7 Tdo 201/2013-22
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. března 2013 v
neveřejném zasedání, k dovolání nejvyššího státního zástupce, které podal v
neprospěch obviněného L. G., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23.
10. 2012, sp. zn. 10 To 86/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 7/2012, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10.
2012, sp. zn. 10 To 86/2012, z r u š u j e .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený
rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 2 T
7/2012, byl obviněný L. G. uznán vinným ad 1), 2) dvěma zločiny znásilnění
podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 185
odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon
trestu zařazen do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obviněný a státní zástupce v neprospěch
obviněného proti výroku o trestu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10.
2012, sp. zn. 10 To 86/2012, z podnětu obou odvolání napadený rozsudek podle §
258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr.
ř. nově rozhodl tak, že na základě stejného skutkového stavu obviněného uznal
vinným dvěma zločiny pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku a
odsoudil ho podle tohoto ustanovení a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem.
Obviněný se trestných činů dopustil tak, že ad 1) přesně nezjištěného dne
kolem 10. 12. 2011, v době okolo 17:00 hodin v obci T., okr. S., v osobním
motorovém vozidle zn. Škoda Felicia combi za účelem přimět poškozenou
nezletilou M. L., o které věděl, že jí ještě nebylo 15 let, k pohlavnímu styku,
sklopil opěradlo sedačky spolujezdce, na kterém poškozená seděla, poškozenou
začal soustavně líbat a ač jej od sebe rukama odstrkovala, kdy během líbání jí
jednu ruku svým tělem, kterým na ni nalehl, znehybnil, ji začal jednou rukou
osahávat na prsou, nohou a břiše a ač se snažila volnou rukou jej od sebe
nadále odtlačit a dát mu tuto jeho ruku od svého těla, což se jí pro jeho
fyzickou převahu nepodařilo, strčil svoji ruku pod její spodní kalhotky a
zasunul nejméně jeden prst do jejího přirození, na což poškozená zareagovala
tím, že jej kopla, v důsledku čehož svoje jednání ukončil a odvezl ji do místa
bydliště, ad 2) v neděli dne 12. 2. 2012 v době okolo 18:15 hodin v blízkosti
obce B., okr. S., v porouchaném osobním vozidle zn. Škoda Felicia combi za
účelem přimět poškozenou nezletilou B. N., o které věděl, že jí ještě nebylo 15
let, k pohlavnímu styku, sklopil opěradlo sedačky spolujezdce, na které
poškozená seděla, naklonil se nad ní, osahával jí na prsou a ač jej i prosila,
aby ji nechal být a snažila se mu vysmeknout a rukama jej odstrčit, tak její
ruce chytil, dal jí je nad hlavu, kde jí je jednou rukou držel, a pak druhou
ruku zasunul pod její oblečení a k jejímu přirození, do kterého jí vsunul
nejméně jeden prst a poté od dalšího jednání upustil, neboť zaznamenal ve
tváři poškozené zděšení.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal dovolání nejvyšší státní zástupce v
neprospěch obviněného, opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Poté, co zrekapituloval dosavadní průběh řízení a rozhodnutí
soudů obou stupňů, uvedl, že změnou právního posouzení jednání obviněného v
odvolacím řízení došlo k tomu, že správně zjištěné skutky nebyly podřazeny pod
odpovídající ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, neboť Vrchní soud v
Praze podle jeho názoru aplikoval na jednání obviněného nesprávná ustanovení.
Nejvyšší státní zástupce konstatoval, že skutky tak, jak byly definovány v
rozsudku krajského soudu, odpovídají svědeckým výpovědím poškozených, o jejichž
pravdivosti neměl ani odvolací soud žádné pochybnosti. Je přesvědčen, že ze
skutkových zjištění vyplývá, že obviněný v případě obou poškozených využil své
fyzické síly k překonání jejich obrany, která byla jejich vážně míněným odporem
s jednáním obviněného. V obou případech zavedl prst do pohlavního ústrojí
poškozených, čehož však podle nejvyššího státního zástupce dosáhl pouze
zvýšeným fyzickým úsilím, kdy musel překonat snahu poškozených mu v tom
zabránit. Podle názoru nejvyššího státního zástupce je takové jednání v obou
případech násilím, neboť jde o použití fyzické síly za účelem překonání odporu
poškozených a dosažení pohlavního styku proti jejich vůli. Obviněný dále podle
něj zcela zřejmě dokonal pohlavní styk podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, jímž
je ve smyslu tohoto ustanovení i zavedení prstu ruky druhé osoby do pohlavního
ústrojí ženy. Skutečnost, že obviněným realizovaný pohlavní styk byl v podstatě
jen krátkodobý, bylo možné zohlednit v tom, že se nejednalo o pohlavní styk
provedený způsobem srovnatelným se souloží ve smyslu § 185 odst. 2 tr.
zákoníku. Podle názoru nejvyššího státního zástupce k tomu, aby byl obviněný
uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 185 tr. zákoníku není třeba, aby
pohlavní styk byl proveden způsobem srovnatelným se souloží, neboť tato
okolnost je již okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Za trestný
čin znásilnění v základní skutkové podstatě je podle nejvyššího státního
zástupce třeba považovat i jednání, která nejsou pohlavním stykem provedeným
způsobem srovnatelným se souloží, pokud při něm dochází k ukájení pohlavního
pudu na těle jiné osoby. Jednání obviněného tak mělo být posouzeno jako zločin
znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a nikoliv jako
zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil
rozsudek Vrchního soudu v Praze a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedou senátu soudu prvního
stupně podle § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán obviněnému a jeho obhájci, kteří se
do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání k němu nevyjádřili.
Protože Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání nejvyššího
státního zástupce z důvodů uvedených v ustanovení § 265i odst. 1 tr. ř.,
přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř. a dospěl k závěru,
že uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl námitkami
nejvyššího státního zástupce naplněn a dovolání je důvodné.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Dovolací soud v rámci své přezkumné činnosti musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav.
Jak je patrno z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ohledně skutkového
stavu tak jak byl zjištěn na základě provedeného dokazování soudem I. stupně,
a s nímž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil také soud odvolací, nejsou žádné
pochybnosti. Z hlediska vztahu dovolání a napadeného rozsudku je spornou právní
otázkou to, zda jednání obviněného popsané ve výroku o vině rozhodnutí soudu
II. stupně, naplňuje znaky zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3
písm. a) tr. zákoníku, jak se domnívá nejvyšší státní zástupce, přičemž
rozhodné je zejména vymezení znaků „násilí“ a „pohlavní styk“.
Zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se
dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké
újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho
bezbrannosti, a spáchá-li takový čin na dítěti mladším patnácti let.
Objektem trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku je právo člověka
(ženy i muže) na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě. Předmětem útoku
tohoto trestného činu je kterýkoli člověk, tedy nejen osoba ženského pohlaví.
Nezávisí na věku znásilňované osoby, a proto předmětem útoku může být a v praxi
také někdy bývá i dítě útlého věku, což vyplývá i z okolností podmiňujících
použití vyšší trestní sazby podle § 185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Nezáleží
ani na způsobu života znásilňované osoby, ani na její pověsti, ani na tom, zda
jde o osobu pohlavně nedotčenou. Může jít i o osobu, s níž měl pachatel dříve
pohlavní styky, popř. s ní žije v manželství (srov. R 97/1955). Za násilí se ve
smyslu § 185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku podle soudní praxe považuje použití
fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně
míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli.
V případě odst. 1 alinea 1 pachatelovo násilné jednání směřuje k vykonání
pohlavního styku. Pro naplnění této skutkové podstaty není rozhodné, zda dojde
k vykonání soulože, protože postačí jakékoli jednání považované za pohlavní
styk. Donucením jiného k pohlavnímu styku se rozumí překonání jeho vážně
míněného odporu nebo jeho podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu,
s ohledem na to, že mu pachatel za použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo
pohrůžky jiné těžké újmy nedal žádnou možnost odpor projevit. Výsledkem násilí
nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy je, že taková osoba po vyjádření
vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustí od dalšího vzdoru pro
svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že
pachatel svou pohrůžku násilí uskuteční. Jde o úmyslný trestný čin.
Podle skutkových zjištění, kterými je Nejvyšší soud vázán, obviněný v obou
případech v motorovém vozidle, poté co zastavil, sklopil opěradlo sedačky
spolujezdce, na které seděly poškozené, začal poškozené líbat a osahávat po
těle, v obou případech se poškozené od počátku bránily, obviněného od sebe
rukama odstrkovaly a také slovně dávaly najevo svůj nesouhlas s jeho jednáním.
Obviněný v obou případech využil své fyzické převahy a na poškozené nalehl
částí svého těla, čímž je částečně znehybnil či zamezil jejich odporu. Toto
jeho násilné jednání iniciované výlučně z jeho strany vyvrcholilo tím, že oběma
poškozeným zavedl do jejich pohlavního ústrojí nejméně jeden prst, to vše až do
konce tohoto jednání proti jejich vůli a za stálého překonávání jejich odporu a
bezvýsledné snahy ho od jeho jednání odradit, tak jak je popsáno ve skutkové
větě výroku o vině.
Nejvyšší soud tedy souhlasí s námitkami nejvyššího státního zástupce v tomto
směru, neboť z výše uvedeného není nejmenších pochyb o tom, že se obviněný vůči
poškozeným dopustil násilí za účelem překonání nebo zamezení jejich odporu a
dosažení pohlavního styku proti jejich vůli. Nelze akceptovat argumentaci
odvolacího soudu, že jednání obviněného nelze jednoznačně považovat za násilí
ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku, neboť poškozené dlouhodobým přátelským
vztahem navodily u obviněného situaci, kdy se domníval, že si k poškozeným může
dovolit jednání v oblasti intimních vztahů. Soud II. stupně tak bagatelizoval
násilí, jímž si obviněný vynucoval intimní kontakt s oběma poškozenými.
Intenzitu použitého násilí je třeba posuzovat vždy v kontextu, když v tomto
případně je zcela zřejmé, že obě poškozené vyvíjely svůj odpor a obranu vůči
obviněnému již od počátku jeho jednání jak slovně tak fyzicky, obviněný jejich
vůli nerespektoval a nutně musel vynaložit určité úsilí, aby obranu poškozených
odvracel, a to až do samého ukončení svého jednání. Konkrétně ve vztahu k
poškozené M. L. jeho násilné jednání spočívalo v tom, že jí nalehnutím
znehybnil ruku, a u poškozené B. N. v držení jejich rukou nad její hlavou, čímž
překonal jejich obranu a nepochybně vážně míněný odpor. Tyto zjištěné
skutečnosti odvolací soud zcela pominul s tím, že se k poškozeným pouze
naklonil. Nelze také přehlédnout skutečnost, že poškozeným nebylo v době
spáchání trestných činů ani 15 let, byly samy s dospělým mužem, který je
fyzicky zcela převyšoval, navíc v uzavřeném prostoru automobilu na sklopené
sedačce, tedy nacházely se zcela jasně v pro ně tísnivé situaci.
Nejvyšší soud souhlasí s námitkou nejvyššího státního zástupce, že se obviněný
vůči poškozeným dopustil násilí za účelem překonání nebo zamezení jejich vážně
míněného odporu.
Pokud jde o další námitku nejvyššího státního zástupce, ze skutkových zjištění
soudů obou stupňů vyplývá také závěr, že obviněný svým jednáním dokonal
pohlavní styk, tak jak jej definuje ustanovení § 185 odst. 1 tr. zákoníku.
Pohlavním stykem je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby,
ať stejného či odlišného pohlaví. Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání
vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou,
tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Pohlavní styk při tomto
základním vymezení zahrnuje širokou škálu činností jako např. soulož (coitus) a
jiné pohlavní styky provedené způsobem srovnatelným se souloží, tj. zejména
orální pohlavní styk (felaci či cunilinctus), anální pohlavní styk (coitus
analys), zasouvání prstů nebo jiných předmětů do ženského pohlavního ústrojí,
zejména pokud napodobují pohyby pohlavního údu ve vagíně ženy, event. jiné
způsoby srovnatelného použití předmětů sloužících jako náhražky mužských či
ženských pohlavních orgánů. Obecně do pohlavního styku patří i vsunování
pohlavního údu muže mezi prsa ženy (coitus inter femora), osahávání genitálií
ženy nebo muže, prsou ženy, sání prsních bradavek (sactustupratio), tzv.
erotické masáže, které pachatel provádí druhé osobě nebo ona jemu apod. Při
pohlavním styku je pachatel sám v osobním kontaktu s obětí a koná na jejím těle
uvedené sexuální praktiky, anebo jde o vzájemné pachatelem vynucené jednání s
poškozeným v sexuální sféře. Čin je dokonán tím, že pachatel násilným jednáním
nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy jiného donutil k pohlavnímu styku
(arg. „donutí“), anebo k takovému činu zneužil jeho bezbrannosti. Vyžaduje se
proto, aby pachatel dosáhl pohlavního styku.
Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je evidentní, že ze strany
obviněného šlo o donucení k pohlavnímu styku, kdy obviněný přes odpor a obranu
poškozených za použití násilí zavedl nejméně jeden prst své ruky do pohlavního
ústrojí poškozených, což představuje zásah do jejich sexuální integrity. Při
takto praktikovaném pohlavním styku byl obviněný v osobním kontaktu s
poškozenými a na jejich těle proti jejich vůli konal sexuální praktiky. Došlo
tedy k ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby. Odvolací soud v této
souvislosti nesprávně argumentoval tím, že obviněný sice zasunul oběma
poškozeným prst do jejich přirození, avšak toto jednání nebylo srovnatelné se
souloží. Pro naplnění skutkové podstaty zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1
tr. zákoníku, tedy v jeho základní skutkové podstatě totiž není třeba (jak
správně uvádí nejvyšší státní zástupce), aby byl pohlavní styk proveden
způsobem srovnatelným se souloží, neboť tato okolnost je až okolností
podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 185 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku (tzv. kvalifikované znásilnění). Nejvyšší soud se ztotožnil s námitkou
nejvyššího státního zástupce, že za trestný čin znásilnění v jeho základní
skutkové podstatě je třeba považovat i jednání, která nejsou pohlavním stykem
provedeným způsobem srovnatelným se souloží, pokud při něm dochází k ukájení
pohlavního pudu na těle jiné osoby.
Nejvyšší soud se se závěrem, že se obviněný vůči poškozeným dopustil násilí za
účelem překonání nebo zamezení jejich vážně míněného odporu a k dosažení
pohlavního styku proti jejich vůli, ztotožnil. V důsledku této povahy jednání
obviněného bylo vyloučeno kvalifikovat skutky jako zločiny pohlavního zneužití
podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, jak nesprávně učinil Vrchní soud v Praze.
Ze shora rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání, které podal
nejvyšší státní zástupce, podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 10 To 86/2012, zrušil. Současně podle § 265k
odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Vrchnímu
soudu v Praze přikázal v souladu s ustanovením § 265l odst. 1 tr. ř., aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze předmětnou trestní věc znovu projedná, přičemž je vázán
právním názorem dovolacího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 265s odst. 3
tr. řádu).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. března 2013
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš