7 Tdo 17/2025-703
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 1. 2025 o dovolání obviněného A. T. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 7. 2024, sp. zn. 4 To 183/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 15 T 264/2022 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A T. odmítá .
1. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 3. 2024, č. j. 15 T 264/2022-615, byli obvinění M. Č., M. M. a A. T. uznáni vinnými zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněnému A. T. uložen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený T. Z. s nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Trestné činy, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, byly spáchány skutkem, který podle zjištění Okresního soudu v Lounech spočíval v podstatě v tom, že obvinění M. Č., M. M. a A. T. společně a po předchozí dohodě dne 20. 6. 2021 kolem 14:00 hodin v XY, okres XY, za ulicí XY v lesním porostu mezi železniční tratí a přilehlými poli přijeli po polní cestě vozidlem zn. Volkswagen Transporter k oplocenému pozemku zděné boudy, kterou trvale k bydlení užívá V. Š. a v které bydlel i poškozený T. Z., načež jeden z obviněných otevřel dveře a všichni obvinění zakřičeli na poškozeného T. Z., aby vyšel ven a lehl si na břicho, přičemž jeden z obviněných držel v ruce předmět vzhledem odpovídající krátké střelné zbrani a další dva obvinění měli v ruce nástroje připomínající násadu nebo obušek. Poškozený vyšel ven v domnění, že se jedná o policii, a lehl si na břicho, obvinění na něho křičeli, napadali ho údery pěstí do obličeje, odtáhli ho k vozidlu, naložili ho, nasadili mu na hlavu nákupní tašku, z místa odjeli, zastavili na polní cestě u chmelnice, vytáhli poškozeného z vozidla, sundali mu tašku z hlavy, mlátili ho pěstmi do těla, řekli mu, ať si lehne na břicho, a když si lehl, mlátili ho nástrojem připomínajícím násadu nebo obušek do chodidel, znovu ho naložili do vozidla, odvezli ho k Obvodnímu oddělení Policie České republiky v Žatci, před vysazením ho několikrát udeřili nástrojem připomínajícím násadu nebo obušek do chodidel a odvedli ho na policejní služebnu, kam mu byla přivolána záchranná služba, která ho odvezla do nemocnice, kde mu byla diagnostikována zlomenina nosních kůstek a kontuze nohou.
3. Odvolání podali všichni obvinění proti všem výrokům a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky jako poškozený proti tomu, že o jejím uplatněném nároku na náhradu škody Okresní soud v Lounech nerozhodl. O odvoláních bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 7. 2024, č. j. 4 To 183/2024-655. Z podnětu odvolání obviněného A. T. byl rozsudek Okresního soudu v Lounech ohledně tohoto obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný A. T. byl podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti roků. Z podnětu odvolání Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky bylo rozhodnuto, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. jsou obvinění M. Č., M. M. a A. T. povinni společně a nerozdílně zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 3 590 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 31. 1. 2023 do zaplacení. Odvolání obviněných M. Č. a M. M. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
4. Obviněný A. T. podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tento rozsudek napadl proto, že jím zůstal nedotčen jeho se týkající výrok o vině, a v důsledku toho napadl i další jeho se týkající výroky. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil námitky v tom smyslu, že nebyl zjištěn jeho konkrétní podíl na jednání, pro které byl odsouzen. Uvedl, že skutková zjištění soudů nejsou způsobilá vystihnout povahu jeho jednání z pohledu požadavku individuální trestní odpovědnosti za zaviněné jednání a že jsou v tomto směru nedostatečná. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný zahrnul námitky, podle kterých ze skutkových zjištění soudů není zřejmé, zda byl odsouzen jako spolupachatel, neboť o spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku není v rozhodnutích soudů žádná zmínka. Dodal, že podmínkou spolupachatelství je úmyslné společné jednání všech tří obviněných a že závěr o splnění této podmínky, zvláště pak o úmyslu zahrnujícím společné jednání, ze skutkových zjištění soudů nevyplývá. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl, že nespatřuje žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním a že podle jeho názoru se skutková věta a právní věta výroku o vině nacházejí v souladu. Vyjádřil souhlas s tím, jak soudy posoudily zjištěný skutkový stav. Konstatoval, že šlo o spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a že chybějící výslovná citace tohoto ustanovení ve výroku o vině není žádnou vadou. Zdůraznil, že zjištění soudů zřetelně ukazují na společné jednání všech obviněných odvíjející se od společného cíle. Poukázal na to, že obvinění útočili proti témuž předmětu útoku, aniž by každý z nich sledoval odlišný záměr. Zmínil, že spolupachatelství je činnost, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat stejně. Státní zástupce označil dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
6. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné, přičemž zčásti bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
8. Nic z toho, co je podle citovaného ustanovení dovolacím důvodem, obviněný v podaném dovolání ve skutečnosti nenamítal. Podstatou jeho námitek proti skutkovým zjištěním soudů bylo to, že tato zjištění jsou nedostatečná. Nedostatečnost skutkových zjištění ovšem není dovolacím důvodem. Dovolání obviněného obsahově nijak nekoresponduje s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
9. Směřuje-li dovolání proti výroku, jímž byl obviněný uznán vinným, pak podstatou nedostatečnosti skutkových zjištění je to, že tato zjištění nestačí k naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Avšak v takovém případě jde o to, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje všechny znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, což zakládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud jím je nesprávné právní posouzení skutku. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se za uvedeného stavu neuplatní.
10. Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo dovolání obviněného podáno z jiného důvodu, než je v tomto ustanovení uveden.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
11. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
12. Z obsahu a smyslu dovolání obviněného je patrno, že uplatněnými námitkami zpochybňoval spolupachatelství, které je upraveno v § 23 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
13. To, že každý ze spolupachatelů odpovídá za trestný čin tak, jako by ho spáchal sám, znamená, že každý spolupachatel odpovídá za celý trestný čin, tedy za celé jednání i za celý následek, bez ohledu na okolnost, v jakém rozsahu se na spáchání trestného činu podílel. Tím pádem není nutné, aby jeho podíl byl ve výroku o vině nějak detailně konkretizován, specifikován či odlišen od podílu ostatních spolupachatelů. Není v žádném rozporu s ustanovením § 23 tr. zákoníku, jestliže spolupachatel odpovídá za celý rozsah trestného činu, i když se na jeho spáchání svým dílčím jednáním podílel tak, že to celý rozsah trestného činu nepokrývá.
14. O tom, že obviněný A. T. byl odsouzen jako spolupachatel, nemůže být pochyb. Výrok o vině je totiž konstruován tak, že každému ze všech tří obviněných je přičítán celý rozsah trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými. Tato konstrukce odpovídá tomu, že každý z obviněných byl uznán vinným, jako by trestné činy spáchal sám. Tím je ve výroku o vině vyjádřeno spolupachatelství všech tří obviněných, byť ve výroku o vině ani v odůvodnění rozsudků obou soudů není výslovný odkaz na ustanovení § 23 tr. zákoníku a obvinění nejsou výslovně označeni za spolupachatele. Nejedná se o vadu rozsudků, protože spolupachatelství je postaveno naroveň samostatnému pachatelství a nepředstavuje žádné rozšíření trestní odpovědnosti nad rámec skutkových podstat uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku, resp. není žádnou zvláštní skutkovou podstatou.
15. Z ustanovení § 23 tr. zákoníku vyplývá, že podmínkou spolupachatelství je po objektivní stránce společné jednání dvou nebo více osob a po subjektivní stránce úmysl jednajících osob k tomu směřující.
16. Jednání, na kterém participoval obviněný A. T., evidentně bylo společným jednáním všech tří obviněných, což vyplývá ze způsobu provedení celého skutku. Ostatně obviněný uplatněnými námitkami nezpochybňoval to, že šlo o společné jednání, ale namítal, že tuto okolnost nezahrnoval jeho úmysl. Tyto námitky očividně postrádají jakékoli opodstatnění.
17. Z kontextu posuzované věci vyplývá, že útok proti poškozenému byl motivován tím, že poškozený T. Z. dne 8. 6. 2021 odcizil karton cigaret v hodnotě 1 100 Kč v provozovně obviněného M. Č. Motivací k útoku na poškozeného bylo potrestat ho za zmíněnou krádež a předat ho policii. Obvinění identifikovali poškozeného jako pachatele krádeže a zjistili, kde se zdržuje. Všichni tři společně se za poškozeným vypravili s velkým automobilem, vůči poškozenému vystupovali způsobem napodobujícím zásahovou jednotku policie, napadali ho slovně i fyzicky, odvlekli ho do automobilu, odjeli s ním na jiné místo, kde ho opět fyzicky napadali, znovu ho naložili do automobilu, dále ho fyzicky napadali a odvezli ho k budově policie, kde ho vysadili a odvedli na služebnu. O tom, že šlo o společnou akci všech tří obviněných, jasně svědčí jak samotný způsob provedení útoku, tak obsah komunikace obviněných prostřednictvím mobilních telefonů jak z doby před činem, kdy byl útok proti poškozenému obviněnými plánován a připravován, tak z doby po činu, kdy byl provedený útok jimi komentován. Není žádný reálný důvod k úvaze, že úmysl obviněného A. T. se v nějakém ohledu vymykal z celkového rámce toho, jak byl útok proti poškozenému proveden, a že by nějaká část tohoto útoku nebyla zahrnuta jeho úmyslem. Obviněný A. T. se útoku proti poškozenému zúčastnil od počátku do konce, v žádném stadiu se od něj nedistancoval, nedal najevo nesouhlas s tím, jak proti poškozenému postupují ostatní obvinění, nijak se proti jejich postupu neohrazoval, nijak je neodrazoval a naopak jednal ve zjevné dohodě s nimi. Výrazem jejich dohody bylo, že všichni obvinění vzájemně souhlasili a byli srozuměni s tím, jak si při společném útoku proti poškozenému konkrétně počíná každý z nich. V tom spočívá podstata úmyslného zavinění obviněného A. T. ve vztahu k celému jednání, které představovalo útok proti poškozenému, a ve vztahu k celému následku, který z útoku vzešel, a to bez ohledu na okolnost, že některé dílčí akty útoku vykonali ostatní obvinění.
18. Je tedy jasné, že ze strany obviněného A. T. šlo o spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož podmínky byly splněny jak po objektivní, tak po subjektivní stránce. Byl-li obviněný uznán vinným v rozsahu celého útoku, jímž byl poškozený napaden, nepředstavuje to žádnou nesprávnost právního posouzení skutku. Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Závěrem
19. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného A. T. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 1. 2025
JUDr. Josef Mazák předseda senátu