7 Tdo 195/2024-761
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 3. 2024 o dovolání obviněného M. R. podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 5 To 144/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 81/2021 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá.
1. Dne 23. 2. 2024 byl Nejvyššímu soudu předložen trestní spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 2 T 81/2021 k rozhodnutí o dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2023, č. j. 5 To 144/2023-710, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 5. 2023, č. j. 2 T 81/2021-679.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 byl obviněný uznán vinným pod bodem 1 zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku a pod bodem 2 přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku a za tyto trestné činy a za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 3. 2023, sp. zn. 2 T 25/2023, byl odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 24 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Byl zrušen výrok o trestu z označeného trestního příkazu včetně rozhodnutí navazujících. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného uhradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 579 970 Kč.
3. Jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku posoudil Obvodní soud pro Prahu 9 skutek, který spočíval v podstatě v tom, že obviněný od ledna 2006 do března 2017 ve třech postupně společně obývaných bytech v Praze 6 a v Praze 9 fyzicky i psychicky týral svou tehdejší manželku, poškozenou K. R. H., nar. XY, zejména tak, že ji vulgárně slovně napadal, urážel a ponižoval, opakovaně ji fyzicky napadal ranami do oblasti zad, štípal ji, narážel ji na věci, až měla po těle modřiny, fyzické útoky obviněného se v průběhu jejich společného soužití stupňovaly, a to od napadání v intenzitě dvakrát až třikrát do měsíce až do každodenních útoků (kromě období v roce 2013, kdy byla poškozená těhotná) a pokračovaly až do měsíce března roku 2017, kdy obviněný poškozenou fyzicky napadl, přestože držela jejich tříletou dceru. Při vyčítání jeho nevěr poškozenou fyzicky napadal, škrtil ji, nadával jí a konkrétně v měsíci září 2006 v automobilu, když poškozená obviněnému předestřela jeho nevěry, ji fyzicky napadl opakovanými údery do hlavy, až u poškozené došlo k nevratnému poškození sluchu. Při nesouhlasu poškozené s jeho názorem jí vyhrožoval, že ji zmlátí tak, že ji nikdo nepozná, a že ublíží jejím rodičům. Poškozenou sociálně izoloval, když jí zakazoval setkávání s kamarádkami a se sousedy, nechtěl, aby chodila ven, a když neposlechla, tak ji fyzicky potrestal. Tímto jednáním obviněného byla poškozená silně traumatizovaná, takže u ní vznikla v období měsíců března až září 2020 komplexní posttraumatická stresová porucha projevující se vnucováním se traumatických událostí, vyhýbáním se vzpomínkám na ně, fyziologickými příznaky, zvýšenou submisivitou, sníženým sebevědomím, přecitlivělostí, úzkostnými příznaky a sny, která přetrvává do současné doby (tj. do doby vyhlášení rozsudku).
4. Jako přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku byl posouzen skutek spočívající v tom, že obviněný poškozenou opakovaně pronásledoval, přestože již byl dvakrát, za dobu od března 2017 do 12. 3. 2020 za obdobné jednání uznán vinným přestupkem proti občanskému soužití, tedy od přesně nezjištěné doby v březnu 2020 do konce roku 2021, přesto, že jej opakovaně poškozená vyzvala, aby ji přestal sledovat a přestal o ní zjišťovat informace, obviněný poškozenou sledoval, vyhledával její osobní kontakt v místě jejího bydliště nebo u jejich rodičů, sbíral o ní informace, nad rámec domluvy o styku a výživném ohledně jejich dcer poškozené zasílal nevyžádané zprávy a emaily, neustále se na ni obracel s radami a návrhy na pomoc, narušoval její soukromí, vyhrožoval, že někomu ublíží a že si to vyřídí s partnerem poškozené, a toto jednání ve svém souhrnu poškozenou omezovalo v obvyklém způsobu života a vzbuzovalo v ní důvodnou obavu o život a zdraví svoje, své rodiny a partnera, přičemž situace dovedla poškozenou až k návštěvám psychologa a psychiatra.
5. Výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, napadl obviněný dovoláním s odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který ale slovně vyjádřil tak, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [což by odpovídalo dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Namítl nesprávnost skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině. Odmítl, že by se měl dopustit jednání popsaného v rozsudku. V soužití s poškozenou docházelo podle něj pouze k běžným manželským konfliktům, které se nesly v rovině běžných a oboustranných verbálních konfrontací. Namítl, že k poškození sluchu mohlo dojít zcela jiným způsobem. V posledních letech zůstával s poškozenou v kontaktu jen z důvodu domluvy při úhradě výživného a péče o dcery. Poškozenou nepronásledoval, pouze se aktivně zajímal o chod domácnosti, v níž vyrůstají jeho dcery, což mohlo někdy vést k hraničním konfrontacím. Soudy nebraly tvrzení obviněného v potaz a vycházely jednostranně pouze z důkazů navržených obžalobou, zejména z výpovědi poškozené a svědků, kteří jsou s ní v příbuzenském nebo přátelském vztahu a nemohli proto vypovídat objektivně. Přitom výpověďmi některých svědků došlo ke zpochybnění toho, že by obviněný byl schopen jednání, které je mu kladeno za vinu. Znalci také nevysvětlili, proč by za posttraumatickou stresovou poruchou poškozené mělo stát právě jednání obviněného. Obviněný dále vyjádřil nesouhlas s výrokem o trestu odnětí svobody, který mu byl nyní uložen jako nepodmíněný, ačkoliv původním rozsudkem v této věci mu byl uložen trest odnětí svobody na 36 měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu 60 měsíců. Přitom nevyšly v mezidobí najevo žádné skutečnosti v neprospěch obviněného. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nemá podle obviněného oporu ani v tom, že nyní byl trest ukládán jako souhrnný podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že námitky obviněného nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a že trest odnětí svobody uložený na samé spodní hranici trestní sazby není trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
7. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst.1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř.
8. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“ a Nejvyšší soud jako soud dovolací není nějakou třetí instancí plného skutkového přezkumu, v zásadě není jeho úkolem přezkoumávat skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně [kromě případů zjevného rozporu vymezených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
9. Úkolem soudu prvního stupně (nalézacího soudu) je provést v hlavním líčení dokazování, důkazy zhodnotit a vyvodit z nich odůvodněná skutková zjištění. Přitom je vázán zejména ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a musí postupovat nezávisle a nestranně a nepodléhat mj. aktuálním politickým či aktivistickým tlakům a kampaním např. za větší trestní postih určitého druhu škodlivého jednání. To platí i pro odvolací soud, jehož povinností je (v závislosti na vymezení odvolání) mj. přezkoumat správnost skutkových zjištění a postup při hodnocení důkazů [§ 254 tr. ř., § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř.] a v případě potřeby rovněž provádět a hodnotit důkazy.
10. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek plní primárně funkci nápravy závažných hmotně právních vad rozhodnutí soudů. Dokazování Nejvyšší soud zpravidla neprovádí (§ 265r odst. 7 tr. ř.) a nemůže ani provádět samostatné hodnocení důkazů. Jeho zásah do pravomocného soudního rozhodnutí může být z hlediska skutkových zjištění odůvodněn jen zjevným rozporem s obsahem provedených důkazů. Jinak řečeno, není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
11. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková jištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
12. Další zásadou řízení o dovolání je, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu, nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující daný dovolací důvod. Konkrétní uplatněné námitky tedy mají relevanci dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem.
13. Obviněný v dovolání zopakoval své výhrady k hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně a svou verzi skutkového stavu, konkrétní námitky odpovídající obsahu uplatněného (ale ani žádného jiného) dovolacího důvodu však nevznesl. Nenamítl procesní nepoužitelnost důkazů ani tzv. opomenutí důkazů. Dovolací námitky obviněného nejsou podřaditelné ani pod tu alternativu uplatněného dovolacího důvodu, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Uvedenému důvodu dovolání by odpovídaly jen konkrétní námitky vytýkající, že obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro rozhodná skutková zjištění, nebo je dokonce pravým opakem těchto zjištění, případně neumožňuje taková zjištění učinit při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. To však obviněný nenamítl, nýbrž pouze předkládal vlastní verzi skutkového děje a zpochybňoval některé aspekty hodnocení důkazů tak, jak je provedly soudy prvního a druhého stupně. Takové námitky jsou však mimo rámec přezkumného oprávnění dovolacího soudu.
14. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Žádné vady právní kvalifikace ve smyslu tohoto dovolacího důvodu obviněný neuplatnil.
15. Pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů nejsou podřaditelné ani námitky, které obviněný vznesl proti výroku o trestu. Odvolací soud v odst. 20 odůvodnění napadeného usnesení správně vyložil otázky souhrnného trestu i zákazu tzv. reformationis in peius, který nevylučoval uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody i přesto, že původním rozsudkem byl uložen trest podmíněný. Otázky přiměřenosti trestu pak nejsou dovolacím důvodem a tedy ani předmětem přezkumu dovolacím soudem, ledaže by uložený trest byl v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že by to znamenalo porušení ústavní zásady proporcionality trestní represe jako jednoho ze znaků demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), resp. porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). V posuzované věci se ale o nic takového nejedná. Trest byl uložen na dolní hranici zákonné trestní sazby. Pokud jde o jeho nepodmíněnost, soudy vyložily, proč podle jejich názoru nejsou splněny předpoklady pro podmíněný odklad výkonu trestu stanovené v § 81 odst. 1 tr. zákoníku a proč se v tomto směru situace změnila oproti situaci v době prvního rozsudku nalézacího soudu. Nejde ani o případ překvapivého rozhodnutí, neboť ke zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně došlo i z podnětu odvolání státního zástupce, který se domáhal právě uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, takže v průběhu dalšího řízení zde byla stále reálná možnost uložení takového trestu. Proto – aniž by hodnotil samotnou přiměřenost uloženého trestu – nedospěl Nejvyšší soud ani z tohoto hlediska k závěru, že by bylo porušeno právo obviněného na spravedlivé řízení.
16. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 3. 2024
JUDr. Josef Mazák předseda senátu