7 Tdo 202/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2006 o
dovolání obviněného Ing. I. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
29. 6. 2005, sp. zn. 5 To 289/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve
Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 3 T 26/2005 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. I. P. o d m í
t á .
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 3 T
26/2005, byl obviněný Ing. I. P. uznán vinným trestným činem maření výkonu
úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se jej dopustil tím, že dne 8. 8.
2004 kolem 08:00 hod. z D., okres F.-M., nejméně po dálnici D1 z B. na P. na
162 km, okres Ž. n. S., řídil svůj osobní automobil zn. Škoda Octavia, přičemž
byl v důsledku spáchání přestupku kontrolován hlídkou Policie ČR, Dálniční
oddělení Domašov, a to v době trvání zákazu činnosti spočívajícího v zákazu
řízení motorových vozidel na dobu 16 měsíců (od 10. 5. 2004 do 10. 9. 2005),
který mu byl uložen rozhodnutím Městského úřadu Frýdek-Místek, Odbor dopravy a
silničního hospodářství č. j. DaSH-M/10-2165/67/2004-Ko, ze dne 24. 3. 2004, ve
znění rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, Odboru dopravy a
silničního hospodářství v Ostravě č. j. DSH/4130/04/ŠE, ze dne 3. 5. 2004,
které nabylo právní moci dne 10. 5. 2004.
Obviněnému byl uložen peněžitý trest ve výměře 25.000,- Kč. Pro případ, že by
peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest
odnětí svobody v trvání dvou let. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu
řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.
Odvolání obviněného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 5
To 289/2005, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti usnesení Krajského soud v Brně podal obviněný prostřednictvím svého
obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v dovolání zdůraznil, že Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou doplnil
dokazování spisem Městského úřadu ve Frýdku-Místku, z něhož zjistil, že
zamítavé rozhodnutí odvolacího správního orgánu bylo doručeno pouze jeho
tehdejšímu právnímu zástupci a nikoli jemu osobně. Podle obviněného však
okresní soud učinil za této situace nesprávný právní závěr, že rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně o uložení zákazu činnosti nabylo právní moci,
přestože mu je jeho tehdejší právní zástupce nezaslal.
Obviněný v této souvislosti namítl, že v době, kdy měl řídit osobní automobil,
předpokládal, že o zákazu řízení odvolacím správním orgánem nebylo dosud
rozhodnuto. Je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího správního orgánu je
„důležitou písemností“ ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb, o správním
řízení (platný do 1. 1. 2006), kterou je nutné podle tohoto zákonného
ustanovení doručovat do vlastních rukou. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že
takovéto rozhodnutí (písemnost) nelze doručit pouze právnímu zástupci, ale musí
být zároveň doručena účastníku řízení do vlastních rukou a to tím spíše, že v
daném případě mu byl jako účastníku řízení uložen zákaz činnosti. Za
neakceptovatelný považuje obviněný závěr odvolacího soudu, který uvedl, že
nemohl zasáhnout do rozhodnutí správního úřadu o tom, že rozhodnutí nabylo
právní moci. Obviněný rovněž nesouhlasil s tvrzením odvolacího soudu, že se měl
u správního orgánu pokusit zpochybnit právní moc uvedeného rozhodnutí. Obviněný
vyslovil názor, že posouzení právní moci neznamená zasahování do rozhodování
správního orgánu, nýbrž že jde o posouzení předběžné právní otázky, která má
význam pro závěr, zda se měl dopustit trestného činu. Je přesvědčen, že pokud
odvolací soud nevyhodnotil tuto předběžnou otázku, rezignoval tak na povinnost
přezkoumat správnost rozhodnutí nalézacího soudu. Závěrem zdůraznil, že pokud
rozhodnutí správního orgánu o uložení zákazu činnosti nenabylo právní moci,
nemohl vykonávat činnost, která mu byla zakázána, a nemohl se tudíž dopustit
trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí jiného orgánu ve smyslu § 171
odst. 1 písm. c) tr. zák.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení
krajského soudu a přikázal věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a
rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podaném dovolání do data konání neveřejného
zasedání Nejvyššího soudu podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně nevyjádřila.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné,
bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat
za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění
námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou
přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že v případě dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný
skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky
tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím
přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod tudíž
neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení
provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování
V posuzovaném případě obviněný uplatnil námitky, které shora uvedeným
požadavkům odpovídaly, když namítal, že zjištěný skutek nevykazuje znak
trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c)
tr. zák., pro tvrzený nedostatek právní moci rozhodnutí správního orgánu,
kterým mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových
vozidel, resp. pro absenci úmyslného zavinění ze strany obviněného ve vztahu k
porušení tohoto zákazu.
Nejvyšší soud však shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným.
Dovolateli je možno dát za pravdu jen potud, že krajský soud v odůvodnění svého
rozhodnutí zaujal nesprávný názor, že „nemohl zasáhnout do rozhodnutí Krajského
úřadu Moravskoslezského kraje o tom, že rozhodnutí, kterým byl obviněnému
uložen mimo jiné zákaz řízení motorových vozidel na dobu 16 měsíců, nabyl
právní moci“. Takový názor navozuje dojem, že krajský soud se cítil být závěrem
krajského úřadu o tom, zda a kdy nabylo předmětné rozhodnutí právní moci, vázán
a nepodrobil jej proto v tomto ohledu svému přezkumu. Dovolatel však důvodně
namítal, že posouzení této otázky je otázkou předběžnou ve smyslu § 9 odst. 1
tr. ř., kterou bylo třeba pro rozhodnutí o vině obviněného primárně vyřešit.
Toto dílčí pochybení krajského soudu však nic nemění na tom, že okresní soud
otázku právní moci předmětného správního rozhodnutí vyřešil správně a v souladu
se zákonem.
Nejvyšší soud proto může odkázat na argumentaci obsaženou v odůvodnění
rozhodnutí okresního soudu, s níž se ztotožnil, a na podporu tohoto právního
názoru navíc poukazuje i na rozhodnutí publikované pod č. 8/2003 Sb. rozh.
trest., které přesně dopadá na nyní posuzovaný případ.
Podle právních vět tohoto rozhodnutí „K naplnění skutkové podstaty trestného
činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. je
nezbytné, aby rozhodnutí, kterým byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti,
nabylo právní moci. Jde-li o rozhodnutí vydané ve správním řízení, v němž byl
obviněný zastoupen advokátem, postačí k nabytí právní moci, jestliže bylo
rozhodnutí doručeno advokátovi, který měl plnou moc pro celé řízení (§ 25 odst.
3 správního řádu).
Přestože rozhodnutí, kterým byla obviněnému určitá činnost zakázána, nebylo
doručeno obviněnému, ale jen jeho advokátovi, bude možné dovodit naplnění
subjektivní stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §
171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jestliže je z provedených důkazů zřejmé, že
obviněný věděl o pravomocně uloženém zákazu činnosti a chtěl ho porušit, popř.
byl srozuměn s jeho porušením“.
Citované rozhodnutí přitom odkazuje na ustanovení § 25 odst. 3 správního řádu,
které stanoví, že má-li účastník řízení zástupce s plnou mocí pro celé řízení,
doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Má-li však účastník řízení osobně
něco v řízení vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu. Podle
§ 51 odst. 1 správního řádu se rozhodnutí oznamuje doručením písemného
vyhotovení tohoto rozhodnutí. Den doručení je dnem jeho oznámení.
Podle § 52 odst. 1 správního řádu rozhodnutí, proti němuž se nelze odvolat
(podat rozklad), je v právní moci. Citované rozhodnutí označilo za nesprávný
právní názor, podle něhož bylo třeba doručit správní rozhodnutí i obviněnému,
neboť mu ukládalo povinnost zaplatit peněžitou pokutu, zakazovalo mu řídit
motorová vozidla a ukládalo mu povinnost odevzdat řidičský průkaz s tím, že šlo
o rozhodnutí ve věci samé a teprve po nabytí právní moci bude možno přistoupit
k realizaci uvedených povinností. Podle respektované správní judikatury se
povinnost doručit vztahuje na úkony v průběhu řízení, při kterých nemůže
účastníka advokát zastoupit (např. výzva k podání vysvětlení, předvolání k
místnímu šetření atp.), nikoli na rozhodnutí ve věci samé. Sankce uložené
obviněnému správním orgánem se totiž nepovažují za součást ukončeného správního
řízení, naopak je lze realizovat až poté, co rozhodnutí nabude právní moci.
Nejvyšší soud se s argumentací tohoto publikovaného rozhodnutí zcela ztotožnil,
když neshledal žádný důvod se od něj při posuzování dovolání obviněného Ing. I.
P. jakkoli odchylovat. Odkaz dovolatele na ustanovení § 24 odst. 1 správního
řádu není případný, neboť to stanoví formu doručení, nikoli osoby, kterým se
doručuje.
Pokud pak jde o subjektivní stránku jednání obviněného, Nejvyšší soud sdílí
závěr okresního a krajského soudu, že tato byla u obviněného prokázána nejméně
ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák., neboť provedené důkazy
opravňovaly soudy k závěru, že obviněný věděl, že řízením vozu se může dopustit
porušení uloženého zákazu řízení, a byl s takovým následkem jako možným
srozuměn.
Obviněný byl informován doručením rozhodnutí Okresního úřadu ve Frýdku-Místku o
tom, že mu tato sankce byla, byť prozatím nepravomocně, uložena. Poté, co proti
němu podal odvolání, nijak se o další průběh řízení, tj. o to, zda a jak bylo o
jeho odvolání rozhodnuto, nezajímal. Nekontaktoval svého tehdejšího právního
zástupce Mgr. P. P., kterému udělil všeobecnou plnou moc vztahující se výslovně
i na doručování písemností, neučinil dotaz ani na okresním ani na krajském
úřadě, přestože od podání dovolání uplynula doba několika měsíců. Navíc, jak
opodstatněně vyzdvihly okresní i krajský soud, osobně převzal dne 25. 5. 2004
uvědomění o zahájení řízení o odnětí řidičského oprávnění výslovně
konstatující, že rozhodnutí o uložení zákazu řízení již nabylo právní moci.
Pokud tedy za této situace opět řídil vůz, jeví se závěr, že věděl, že může
porušit uložený zákaz řízení a pro takový případ s tím musel být nejméně
srozuměn, jako dostatečně podložený.
IV.
Lze proto uzavřít, že ze shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání
obviněného Ing. I. P. zjevně neopodstatněným, a jako takové je odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak
učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr