U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 2. 2014 o dovolání
obviněného Mgr. J. D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v
Jihlavě ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 42 To 110/2013, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 115/2012 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. J. D. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 3 T 115/2012,
byl obviněný Mgr. J. D. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby
podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 329 odst. 1 tr.
zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2
tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 20 denních sazeb po částce 1.000,-
Kč, celkem tedy ve výši 20.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro
případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven
náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců.
Z podnětu odvolání obviněného, které podal proti všem výrokům, Krajský soud v
Brně - pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 42 To 110/2013,
podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v
Třebíči ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že
obviněnému uložil podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b),
odst. 3 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 20
denních sazeb po částce 1.000,- Kč, celkem tedy ve výši 20.000,- Kč. Podle § 69
odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené
lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku
Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě, přičemž tento napadl v celém
rozsahu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g) tr.
ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítl, že s
ohledem na předchozí rozhodnutí v rámci kárného řízení je trestní stíhání vůči
jeho osobě nepřípustné ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1, písm. f), písm. h)
tr. ř.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný
namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a
jiném nesprávném hmotně právním posouzení věci. V tomto směru připomněl, že se
jednalo celkem o čtyři obdobné útoky, které ve svém souhrnu tvořily jeden
pokračující skutek, z nichž za dva byl postižen v kázeňském řízení a za dva v
tomto trestním řízení, ačkoliv všechny útoky byly obdobné svojí závažností. V
nyní posuzované věci spočívalo spáchání obou útoků podle zjištění soudů v tom,
že umožnil pachateli trestného činu „sprejerství“ vyhnout se postihu za uvedený
čin. Podle jeho názoru nelze tyto dva útoky kvalifikovat jako trestný čin
zneužití pravomoci úřední osoby, neboť vzhledem k okolnostem případu by
postačilo uplatnit odpovědnost podle zákona o služebním poměru v souladu se
zásadou subsidiarity trestní represe podle § 12 tr. zákoníku. Jako trestný čin
by měly být podle obviněného s ohledem na množství povinností posouzeny pouze
ty nejzávaznější případy porušení policistových povinností. Kromě toho obviněný
poukázal i na skutečnost, že ze strany zakročujících policistů došlo k porušení
ustanovení § 46 odst. 2 a § 46 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb. o služebním
poměru. V projednávaném případě tedy mělo být podle obviněného rozhodnuto ve
smyslu ustanovení § 222 odst. 2 tr. ř. o postoupení věci ke kázeňskému
projednání. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě a tomuto soudu přikázal,
aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedl, že ohledně obviněným tvrzené překážky věci pravomocně odsouzené odvolací
soud přiléhavě poukázal na ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř. a vysvětlil smysl
ustanovení § 11 odst. 2 tr. ř. (odst. 3 ve znění trestního řádu účinném od 1.
1. 2014). Ve shodě s názorem odvolacího soudu uvedl, že kázeňská rozhodnutí o
dílčích útocích pokračujícího trestného činu nevytváří překážku věci pravomocně
rozhodnuté. Ohledně subsidiarity trestní represe se rovněž ztotožnil se závěrem
odvolacího soudu o dostatečném stupni společenské škodlivosti s tím, že
výkladem subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, včetně
společenské škodlivosti a principu ultima ratio, se komplexně zabývalo
stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb.
rozh. tr. stejně jako obsáhlá judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na
níž v podrobnostech odkázal, a z nichž lze učinit závěr, že neuplatnění trestní
odpovědnosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v
případech zcela výjimečných. Posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice
trestnosti odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové
podstaty, tedy snaze policisty dosáhnout vylepšení policejní statistiky tím, že
trestné činy, u nichž by se pravděpodobně nepodařilo zjistit pachatele, vůbec
nebudou šetřeny. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti
obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Pokud obviněný namítá, že s ohledem na předchozí rozhodnutí v rámci kárného
řízení je trestní stíhání vůči jeho osobě nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1
písm. f), h) tr. ř., je třeba podotknout, že tuto námitku vznesl již v
odvolacím řízení a že spolehlivě se s ní vypořádal odvolací soud ve svém
rozhodnutí.
Ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny stanoví, že nikdo nemůže být trestně stíhán
za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Z tohoto
ustanovení je zřejmé, že zákaz dvojího odsouzení neplatí v případech, kdy
dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím správního
orgánu o přestupku, jiném správním deliktu nebo o kárném či kázeňském
provinění, ale že se vztahuje toliko na trestní stíhání pro činy kvalifikované
jako trestné činy.
Stejně tak ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. hovoří o nepřípustnosti
trestního stíhání v těch případech, pokud dřívější stíhání pro týž skutek
skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného
oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v
předepsaném řízení zrušeno. Oprávněným orgánem se zde přitom myslí státní
zástupce, který vedle soudu jako jediný má právo trestní stíhání zastavit.
Ustanovení § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. se týká nepřípustnosti
trestního stíhání proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek
skončilo pravomocným rozhodnutím o postoupení věci s podezřením, že skutek je
přestupkem, jiným správním deliktem nebo kárným proviněním, jestliže rozhodnutí
nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Z citovaných ustanovení je zřejmé, že ani jedno z nich (ani žádné jiné)
nedopadá na posuzovaný případ.
Podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání,
jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v
souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo
podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v
předmětu útoku.
Podle ust. § 12 odst. 12 tr. ř. se skutkem podle tohoto zákona rozumí též dílčí
útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak.
V této souvislosti Nejvyšší soud ve shodě s názorem odvolacího soudu
konstatuje, že pokud se nepřípustnost trestního stíhání týká jen některého z
dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé
části takového činu konalo trestní stíhání. Pokud tedy v daném případě byly dva
útoky vyloučeny z kázeňského řízení k trestnímu stíhání, potom ani pravomocné
kázeňské rozhodnutí o zastavení kázeňského řízení ohledně jiných dílčích útoků
pokračujícího trestného činu nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté. Pro
ilustraci je možné ještě podotknout, že k zastavení zmiňovaného kázeňského
řízení došlo ryze z procesních důvodů, neboť rozhodnutí o kázeňském trestu bylo
v prvním stupni vydáno po uplynutí prekluzivní lhůty. V části týkající se
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jsou námitky obviněného
zjevně neopodstatněné.
Pokud obviněný v této souvislosti poukazoval na případ bývalého p. p. P. L. a
jeho stíhání, pak je nutné uvést, že se jednalo o jinou situaci, kterou nelze
aplikovat na projednávaný případ. Ve věci obviněného Mgr. J. D. se v případě
kázeňského řízení jednalo o útoky v podstatě spočívající v tom, že obviněný
neměl v říjnu nebo listopadu 2011 jako v. Obvodního oddělení Policie ČR v N. n.
O. zajistit řádné přijetí a prověření oznámení o krádeži částky 5.000,- Kč z
bytu poškozené K. B. a přesvědčil oznamovatele, syna poškozené, R. B., aby
trestní oznámení nepodal, dále v tom, že dne 10. 1. 2012 přesvědčil
oznamovatele B. B., aby rovněž nepodal trestní oznámení ohledně pytláctví, za
situace kdy tento nalezl zastřelenou srnu. V nyní projednávané trestní věci se
přitom jedná o útoky, které v podstatě spočívají v tom, že ve dnech 1. 1. 2012
a 6. 1. 2012 dal pokyn svým podřízeným, aby podezření ze spáchání přečinu
poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku nebylo šetřeno a současně
přesvědčil poškozené Bc. M. F. a H. Ž., aby ohledně této části protiprávního
jednání nepodávali oznámení, a tím umožnil pachateli vyhnout se postihu. Z
uvedeného vyplývá, že se jedná o zcela jinou situaci, než na jakou poukazoval
obviněný ve svém dovolání.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
V rámci svého dovolání obviněný poukazuje na společenskou škodlivost, která
podle jeho názoru nedosahuje stupně trestné činnosti, a namítá, že mělo být
postupováno ve smyslu ust. § 222 odst. 2 tr. ř. a věc postoupena příslušnému
orgánu, neboť nejde o trestný čin, ale skutek by mohl být posouzen jako kárné
provinění.
Přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku spáchá úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou
závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou
pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů, jednalo se ze strany obviněného o
počínání, které nebylo v souladu s právními předpisy, a proto je nelze
tolerovat ani bagatelizovat. Nejvyšší soud nepovažuje za nezbytné na tomto
místě podrobně rozebírat jednotlivé útoky, jimiž byl obviněný uznán vinným,
neboť to v odůvodněních svých rozhodnutích provedly již soudy obou stupňů.
Proto postačuje ve stručnosti shrnout, že za výkon pravomoci způsobem
odporujícím jinému právnímu předpisu bylo v rozsudku soudu I. stupně označeno
(stručně vyjádřeno) počínání obviněného, jenž služebně zařazen jako v.
Obvodního oddělení Policie ČR v N. n. O. mj. odpovědný za činnost podřízených
policistů při plnění jejich úkolů v úmyslu dosáhnout lepšího postavení tohoto
oddělení dal svým podřízeným pokyn, aby podezření ze spáchání přečinu poškození
cizí věci podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku vyplývající z oznámení poškozených
Bc. M. F. a H. Ž. nebylo vůbec evidováno a poškozené přesvědčil, aby věc
neoznamovali, v důsledku čehož v obou případech nebyla učiněna žádná šetření a
opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin
(přečin), a směřujících ke zjištění jejich pachatele, čímž umožnil pachateli
vyhnout se postihu za uvedené přečiny, které se následně vůbec neprošetřovaly.
Výkon jeho pravomoci jako policisty byl účelový a byl v rozporu s právními
předpisy. Obviněný proto naplnil zákonný znak „vykonává svou pravomoc způsobem
odporujícím jinému právnímu předpisu“. Obviněný si nejenže zjednodušil práci,
ale vyloženě rezignoval na plnění svých povinností. Postup obviněného nebyl v
souladu se zákonnou úpravou, kterou byl jako příslušník Policie ČR vázán, ale
byl svévolný a ve svém důsledku znemožnil procesním stranám případně uplatnit
zákonná práva. Obviněný tak jednal v rozporu s § 1 odst. 1 tr. ř. a § 158 odst.
1 tr. ř., v rozporu s § 10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. o Policii České
republiky, a v rozporu s čl. 33 odst. 1 Závazného pokynu policejního prezidenta
č. 30/2009, o plnění úkolů v trestním řízení, a článku 13 odst. 1, odst. 3,
odst. 4 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 110/2008, o plnění úkolů
služby pořádkové policie a služby železniční policie. Projednávané trestné
činnosti se pak dopustil ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku, neboť chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem
chráněný trestním zákonem.
Ze shora uvedeného zřetelně vyplývá, že oba soudy nižších stupňů důvodně neměly
žádné pochybnosti o tom, zda obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty
trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku. V rámci svých úvah přitom nepřehlédly ani ustanovení § 12 odst. 2 tr.
zákoníku. Očividně bez opodstatnění jsou tedy námitky obviněného ohledně
uplatnění principu, že majetkové vztahy a zájmy mají být chráněny především
prostředky občanského a obchodního práva. Tento princip vyjadřuje subsidiaritu
trestní represe a jeho smyslem je vyloučit nedůvodnou kriminalizaci
soukromoprávních vztahů. K této části dovolacích námitek je rovněž zapotřebí
uvést, že zásada subsidiarity trestní represe je jednou ze základních zásad
trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva
zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo
nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého
jednání jako trestného činu, je považována za „ultima ratio“, tedy za krajní
prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní,
občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Plyne z něho, že trestnými činy mohou
být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že
tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším
slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu
principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe
nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy,
nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní
odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny.
Z tohoto principu vyplývá, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě
uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je
taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou
dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o
trestní odpovědnosti (srov. k tomu viz. například nálezy Ústavního soudu pod
sp. zn. II. ÚS 372/03, I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06).
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který
trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně
(§ 13 odst. 1 trestního zákoníku). Podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku však
také platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky lze
uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost
činu tedy není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z
hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené právě v
ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku a představuje materiální korektiv,
který se musí vztahovat nejen ke znakům trestného činu, ale i k trestněprávním
důsledkům vztahujícím se k trestní odpovědnosti. Hledisko společenské
škodlivosti tak má povahu interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou
skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit
podle jejich smyslu a napomoci tak odlišit trestné činy od těch deliktů, které
by neměly být považovány za trestné činy (srov. k tomu viz. např. stanovisko
trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012,
publikované pod č. 26/2012 Sb. rozh. tr.).
Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či
stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin, a
ponechává tak řešení otázky potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska
spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností
případu. Ačkoliv zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje
všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně
nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý, nelze vyloučit, že z
určitých závažných důvodů je třeba učinit závěr, že naopak jde o případ
společensky škodlivý jen do té míry, že postačuje uplatnění odpovědnosti podle
jiného právního předpisu, a že proto není důvodu uplatňovat trestní represi.
Právě proto, že se v takovém případě jedná o situaci zásadním způsobem
ovlivňující trestní odpovědnost pachatele činu (který jinak vykazuje znaky
uvedené v § 13 odst. 1 tr. zákoníku), je povinností soudu existenci takových
závažných důvodů náležitě a přesvědčivě odůvodnit, což soudy prvního a druhého
stupně spolehlivě učinily.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ze strany obviněného nešlo jen o ojedinělé
jednání, které by bylo možné bagatelizovat a jehož škodlivost by
neopodstatňovala právní kvalifikaci přečinu zneužití pravomoci úřední osoby
podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Naopak společenská škodlivost jeho
jednání spočívá v porušení zájmu společnosti na řádném výkonu úřední moci
svěřené v rámci kompetence do rukou jednotlivce. Za tohoto stavu nabylo jednání
obviněného povahy trestného činu, takže výrok o vině není v žádném rozporu se
zásadou subsidiarity trestní represe. Proto i Nejvyšší soud je přesvědčen, že
nemohlo postačovat uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (např.
zák. č. 361/2003 Sb. o služebním poměru).
Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě není rozhodnutím, které by
spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. jsou námitky obviněného evidentně bez opodstatnění.
Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání
obviněného jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr
Hrachovec
Vypracoval:
JUDr. Petr
Angyalossy Ph.D.