7 Tdo 194/2025

7 Tdo 194/2025-254

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 4. 2024 o dovolání obviněné R. H. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 7. 2024, sp. zn. 4 To 272/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 42 Nt 27001/2022, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 7. 2024, sp. zn. 4 To 272/2024, a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. 42 Nt 27001/2022.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Mostě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

I. Stručné shrnutí dosavadního řízení 1. Usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. 42 Nt 27001/2022, bylo R. H. v postavení obviněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 7 Tdo 1040/2024) uloženo ochranné léčení v ambulantní formě podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku, neboť se měla ve stavu nepříčetnosti dopustit činu jinak trestného, který by za jiných okolností (v případě příčetnosti obviněné) naplnil znaky trestného činu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž její pobyt na svobodě soud vyhodnotil jako nebezpečný.

2. Činu jinak trestného se obviněná měla dopustit v podstatě tím, že dne 4. 8. 2021 kolem 12:30 hodin v XY nastoupila na zastávce u nákupního střediska XY do autobusu č. XY. Po zaplacení jízdného se dožadovala od řidiče autobusu vrácení 3 Kč, přičemž následně po dobu jízdy tohoto řidiče nejdříve verbálně obtěžovala, následně pak otevřela jeho kabinu a nezjištěným způsobem na něj fyzicky útočila. Řidič se takového jednání lekl a prudce zabrzdil, aby zamezil případné dopravní nehodě, zapnul výstražná světla a obviněnou z autobusu vykázal.

3. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala obviněná stížnost. Krajský soud v Ústí nad Labem stížnost obviněné usnesením ze dne 15. 7. 2024, sp. zn. 4 To 272/2024, zamítl.

II. Obsah dovolání a vyjádření k němu

4. Obviněná podala proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) a m) tr. ř.

5. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná namítla, že soudy učinily rozhodná skutková zjištění na podkladě procesně nepoužitelných důkazů, konkrétně na podkladě úředních záznamů o podaných vysvětleních, ač k jejich použití jako pramenů důkazu nebyly naplněny zákonné podmínky podle § 211 odst. 6 tr. ř. Potřebný souhlas s jejich čtením totiž učinila obhájkyně, která obviněnou nikdy zastupovat neměla, neboť si obviněná sama, řádně a včas zvolila obhájkyni jinou; tento závadný souhlas byl navíc v řízení před soudem prvního stupně udělen před samosoudcem, který byl usnesením ve věci ze dne 9. 5. 2023 z řízení později vyloučen z důvodu podjatosti. Soudy se rovněž nevypořádaly s rozporem mezi obsahem jednotlivých úředních záznamů.

6. V hmotněprávní rovině v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná namítla, že soud prvního stupně v podstatě vůbec neodůvodnil, jak dovodil, že se obviněná dopustila činu jinak trestného, a ani stížnostní soud toto ve svém odůvodnění v podstatě (až na částečné reakce na stížnostní argumentaci) nedoplnil. Obviněná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 1964, sp. zn. 7 Tz 77/64, a ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 209/2001, které se zabývají potřebnou intenzitou ohrožení v případě právního posouzení jako obecné ohrožení, a argumentovala, že jednání (byť stále založené na nepřípustných důkazech, viz shora) nevykazovalo dostatečnou intenzitu pro závěr, že se obviněná dopustila činu jinak trestného. Zjištění týkající se „fyzických ataků“ jsou neurčitá a nepodkládají navazující hmotněprávní úvahy o ohrožení, které měla obviněná způsobit. Odkázala na sdělení vybraných svědků, příkladem na vyjádření svědkyně V. S., podle které se během jízdy nic zvláštního nestalo.

7. V rovině naplnění podmínek pro uložení ochranného léčení, resp. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněná namítla, že nebyly naplněny podmínky pro postup podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku nejen z důvodů shora uvedených, ale také protože její pobyt na svobodě není nebezpečný, a současně je takový postup v rozporu se zásadou přiměřenosti trestních sankcí. K tomu obviněná poukázala především na dlouhou dobu, která uplynula mezi skutkem a uložením ochranného léčení (bez mála tři roky) a na její počínání v této době, během které se nedopustila žádného dalšího protiprávního jednání, navázala spolupráci s několika sociálními službami, pravidelně docházela ke své psychiatričce a získala na svůj zdravotní stav a sociální kompetence náhled; navíc obviněná svého jednání lituje, považuje jej za exces a činí opatření, aby konfliktním situacím předcházela, v rámci čehož aktivně podporuje svou léčbu. Obviněná tak jednak nesouhlasí s obsahem znalecké výpovědi, jednak upozorňuje, že ta byla provedena téměř rok před konečným rozhodnutím stížnostního soudu. Uložení ochranného léčení proto bylo nepřiměřené, bez naplnění náležitých hmotněprávních, ale i procesních (viz shora) požadavků.

8. V závěru svého dovolání obviněná namítla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, stejně jako další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud by vzhledem k této změně pozbyla podkladu, a aby návrh na uložení ochranného opatření sám zamítl.

9. Obviněná také dala (bez úspěchu) podnět soudu prvního stupně, aby postupem podle § 265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu ochranného léčení.

10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se s dovolací argumentací obviněné v podstatě ztotožnil, zejména v otázce, zda se obviněná skutečně dopustila vzhledem k intenzitě a bezprostřednosti způsobeného ohrožení činu jinak trestného, a zda je její pobyt na svobodě skutečně nebezpečný. Výjimkou ze souhlasného stanoviska státního zástupce je námitka procesní nepoužitelnosti úředních záznamů o podaných vysvětleních jako pramenů důkazu, neboť podle státního zástupce se ustanovení § 211 odst. 6 tr. ř. vztahuje pouze na hlavní líčení, nikoli na veřejné zasedání.

11. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, stejně jako další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud by vzhledem k této změně pozbyla podkladu, a aby přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

12. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájkyni obviněné k možné replice, čehož však nebylo využito.

III. Důvodnost dovolání

13. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

i) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

14. Obviněná ve svém dovolání uplatnila jednak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to za využití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., které jsou v dané kombinaci naplněny, jestliže byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), ač v řízení mu předcházejícím, tedy soudem prvního stupně, byla učiněna rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu, která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se tak vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí alternativu pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.

16. Pod uplatněný dovolací důvod byla podřaditelná námitka procesní nepoužitelnosti důkazů pramenících v úředních záznamech o podaných vysvětleních. Tato námitka je důvodná, byť s určitým upřesněním.

17. Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že důkaz vyplývající z úředního záznamu o podaném vysvětlení nelze bez splnění zákonných podmínek (§ 211 odst. 6 tr. ř.) považovat za přípustný důkaz v řízení před soudem [byť by byl pořízen zákonně postupem podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř.], a to pro nedostatek kontradiktornosti jeho pořízení a provedení, a s tím pro nedostatek záruk na zachování práva obviněného na spravedlivý proces (§ 158 odst. 6 tr. ř. a dále např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 808/22). Takový důkaz lze v řízení před soudem použít pouze tehdy, pokud s tím obviněný i státní zástupce udělí souhlas podle § 211 odst. 6 tr. ř., čímž tyto strany udělují souhlas nejen s přečtením úředního záznamu, ale i s jeho použitím jako důkazu v řízení před soudem, a to bez ohledu na skutečnost, zda o tomto důsledku byli poučeni (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 4 Tdo 579/2016, uveřejněné pod č. 13/2017 Sb. rozh. tr.).

18. K názoru státního zástupce, podle něhož se ustanovení § 211 odst. 6 tr. ř. vztahuje pouze na hlavní líčení, Nejvyšší soud uvádí, že byť toto ustanovení primárně míří na dokazování v hlavním líčení, čemuž odpovídá i jeho zařazení v systematice trestního řádu, použije se toto ustanovení i v dokazování u veřejného zasedání, jak plyne z § 235 odst. 2 tr. ř. věty první, resp. a contrario i věty druhé (srov. PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2935).

19. Pokud jde o samotný souhlas podle § 211 odst. 6 tr. ř., Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil, že u veřejného zasedání ze dne 17. 2. 2023, jako prvnímu nařízenému k projednání návrhu, v jehož rámci měl být tento souhlas udělen, byli přítomni dva obhájci. Prvním byla ustanovená obhájkyně, druhým byla obhájkyně, kterou si obviněná zvolila, resp. její substitut. Jak ovšem vyplynulo dále, jelikož ve vztahu ke zvolené obhájkyni nebyla zachovaná zákonná lhůta na přípravu k veřejnému zasedání a substitut této obhájkyně na začátku veřejného zasedání uvedl, že na jejím zachování trvá, samosoudce z důvodu pozdní změny obhájce odmítl, aby zvolená obhájkyně, resp. její substitut vykonával obhajobu, a usadil jej do prostoru pro veřejnost, v důsledku čehož obhajobu nadále v rámci veřejného zasedání vykonávala pouze ustanovená obhájkyně. Samosoudce se v rámci veřejného zasedání proto na souhlas podle § 211 odst. 6 tr. ř. zeptal pouze ustanovené obhájkyně, která tento souhlas udělila. Soud tento souhlas přijal a podle něj postupoval, a následně rozhodl usnesením ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 42 Nt 27001/2020.

20. Lze se ztotožnit s tím, co uvedla obviněná ve svém dovolání, že ustanovená obhájkyně vůbec neměla vykonávat obhajobu obviněné vzhledem k tomu, že si obviněná zvolila vlastní obhájkyni. Jak připomněl již stížnostní soud ve svém navazujícím kasačním usnesení ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 4 To 105/2023, obviněná udělila zvolené obhájkyni plnou moc již v průběhu (později odloženého) trestního řízení, přičemž tato plná moc se vztahovala na veškerá řízení související s jednáním obviněné ze dne 4. 8.

2021 (byť tato plná moc obsahuje evidentně písařskou chybu, pokud uvádí 4. 9. 2021), a tedy se měla vztahovat i na řízení o návrhu na uložení ochranného léčení, pokud s tímto jednání souviselo. Soud prvního stupně tak pochybil, pokud obviněné ustanovil obhájkyni, a později vyloučil zvolenou obhájkyni, resp. jejího substituta z výkonu obhajoby z důvodu vlastního procesního pochybení. Obviněnou tím soud omezil v jejím ústavně garantovaném právu na obhajobu, a v průběhu veřejného zasedání získal souhlas podle § 211 odst. 6 tr.

ř. od osoby, která obhajobu vykonávala neoprávněně. Takový souhlas nelze považovat za významný z hlediska naplnění podmínek podle § 211 odst. 6 tr. ř., neboť nebyl udělen osobou k tomu oprávněnou. K tomu lze připojit, co rovněž zmínil i stížnostní soud, že i kdyby se plná moc z předchozího trestního řízení na tuto věc nevztahovala, resp. kdyby oprávnění zvolené obhájkyně zaniklo, nebyly ve věci žádné indicie, že by si obviněná tuto obhájkyni (znovu v rámci řízení o návrhu na uložení ochranného léčení) zvolila s obstrukčním motivem, a soud i vzhledem k ústavně zakotvené zásadě priority volby obhájce (viz nález Ústavního soudu ze dne 25.

9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, uveřejněný pod č. 87/1996 Sb. n. a u.) měl tuto její volbu respektovat, stejně jako měl respektovat právo obhajoby na zachování zákonné lhůty na přípravu k veřejnému zasedání.

21. Námitka obviněné je tedy v tomto směru opodstatněná, nicméně je ve své podstatě nadbytečná, a to vzhledem k dalšímu procesnímu vývoji ve věci. Jak totiž dále Nejvyšší soud zjistil ze spisového materiálu, pochybení soudu prvního stupně při garanci řádné obhajoby obviněné identifikoval i stížnostní soud ve shora zmíněném usnesení ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 4 To 105/2023, v důsledku čehož stížnostní soud rozhodnutí prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí. Následně byl samosoudce usnesením prvostupňového soudu ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. 42 Nt 27001/2022, vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 tr. ř., a věc byla předána k řízení před novou samosoudkyní, která zahájila nové veřejné zasedání dne 14. 9. 2023. Za takové procesní situace podle § 219 odst. 3 tr. ř. ve spojení s § 238 tr. ř. platí, že změní-li se složení senátu (resp. osoba samosoudce), přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu (resp. nový samosoudce) podstatný obsah protokolu o hlavním líčení (veřejném zasedání), včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení (veřejné zasedání) provedeno znovu. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 14. 9. 2023 pak vyplývá, že veřejné zasedání v této věci bylo zahájeno znovu, což je takto v protokolu přímo napsáno, přičemž nebyl získán souhlas obviněné ani státního zástupce s přečtením předchozích protokolů o veřejných zasedáních, a tyto proto ani čteny nebyly. Nebylo tedy možné vycházet z dokazování provedeného v předchozí části řízení, resp. v předchozím veřejném zasedání.

22. Nejvyšší soud pak uvádí, že ze spisového materiálu s konkrétní jistotou nevyplývá, jak soud prvního stupně došel ke skutkovým zjištěním týkajícím se jednání obviněné – není to uvedeno ani v rozhodnutí soudu prvního stupně (s výjimkou zmínky „spisového materiálu“ na s. 3), ani v příslušných protokolech o veřejném zasedání, kde se opět pouze odkazuje na provedení listinného důkazu spisem (jehož obsah byl v průběhu veřejného zasedání nicméně pouze konstatován podle § 213 tr. ř.) z, později odložené, trestní věci, a to údajně zejména úředním záznamem o zahájení úkonů trestního řízení a usnesením o odložení věci. Ani stížnostní soud okolnosti jednání obviněné nepodložil konkrétními poznatky z konkrétních pramenů důkazu a bez dalšího vycházel z popisu skutku uvedeného v úředním záznamu o zahájení úkonů (později odloženého) trestního řízení (viz bod 6 stížnostního rozhodnutí), resp. poukázal (obecně) i na úřední záznamy o podaných vysvětleních, které však nebyly procesně řádným způsobem přečteny.

23. K tomu je namístě uvést, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1043/2023, pouhý odkaz na spisový materiál nelze považovat za řádně provedené dokazování, neboť i v řízení o návrhu na uložení ochranného léčení (tj. mimo hlavní líčení) má trestní soud povinnost činit skutková zjištění s řádně odůvodněnou oporou v procesu dokazování, ve kterém má obviněná osoba dostatečný prostor ke kontradiktorní činnosti. Zároveň, jak Nejvyšší soud připomněl např. v usnesení ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1567/2010, nelze takovým postupem pouze přejímat dosud neprokázaný popis skutku uvedený v rozhodnutích orgánů činných v trestním řízení, jakými jsou např. úřední záznam o zahájení úkonů trestního řízení nebo usnesení o odložení věci, na které samosoudkyně příkladmo („zejména“) odkázala v protokolu o veřejném zasedání. Je totiž nutné mimo jiné postavit najisto, zda se stal tvrzený skutek a zda osoba, jíž se ochranné léčení ukládá, je pachatelem tohoto skutku.

24. Skutková zjištění o jednání obviněné, na které navazovala kvalifikace o tom, že se obviněná dopustila činu jinak trestného, tak nemají podklad v provedeném dokazování.

25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] byl naplněn.

ii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

26. Obviněná ve svém dovolání dále uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. také s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které jsou v dané kombinaci naplněny, jestliže byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), byť to spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení.

27. Pod uplatněný dovolací důvod by byla podřaditelná námitka, podle které se obviněná nedopustila činu jinak trestného vzhledem k nedostatečně škodlivé povaze ohrožení, které měla způsobit svým jednáním.

28. Nejvyšší soud však vysvětluje, že při úvahách nad hmotněprávní kvalifikací skutku je Nejvyšší soud vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení, které nevyplývá z provedeného dokazování (viz shora), a tedy nemůže být pro hmotněprávní kvalifikaci způsobilým podkladem. Proto se tato námitka stává ve své podstatě předčasnou, a Nejvyšší soud se jí nebude zabývat, neboť by při tom musel pracovat s hypotetickým konstruktem skutkového děje, přičemž teprve podle jeho konkrétním průběhu (viz námitky obviněné) bude možné dovodit, zda (údajný) útok byl obecným ohrožením ve smyslu § 272 odst. 1 tr. zákoníku či nikoli.

29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] nebyl (prozatím) naplněn.

iii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

30. Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., které jsou v dané kombinaci naplněny, jestliže byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), byť bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.

31. Pod uplatněný dovolací důvod byla podřaditelná dovolací námitka, podle které nebyly naplněny podmínky pro uložení ochranného léčení.

32. Podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku soud uloží ochranné léčení (vedle případů uvedených v § 40 odst. 2 a § 47 odst. 1 tr. ř.), jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Při naplnění těchto podmínek je uložení ochranného léčení obligatorní; naplnění podmínek je soud povinen dokazovat (rozhodnutí uveřejněné pod č. 24/1992 Sb. rozh. tr.).

33. K podmínce spáchání činu jinak trestného Nejvyšší soud uvádí, že, jak vyplynulo shora, skutkové zjištění, které bylo významné pro navazující hmotněprávní kvalifikaci, je zatíženo tak závažnými procesními vadami, že z něj nebylo možné vycházet. Tato podmínka proto nebyla naplněna, resp. nebylo možné kvalifikovat, že se obviněná dopustila činu jinak trestného, a už proto nebylo – alespoň za aktuálního stavu věci – možné akceptovat uložení ochranného léčení. Předložená námitka je proto opodstatněná.

34. K podmínce nebezpečnosti pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě ve smyslu § 99 odst. 1 tr. zákoníku pak Nejvyšší soud dodává, že tato podmínka je naplněna, jestliže je vysoce pravděpodobné, že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, bude útočit znovu na zájmy chráněné trestním zákonem, a to pod vlivem duševní poruchy. To je třeba posoudit na základě zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby a na základě posudku znalců z oboru psychiatrie o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost v uvedeném smyslu nebezpečný (rozhodnutí uveřejněné pod č. 11/1974 Sb. rozh. tr.). Nebezpečí nelze vyvozovat pouze z jednání, které vykazuje v daném případě znaky činu jinak trestného (uveřejněné pod č. 50/1968 Sb. rozh. tr.). Je namístě zjišťovat i recidivní projevy, které mohou vytvářet stav nebezpečí pro společnost při ponechání dané osoby na svobodě. Podstatné rovněž je, že, oproti stavu nepříčetnosti, který musí být dán v době činu, nebezpečnost pobytu na svobodě je třeba posuzovat podle stavu k rozhodování soudu o ochranném léčení (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1497).

35. Soudy činné ve věci vycházely v daném smyslu především ze znalecké výpovědi MUDr. Jakuba Šimka, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace psychiatrie, byť samozřejmě otázka nebezpečnosti pobytu na svobodě je otázkou právní. Mezi vyšetřením obviněné znalcem a podáním posudku ovšem uplynula doba roku a půl, tedy soud rozhodoval (po dalším roce) na podkladě nikoli zcela aktuálního podkladu, to vše za situace, v níž se obviněná během doby téměř tří let od (údajného) jednání ze dne 4. 8. 2021 do rozhodnutí soudu prvního stupně nedopustila žádného dalšího jednání ohrožujícího společnost, je i otázkou, zda poskytla důvod uvažovat o tom, že nebude postupovat ve své léčbě, na což přitom kladl soud prvního stupně ve svém odůvodnění důraz; aktivně totiž spolupracuje se sociální pracovnicí, charitativní organizací a dalšími organizacemi a má podporu svého partnera, který jí pomáhá s medikací, a zejména pravidelně a dobrovolně navštěvovala psychiatra (viz str. 3 prvostupňového rozhodnutí). Naznačené momenty bude nutné vzít při dalším rozhodování důsledně v úvahu.

36. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. [za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] byl naplněn.

iv) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

37. Jak opakovaně zmíněno shora v souvislosti s dalšími uplatněnými dovolacími důvodu, obvinění uplatnili také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, pokud byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo protože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

38. Protože obviněná kvalifikovaně namítla vady, které naplnily dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., přičemž tyto vady byly přítomné již v rozhodnutí soudu prvního stupně a stížnostní soud následnou stížnost obviněné mj. proti těmto vadám zamítl, byl naplněn i tento uplatněný dovolací důvod v jeho druhé alternativě.

39. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl naplněn.

IV. Závěr

40. Z uplatněných dovolacích námitek byla důvodná jednak námitka napadající důkazní řízení, která naplnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [za užití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], jednak námitka napadající splnění podmínek pro uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku, která naplnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. [opět za užití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. Dovolací námitkou směřující do hmotněprávní kvalifikace činu jinak trestného se Nejvyšší soud vzhledem k předcházejícím vadám ve skutkových zjištěních nezabýval pro její předčasnost. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům proto Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, stejně jako jakákoli rozhodnutí na ně obsahově navazující, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Mostě, aby věc v znovu projednal a rozhodl.

41. Soudy jsou v dalším řízení podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázány právním názorem Nejvyššího soudu.

42. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

43. Nejvyšší soud neposuzoval podnět obviněné adresovaný soudu prvního stupně k postupu podle § 265h odst. 3 tr. ř. jako podnět k vlastnímu postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.; k tomu lze připojit, že i kdyby ho tak snad posuzoval, nerozhodl by o něm samostatně vzhledem ke krátké době, ve které Nejvyšší soud o dovolání rozhodl (věc mu byla předložena dne 27. 2. 2025).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 4. 2025

JUDr. Radek Doležel předseda senátu