7 Tdo 175/2025-517
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2025 o dovolání obviněného J. T. podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 5 To 40/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 16 T 26/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2024, č. j. 16 T 26/2024-389, byl obviněný J. T. uznán vinným pod body 1 a 2 pokračujícím přečinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a pod bodem 1 také přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle § 185 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené H. M. nemajetkovou újmu v penězích částkou 30 000 Kč, škodu částkou 23 200 Kč a náklady léčení částkou 34 000 Kč a poškozené V. P. nahradit nemajetkovou újmu v penězích ve výši 30 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené se zbytky uplatněných nároků odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 2. 10. 2024, č. j. 5 To 40/2024-450, o odvolání státního zástupce podaném v neprospěch obviněného proti výroku o vině a trestu, o odvolání obviněného proti výrokům o vině, trestu a o náhradě škody a o odvoláních obou poškozených proti výrokům o náhradě nemajetkové újmy. Rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d) a f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pod bodem 1 zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 věta první, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2 zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 věta první, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy obviněného odsoudil podle § 185 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku obviněnému uložil psychiatrické ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené H. M. na náhradu škody 23 200 Kč, na náhradu léčebných výloh 34 000 Kč a na náhradu nemajetkové újmy ve formě duševních útrap 100 000 Kč a poškozené V. P. na náhradu nemajetkové újmy ve formě duševních útrap 100 000 Kč. Dalším výrokem bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle tzv. skutkové věty rozsudku odvolacího soudu obviněný spáchal zločin znásilnění a přečin poškození cizí věci (bod 1 výroku) v podstatě tím, že dne 5. 7. 2023 od 18:00 do 18:10 hodin v katastru obce XY, okres XY, u pozemní komunikace za účelem uspokojení svého pohlavního pudu napadl poškozenou H. M., nar. XY, která jela na jízdním kole, tak, že jí nejprve zahradil cestu svým tělem a přidržel její kolo, následně ji po slovní interakci chytil za cyklistický dres, sahal jí na prsa přes podprsenku a na holé tělo se slovy „pěkná seš, to jó“ a „můžeme si spolu užít“, poté jí zasunul svoji ruku zezadu pod kalhoty na holé hýždě, začal jí stahovat cyklistické kalhoty, což se mu částečně podařilo, a když se poškozená stále snažila odjet, kopnul jí do kola, což mělo za následek její pád i s kolem, a po vzájemné potyčce se poškozené podařilo sebrat jízdní kolo a odjet a obviněný utekl. V důsledku uvedeného jednání obviněného poškozená utrpěla několik zranění na těle, byly zničeny její hodinky zn. Apple Watch v hodnotě 3 000 Kč a poškozením jejího jízdního kola zn. Leader Fox vznikla škoda ve výši 20 200 Kč. Následně došlo u poškozené k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, která se projevovala četnými psychosomatickými neurotickými potížemi spočívajícími zejména v poruchách spánku, nočních děsech, opakování traumatu ve snech, flashbacky událostí, úzkostmi a vtíravými myšlenkami, přičemž tyto obtíže se u poškozené začaly projevovat na přelomu srpna a září 2023, znamenaly velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozené a trvaly minimálně do 24. 4. 2024.
4. Další zločin znásilnění (bod 2 výroku) spáchal obviněný v podstatě tím, že dne 24. 7. 2023 kolem 17:16 hodin na silnici v katastru obce XY, okres XY, za účelem uspokojení svého pohlavního pudu napadl poškozenou V. P., nar. XY, jedoucí na jízdním kole, tak, že jí zahradil cestu, chytil rukama řídítka jejího kola a po slovní interakci jí zasunul svou ruku pod tričko do výstřihu a dotknul se jejích prsů pod oblečením, sahal poškozené pod krátké kalhoty, osahával a hnětl jí holé hýždě a zasunul ruku až mezi nohy poškozené a částečně jí stáhl kalhoty, načež se poškozená začala bránit a došlo k fyzické potyčce, při které oba upadli, a poté, co poškozená začala volat o pomoc na kolemjedoucí automobil, obviněný utekl. Poškozená utrpěla lehké poranění, které si nevyžádalo lékařské ošetření. V důsledku uvedeného jednání došlo u poškozené k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, která se projevovala poruchami spánku, nočními děsy, opakováním traumatu ve snech, flashbacky událostí, úlekovými reakcemi, masivním úzkostným prožíváním s vegetativními reakcemi, podrážděností a depresivními symptomy, a tyto potíže trvaly od spáchání činu, znamenaly velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozené a trvaly minimálně do doby znaleckého vyšetření dne 8. 12. 2023.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním s poukazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Vymezil se proti odůvodnění rozsudku s tím, že byla porušena ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 a 7 tr. ř. Ve vztahu ke zločinům znásilnění obviněný namítl, že nebyla uspokojivě vyřešena otázka, zda porucha na zdraví poškozených vznikla v souvislosti s prošetřovanou událostí, případně zda se na jejím vzniku podílely i jiné faktory a v jaké míře. Zdůraznil, že na podkladě provedených důkazů nebylo možné kvantifikovat, do jaké míry mělo na rozvoj posttraumatické stresové poruchy obou poškozených vliv jednání obviněného a do jaké míry jejich předchozí negativní prožitky. Uvedl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obě poškozené měly osobnost křehkou, vykazující znaky trvajících neurotických onemocnění. Poškozená V. P. si nesla zátěž již z dětství (byla obětí sexuálního útoku), vykazovala znaky úzkostné povahy a byla léčena psychiatricky a stále se potýká s psychickými následky. U poškozené H. M. znalkyně diagnostikovala tendenci k úzkostnému prožívání, jedná se o osobnost s dlouhodobou neurotickou poruchou, již v dětském věku prožívala úzkostné stavy. Její stav po činu napovídá, že její prožívání není stenické, naopak má tendenci k potlačení, jehož původem je právě hluboké neurotické prožívání emocionality. Nadto poškozená zjevně zveličuje rozsah i svých fyzických zranění. Obviněný uzavřel, že nemůže odpovídat za psychický stav poškozených v tom rozsahu, ve kterém byla jejich psychická újma způsobena předchozími traumaty. Podle obviněného mu také odvolací soud neprávem kladl k tíži, pokud k rozvoji posttraumatické stresové poruchy poškozených mohlo přispět projednání věci před soudem.
6. Ohledně přečinu poškození cizí věci obviněný namítl, že byla nesprávně zjištěna výše způsobené škody, jelikož soud nehodnotil stav věcí před jejich poškozením, odborné vyjádření vychází z výše škody, jako by se jednalo o nové věci a poškození dosahovalo výše 100 %. Rozsah škody ani neodpovídá prokázanému mechanismu útoku, hodnota poškozených věcí je zjevně nadhodnocená.
7. Obviněný nesouhlasil ani s uloženým trestem odnětí svobody. Poukázal na skutečnost, že v době, kdy odvolací soud rozhodoval o jeho vině a trestu, byl v platnosti (byť ještě nebyl účinný) právní předpis, který jeho jednání nepovažuje za zločin znásilnění, nýbrž za sexuální útok, který je postihován mírnějším trestem. Namítl, že odvolací soud měl v jeho případě přihlédnout k nižší intenzitě útoku, k jeho osobnostním charakteristikám, jakož i ke skutečnosti, že se jednalo o ojedinělý incident v jeho životě. Odvolací soud se také podle obviněného nevypořádal s rozpory ve znaleckém posudku, konkrétně že z falografického měření nevyplynula žádná sexuální deviace obviněného, ale znalec ji přesto bez řádného zdůvodnění uvedl ve svých závěrech. Tuto poslední námitku však obviněný nespojil s nějakými konkrétními námitkami proti výrokům napadeného rozsudku.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že s námitkou dovolatele stran možné predispozice poškozených ke vzniku posttraumatické stresové poruchy se neztotožnil, a vyložil, že mezi jednáním, kterého se obviněný dopustil vůči poškozeným, a následkem v podobě posttraumatické stresové poruchy jakožto těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku nepochybně existuje příčinná souvislost, na základě které lze uvedený následek obviněnému přičítat v rámci zvolené právní kvalifikace zločinu znásilnění podle § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou obviněného proti způsobu, jakým soudy určily výši škody způsobené jednáním obviněného. Dále připomněl, že námitka ohledně údajné nepřiměřenosti trestu neodpovídá žádnému ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů, a navíc konstatoval, že uložený trest odnětí svobody lze s ohledem na okolnosti případu považovat za přiměřený. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
10. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné.
11. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
12. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
13. Dovolatel (kromě toho, že v dovolání výslovně neuvedl, které výroky rozsudku napadá) nespojil jednotlivé námitky s uplatněnými dovolacími důvody. Nejvyšší soud se přesto pokusil dovodit tuto spojitost z obsahu námitek.
14. Nutno připomenout, že obviněný nezpochybňoval skutkový závěr odvolacího soudu, že u obou poškozených byla prokázána přítomnost posttraumatické stresové poruchy, ani její projevy či délku trvání této poruchy. Skutkové povahy je i otázka, zda uvedená porucha na zdraví poškozených vznikla v souvislosti s jednáním obviněného, případně zda se na jejím vzniku podílely i jiné faktory a v jaké míře. Obviněný vytýkal znaleckým posudkům z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podaným ve vztahu k oběma poškozeným, že se touto otázkou nezabývaly.
S tím se však nelze ztotožnit, neboť znalecké posudky se této problematice věnovaly a obsahují v tomto směru logické a přesvědčivé závěry, s nimiž korespondují zjištění soudů. U poškozené H. M. nebyly zjištěny žádné zásadní predispozice vzniku posttraumatické stresové poruchy a pokud to obviněný tvrdí, jeho vývody se míjí se skutkovými závěry soudů. Poškozená V. P. sice byla traumatizována již v raném mládí a její předchozí zkušenosti zhoršily dopad jednání obviněného na její psychické zdraví, nikoli však zásadním, rozhodujícím způsobem.
Ze závěrů znaleckého posudku plyne, že traumata z minulosti ji učinila osobností slabou, křehkou, tudíž každé další trauma způsobí větší škody. Nicméně ona nevzpomíná na trauma znásilnění nebo zneužívání, vrací se jí čin projednávaný v této věci. Předtím určitě měla trauma, ale to je uzavřeno. Terapii poškozená ukončila ve věku osmnácti let, vysadila medikaci. Život si dala sama do pořádku. Našla si partnerský uspokojivý vztah, její život plynul bezproblémově. Chodila do práce, měla partnerský vztah, fungovala sociálně, neměla úzkosti.
Ta dřívější traumata byla vyřešena. Symptomy, které nyní má, jsou specifické pro čin, který je šetřen. V případě, že by nebyla obětí projednávaného činu, už by se u ní posttraumatická porucha nerozvinula. Žila běžným životem. Podstatné je, že závěr znaleckého posudku a obou soudů je jednoznačný v tom, že diagnostikované potíže poškozených a s tím spojené újmy na jejich zdraví vznikly u obou v přímém důsledku vyšetřovaných činů. Obviněný ostatně ani nenamítl, že by závěr soudů v této otázce byl ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, pouze provedl jejich vlastní hodnocení se zdůrazněním významu tvrzených psychických predispozic poškozených.
V tomto směru tudíž nejde o námitky podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody.
15. Obviněný nevznesl výhrady k právní kvalifikaci posttraumatické stresové poruchy poškozených jako těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (v tomto právním závěru se rozcházely soudy prvního a druhého stupně). Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však odpovídá námitka, že újma na psychickém zdraví poškozených nevznikla v příčinné souvislosti s posuzovaným jednáním obviněného, respektive že mu neměl být přičítán takový následek, jelikož na vzniku posttraumatické stresové poruchy participovala i předchozí traumata poškozených. Námitka se tedy týká posouzení existence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozených jakožto znaku objektivní stránky skutkové podstaty zločinu znásilnění podle § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. To se vztahuje především k poškozené V. P., neboť podobné námitky týkající se poškozené H. M. vycházely z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu. V případě poškozené V. P. lze připustit, že psychická porucha byla částečně zapříčiněna, respektive prohloubena i předchozími traumaty a psychickým stavem poškozené.
16. Soud prvního stupně neshledal podmínky pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku mimo jiné s ohledem na svůj závěr, že obtíže poškozené V. P. měly i jiný původ než pouze v jednání obviněného, a i tyto obtíže jiného původu ji omezovaly v obvyklém způsobu života. Naproti tomu odvolací soud (po doplnění dokazování) uzavřel, že soud prvního stupně sice správně zjistil skutkový stav (snad s výjimkou nepřesné formulace, že poškozené „odmítly medikaci“), avšak učinil částečně nesprávné právní závěry, a to – kromě závěru ohledně existence těžké újmy na zdraví obou poškozených, což nebylo předmětem dovolacích námitek a Nejvyšší soud se tudíž touto otázkou nezabýval – ohledně příčinné souvislosti uvedeného následku u poškozené V. P. s jednáním obviněného. Vrchní soud v Praze v této souvislosti zdůraznil, že znalkyně u obou poškozených jednoznačně konstatovala, že jejich potíže a s tím spojené újmy na zdraví vznikly v přímém důsledku vyšetřovaných činů, přičemž tento závěr je obzvlášť podstatný ve vztahu k poškozené V. P., která sice byla traumatizována již v mládí a její předchozí zkušenosti zhoršily dopad jednání obviněného na její psychické zdraví, nicméně ani to nijak nesnižuje míru zavinění obviněného na způsobené újmě, neboť mu lze v této situaci přičítat celý následek. Dodal, že by bylo v rozporu se smyslem ochrany poškozeného, aby byl znevýhodněn jen z důvodu existující psychické predispozice.
17. Nejvyšší soud se ztotožnil s uvedeným závěrem vrchního soudu ohledně právně relevantní příčinné souvislosti psychických potíží poškozené V. P. s činem obviněného. I když předchozí negativní zážitek poškozené s vysokou pravděpodobností zvýšil její zranitelnost a usnadnil vznik či prohloubil intenzitu potíží, neznamená to, že mezi jednáním obviněného a konstatovanou tzv. posttraumatickou stresovou poruchou není příčinná souvislost. Je totiž zřejmé, že tato porucha byla u poškozené způsobena právě posuzovaným činem jako podstatnou příčinou, respektive příčinou dostatečně významnou, aby byla trestněprávně relevantní. Není rozhodné, zda k tomu přispěla i příčina či podmínka další. Nad rámec dovolacích námitek lze dodat, že příčinná souvislost byla pokryta i zaviněním obviněného, který si měl a mohl představit alespoň v hrubých rysech to, že jeho obětí nemusí být jen optimálně psychicky odolná žena. Není třeba, aby mu byla známa konkrétní anamnéza poškozené, a to ani pokud by její psychický stav případně jako jedna z příčin vedl spolu s útokem obviněného k relevantnímu následku, v daném případě ke vzniku újmy na psychickém zdraví. Uvedená námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
18. Námitky obviněného týkající se posouzení výše škody na věcech poškozené H. M. vyjadřovaly nesouhlas s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu a s obsahem a rozsahem důkazů, na jejichž základě byla výše škody stanovena. Vrchní soud v Praze v odst. 13 a 34 odůvodnění svého rozsudku logickým způsobem reagoval na obdobnou odvolací argumentaci obviněného a vysvětlil, proč ji neshledal opodstatněnou. Navázal přitom na správné závěry Krajského soudu v Praze, že výše škody byla zjištěna na základě dvou odborných vyjádření a svědecké výpovědi poškozené H. M. Není pravda, že by soudy nevzaly v potaz, v jakém stavu byly věci před útokem. Dovolací námitky k těmto otázkám a rovněž polemika dovolatele ohledně toho, jak došlo ke způsobení škody na kole poškozené, je pouhým nesouhlasem s postupem soudů při hodnocení důkazů. Obviněný ani zde nevytkl žádný konkrétní zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Tyto námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů vymezených v § 265b tr. ř.
19. Dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen když byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takové námitky však obviněný nevznesl. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), přičemž ani takovéto výhrady dovolatel neuplatnil.
20. Obviněný vytkl odvolacímu soudu nesprávné zhodnocení povahy a závažnosti obou trestných činů a svých osobních poměrů a v důsledku toho uložení příliš přísného trestu odnětí svobody, zejména že odvolací soud dostatečně nezohlednil způsob provedení činu a s tím související intenzitu útoku a rovněž osobní charakteristiky do té doby soudně netrestaného obviněného. Lze dodat, že pokud se obviněný domáhal zmírnění trestu odnětí svobody, fakticky se tím domáhal jeho mimořádného snížení pod dolní hranici zákonné trestní sazby, která činila pět let. Neuvedl přitom, že by se domáhal takového mimořádného snížení trestu (upraveného v § 58 tr. zákoníku) ani neuplatnil žádné tomu odpovídající námitky. Každopádně v dovolání uplatnil ohledně trestu námitky, které uplatněnému ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Za této situace by výrok o trestu musel být korigován zásahem dovolacího soudu jen tehdy, pokud by uložený trest byl natolik nepřiměřený a neodpovídající zákonným kritériím, že by to odporovalo ústavní zásadě proporcionality trestní represe. Nejvyšší soud však takovou vadu neshledal.
21. Odvolací soud své rozhodnutí v tomto směru řádně odůvodnil, přičemž se pečlivě zabýval zejména osobou obviněného (dosud nebyl soudně trestán, projevil lítost), přihlédl i k jeho zmenšené příčetnosti (§ 40 odst. 1 tr. zákoníku), přičemž uložil vedle trestu odnětí svobody i ochranné opatření v podobě psychiatrického ochranného léčení sexuologického ambulantní formou. Při stanovení výměry trestu odnětí svobody byla vzata v úvahu i přitěžující okolnost, že obviněný spáchal více trestných činů. Nelze rovněž přehlédnout, že poškozené nezavdaly k útoku obviněného sebemenší příčinu, obviněný si v obou případech napadení poškozených naplánoval (byť krátkodobě a na základě vzniklé příležitosti), vyhlédl si vhodné místo a jeho jednání v obou případech zjevně směřovalo k dalšímu pokračování v útoku na poškozené, k němuž nedošlo jen díky jejich intenzivní obraně a ve druhém případě i v důsledku náhodného příjezdu automobilu a vyrušení obviněného. Nejednalo se o ojedinělý exces, nýbrž o situaci, kdy obviněný poté, co nebyl dopaden po přepadení první poškozené, rozhodl se zhruba po třech týdnech pro další podobný útok. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v délce pěti let, tedy na dolní hranici zákonné trestní sazby stanovené za zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, která činila pět až dvanáct let (jednalo se o znění trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024). Obviněnému uložený trest odnětí svobody v trvání pěti let je trestem odpovídajícím zákonu a neodporujícím ústavní zásadě proporcionality trestní represe.
22. Jen pro úplnost lze dodat k odkazu obviněného na novelizaci trestního zákoníku, která v době rozhodování odvolacího soudu ještě nenabyla účinnosti, že obviněný měl patrně na mysli to, že pokud by (při jinak daných skutkových a právních závěrech odvolacího soudu) měly být jeho skutky posuzovány podle pozdějšího znění zákona, bylo by jeho jednání kvalifikováno jako dva zločiny sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku s trestní sazbou odnětí svobody od tří do dvanácti let. V řízení o dovolání však je třeba vycházet ze znění zákona účinného v době vydání napadeného rozhodnutí, k němuž došlo dne 2. 10. 2024, zatímco zmíněná nová zákonná úprava nabyla účinnosti dne 1. 1. 2025. Ani v opačném případě (hypoteticky) by však trest odnětí svobody v trvání pěti let, tj. v rámci dolní třetiny zákonné trestní sazby, uložený obviněnému za dva zvlášť závažné zločiny, nemohl být považován za zjevně excesivní, odporující ústavní zásadě proporcionality trestní represe a vyžadující zásah dovolacího soudu.
23. Obviněný konečně namítl rozpor ve znaleckém posudku týkajícím se jeho osoby, přičemž měl na mysli znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, soudních znalců psychiatra MUDr. Luďka Daneše CSc. a sexuologa doc. MUDr. Luďka Fialy, Ph.D., MBA. Podle obviněného z falografického měření nevyplynula žádná sexuální deviace, přesto ji znalci údajně bez řádného odůvodnění uvedli ve svých závěrech. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že znalecké zkoumání se týkalo mimo jiné posouzení, zda obviněný v době činu trpěl (a v současné době trpí) sexuální deviací. Zmiňovaní znalci podali písemný znalecký posudek a následně byli vyslechnuti v hlavním líčení. K dotazům uvedli, že jednání obviněného nese rysy patologické sexuální agresivity, což je sexuální deviace. Vysvětlili, že tato diagnóza není falografickým vyšetřením dobře prokazatelná, na jeho základě není možné tuto diagnózu jednoznačně stanovit, metoda slouží především pro posouzení, zda je člověk homosexuálně, heterosexuálně nebo třeba pedofilně orientován. Znalci vysvětlili, že na závěr o zmíněné sexuální deviaci bylo možno usuzovat z jiných okolností, zejména z charakteru trestného činu. Lze uzavřít, že ani v tomto dovolatelem vytýkaném směru není žádný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a zjištěním soudů, nehledě na to, že – jak už bylo zmíněno – tuto námitku dovolatel nespojil s vytknutím nějaké konkrétní vady některého z výroků rozsudku. Uvedená námitka neodpovídá žádnému z uplatněných dovolacích důvodů.
24. Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je dílem zjevně neopodstatněné, dílem bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 3. 2025
JUDr. Josef Mazák předseda senátu