
naplnila tento zákonný znak (Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.,
Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a.
s.. 2015, s. 1100).
Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního
stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního
stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Z výsledků provedeného
dokazování vyplývá, že obviněný R. R. žijící ve společném obydlí s poškozenou
K. P. ji nejpozději od jara 2012 až do 5. 12. 2013 soustavně napadal, bil do
oblasti zad, nohou, hrudníku, hlavy a obličeje, při hádce ji dokonce bodl
jídelním nožem do levého stehna, dále pak jí ničil oblečení a dokonce jí
ustřihl vlasy, přičemž jednání obviněného bylo intenzivní a dlouhodobé.
Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil nejen
subjektivní a objektivní stránku zločinu týrání osoby žijící ve společném
obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, ale všechny zákonné znaky
tohoto zločinu, neboť týral osobu blízkou žijící ve společném obydlí a takový
čin páchal po delší dobu. Nejvyšší soud odkazuje na závěry soudů obou stupňů,
podle nichž obviněný R. R. týral poškozenou K. P. žijící s ním ve společném
obydlí po dobu nejméně jednoho a půl roku. Popsaným jednáním obviněný naplnil
všechny zákonné znaky zločinu týrání osoby žijící ve společné domácnosti podle
§ 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Právní kvalifikace skutku rozsudku
soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu je správná.
K námitce týkající se převahy společenského zájmu na potrestání obviněného nad
zájmem poškozené K. P. s ním žít ve společném obydlí a tím ji uchránit před
životem bez domova, Nejvyšší soud uvádí, že objekt trestného činu lze definovat
jako společenské vztahy, zájmy a hodnoty chráněné trestním zákonem. Může se
také jednat o soubor vztahů, příp. zájmů a hodnot, přičemž objektem trestného
činu podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákona je zájem společnosti na ochraně
osob před tzv. domácím násilím, tedy jak osob blízkých, tak i jiných osob
žijících ve společném obydlí (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až
421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 1940 s.). Nejvyšší soud
odkazuje na správné závěry soudů obou stupňů vyplývající z provedeného
dokazování. Ze skutkových zjištění a vymezeného skutku je zřejmé, že v trestní
věci je společenským zájmem především ochrana poškozené K. P. před intenzivním
a dlouhodobým týráním obviněného, nikoliv trestní stíhání obviněného. Trestní
stíhání obviněného a následné uložení trestu v souladu se zákonem je následkem
jeho protiprávního jednání, které po delší dobu páchal vůči poškozené.
K námitkám obviněného, že byl porušen právní princip ultima ratio a zásada
subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku Nejvyšší soud
poukazuje na to, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový
protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky
uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že
každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním
zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho
spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován
použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní
spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých
nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost
materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe
vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je
třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních
institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin,
který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z
důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu,
že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se
vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013
Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud poukazuje na to, jak již bylo shora uvedeno, že jednání
obviněného v této trestní věci je zcela častým případem týrání osoby žijící ve
společném obydlí, které naplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty
zmíněného trestného činu. Jednání obviněného odpovídá běžně se vyskytujícím
trestným činům týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr.
zákoníku, přičemž naplňuje všechny zákonné znaky zločinu týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Z těchto důvodů
není možné jej projednat v souladu s principem ultima ratio pouze v
občanskoprávním řízení.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného R. R. je ve svém celku zjevně
neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O
odvolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu