7 Tdo 173/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 2. 2003 o dovolání
obviněného
S. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2002, sp. zn.
3 To 175/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn.
4 T 126/2001 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. M. o d m í t á .
Obviněný S. M. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 3 To 175/2002,
jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního
soudu ve Zlíně ze dne 19. 2. 2002, sp. zn. 4 T 126/2001. Dovolání podal v
rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal na dovolací důvod
stanovený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně nové projednání a
rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je
uveden
v § 265b tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutkový stav, který byl
zjištěn soudem, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán
vinným. Právní posouzení skutku je formou hmotně právního posouzení. Tím se
rozumí činnost soudu spočívající v tom, že soud svá skutková zjištění subsumuje
pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Uvedený
dovolací důvod není naplněn námitkami směřujícími proti skutkovým zjištěním
soudu, proti hodnocení důkazů, proti postupu soudu při provádění důkazů apod.
Obviněný založil dovolání na námitkách proti správnosti skutkových zjištění
Okresního soudu ve Zlíně a proti tomu, že Krajský soud v Brně se s těmito
zjištěními ztotožnil. Obviněný výslovně vytkl oběma soudům porušení ustanovení
§ 2 odst. 5
tr. ř. a v podrobnostech rozvedl, v čem nesprávnost jednotlivých skutkových
zjištění spatřuje. Takové námitky však s dovolacím důvodem podle § 265b odst.
1 písm. g)
tr. ř. nekorespondují. Zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů (§ 2
odst. 5, 6 tr. ř.) je procesním postupem soudu, a nikoli hmotně právním
posouzením. Předmětem hmotně právního posouzení je teprve výsledek uvedeného
procesního postupu, tj. zjištěný skutek. Dovolání obviněného tedy primárně
směřuje ke změně skutkových zjištění soudů a jiné hmotně právní posouzení
skutku vztahuje k této změně. V rámci dovolacího důvodu nejsou ani námitky
poukazující na to, že rozsudek Okresního soudu ve Zlíně nesplňuje požadavky
ustanovení § 125 tr. ř. I v tomto ohledu je namítáno porušení procesního
ustanovení a nikoli nesprávné hmotně právní posouzení.
Obviněný namítl, že soudy pominuly jeho argument, že „žalované jednání nelze
hodnotit jako pokračující trestný čin“.
Obviněný byl uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na
sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. na podkladě zjištění, že jako
jednatel obchodní společnosti v době od srpna 1999 do září 2000 za zaměstnance
společnosti neodvedl zálohu na daň z příjmu fyzických osob ve výši 366.768,-
Kč, ač jim byla z jejich mezd sražena, a v době od ledna 1998 do září 2000 za
zaměstnance společnosti neodvedl pojistné na sociální zabezpečení ve výši
602.128,- Kč, ač jim bylo z jejich mezd sraženo.
Námitka, že nejde o pokračující trestný čin, není uplatněna jako dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto, že z ní není patrno, který ze
zákonných znaků pokračování v trestném činu ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. by
měl chybět. Naznačená námitka by logicky měla směřovat k tomu, že v jednání
obviněného nejde
o jeden skutek, ale o více skutků, takže je namístě uvažovat o opakování
trestného činu a o tom, že každý ze samostatných skutků musí být samostatně
posouzen
i z hlediska právní kvalifikace. Tak ovšem zmíněná námitka obviněného
nevyznívá.
Obviněný tuto námitku konkretizoval tak, že „v případě, kdy byly na účtu
společnosti finanční prostředky, které nebylo nezbytné použít na zachování
provozu společnosti, prováděl jednotlivé platby“. Obviněný se tedy v podstatě
domáhal toho, aby zjištěný rozsah neodvedených záloh na daň z příjmů
fyzických osob a pojistného na sociální zabezpečení byl snížen. To ovšem nemá
žádný vztah k otázce pokračování v trestném činu podle § 89 odst. 3 tr. zák.
Navíc se Krajský soud v Brně touto obhajobou obviněného zabýval a na podkladě
důkazů, které sám provedl, zjistil, že tyto namítané platby rozsah neodvedených
částek za kritické období neovlivnily, protože šlo o platby, jimiž byly
uhrazovány jiné dluhy. Navazující námitky obviněného pak již byly polemikou s
tímto zjištěním.
Obviněný vznesl námitky také ohledně subjektivní stránky trestného činu, tj.
úmyslného zavinění, avšak pojal je rovněž jako nesouhlas se skutkovými
zjištěními soudů, s rozsahem provedených důkazů a zejména s tím, že soudy
nevyhověly jeho návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru
ekonomiky. Ani tyto námitky proto neodpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je tedy namístě závěr, že obviněný sice formálně deklaroval zákonný dovolací
důvod, avšak neuplatnil žádné námitky, které by ho obsahově naplňovaly.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl bez toho, že by na jeho podkladě
přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení z hledisek uvedených v §
265i odst. 3 tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec