Judikát 7 Tdo 165/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11.03.2026
Spisová značka:7 Tdo 165/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:7.TDO.165.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvody dovolání
Ukládání trestu
Trest odnětí svobody
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. h,i) předpisu č. 141/1961 Sb. § 55 odst. 2 předpisu č. 40/2009 Sb. Kategorie rozhodnutí:D 7 Tdo 165/2026-150
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 3. 2026 o dovolání obviněného R. H., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Liberec, podaném proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. 10. 2025, sp. zn. 55 To 302/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 31/2025 takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá. Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 6. 2025, č. j. 6 T 31/2025-68, byl obviněný R. H. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na čtyři měsíce, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku posoudil Okresní soud v Liberci skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný v katastru obce XY, okres Liberec, na rychlostní komunikaci XY od XY k XY, okres XY, a po dálnici D XY od XY po čerpací stanici Shell v katastru obce XY, okres Liberec, dne 3. 6. 2025 mezi 12:20 hodin a 12:25 hodin řídil motorové vozidlo Mercedes, přestože věděl, že mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel příkazy Magistrátu města Liberec ze dne 4. 3. 2024 na 24 měsíců a ze dne 5. 2. 2025 na 36 měsíců a trestním příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 4 T 68/2024, na 18 měsíců.
3. Odvolání obviněného, podané proti výroku o trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. 10. 2025, č. j. 55 To 302/2025-89, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Obviněný podal dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci. Výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. Namítl, že se stará o nezletilou dceru, která byla svěřena do jeho péče, a že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je v rozporu s požadavkem na zohlednění nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Poukázal také na ustanovení čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které poskytuje ústavněprávní ochranu dětem a rodičovství. Vytkl, že soudy při ukládání trestu nepoužily ustanovení § 58 tr. zákoníku. Vyjádřil nesouhlas se závěrem soudů, podle něhož uložení jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody bylo u něho vyloučeno tím, že alternativní možnosti trestů byly vyčerpány.
Své námitky doplnil odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech 8 Tdo 1561/2016 a 8 Tdo 713/2023 a uvedl, že požadavek na respektování nejlepšího zájmu dítěte zdůrazňuje judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout nebo aby sám ve věci rozhodl.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání vyložil, že obviněný uplatněnými námitkami nenapadl takové vady výroku o trestu, které by mohly být dovolacím důvodem, a že vytkl pouze nepřiměřenost uloženého trestu, což není dovolacím důvodem. Zásah dovolacího soudu do výroku o trestu přitom není odůvodněn ani žádnou extrémní přísností či zjevnou nepřiměřeností trestu. Proto státní zástupce navrhl, aby dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
6. Obviněný v písemné replice reagoval tím, že dovolání nesměřuje proti přiměřenosti uloženého trestu, ale proti jeho samotné zákonnosti. Uvedl, že soudy nerespektovaly hmotně právní limity pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody a zásadu subsidiarity nepodmíněného trestu odnětí svobody, jak vyplývají z ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku. Setrval na podaném dovolání včetně jeho závěrečného návrhu.
7. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. zákoníku, avšak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
8. Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí zákonný dovolací důvod pouze formálně deklarovat, ale je nutné, aby konkrétně uplatněné námitky obsahově odpovídaly jeho zákonnému vymezení. Pouze takové námitky mají relevanci deklarovaného dovolacího důvodu.
9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
10. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
11. V posuzované věci byly námitky obviněného obsahově zaměřeny proti uloženému trestu co do jeho přiměřenosti, i když obviněný v replice na vyjádření státního zástupce uvedl, že mu jde o hmotně právní limity pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody a subsidiaritu tohoto trestu podle § 55 odst. 2 tr. zákoníku.
I při takto komponovaných námitkách se materiálně jedná o přiměřenost trestu. Námitky, jimiž je vytýkána nepřiměřenost uloženého trestu, nejsou dovolacím důvodem, a to ani podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud jím je jiné nesprávné hmotně právní posouzení (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). To platí, třebaže přiměřenost trestu jinak je záležitostí aplikace hmotného práva.
12. Vzájemný poměr obou zmíněných dovolacích důvodů je takový, že v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je upraven obecný hmotně právní dovolací důvod, zatímco v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je upraven zvláštní hmotně právní dovolací důvod stanovený jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z uvedeného poměru obecného a zvláštního vyplývá, že má-li být samotný výrok o uložení trestu napaden kvůli porušení hmotného práva, může se tak stát zásadně jen prostřednictvím zvláštního dovolacího důvodu stanoveného v § 265b odst. 1 písm. i) tr.
ř. Výklad, podle něhož by nepřiměřenost trestu měla být jiným nesprávným hmotně právním posouzením ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., by činil ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nefunkčním, nadbytečným a bezpředmětným. Při takovém výkladu by ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nedávalo žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy nutně bylo jiným nesprávným hmotně právním posouzením podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. Smyslem ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je omezit možnosti dovolání jen na ty nejzávažnější případy porušení hmotného práva, jimiž jsou právě uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu.
13. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek tudíž není určeno ke korekci výroku o uložení trestu z důvodu jeho případné nepřiměřenosti, pokud uložený trest je přípustným druhem trestu a jeho výměra spadá do rámce zákonné trestní sazby. Nejvyšší soud tudíž zásadně nezasahuje do výroku o uložení takového trestu pro jeho případnou nepřiměřenost. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže uložený trest je v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že to zároveň znamená porušení ústavního principu proporcionality trestní represe jako jednoho ze znaků demokratického právního státu (čl.
1 odst. 1 Ústavy), resp. porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu oporu v ustanovení čl. 4 Ústavy, podle něhož základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci, a v ustanovení čl. 90 Ústavy, podle něhož soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, což je o to naléhavější, jde-li o ústavně zaručená základní práva a svobody.
14. Námitky obviněného nejsou žádným z uplatněných dovolacích důvodů. Obviněnému byl nepodmíněný trest odnětí svobody na čtyři měsíce uložen jako přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby stanovené v § 337 odst. 1 tr. zákoníku až na dvě léta.
Vzhledem k tomu, že sazba trestu odnětí svobody v tomto ustanovení nemá dolní hranici, jsou bezpředmětné úvahy o použití namítaného ustanovení § 58 tr. zákoníku, které upravuje mimořádné uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby. Tyto námitky se obsahově míjejí s oběma uplatněnými dovolacími důvody.
15. Zásah Nejvyššího soudu do výroku o trestu nepřichází v úvahu ani s ohledem na ochranu ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku. Nepodmíněný trest odnětí svobody na čtyři měsíce, uložený výrazně ve spodní části zákonné trestní sazby, není nikterak nepřiměřený, natož aby představoval porušení ústavního principu proporcionality trestní represe. Takto uložený trest dostatečně vyjadřuje vše, co bylo možno hodnotit ve prospěch obviněného.
Nepodmíněnost trestu nijak nekoliduje s ustanovením § 55 odst. 2 tr. zákoníku a neporušuje zásadu jeho subsidiarity. Podle uvedeného ustanovení za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje pět let, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život. Kritériem použití zmíněného ustanovení tedy je osoba pachatele. V posuzované věci je obviněný pachatelem, k jehož nápravě směrem k řádnému životu by evidentně nemohlo vést uložení jiného trestu.
Obviněný má výrazný a již hlouběji zakořeněný odmítavý vztah k dodržování úředního zákazu řízení motorových vozidel. Trestný čin, za který byl odsouzen, spáchal řízením motorového vozidla za situace, kdy mu zákaz řízení byl uložen celkem třemi rozhodnutími, tj. dvěma rozhodnutími správního orgánu za přestupky a jedním rozhodnutím soudu za trestný čin. S namítanou naléhavostí vykonané jízdy se soudy správně vyrovnaly konstatováním, že obviněný mohl snadno použít jiný prostředek, např. taxislužbu.
Obviněný si byl vědom protiprávnosti svého jednání, a proto vysokou rychlostí ujížděl před policií ve snaze vyhnout se zadržení. Za předchozí řízení motorového vozidla v době zákazu řízení mu byl uložen Okresním soudem v Liberci ve věci 4 T 68/2024 peněžitý trest ve výši 50 000 Kč, ve věci 4 T 90/2024 trest obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin a ve věci 5 T 27/2025 peněžitý trest ve výši 80 000 Kč. Peněžité tresty obviněný zaplatil, avšak trest obecně prospěšných prací vykonával liknavě a v době rozhodování soudů ho dosud nevykonal.
Je tedy jasné, že mírnější tresty uložené v předcházejících třech případech neměly na obviněného žádný vliv a nesplnily svůj účel, což je zvýrazněno okolností, že posuzovaný případ poměrně úzce časově navazoval na předchozí tři případy. Možnosti nápravy obviněného jsou tudíž výrazně ztížené a neskýtají prakticky žádnou záruku řádného života obviněného při případném opětovném uložení jiného trestu než nepodmíněného trestu odnětí svobody.
16. Osobní poměry obviněného jsou ovlivněny tím, že pečuje o nezletilou dceru AAAAA (pseudonym), která byla na podkladě soudem schválené dohody rodičů svěřena do jeho péče. Tato okolnost nevylučuje uložení nepodmíněného trestu. Ani tzv.
nejlepší zájem dítěte nevylučuje uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Zabýval se tím nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, v němž Ústavní soud podrobně rozebral různé kategorie právních řízení podle typu dopadu na dítě a mimo jiné konstatoval, že ani povinnost zohledňovat nejlepší zájem dítěte nemůže být bezbřehá a ani výkladu mezinárodních lidskoprávních dokumentů se nevyhýbá riziko přepjatého formalismu, a že pokud je již uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nevyhnutelné, veřejný zájem na ochraně společnosti je v takovém případě značný a zpravidla může převážit nad nejlepším zájmem dítěte.
Navíc nezletilá dcera obviněného je ve věku, kdy nezbytnost osobní péče obviněného jako otce není tak naléhavá. Věk dcery sebou nese vyšší míru samostatnosti v obstarávání vlastních záležitostí, než jak je tomu např. u dítěte předškolního věku. Navíc osobní péči obviněného lze nahradit např. tím, že po dobu výkonu trestu může o dceru pečovat matka z titulu rodičovské odpovědnosti ve smyslu § 858, § 865 odst. 1 o. z. (té nebyla matka zbavena tím, že dcera byla svěřena do péče otce). Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je sice určitým ovlivněním výchovných poměrů dcery, avšak namítaný nejlepší zájem dítěte nijak nenarušuje v míře, která by byla způsobilá odůvodnit úvahu o nepřípustnosti uloženého trestu.
Ostatně ani ze samotného dovolání, v němž obviněný jen všeobecně odkázal na „nejlepší zájem dítěte“, nevyplývá nic konkrétního, co by v souvislosti s uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody ukazovalo na nějakou mimořádnou či specifickou situaci ve výchově dcery.
17. Odkazy obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech 8 Tdo 1561/2016 a 8 Tdo 713/2023 jsou nepřiléhavé a nemohou nic změnit na závěru, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody nijak neporušuje ústavní zásadu proporcionality trestní represe, ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces ani ustanovení čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona a zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena. Obě namítaná rozhodnutí se týkala podstatně odlišných věcí, než jak je tomu v posuzované kauze.
Usnesením ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, Nejvyšší soud zrušil výrok o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody na tři roky, který byl obviněné uložen za zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku spáchaný psychickým a fyzickým trýzněním tří nezletilých dětí. Nejvyšší soud konstatoval, že má-li být trestem dosaženo toho, aby se z obviněné stala lepší matka, aby získala potřebný náhled na své selhání v roli matky a aby si osvojila návyky potřebné k řádnému plnění role matky, sotva se tak může stát v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody a spíše toho lze dosáhnout pod odborným vlivem a kontrolou kvalifikované osoby.
Jinak je namístě poznamenat, že v uvedené věci nešlo o aplikaci ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku. Usnesením ze dne 9. 8. 2023, sp. zn.
8 Tdo 713/2023, Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného, kterému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na jeden rok za přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku, přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku. Nejvyšší soud podal výklad ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku a konstatoval, že v dané věci bylo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v souladu s tímto ustanovením, že nešlo o žádný exemplární trest nebo o jiné nepřiměřené zostření trestní represe ani o narušení principu rovnosti lidí před zákonem či práva na spravedlivý proces. Takový závěr je možno učinit i v posuzované věci obviněného R. H., takže odkaz na zmíněné rozhodnutí vyznívá spíše na podporu usnesení, které obviněný napadl dovoláním.
Z citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze převzít nic, co by mohlo být argumentem odůvodňujícím zásah Nejvyššího soudu do výroku o trestu uloženém obviněnému.
18. Námitky obviněného nejsou dovolacím důvodem, obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 11. 3. 2026 JUDr. Josef Mazák předseda senátu