7 Tdo 179/2025

7 Tdo 179/2025-349

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2025 o dovolání obviněného Y. Ş. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 5 To 138/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 43/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Y. Ş. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. 44 T 43/2023, byl obviněný Y. Ş. uznán vinným pokusem zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1, § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy.

2. Tento rozsudek následně napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 5 To 138/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl.

3. Obviněný se podle skutkové věty výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 zmíněného pokusu trestného činu dopustil dne 6. 9. 2022 v přesně nezjištěné době mezi 00:30 hodin až 00:45 hodin, v suterénu klubu XY, nacházejícího se na ul. XY XY, Praha 1. Tam zatáhl poškozenou A. D. proti její vůli a přes její aktivní obranu, kterou dávala najevo svůj nesouhlas s jeho jednáním tak, že se mu vzpírala a snažila se ho odstrčit, což doplnila opakovaně slovně tím, že „teď nechce“, na pánské toalety, kde ji natlačil do oddělené kabinky a stoupl si před dveře, aby poškozené zabránil v odchodu. Poté poškozenou začal líbat a objímat, na což opět reagovala se slovy, že teď nechce, což ale ignoroval a poškozené vyhrnul šaty nad oblast pasu, kde ji začal osahávat a snažil se prsty ruky proniknout do její vagíny, čemuž se poškozená bránila tak, že jeho ruku opakovaně odstrkovala a snažila se otevřít dveře kabinky, dále ji nutil, aby ho osahávala a chtěl po ní, aby vzala jeho penis do úst, následně se do ní snažil proniknout, což se mu nepodařilo z důvodu nedostatečného ztopoření. Následně byl vyrušen příchodem kamarádek poškozené, které otevřely dveře kabinky a obviněný z místa utekl.

II. Dovolání obviněného a vyjádření státního zástupce

4. Proti usnesení Městského soudu v Praze podal dne 29. 11. 2024 obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. V úvodu dovolání (pod bodem I.) se nejprve obsáhle zabýval svým návrhem na odklad výkonu rozhodnutí podle § 265o tr. ř. Uvedl, že jednání odvolacího soudu proběhlo v jeho nepřítomnosti a bez přítomnosti tlumočníka. Ani původní obhájce, ani současný obhájce nehovoří turecky, a proto mu nemohl průběh veřejného zasedání, ani usnesení odvolacího soudu přetlumočit. Překlad usnesení odvolacího soudu dosud od soudu neobdržel, přitom obdržel výzvu soudu k nastoupení trestu, ač mu ani nezačala běžet lhůta k podání dovolání, se kterou by mohl spojit žádost o odklad výkonu nástupu trestu odnětí svobody.

Nebyl seznámen v jemu srozumitelném jazyce s důvody, pro které bylo jeho odvolání zamítnuto a neměl by tak začít vykonávat trest odnětí svobody, přičemž podané dovolání obsahuje zásadní námitky proti zákonnosti a ústavnosti napadeného rozhodnutí a existuje důvodný předpoklad, že Nejvyšší soud shledá důvody pro jeho zrušení. Upozornil, že ustanovení § 28 odst. 2 tr. ř. obsahuje taxativní výčet písemností, které musí být obviněnému vyhotoveny v překladu do jeho mateřského jazyka (pokud neovládá český jazyk).

Pokud je s doručením písemnosti spojen začátek běhu lhůty, považuje se písemnost za doručenou až doručením písemného překladu. Následkům nedoručení povinně překládaných písemností se zabýval Ústavní soud.

6. V další části dovolání (pod bodem II.) obviněný uvedl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Celé trestní řízení, jakož i rozhodnutí obou soudů, stojí na výpovědi poškozené a několika jejích kamarádek. Přitom výpovědi jak poškozené samotné, tak uvedených svědkyň jeví značné rozpory, které oba soudy v jeho neprospěch přehlížely, ač na ně upozorňoval. Poukázal například na rozpory ve výpovědi svědkyně M. R. V původním vysvětlení svědkyně uvedla, že se s obviněným ještě jednou políbila v prostoru před toaletami, než se mu vymanila a odešla, avšak v hlavním líčení vypověděla odlišně, nejen že popřela políbení, ale tvrdila, že se ji obviněný pokoušel zatáhnout na toalety, před čímž utekla nahoru po schodech. Významné rozpory se objevují také ve výpovědích poškozené. V přípravném řízení hovořila o tom, že byla donucena k felaci, zatímco v hlavním líčení toto tvrzení zcela vynechala. Další nesrovnalost v její výpovědi se týká okamžiku, kdy její kolegyně dorazily ke kabince. V jedné verzi tvrdila, že na ně mluvila, v jiné naopak uvedla, že je sice slyšela volat, ale neozvala se jim. Stejně tak existují rozpory v tvrzeních, co mělo předcházet trestnému činu, jakož i co mělo bezprostředně následovat. Soud měl podle obviněného postupovat podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř., tedy přečíst předchozí výpověď svědkyň K. K. a M. R., upozornit svědka na odchylky v podstatných bodech a dotázat se na důvody rozdílů. Obvodní soud však vzal v úvahu pouze výpovědi z hlavního líčení a ignoroval jejich výpovědi z přípravného řízení. Obviněný přitom v této souvislosti upozorňoval a dokládal zjevnou domluvu mezi svědkyněmi a poškozenou, které svůj postup a výpovědi před soudem prokazatelně koordinovaly v jeho neprospěch.

7. Rozhodná skutková zjištění jsou pak podle obviněného založena na procesně nepoužitelných důkazech, a to telefonickém výslechu poškozené. Tento postup je v rozporu s právními předpisy a zásadami trestního řízení, zejména s právem na spravedlivý proces. Trestní řád ani jiný právní předpis nepřipouští možnost výslechu poškozené pouze za použití telefonického spojení. Pokud si poškozená nepřála být ve vizuálním kontaktu s obviněným, měl soud postupovat podle § 20 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obětech trestných činů“), ve spojení s § 111a tr. ř. a zajistit výslech s využitím audiovizuální techniky. Hlavní povinností obvodního soudu bylo posoudit zejména věrohodnost poškozené, jejíž výpověď byla jediným přímým důkazem, přitom poškozenou ani neviděl. Tuto možnost neměla tedy ani obhajoba, čímž bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces.

8. Upozornil také, že mezi poškozenou a svědkyněmi probíhala facebooková komunikace při jednání soudu, což vyvolává pochybnosti o tom, jak by svědkyně vypovídaly, kdyby předem a v průběhu hlavního líčení komunikaci nevedly. Soud však svědkyně v jejich jednání podporoval, což svědčí o absenci nestrannosti soudu při rozhodování v jeho věci.

9. Podle další argumentace nebyla naplněna skutková podstata trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by vyvíjel na poškozenou jakékoli násilí, přičemž zdůraznil, že pokud by od poškozené obdržel jasný signál, že si nepřeje v jednání pokračovat, okamžitě by ho zanechal. Poškozená intimnosti mezi nimi iniciovala a veškerý další její popis skutečností je lživý, vykonstruovaný ve spolupráci s jejími kamarádkami – svědkyněmi. Jeho jednání byl pouze pokus o dobrovolný pohlavní styk s poškozenou. Soudy měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo.

10. V návaznosti na zmíněné námitky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a také rozsudek soudu prvního stupně a aby ho zprostil obžaloby, případně, aby věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí.

11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neodpovídají mu námitky obviněného proti správnosti skutkových zjištění a rozsahu provedeného dokazování, zejména pokud jimi polemizoval s obsahem výpovědí svědků a o jejich vzájemném ovlivňování a koordinaci. Rovněž námitky proti věrohodnosti svědkyň nenaplňují žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. Doplnil, že o věrohodnosti poškozené svědčí i to, že čin neprodleně ohlásila a vypovídala ve shodě s dalšími svědkyněmi.

12. Podle ustanovení § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. soud prvního stupně nepostupoval, třebaže se poškozená k otázce násilím vynuceného orálního sexu v přípravném řízení a v řízení před soudem vyjádřila odchylně. Soud však dostatečně vysvětlil, že z výpovědi poškozené v hlavním líčení nelze dovodit provedení felace, obviněný pak v průběhu hlavního líčení tento postup ani nenavrhl. Obdobný závěr pak uvedl i soud odvolací. Struktura výpovědi poškozené nevypovídá o snaze obviněnému přitížit.

13. Pokud jde o namítanou nezákonnost provedení výslechu poškozené bez přímého vizuálního kontaktu se soudem či obviněným z utajované místnosti prostřednictvím telefonického zařízení, shledal státní zástupce tento postup zákonným. Připomněl rozhodnutí publikované pod č. 37/2020 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023 sp. zn. 6 Tdo 401/2023 a dodal, že v trestním řádu je výslech skrze audiovizuální zařízení uveden jako jeden z legitimních způsobů provádění úkonů trestního řízení (viz § 52a a § 111a tr. ř.). Využitím obdobného zařízení je realizována zásada ústnosti ve smyslu § 2 odst. 11 tr. ř., i zásada bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.). Poškozená byla v postavení zvlášť zranitelné oběti a její život byl trestným činem významně negativně ovlivněn, proto splňoval výslech skrze telefonní zařízení zákonné podmínky vyplývající z trestního řádu i judikatury. Obviněný navíc provedl prostřednictvím svého obhájce důkladný výslech poškozené odpovídající zásadám ústnosti a bezprostřednosti.

14. Námitku týkající se údajného porušení jeho práva na tlumočníka podle § 28 tr. ř. shledal státní zástupce zjevně neopodstatněnou. Doplnil, že obviněnému byl překlad usnesení odvolacího soudu doručen dne 5. 12. 2024, nemohlo tedy dojít v tomto směru k namítanému porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Přitom neakceptoval ani námitku, že tlumočník měl být přítomen jednání u odvolacího soudu, i když se veřejného zasedání obviněný sám neúčastnil. Není zřejmé, komu jinému, než obviněnému by měl tlumočník v průběhu veřejného zasedání obsah úkonů sdělovat. Jestliže obviněný nebyl přítomen veřejnému zasedání, logicky se ho neúčastnil ani tlumočník. Obhájce obviněného byl při veřejném zasedání konaném o odvolání přítomen a bylo tak zajištěno právo obviněného na obhajobu.

15. Ve věci obviněného nebyla porušena ani procesní zásada presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo.

16. Důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídá námitka obviněného, jíž zpochybnil použití násilí na poškozené. Uvedenou námitku však založil na vlastní verzi průběhu skutkového děje, neboť ze skutkových zjištění vyplynulo, že poškozená projevovala v průběhu útoku obviněného vážně míněný a projevovaný nesouhlas a odpor k jeho jednání, kterého si obviněný musel být vědom.

17. Státní zástupce proto uzavřel, že dovolání obviněného je v tom rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

19. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vztahuje se tak ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů, nicméně je naplněn jen v případech vad, týkajících se pro rozhodnutí rozhodných (tj. významných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to v první alternativě tehdy, pokud tato konkrétní skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení apod., a tedy se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů. V dalších alternativách může k naplnění tohoto dovolacího důvod dojít, jestliže jsou zmíněná rozhodná skutková zjištění založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých). Nejvyšší soud je totiž povolán primárně k posuzování otázek právních, přičemž v rámci dovolacího řízení poskytuje ochranu též před omezeným výčtem procesních vad majících povahu vad zmatečných, není ovšem obecnou třetí instancí zabývající se přezkumem v plném rozsahu. Nemá se zásadně (až na shora uvedené výjimky) zabývat otázkami skutkovými, neboť tak jeho role není koncipována. Obviněný pak konkrétně namítl naplnění první a druhé alternativy tohoto dovolacího důvodu.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je v daném případě určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí při uplatnění tohoto dovolacího důvodu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku.

22. Lze pak upřesnit (byť to nemá zásadní dopad na níže dovozené závěry), že zmíněné důvody bylo s ohledem na procesní okolnosti dané věci namístě posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojil pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání (a proti němuž nutně směřuje dovolání), nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

23. Na úvod považuje Nejvyšší soud za potřebné stručně se vyjádřit k námitkám obviněného, které nebylo možné podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. a kterými toliko odůvodňoval svůj návrh na odložení výkonu rozhodnutí podle § 265o tr. ř. (bod I. dovolání, reprodukovaný výše). Nejvyšší soud tedy jen obiter dictum a pro úplnost uvádí, že dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 5 To 138/2024, bylo podáno prostřednictvím obhájce Mgr. et Bc. Filipa Schmidta, LL.M. dne 29. 11. 2024, tedy v době, kdy obviněnému (na rozdíl od obhájce) skutečně ještě nebyl doručen překlad rozhodnutí odvolacího soudu. Nicméně podle doručenky založené ve spisu se tak stalo, právě s ohledem na probíhající překlad později oproti dalším osobám, dne 5. 12. 2024. Obviněnému tedy byl v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu řádně doručen překlad rozhodnutí odvolacího soudu do jeho mateřštiny, přičemž lhůta pro podání dovolání mu pak běžela po dobu dvou měsíců ode dne doručení a uplynula dne 5. 2. 2025. Trestní spis k rozhodnutí o dovolání byl Obvodním soudem pro Prahu 1 předložen Nejvyššímu soudu dne 24. 2. 2025. V tomto směru tedy evidentně k žádnému pochybení nedošlo. Uvedené procesní postupy pak bez dalšího nesouvisí s právní mocí a vykonatelností vydaných rozhodnutí, jimiž byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, jehož výkon mohl být nařízen.

24. Pokud jde o zmiňovanou nepřítomnost tlumočníka u veřejného zasedání, je z obsahu spisového matriálu zřejmé, že obviněný byl o konání veřejného zasedání na den 12. 8. 2024 řádně vyrozuměn, termín úkonu vzala na vědomí rovněž tlumočnice. Dne 12. 8. 2024 zaslal obviněný prostřednictvím obhájkyně omluvu s tím, že žádá, aby bylo veřejné zasedání konáno v jeho nepřítomnosti. Na pokyn předsedy senátu byla proto účast tlumočnice u veřejného zasedání telefonicky odvolána. Obhájkyně obviněného (v danou dobu činná) byla jednání soudu přítomna. V podstatě shodná situace poté nastala při veřejném zasedání nařízeném na den 19. 9. 2024. Je tak zcela zřejmé, že veřejné zasedání bylo důvodně a řádně konáno v nepřítomnosti tlumočnice, která, zjednodušeně řečeno, neměla komu tlumočit; její role totiž primárně spočívala v zajištění porozumění obviněnému během řízení. V tomto směru tak nijak nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces.

25. Dále se Nejvyšší soud mohl zabývat námitkami, jež obviněný uplatnil v dovolání a podřadil pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

26. Pokud jde o první z nich, obviněný předloženou argumentaci postavil na obdobných námitkách, jaké byly součástí celé jeho obhajoby a byly součástí také jeho řádného opravného prostředku – odvolání. Námitkami se tedy zabývaly a vypořádaly se s nimi oba soudy ve věci činné, resp. zejména odvolací soud. Jejich těžiště pak spočívalo zejména ve zpochybnění skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě provedeného dokazování, a to na základě údajně nesprávného hodnocení důkazů a na základě důkazu získaného nezákonným způsobem. Obviněný především napadal věrohodnost poškozené A. D. a svědkyň K. K., M. R. a E. P., jejichž výpovědi hodnotil, poukazoval na rozpory v nich, polemizoval s jejich obsahem výpovědí a upozorňoval na jejich údajnou koordinaci prostřednictvím facebookové komunikace. Tím ovšem obviněný zjevně v převážné části nepředkládal námitky ve smyslu výše rozvedeného zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, ale navrhoval odlišné hodnocení usvědčujících důkazů.

27. Nejvyšší soud tak v zásadě jen nad rámec možného a stručně uvádí, že skutková zjištění, ze kterých soudy nižších stupňů vycházely, nejsou v žádném, natož ve zjevném rozporu s těmito důkazy, ale právě zejména na zmíněné důkazy (zejména na výpověď poškozené a svědkyň) obsahově navazují. Otázka věrohodnosti poškozené a pravdivosti její výpovědi byla v provedeném řízení soudy pečlivě zvažována a dalšími ve věci provedenými důkazy byla ověřována, neboť právě její výpověď byla významným (byť nikoli jediným) usvědčujícím důkazem, pokud jde o trestné jednání obviněného. Posouzení věrohodnosti svědků nicméně náleží s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti tomu orgánu činnému v trestním řízení, který tento důkaz provedl – zde soudu prvního stupně. Skutečnost, že soud hodnotil věrohodnost svědka způsobem, který neodpovídá představám obviněného, pokud dostál požadavkům na volné hodnocení důkazů vyplývajícím z § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, pak nemůže zpravidla založit zjevný rozpor učiněných skutkových zjištění s tímto důkazem ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

28. Nejvyššímu soudu proto v nyní projednávané věci nepřísluší odůvodněné související závěry přehodnocovat, přičemž z pohledu zmíněného dovolacího důvodu je zřejmé, že výpověď poškozené ve spojení s dalšími ve věci provedenými důkazy (zejména výpověďmi svědkyň K. K., M. R. a E. P., jakož se závěry odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika a kamerovými záznamy) poskytla dostatečný podklad pro závěr, že obviněný předmětného dne jednal tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí obvodního soudu. Především poškozená ve svých výpovědích přehledně a logicky popsala okolnosti prožitého násilného jednání obviněného vůči své osobě, spočívající v zatáhnutí na pánskou toaletu (za vyjadřování jejího nesouhlasu a verbální i fyzické obrany) a směřující k uskutečnění nedobrovolného pohlavního styku souloží (k němuž nakonec nedošlo). Podstatné v této souvislosti rovněž je, že svůj traumatický zážitek bezprostředně sdělila svým kamarádkám, které ji právě v kabince pánské toalety našly a s nimiž v podstatě ihned po činu komunikovala a sdělovala prožité násilí.

29. Pokud jde o výpovědi svědkyň K. K., M. R. a E. P., shledaly je oba soudy ve věci činné souladnými, vzájemně se podporujícími a shodně popisujícími události, jak které předcházely násilnému jednání obviněného, tak které bezprostředně následovaly poté, co svou kamarádku – poškozenou A. D. nalezly (po hledání v objektu nočního klubu) v kabince pánských toalet zavřenou s obviněným, který se začal rychle oblékat a z kabinky odešel, přičemž následně po snaze výše uvedených svědkyň o konfrontaci jeho jednání k poškozené z klubu utekl (což také jeho tvrzení o dobrovolném fyzickém kontaktu s poškozenou zjevně nepodkládá).

30. Ve vztahu k namítané existenci korespondence svědkyň s poškozenou prostřednictvím facebookové komunikace, s tím, že podle obviněného jde o důkaz společné domluvy a koordinace proti jeho osobě s cílem mu uškodit, nelze s touto opakovanou námitkou souhlasit. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů (bod 29 rozhodnutí soudu prvního stupně a bod 31 rozhodnutí odvolacího soudu) vyplývá, že se námitkou obviněného zabývaly, přičemž neshledaly v obsahu komunikace svědkyň žádnou snahu a motiv svědkyň koordinovat svůj postup v trestním řízení ve snaze poškodit obviněného, kterého před jeho útokem neznaly a neměly k němu žádný vztah.

31. S ohledem na zásadu, že těžiště dokazování je primárně v řízení před soudem prvního stupně, není pochybením, pokud tento soud vycházel z výpovědi učiněné poškozenou u hlavního líčení, zejména pokud na základě této výpovědi došlo ke změně v popisu skutku a změně právní kvalifikace ve prospěch obviněného. Soud si tedy byl vědom určité (nikoli ovšem zásadní) změny ve výpovědi poškozené a současně dal poškozené možnost tuto změnu vysvětlit, která (jak pak uvedla) s ohledem na prožitou událost, jež ji zasáhla a traumatizovala, snažíc se zcela vytěsnit prožité nepříjemné zážitky, nedokázala důsledně popsat prožité a odpovídala ve vztahu k rozhodným skutečnostem (např. zda došlo či nikoli k vynucenému orálnímu uspokojování) spíše rezervovaně. Soud pak uzavřel, že z výpovědi poškozené u hlavního líčení nebylo možno dovodit, že došlo k vykonání orálního sexu. Proto oproti obžalobě, jež kvalifikovala žalovaný skutek jako dokonaný, posoudil jednání obviněného jako pokus zločinu.

32. V návaznosti na výše uvedené zákonné vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba konstatovat, že v projednávané věci Nejvyšší soud neshledal zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.

33. Pokud obviněný tvrdil nezákonnost, resp. procesní nepoužitelnost výpovědi poškozené učiněné u hlavního líčení prostřednictvím zařízení přenášejícího pouze zvuk, Nejvyšší soud uvádí následující.

34. Z obsahu spisového materiálu především vyplývá, že v hlavním líčení dne 23. 11. 2023 byla jako svědkyně vyslýchána poškozená A. D., jako svědek s neuvedenými osobními údaji podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. ř., skutečně bez přímého vizuálního kontaktu, a to z utajované místnosti v budově soudu prostřednictvím telefonického zařízení, její totožnost byla předsedou senátu ověřena. Hlavnímu líčení byli přítomni obviněný i jeho obhájkyně, kteří měli prostor klást poškozené otázky, a tlumočnice do tureckého jazyka.

35. Podle § 20 odst. 1 a 4 zákona o obětech trestných činů pak platí, že zvlášť zranitelnou oběť [kterou je podle § 2 odst. 4 písm. c) tohoto zákona za dalších podmínek i oběť trestného činu znásilnění] je v trestním řízení nutné vyslýchat obzvláště citlivě a s ohledem na konkrétní okolnosti, které ji činí zvlášť zranitelnou, přičemž nepřeje-li si zvlášť zranitelná oběť bezprostřední vizuální kontakt s osobou podezřelou ze spáchání trestného činu nebo s osobou, proti níž se trestní řízení vede, učiní se, nebrání-li tomu závažné důvody, potřebná opatření, aby k takovému vizuálnímu kontaktu nedošlo, zejména se využívá audiovizuální techniky, je-li to technicky možné. Přitom je třeba zajistit, aby nebylo porušeno právo na obhajobu. Z uvedeného vyplývá, že projeví-li tedy zvlášť zranitelná oběť své přání o zabránění bezprostřednímu vizuálnímu kontaktu, je orgán vedoucí v dané fázi trestní řízení povinen učinit potřebná opatření vedoucí k tomu, aby k takovému vizuálnímu kontaktu nedošlo. Za takováto potřebná opatření lze považovat jak využití technických zařízení, např. videokonferenčního zařízení ve smyslu § 111a tr. ř. či jiných prostředků audiovizuální techniky, včetně telefonního přenosu hlasu (je-li jejich využití pro výslech konající orgán materiálně-technicky možné), tak např. provedení výslechu zvlášť zranitelné oběti v postavení svědka v řízení před soudem v nepřítomnosti obžalovaného za podmínek § 209 odst. 1 tr. ř. S naznačeným postupem zprostředkovaně souvisí otázka použitelnosti výpovědi svědka, který byl vyslýchán způsobem uvedeným v tomto ustanovení, tedy bez osobní přítomnosti obviněného a možnosti sledovat jeho chování během výslechu (včetně mimiky), bez možnosti klást mu takové otázky, jejichž prostřednictvím by mohlo dojít k prozrazení identity svědka, případně na podkladě jím sdělených údajů o své osobě prověřovat jeho věrohodnost (srov. komentář k zákonu o obětech trestných činů a k trestnímu řádu dostupný v ASPI).

36. S ohledem na uvedené a na postavení poškozené předseda senátu obvodního soudu postupoval způsobem, který není zásadně vyloučen (jak tvrdil obviněný), ale je možný, jsou-li pro něj splněny podmínky (což obviněný s ohledem na svůj postoj už ani nenapadal), přičemž právě takový závěr se nabízí právě v posuzované věci. Z pohledu práva na obhajobu a na spravedlivý proces je potom podstatné, že jednak při výpovědi svědkyně – poškozené, byť provedené s jistým omezením, byli obviněný i jeho obhájkyně přítomni, obhajobě bylo umožněno poškozenou při výslechu prostřednictvím telefonického zařízení slyšet, bezprostředně vnímat její reakce na dotazy jí kladené i klást jí otázky, čehož ostatně obhajoba využila, a jednak že tento důkaz, i když byl důležitý, nebyl jediným usvědčujícím důkazem ve věci; zejména výpovědi svědkyň – kamarádek poškozené – ho významným způsobem doplňovaly a podporovaly, pokud jde o nalezení obviněného s poškozenou v kabině na záchodech a jeho odchod (útěk).

37. S námitkami obviněného ohledně procesní nepoužitelnosti výpovědi poškozené se navíc náležitým a přesvědčivým způsobem vypořádal již i odvolací soud, na jehož závěry lze rovněž v plném rozsahu odkázat, včetně podpůrného odkazu na § 57 odst. 2 z. m. j. s. (pod bodem 28 rozhodnutí, srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 8 Tdo 38/2020).

38. V řízení ve věci obviněného tak nebyly použity procesně nepoužitelné důkazy ve smyslu druhé alternativy obviněnými zmíněného dovolacího důvodu a argumentace obviněného v tomto směru je zjevně neopodstatněná.

39. Jestliže obviněný vznesl rovněž námitku týkající se aplikace zásady in dubio pro reo, jde o procesní námitku, která není pod žádný z uplatněných důvodů podřaditelná. Lze jen doplnit, že zásada in dubio pro reo má vztah ke zjištění skutkového stavu věci, má procesní charakter a týká se otázek skutkových. Pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze však jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že skutkový děj není nepochybný ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení důkazů dalších. O tuto situaci však v dané věci nešlo, neboť soudy po řádně provedeném dokazování žádné pochybnosti o tom, zda a jak se odehrálo vytýkané jednání, neměly.

40. Pokud jde souhrnně o tvrzení obviněného uplatněná s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dílem se s obsahem tohoto dovolacího důvodu míjela a z části je Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými.

41. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tomu by za určitých okolností mohly odpovídat námitky obviněného, jimiž zpochybnil použití násilí na poškozené. Tyto námitky ovšem obviněný založil na své vlastní verzi průběhu skutkového děje a na tvrzení, že mu jeho jednání nebylo prokázáno. Zejména namítal, že poškozenou ke styku nijak nenutil, neužil vůči ní žádné násilí a intimnosti proběhly konsensuálně. Jak již nicméně bylo uvedeno shora, správnost hmotněprávního posouzení je v dovolacím řízení posuzována s přihlédnutím k soudy učiněným skutkovým zjištěním. Jejich obsahem potom bylo, že se poškozená obviněnému k jeho požadavkům vzpírala a snažila se ho odstrčit, verbálně mu sdělovala svůj odpor, na což obviněný reagoval jejím natlačením do kabinky, v bránění v odchodu, držením a manipulací, to vše ve snaze dosáhnout svého cíle v podobě soulože.

42. Nejvyšší soud proto jen ve stručnosti uvádí, že zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí (mimo jiné, jako ve věci dovozenou alternativu či alineu) ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, pokud spáchá předmětný čin souloží. Za násilí se ve smyslu tohoto ustanovení považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání jakkoliv vážně míněného a projeveného nesouhlasu s pohlavním stykem nebo dokonce překonání či zamezení odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Za násilí se považuje i méně intenzivní jednání, např. chycení za ruce, aby tím pachatel zamezil obraně oběti a mohl na ní vykonat soulož. Násilí nemusí být nevyhnutelně spojeno se vznikem újmy na zdraví, jeho podstata tkví v přímém útoku proti tělu oběti, může jít i o fyzickou sílu nízké intenzity, zejména je-li z chování oběti zřejmé, že s pohlavním aktem s pachatelem nesouhlasí, a takový postoj dává, byť nikoliv slovně, ale např. postoji svého těla, najevo, přičemž je z toho zřejmé, že pohlavní styk odmítá (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2329). Právě takový průběh skutkového děje byl přitom dovozen v nyní posuzované věci.

43. Námitky obviněného, jimiž tvrdil pochybení v právním posouzení, avšak při zohlednění jiného průběhu skutkového děje, tak nebylo možné akceptovat, a proto nemohl být již z podstaty věci shledán naplněným ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

IV. Závěrečné shrnutí

44. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitky obviněného se v převážné části míjejí s jakýmkoliv dovolacím důvodem podle § 265b tr. ř., v části jsou zjevně neopodstatněné. Proto jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

45. O žádosti obviněného o odklad výkonu trestu odnětí svobody Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť k takovému postupu neshledal důvody, a současně bylo o podaném dovolání rozhodnuto v krátké lhůtě.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 3. 2025

JUDr. Radek Doležel předseda senátu