7 Tdo 185/2025-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2025 o dovolání obviněné G. L. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 9 To 218/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 72/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné G. L. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 7. 2024, č. j. 3 T 72/2024-167, byla obviněná G. L. uznána vinnou přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedený přečin byla odsouzena k peněžitému trestu ve výměře 25 denních sazeb, přičemž výše denní sazby činila 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 25 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2024, č. j. 9 To 218/2024-186, zrušil k odvolání státního zástupce podaného v neprospěch
obviněné proti výroku o vině i trestu napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou G. L. uznal vinnou zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
3. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudů dopustila obviněná v podstatě tím, že dne 28. 11. 2023 okolo 13:47 hod. v XY, jako řidička osobního motorového vozidla tovární značky Ford Fiesta, nejprve při jízdě v ulici XY za vozidlem tovární značky Dacia Logan, které řídil poškozený R. B., najížděla velice blízko k zadní části vozu poškozeného, svítila na něj (problikávala) dálkovými světly a používala bezdůvodně zvukové výstražné znamení, následně, se záměrem přinutit poškozeného, aby své vozidlo zastavil, jej ihned po projetí pravotočivé zatáčky a najetí do jednosměrné ulice XY u domu č. p. XY za současně používaného zvukového znamení předjela, ihned se zařadila do těsné blízkosti před něj a prudkým zabrzděním donutila poškozeného zastavit jeho vůz, načež vystoupila ze svého vozu, přešla k vozu poškozeného, kterému počala vulgárně nadávat, domáhala se, aby stáhl okénko u řidiče, přičemž opakovaně udeřila do dveří jeho vozu, načež při odchodu kopla do levého předního blatníku vozidla poškozeného, který tím promáčkla a způsobila tak poškozenému škodu ve výši 7 000 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná G. L. prostřednictvím obhájce dovolání do výroku o vině i trestu, které opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť vyjádřila názor, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněná především namítala, že svým jednáním nenaplnila skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť v předmětném skutku absentovaly znaky násilí a jednání se zbraní. Uvedla, že znak násilí vyžaduje vyvolání obav či strachu u poškozeného, k čemuž však v daném případě nedošlo. Poukázala přitom na nízkou nebezpečnost svého manévru automobilem a na skutečnost, že tento nemohl být pro poškozeného překvapivý. Taktéž rozporovala zjištění odvolacího soudu, dle nějž zabrzdila před vozidlem poškozeného prudkým způsobem. Dále odmítla, že by použila automobil jako zbraň ve smyslu předmětného ustanovení, neboť s jeho pomocí nepůsobila na psychiku poškozeného. Zdůraznila přitom zachování poměru sil mezi svou osobou a poškozeným, který se taktéž nacházel v automobilu, a proto nemohl být jednáním obviněné reálně ohrožen.
6. Obviněná rovněž kritizovala napadené rozhodnutí pro nedostatečné zohlednění zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž připomněla, že nalézací soud spatřoval v jejím jednání jen minimální společenskou škodlivost. Poukázala i na nízkou míru zasažení chráněného zájmu, když se jí nepodařilo poškozeného nikterak ovlivnit ani v něm vzbudit strach či obavy. Zdůraznila, že zastavila automobil poškozeného v době, kdy jejich vozidla jela v nízké rychlosti, čímž vyloučila ohrožení poškozeného, a po předchozích opakovaných výstrahách k zastavení. Činem vzniklou škodu pak označila za bagatelní. Dále upozornila na silné rozrušení, v němž se nacházela během celé situace, a to v důsledku předchozího ohrožujícího jednání poškozeného. Akcentovala též svou dosavadní trestní bezúhonnost i řádný způsob života, stejně jako projevenou lítost nad spáchaným skutkem a negativní dopady celé kauzy na vlastní psychiku.
7. Obviněná taktéž označila uložený trest za nepřiměřeně přísný a neadekvátní všem polehčujícím okolnostem, vyvstalým v jejím případě, i nízké míře společenské škodlivosti. Vyjádřila přitom názor, že v dané věci by jí měl být uložen některý z alternativních trestů. Závěrem proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze a tomuto věc vrátil podle § 265l odst. 1 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že v předmětném jednání obviněné spatřuje všechny znaky trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť obviněná užila násilí, když prudkým zabrzděním svého vozidla přinutila poškozeného, aby zastavil vlastní automobil a předešel tak srážce obou vozidel, při níž by mohl utrpět újmu na zdraví či škodu na majetku. Poukázal přitom na skutečnost, že obviněná popsaným způsobem překonala odpor poškozeného, který odmítal zastavit, navzdory jejím výstražným signálům. Státní zástupce rovněž vyjádřil přesvědčení, že automobil byl v daném případě použit jako zbraň, a to navzdory námitkám obviněné, přičemž na podporu tohoto svého závěru odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu.
9. Státní zástupce rovněž odmítl výhrady obviněné vůči uloženému trestu, protože sama nepřiměřenost trestu není obecným dovolacím důvodem. Připomněl, že relevantní pro dovolací řízení by mohl být jen extrémně přísný a zjevně nespravedlivý trest, který však obviněné odvolací soud neuložil. Naopak poukázal na fakt, že uložený trest se nachází na samé dolní hranici zákonné sazby, jíž byla obviněná v dané věci ohrožena, pročež jej nelze považovat za nepřiměřený. Na závěr svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud úvodem konstatuje, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy. Z dovolání obviněné je přitom zjevné, že v souvislosti s výrokem o vině brojí toliko proti posouzení skutku jako zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, nikoliv vůči jeho posouzení jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
12. K námitce obviněné o absenci znaku násilí v jejím jednání považuje Nejvyšší soud za vhodné obecně předestřít, že násilí ve smyslu ustanovení § 175 odst. 1 tr. zákoníku představuje použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu, přičemž se musí jednat o prostředek nátlaku na vůli poškozeného. Není přitom podstatné, zda je pachatel ochoten násilí stupňovat, popř. v něm pokračovat, pokud se mu poškozený nepodvolí. Násilí pak nemusí být užito jen proti osobě vydíraného, leč může směřovat i na jinou personu, popř. na věc, je-li touto cestou působeno na vůli vydíraného. Může se přitom jednat i o fyzickou sílu malé intenzity, s níž se nepojí opravdové riziko vzniku újmy na zdraví (srov. ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník II: komentář: § 140-271. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2212-2213, 2187).
13. Nejvyšší soud musí konstatovat, že rozhodný skutek obviněné zahrnoval znak násilí ve výše popsaném smyslu, neboť obviněná použila fyzickou sílu, a to v podobě manévru s osobním automobilem, čímž směřovala k překonání odporu poškozeného, který odmítal zastavit vlastní automobil, třebaže jej k tomu obviněná opakovaně vyzývala výstražnými signály. Prudké zabrzdění vlastního vozidla před vozidlem poškozeného přitom sloužilo jako prostředek nátlaku na poškozeného, neboť pokud by v jednosměrné ulici nezastavil, tedy nerealizoval to, k čemu směřovala obviněná, musel by narazit do jejího stojícího automobilu, čímž by sebe i svého syna vystavil nebezpečí vzniku újmy na zdraví i majetku. Irelevantní je přitom skutečnost, že následné verbální i fyzické projevy obviněné nevyvolaly v poškozeném obavy či strach, neboť na jeho vůli bylo působeno již oním prudkým zastavením vozidla ze strany obviněné, čímž jej donutila zastavit vlastní automobil. Taktéž je v tomto směru nevýznamné, že obviněná neúspěšně směřovala k dosažení dalších cílů, když se pokoušela přimět poškozeného k opuštění vozu a vedení rozhovoru, stejně jako skutečnost, že své násilí později nijak zásadně nestupňovala.
14. Namítá-li obviněná, že manévr s vlastním automobilem provedla v nižší rychlosti, došlo k němu pozvolně, proto nemohl být pro poškozeného překvapivým, pak zčásti napadá skutková zjištění odvolacího soudu, k jejichž obecnému přezkumu není Nejvyšší soud povolán. V žádném případě zde nelze dovodit zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž takovou situaci nenamítá ani obviněná. Nad rámec lze ve vztahu ke znaku násilí připomenout, že jeho intenzita nemusí být pro naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu nikterak vysoká a nutně spojená s reálným nebezpečím vzniku újmy na zdraví, byť v posuzovaném případě nelze o nebezpečnosti jednání obviněné pochybovat. Ostatně o překvapení poškozeného jednáním obviněné svědčí jeho prokazatelná bezprostřední reakce na vzniklou situaci.
15. K výhradě obviněné, že automobil nepoužila jako zbraň ve smyslu předmětného ustanovení, Nejvyšší soud připomíná ustanovení § 118 tr. zákoníku, dle nějž je čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel, popř. s jeho vědomím některý ze spolupachatelů, užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe. Zbraní se pak rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším, nevyplývá-li ze zákona jiný závěr. Automobil přitom byl bezesporu použit jako nástroj vydírání, neboť s jeho pomocí došlo k působení na vůli poškozeného. Jak bylo ostatně popsáno výše, právě kvůli akutní hrozbě možné srážky s vozidlem obviněné musel poškozený vlastní automobil urychleně zastavit.
16. Rovněž je nutno odmítnout námitku obviněné, spočívající v akcentaci faktické rovnováhy sil, když se poškozený nacházel ve svém automobilu a byl tak do jisté míry chráněn před útokem jiným vozidlem. Proti uvedenému hovoří ustálená judikatura Nejvyššího soudu, na níž zcela správně odkazuje státní zástupce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 648/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1280/2017, uveřejněné pod č. 4/2019 Sb. rozh. tr.). Navíc argumentace obviněné v tomto směru zcela opomíjí skutečnost, že v důsledku srážek a jiných kolizí motorových vozidel může dojít k závažným újmám na životě, zdraví či majetku, tudíž lze bezesporu touto cestou činit útok proti tělu, třebaže lokalizovaném v kabině jiného automobilu, důraznějším. Akceptace úvah obviněné o zachování poměru sil by pak ve svém důsledku vedla až k absurdnímu závěru, že za zbraň není možno považovat ani jiné předměty, např. nože či hole, pokud by k nim měl poškozený v daný moment taktéž přístup.
17. Stěžejní část námitek obviněné souvisela s nedostatečným zohledněním zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku ze strany odvolacího soudu. K této problematice Nejvyšší soud obecně uvádí, že zásadně je nutno každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, považovat za trestný čin, přičemž za spáchání takového činu musí být vyvozena trestní odpovědnost. Nastíněné formální pojetí posléze koriguje již zmíněná zásada subsidiarity trestní represe, dle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, v nichž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost představuje aspekt, který je potřeba zvažovat vždy ve vztahu ke konkrétnímu posuzovanému případu, přičemž lze vycházet z kritérií uvedených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na předmětnou zásadu nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo výhradně tam, kde nepostačuje uplatnění jiných, mírnějších prostředků (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
18. S uvedenou námitkou se však odvolací soud dostatečně vypořádal (viz zejména bod 12. jeho rozsudku), když popsal konkrétní důvody pro aplikaci prostředků trestního práva. Obviněná totiž skutečně svým jednáním cíleně zasáhla důležitý společenský zájem v podobě svobody rozhodování člověka, když nebezpečně manévrovala s osobním automobilem, čímž nepřípustně ovlivňovala situaci v městském silničním provozu a riskovala tak reálný vznik dopravní nehody. Navíc ani soud prvního stupně nedospěl k závěru, že by jednání obviněné nevyžadovalo uplatnění trestní represe, pouze měl za to, že nebyly naplněny všechny formální znaky trestného činu vydírání (viz bod 19. jeho rozsudku). Nezbývá než uzavřít, že ve zkoumaném případě je aplikace trestní represe racionální a odůvodněná.
19. Na druhou stranu ovšem Nejvyšší soud plně souhlasí s názorem soudů obou stupňů o existenci řady polehčujících okolností v posuzovaném případě, především pak ve vztahu k osobě obviněné (dosavadní řádný život a bezúhonnost obviněné, doznání k činu, projevená upřímná lítost, zkratkovitost jednání obviněné atd.). Nicméně i tyto skutečnosti odvolací soud dostatečně zohlednil ve svém rozhodnutí, konkrétně při ukládání trestu, když obviněné uložil trest odnětí svobody při samé dolní hranici trestní sazby a jeho výkon podmínečně odložil na nejkratší přípustnou zkušební dobu vzhledem k uloženému trestu. Navíc nepřistoupil k uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, jak požadoval ve svém odvolání státní zástupce, a to právě s poukazem na zmíněné polehčující okolnosti.
20. K otázce nepřiměřenosti uloženého trestu Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy výhradně tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. K takovému pochybení však nedošlo, což ostatně nenamítá ani obviněná. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Výjimku z uvedeného pravidla představuje situace, v níž dojde k uložení zjevně nespravedlivého a nepřiměřeného trestu, neboť pak by mohl nastat rozpor s ústavní zásadou přiměřenosti trestních sankcí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
21. Nicméně Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s názorem státního zástupce, že v posuzovaném případě nedošlo k uložení extrémně přísného a zjevně nespravedlivého trestu, neboť uložený trest se nacházel na samé dolní hranici zákonné sazby, jíž byla obviněná v dané věci ohrožena. Uvedená námitka tak neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů a není pro dovolací řízení relevantní.
V. Závěr
22. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že námitky obviněné byly zčásti podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněné G. L. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 3. 2025
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu