7 Tdo 214/2017-77
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2017 o dovolání
obviněného D. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2016,
sp. zn. 12 To 94/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ
pod sp. zn. 38 T 18/2015, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
20. 7. 2016, sp. zn. 12 To 94/2016, a rozsudek Okresního soudu Praha - východ
ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 38 T 18/2015, a dále se podle § 265k odst. 2 tr.
ř. ve věci Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 14 T 175/2015 zrušuje rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 11 To 387/2016 ve výroku o
uložení trestu.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu Praha - východ, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 38 T
18/2015, byl obviněný D. H. uznán vinným dvěma přečiny podvodu podle § 209
odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za které mu byl uložen podle § 209 odst. 3 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 84 tr. zákoníku úhrnný trest
odnětí svobody v trvání jednoho roku za současného stanovení dohledu. Výkon
trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let a obviněnému byla uložena
povinnost ve zkušební době podle svých sil uhradit škodu, kterou trestným činem
způsobil, a o hrazení škody nejméně jedenkrát za tři měsíce předkládat zprávy
Probační a mediační službě. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradu
škody poškozenému ŠkoFIN, s. r. o. (dále také jen „ŠkoFIN“), částku 260 000 Kč,
zatímco se zbytkem nároku byla uvedená společnost odkázána na občanskoprávní
řízení. S celým uplatněným nárokem pak byl odkázán na řízení ve věcech
občanskoprávních poškozený V. J.
K odvolání obviněného a jeho družky H. S. Krajský soud v Praze přezkoumal
citovaný rozsudek Okresního soudu Praha - východ v celém rozsahu a usnesením ze
dne 20. 7. 2016, sp. zn. 12 To 94/2016 (napadené rozhodnutí), rozhodl tak, že
se tento rozsudek zrušuje pouze ve výroku o náhradě škody ve vztahu ke
společnosti ŠkoFIN, s. r. o., a podle § 265 tr. ř. se tato poškozená společnost
odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Výrok o trestu uloženém v této věci byl následně zrušen (podle § 43 odst. 2 tr.
zákoníku) ve věci Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 14 T 175/2015 rozsudkem
Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 11 To 387/2016, jímž byl
obviněnému uložen za uvedené dva přečiny podvodu a za zločin podvodu podle §
209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem
Okresního soudu Praha - západ ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 14 T 175/2015
(ohledně tohoto zločinu zůstal výrok o vině z rozsudku Okresního soudu Praha -
západ rozsudkem odvolacího soudu nezměněn), souhrnný trest odnětí svobody v
trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let za současného
vyslovení dohledu nad obviněným, jemuž byla dále uložena povinnost ve zkušební
době podle svých sil uhradit škodu, kterou trestnými činy způsobil, a o hrazení
škody nejméně jedenkrát za tři měsíce předkládat zprávy Probační a mediační
službě.
Přečiny podvodu spočívaly podle skutkových zjištění Okresního soudu Praha -
východ (soud prvního stupně, nalézací soud) vyjádřených ve výroku odsuzujícího
rozsudku, s nimiž se v zásadě ztotožnil v napadeném rozhodnutí také Krajský
soud v Praze (soud druhého stupně, odvolací soud), v podstatě v tom, že
obviněný v úmyslu se obohatit provedl podvodné úkony týkající se ve výroku
rozsudku přesně specifikovaných osobních motorových vozidel, a to
1) dne 22. 1. 2013 v Č., okres P. – v., s vědomím, že vozidlo Audi S6 není jeho
majetkem a není oprávněn s ním nakládat a že skutečným majitelem vozidla je
společnost ŠkoFIN, s. r. o., uzavřel kupní smlouvu o prodeji tohoto vozidla za
kupní cenu 150 000 Kč, kterou mu kupující J. W. předal v hotovosti, když
obviněný vystupoval jako vlastník vozidla, které sám řádně nabyl a na němž
neváznou žádné závazky, které by bránily jeho převodu kupujícímu, čímž způsobil
poškozené společnosti ŠkoFIN, s. r. o., škodu ve výši 260 000 Kč, a
2) v blíže nezjištěné době v létě 2013 s vědomím, že již není majitelem vozidla
Škoda Octavia, neboť je prodal J. K., přiměl V. J. pod falešnou záminkou
prodeje uvedeného vozidla k uzavření smlouvy o účelovém úvěru ve výši 277 884
Kč na jeho nákup se společností ESSOX, s. r. o., v autobazaru Auto M. a
následně od provozovatele autobazaru převzal částku nejméně 248 000 Kč, do
současné doby V. J. vozidlo nedodal a finanční prostředky nevrátil, čímž mu
způsobil škodu nejméně 277 884 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl řádně a včas podaným dovoláním obviněný D. H.
Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce Mgr. PhDr. Karla Smetany proti
výroku o vině a trestu a obviněný v něm uplatnil důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Namítl, že jednal ve skutkovém omylu negativním a stal se sám
obětí podvodu jiných osob. Soudy se s jeho obhajobou nevyrovnaly, odmítly
provést jím navržené důkazy v jeho prospěch, což řádně neodůvodnily, a
provedené důkazy v jeho prospěch zlehčovaly. Je přesvědčen, že nemohl naplnit
subjektivní stránku přečinu podvodu, protože nevěděl, že vlastníkem vozidla
Audi S6 byla společnost ŠkoFIN a nikoli P. P., který ve skutečnosti jednal
podvodně a který již byl v této souvislosti odsouzen za přečin úvěrového
podvodu. Ani v případě druhého skutku nemohl obviněný naplnit subjektivní
stránku přečinu podvodu, především proto, že nebylo prokázáno, že by převzal
částku 248 000 Kč. Sám se naopak stal obětí podvodu svědka J. M.
Novým obhájcem obviněného JUDr. Pavlem Brachem bylo pak již v průběhu řízení
před Nejvyšším soudem zpracováno doplnění dovolání, kde se obviněný podobně
jako už v předchozím průběhu řízení a ve svých podáních vyjádřil k průběhu
řízení. Uvedl mimo jiné, že mu byla zmařena možnost podat řádné dovolání,
poukázal na údajnou nečinnost původního obhájce a na své opakované žádosti o
ustanovení jiného. Dovolání podané Mgr. Smetanou s ním nebylo konzultováno. V
rámci uplatněného dovolacího důvodu obviněný uvedl, že skutkový stav, který
zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu podvodu, neboť byl přesvědčen,
že je vlastníkem vozidla Audi S6 a k prodeji vozidla je oprávněn. Zopakoval
některé své argumenty a dodal, že P. P. mohl před Vánocemi 2013 (správně 2012 –
pozn. NS) vozidlo Audi S6 prodat, protože sama společnost ŠkoFIN dne 12. 11.
2012 odstoupila od úvěrové smlouvy, vozidlo tudíž nebylo od listopadu 2012 v
jejím vlastnictví. Ani u druhého skutku nemohl být prokázán podvodný úmysl,
obviněný se sám stal obětí podvodu. Chybí též příčinná souvislost mezi jednáním
obviněného a údajně vzniklou škodou, která vznikla v důsledku jednání P. P. Ten
je povinen škodu uhradit na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp.
zn. 48 C 470/2013, který souvisí s trestním řízením proti P. P., v němž byl za
předmětné jednání odsouzen. P. P. si vzal úvěr u ŠkoFIN, on se zavázal jej
splácet, a to, že jej později nesplácel, není faktem, se kterým by měl obviněný
co do činění, neboť to se ho vůbec netýkalo. Společnost ŠkoFIN byla v tomto
trestním řízení nesprávně připuštěna jako poškozená, což platí také o V. J. V
případě bodu 2) výroku rozsudku došlo k totožné vadě právního posouzení
(spočívající v tom, že ani v tomto případě není dána příčinná souvislost mezi
jednáním obviněného a vznikem škody), existuje rozpor mezi tvrzením soudu o
způsobení škody V. J. ve výši 277 884 Kč a tvrzení v odůvodnění rozsudku, kde
se uvádí, že jmenovanému fakticky žádná škoda nevznikla.
Obviněný dále uvedl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.,
přičemž (poněkud nelogicky) na jiném místě dovolání rozvedl, že bylo porušeno
jeho právo na spravedlivý proces vzhledem k podjatosti soudkyně JUDr. Lenky
Mrázkové, Ph.D. Námitka podjatosti byla řádně a včas vznesena, avšak nikdo se
jí řádně nezabýval. Další argumenty obviněného v dovolání jsou zde poněkud
nejasné, když uvedl, že je přesvědčen o tom, že „již jen fakt, že k překročení
toho, že někdo v trestním řízení namítal podjatost jiného, je natolik závažným
důvodem pro zrušení rozsudku vydaného v předchozí fázi řízení, aniž by tuto
skutečnost řešil, je zásadním porušením norem ústavního práva…“ Uvedl dále
konkrétní důvody podjatosti jmenované soudkyně, za které považuje to, že při
vyhlašování zprošťujícího rozsudku u Okresního soudu Praha - západ dne 12. 1.
2015 (sp. zn. 1 T 76/2014) uvedla do pléna poznámku, že i přes skutečnost, že
skutek popsaný v návrhu na potrestání nebyl shledán trestným činem, tak i ona
jako právník se stylem podnikání obviněného nesouhlasí. Vzhledem k tomu, že
tato soudkyně obviněného soudila u jiného soudu (Okresního soudu Praha -
východ) 63 dní poté v jiné věci, také pro jeho podnikatelské aktivity, lze
důvodně pochybovat o její objektivitě. Za známku podjatosti obviněný dále
považuje neodůvodněnou změnu interpretace jeho vztahu se svědkem P. P., kdy se
soudkyně neodůvodněně odchýlila od názoru Městského soudu v Praze a uvedla, že
svědkova činnost pro obviněného byla činností tzv. „bílého koně“.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu
v Praze i odsuzující rozsudek Okresního soudu Praha - východ zrušil a aby věc
vrátil okresnímu soudu k dalšímu projednání.
Nejvyššímu soudu byla předložena také vlastní podání dovolatele označená jako
dovolání, vyjádření k dovolání a další, která se zabývají vesměs procesními
otázkami, postupem při dosažení bezplatné obhajoby a vyjádřením nespokojenosti
s obhájcem Mgr. Smetanou (ale i s předchozím, obviněným zvoleným obhájcem) a
jím podaným dovoláním. Krom toho, že podobné námitky byly vzneseny i v řádném
odůvodnění dovolání zpracovaném obhájcem, je třeba už na tomto místě zdůraznit,
že k obsahu těchto podání Nejvyšší soud nemohl přihlížet. To proto, že podle §
265d odst. 2 tr. ř. může obviněný dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce,
přičemž podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se
nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno. O tom byl obviněný poučen v
napadeném usnesení Krajského soudu v Praze.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byla postupně
doručena obě odůvodnění dovolání, se k oběma vyjádřil s tím, že dovolací
námitky směřují především do skutkových zjištění. Pokud se týká odsouzení
svědka P. za úvěrový podvod, pak okolnosti skutku by mohly svědčit o jeho
trestní součinnosti s dovolatelem, nikoli však o tom, že by dovolatel od P. v
dobré víře koupil motorové vozidlo zn. Audi S6. Státní zástupce vyslovil však
pochybnost nad přiléhavostí vymezení výroku o vině z hlediska znaků trestného
činu podvodu spáchaného ke škodě ŠkoFIN, s. r. o., když skutek vymezený ve
výroku o vině odpovídá spíše podvodnému jednání ke škodě J. W. Také ohledně
skutku pod bodem 2) výroku o vině vyslovil státní zástupce pochybnost nad
určitou rozporností rozsudku a možnými dopady této rozpornosti na právní
kvalifikaci, když ve výroku o vině se uvádí, že obviněný způsobil V. J. škodu
ve výši 277 884 Kč, avšak v odůvodnění rozhodnutí se uvádí, že V. J. fakticky
škoda nevznikla, protože úvěr nehradí.
Ani v doplnění dovolání obviněný podle státního zástupce neuvedl žádný právní
rozbor, kdo byl v případě jednání pod bodem 1) poškozeným subjektem a že
společnost ŠkoFIN nebyla v době činu vlastníkem vozidla, a neuvedl také, jaký
význam mělo mít z hlediska vlastnického práva vypovězení úvěrové smlouvy.
Formálně byl ve vztahu ke ŠkoFIN svědek P., a tato poškozená společnost tedy
logicky uplatňovala svoje nároky vůči tomuto svědkovi, což ovšem nijak
nevylučuje trestní odpovědnost obviněného. Vymezení skutku pod bodem 1) tedy
považuje státní zástupce za nepřiléhavé, avšak s ohledem na to, že dovolání je
značně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, dovolací soud napadené
rozhodnutí přezkoumává pouze v rozsahu a z důvodů v dovolání výslovně
uvedených. Dovolání tedy i po doplnění obsahuje námitky primárně skutkového
charakteru, které dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
neodpovídají. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) dovolatel toliko poukazuje na
zmíněný rozporný údaj k otázce škody, ovšem pouze v souvislosti s úvahami o
výroku o náhradě škody. Opět nevznáší žádné námitky týkající se podstaty
podvodného jednání. Skutečnost, že V. J. si opatřil peníze na vozidlo úvěrem,
který následně nesplácel, nevylučuje, aby byl osobou, na níž obviněný spáchal
podvod. Zjištění, že dovolatel J. k uzavření předmětné úvěrové smlouvy přiměl,
mohlo mít význam z hlediska účastenství dovolatele na trestném činu úvěrového
podvodu, které mu však přičítáno nebylo a ani on se takové právní kvalifikace
nedomáhá. Námitku uplatněnou ke skutku ad 2) státní zástupce shledal sice
podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak
zjevně neopodstatněnou.
K námitkám vztahujícím se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr.
ř. (rozhodnutí vyloučeným orgánem) státní zástupce uvedl, že tento byl poprvé
uplatněn až v doplnění dovolání ze dne 14. 3. 2017, tj. evidentně po uplynutí
dvouměsíční dovolací lhůty.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným
prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné
lhůtě (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr.
ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze
podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Předně je na místě reagovat na to, že obviněný dodatečně v doplnění dovolání
uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., byť jej vyjádřil
na jiném místě, než je argumentováno k jeho důvodům. Podle tohoto ustanovení je
důvod dovolání dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Podle §
265f odst. 2 tr. ř. lze však rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a
důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Tato lhůta
podle § 265e tr. ř. činí dva měsíce od doručení napadeného rozhodnutí, proti
němuž dovolání směřuje (přičemž je rozhodující pozdější doručení, pokud se
rozhodnutí doručuje obviněnému i obhájci). Posledním dnem lhůty k podání
dovolání bylo pondělí 28. 11. 2016, přičemž doplnění dovolání obviněný podal až
dne 14. 3. 2017.
Námitky obviněného, že dovolání chtěl podat z jiných důvodů a že jeho obhájce
nepostupoval podle jeho představ, jsou nepřípadné. Obviněný v podstatě namítl
porušení práva na obhajobu. Ve věci nebyly dány důvody nutné obhajoby podle §
36 tr. ř. Ze spisu vyplývá, že na počátku trestního stíhání si zvolil obhájce
Mgr. Petra Vodehnala (plná moc ze dne 11. 2. 2015 je založena na č. l. 25). Dne
24. 7. 2015, tedy již ve stadiu řízení před soudem prvního stupně, si obviněný
zvolil obhájce JUDr. Prokopa Beneše (č. l. 307). U hlavního líčení dne 27. 7.
2015 sice ještě vystupoval obhájce Mgr. Petr Vodehnal (v přítomnosti
obviněného), ale poté byla obhajoba tímto obhájcem ukončena (č. l. 329).
Obhajoba obhájcem JUDr. Prokopem Benešem (jehož zastupoval u hlavního líčení
Mgr. Petr Lukáč) byla ukončena dne 8. 2. 2016 (č. l. 498) poté, co tento
obhájce podal za obviněného odvolání. Dne 17. 2. 2016 byl spis předložen s
odvoláním obviněného a jeho družky Krajskému soudu v Praze (č. l. 500).
Obviněný nejprve prostřednictvím své družky a poté osobně u veřejného zasedání
odvolacího soudu dne 27. 4. 2016 požádal o bezplatnou obhajobu, pročež bylo
veřejné zasedání odročeno na neurčito (č. l. 536, 545). Usnesením Krajského
soudu v Praze sp. zn. 12 To 94/2016 pak bylo dne 31. 5. 2016 rozhodnuto, že
obviněný má nárok na bezplatnou obhajobu (č. l. 611). Toto usnesení nabylo
právní moci dne 7. 6. 2016. Obviněný si obhájce nezvolil. Opatřením předsedkyně
senátu ze dne 16. 6. 2016 mu byl ustanoven obhájce PhDr. Mgr. Karel Smetana (č.
l. 616). Z opatření nevyplývá, že by obviněný o ustanovení obhájce požádal (§
33 odst. 4 tr. ř.), pouze že si obhájce v této fázi sám nezvolil (což je
nesporné). I po ustanovení obhájce Mgr. Smetany si mohl obviněný kdykoli zvolit
jiného obhájce. V odvolacím veřejném zasedání dne 20. 7. 2016 pak obviněného
obhajoval PhDr. Mgr. Karel Smetana, přičemž družka obviněného, odvolatelka H.
S., již v tomto veřejném zasedání vyslovila jeho určitou kritiku (č. l. 625 p.
v.). Dne 28. 7. 2016 požádal tento obhájce o zrušení ustanovení obhájcem pro
ztrátu důvěry mezi ním a obviněným (č. l. 639). Spis byl po vyhotovení
rozhodnutí odvolacího soudu vrácen soudu prvního stupně bez rozhodnutí o
zproštění povinnosti obhajování, s tím, že povinnost obhajovat skončila právní
mocí odsuzujícího rozsudku (č. l. 659).
Na základě pokynu odvolacího soudu poučil soud prvního stupně obviněného
přípisem ze dne 22. 9. 2016, doručeným dne 25. 9. 2016, že v případě, že se
rozhodne podat dovolání, vzniknou důvody nutné obhajoby, a pokud si pro tento
případ obhájce nezvolí, bude mu soudem ustanoven (č. l. 662). Meritorní
rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno obviněnému rovněž dne 25. 9. 2016,
obhájci Mgr. Smetanovi dne 26. 9. 2016 (č. l. 661). Obviněný žádné další kroky
nepodnikl. Dne 26. 10. 2016 bylo obviněnému doručeno usnesení o odměně obhájce
Mgr. Smetany po pravomocném skončení trestního stíhání. Na toto rozhodnutí
reagovala družka obviněného, která ve svém podání ze dne 29. 10. 2016 mimo jiné
uvedla, že pokud je obviněnému ustanoven obhájce, pak jeho povinnost nekončí
dnem vynesení rozhodnutí odvolacího soudu, ale je povinen „vyčerpat i mimořádné
opravné prostředky“ (č. l. 688). Dne 14. 11. 2016 vydala samosoudkyně soudu
prvního stupně opatření, jímž podle § 39 odst. 1 tr. ř. zrušila ustanovení
obhájce PhDr. Mgr. Karla Smetany obviněnému (č. l. 696). Toto opatření bylo
obviněnému doručeno dne 21. 11. 2016, jmenovanému obhájci dne 18. 11. 2016.
Přesto tento obhájce podal z opatrnosti v zákonné lhůtě (dne 27. 11. 2016, když
posledním dnem lhůty bylo pondělí 28. 11. 2016) dovolání, aby obviněný nebyl
zkrácen na svých právech. Obviněný sice nejprve takto podané dovolání
zpochybňoval, posléze však z jím udělené plné moci jinému obhájci k doplnění
odůvodnění dovolání bylo vyjasněno, že na podaném dovolání trvá.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska záruk spravedlivého procesu obviněný nebyl v
namítaném směru zkrácen na svých právech. Bylo mu přiznáno právo na bezplatnou
obhajobu a obhájce mu byl (dokonce bez jeho žádosti a bez existence důvodů
nutné obhajoby) ustanoven. Přitom byl poučen, že si může místo tohoto obhájce
kdykoli zvolit obhájce jiného. To neučinil ani v průběhu odvolacího řízení ani
později, v průběhu dvouměsíční lhůty k podání dovolání zůstal pasivní, ačkoli
byl na jejím počátku poučen zmíněným přípisem ze dne 22. 9. 2016. Obviněný mohl
dát ustanovenému obhájci Mgr. Smetanovi příslušné pokyny k podání dovolání,
nebo si mohl zvolit obhájce jiného (což by nic neměnilo na jeho právu na
bezplatnou obhajobu), anebo mohl soudu sdělit, že hodlá podat dovolání a že
žádá pro tento účel o ustanovení (jiného) obhájce, a soudem by mu byl obhájce v
takovém případě bezpochyby ustanoven (viz též přípis soudu prvního stupně č. l.
699 p. v.). Obviněný místo toho učinil pouze to, že poslední den dovolací lhůty
doručil soudu své vlastní podání, které nazval dovoláním, ačkoli byl dříve
poučen, že takto dovolání podat nelze.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že je třeba vycházet z rozsahu dovolacích důvodů
uvedených v dovolání zpracovaném obhájcem PhDr. Mgr. Karlem Smetanou, který
jediné přípustné dovolání v zákonné lhůtě za obviněného podal, když postupoval
podle § 41 odst. 5 tr. ř. Bližší zkoumání vztahů mezi obviněným a obhájcem,
tedy zda obhájce učinil podání plně podle představ obviněného, není úkolem
soudu, natož soudu dovolacího v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku.
Nad rámec toho Nejvyšší soud dodává, že výše uvedené obviněným uplatňované
důvody vyloučení samosoudkyně soudu prvního stupně zcela zjevně nemohou naplnit
důvody vyloučení podle § 30 tr. ř. a tedy ani obsah dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Záleží tedy ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový
stav, který zjistily soudy. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, přitom musí věcně odpovídat zákonnému
vymezení takového dovolacího důvodu, nestačí jen formální odkaz na příslušné
ustanovení obsahující daný dovolací důvod. Směřuje-li dovolání proti
odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který
zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž
byl obviněný uznán vinným, respektive nevykazuje je způsobem odpovídajícím ve
výroku vyjádřeným znakům skutkové podstaty trestného činu. Obviněným uplatněné
námitky vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu spočívají (zčásti) v podstatě
v tom, že soudy použitá právní kvalifikace skutku vyjádřená v zákonných znacích
uvedených v tzv. právní větě výroku rozsudku neodpovídá skutkovým zjištěním
soudů, zejména nebyla vystižena příčinná souvislost mezi relevantním jednáním
obviněného a ve výroku vyjádřeným následkem, zejména byl v případech obou
skutků nesprávně stanoven poškozený subjekt. Dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. tedy obviněný uplatnil relevantně.
Jelikož Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle §
265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání,
jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že
dovolání je důvodné.
Projednávaná věc je poněkud výjimečná tím, že trestní stíhání bylo od
počátku právně uchopeno jiným způsobem, než tomu bývá v obdobných případech
podvodů či úvěrových podvodů spojených s podobnými úvěry a leasingovými
smlouvami na motorová vozidla, spáchanými za účasti více než jedné osoby. Popis
skutků se tak již v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě dostal
mimo podstatu věci, na což měl soud prvního stupně reagovat vrácením věci
státnímu zástupci k došetření. Místo toho se výrok o vině v odsuzujícím
rozsudku prakticky shoduje s výroky usnesení o zahájení trestního stíhání,
ovšem s tím, že skutek ad 1) byl při zahájení trestního stíhání popsán tak, že
škodu obviněný uvedeným jednáním nezpůsobil společnosti ŠkoFIN, nýbrž mohl ji
způsobit J. W.
V případech obou skutků soudy učinily v zásadě ten závěr, že na obou
jednáních spojených s podvodným vylákáním úvěru se obviněný podílel s podvodným
úmyslem od počátku a v podstatě celý sled kroků zorganizoval. K tomu dospěly
soudy nejen v této věci, ale i v souběžně vedených trestních stíháních
úvěrovaných osob P. P. (bod 1) a V. J. (bod 2).
Při posuzování skutku ad 1) soudy v této věci považovaly za věrohodnou
výpověď P. P., který uvedl, že obviněný objevil předmětné vozidlo Audi na J. (v
autobazaru). Byli se na auto s obviněným podívat a poté ho obviněný
kontaktoval, zda auto chce. Obviněný vyřizoval všechny dokumenty, které byly
připraveny v autobazaru, a P. P. pak dostal od ŠkoFIN úvěrovou smlouvu. Ústně
se dohodl s obviněným, že splátky bude splácet obviněný. Ten si také od něho
auto vzápětí vzal a už mu ho nevrátil. Vozidlo předával obviněnému proto, že
veškeré splátky jím měly být hrazeny. Obviněný ale splátky neplatil. Velký
technický průkaz svědek nikdy neviděl.
Zde je na místě uvést, že svědek P. P. byl rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 9 ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 1 T 91/2014, ve znění rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 5 To 406/2015, odsouzen za
trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, který
spáchal v podstatě tím, že dne 10. 8. 2012 v Praze 9 v prostorách autobazaru
Car4U, s. r. o., při sjednávání smlouvy o úvěru se společností ŠkoFIN, s. r. o., na financování nákupu předmětného vozidla Audi S6 v pořizovací ceně 670 000
Kč, vědomě uvedl nepravdivé údaje ohledně svého zaměstnání a výdělku, načež mu
byl poskytnut úvěr ve výši 469 000 Kč s dobou splácení 60 měsíců a splátkou 10
073 Kč, přičemž žádnou splátku neuhradil a ani to při uzavírání smlouvy neměl v
úmyslu, vozidlo následně předal D. H., a tímto jednáním způsobil poškozené
ŠkoFIN škodu ve výši minimálně 469 000 Kč. Městský soud v Praze jako odvolací
soud ve věci P. P. uzavřel, že případ se v podstatě neliší od obdobných případů
úvěrových (či leasingových a jiných podobných) smluv uzavíraných pachateli
vystupujícími v rolích tzv. bílých koňů, jednajících v režii osob skrytých v
pozadí. Podstatou zde je, že „bílý kůň“ (tj. osoba zjednaná třetí osobou či
třetími osobami k neautentickému vstupu do smluvních vztahů namísto oněch
třetích osob či návodců) na sebe bere závazky, které nemíní plnit a ani je pak
neplní. Je typické, že návodce osobě, kterou za sebe do smluvního vztahu
„nastrčí“, slíbí, že bude vše v pořádku, že splátky, k nimž se navedená osoba
zavázala, bude návodce sám platit, dále že návodce poskytne finanční zálohy či
akontace nutné k uzavření inkriminované smlouvy apod. Návodce však není
úvěrujícímu subjektu nijak zavázán, takže i osoba v roli bílého koně musí
počítat s tím, že úvěr nebude splácen, zvláště když je zřejmé, že návodce už
zapojením „bílého koně“ namísto vlastní osoby poskytovatele úvěru evidentně
podvádí. Tolik Městský soud v Praze, který dále připomněl nápadně vysokou
prodejní cenu vozidla (670 000 Kč) v poměru k ceně, za kterou bylo následně
prodáno kupci v dobré víře J. W. (150 000 Kč) a například okolnost známosti
svědka M. K., koupivšího „někde na J.“ nikoli k užívání, ale „na kšeft“ z
popudu D. H. inkriminovaný vůz Audi, ve směru k zaměstnancům autobazaru Car4U. Připomněl také okolnost prodeje téhož vozu nejprve od K. k H. prostřednictvím
autobazaru Car4U a následně tamtéž od H. k P. P., ačkoli ve skutečnosti
tvrzenou „kauci“ či „akontaci“ ve výši 200 000 Kč P. P. nesložil, ale měl ji
údajně složit D. H. jako „prodávající“, což je absurdní. Inkriminovanou
transakcí úvěrovanou poškozeným ŠkoFIN D. H. jakoby prodával sám sobě. Pravým
důvodem celé transakce tedy bylo zneužití držení vozu D. H. k vylákání částky
469 000 Kč na úkor ŠkoFIN (způsobem obdobným tzv. zpětnému leasingu, i když
formálně konstruovanému jinak), a to zřejmě za aktivní součinnosti dalších
osob. Městský soud dále v oné věci vyjádřil souhlas se závěry soudu prvního
stupně o tom, že P. P. jednal v zájmu skrytého spolupachatele či návodce nebo
organizátora D. H. a v jeho prospěch (případně i dalších osob).
A z rozsudku
soudu prvního stupně v té věci stojí za zmínku ještě závěr, že D. H. měl celý
tento obchod s vozidlem Audi evidentně předem připravený. A pokud jde o to, co
se dělo s vozidlem po uzavření úvěrové smlouvy, není pochyb o tom, že D. H. pokračoval ve svém podvodném jednání.
Je třeba zdůraznit, že uvedené závěry soudů v trestní věci P. P., kdy
soudy tyto otázky řešily jako předběžné pro posouzení viny P. P., nebyly pro
soudy v trestní věci obviněného D. H. závazné. Ukazuje to však na hlubokou a
obtížně pochopitelnou nekoncepčnost od počátku vedených trestních stíhání
jednotlivých aktérů zmíněného podvodného jednání. Kromě toho měly soudy ve zde
posuzované věci k dispozici obdobné důkazy a dospěly k podobným závěrům, které
jen nevyjádřily a – s ohledem na obžalovací zásadu zejména ohledně jednání ad
1) – ani nemohly vyjádřit ve výroku odsuzujícího rozsudku.
I ze skutkových zjištění soudů v této věci vyplývá, že to byl obviněný,
kdo zařizoval úvěr, který byl uzavřen na jméno P. P., že obviněný zajistil
předmětné vozidlo k transakci a poté si jej zase hned převzal, že smlouva,
kterou měl uzavřít se svědkem M. K., byla antedatována (a stejně tak nutně i
některé další smlouvy, neboť jejich časový sled podle dat uzavření odporuje
objektivní logické posloupnosti), dále že obviněný se svědkem K. prováděli
machinace s cenou vozidla, že obviněný slíbil P. P. hradit splátky úvěru, a v
neposlední řadě že finanční částku 668 000 Kč za prodej vozidla od autobazaru
Car4U přijal ve třech částech dne 11. 8., 13. 8. a 17. 8. 2012 obviněný (č. l.
109), který měl celý obchod s vozidlem Audi předem připravený. P. P. pak ve
věci figuroval podle zjištění nalézacího soudu v pozici „bílého koně“.
Podstatný je závěr nalézacího soudu, že obviněný „inkriminovanou transakcí
úvěrovanou v srpnu 2012 Škofinem v podstatě vylákal téměř půl milionu na úkor
Škofinu…“ Odvolací soud uzavřel, že okolnosti, za nichž P. P. převzal na
základě uzavřené leasingové smlouvy vozidlo Audi S6, svědčí o významném podílu
obviněného již při uvádění podvodných okolností při uzavírání této smlouvy.
Motivace jednání obviněného je podporována podle odvolacího soudu zmapováním
toho, jak během krátké doby nejen došlo k opakovanému prodeji vozidla, ale také
k navýšení jeho hodnoty právě pro účely získání vyšší částky za jeho prodej při
následném leasingu.
Ve vztahu k oběma skutkům odvolací soud dále uvedl, že je zřejmé, že obviněný
se primárně podílel na uvádění nepravdivých údajů a potvrzení již při uzavírání
úvěrových smluv, takže by bylo možno hovořit „nejméně o pomoci k přečinu
úvěrového podvodu podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku“. Potud lze se závěry
odvolacího soudu v zásadě souhlasit.
Z provedených důkazů, na nichž soudy postavily svá skutková zjištění k bodu ad
1) výroku rozsudku, vyplývá, že obviněný vybral vozidlo a domluvil se se
svědkem M. K., že ten za vozidlo zaplatil v autobazaru na J. a nechal se zapsat
jako vlastník vozidla. Na auto měl už obviněný vytipovaného fingovaného kupce
P. P. Kupní smlouva mezi Auto J. a M. K. byla uzavřena dne 10. 8. 2012 (č. l.
103) a M. K. podle ní vozidlo koupil za 370 000 Kč. Dále je ve spise na č. l.
97 – 98 založena fingovaná (antedatovaná) kupní smlouva, podle níž M. K. prodal
toto vozidlo obviněnému už dne 7. 8. 2012, a to za 570 000 Kč. Obviněný pak
zařídil úvěr leasingového typu pro P. P. Podle ústní dohody s P. měl obviněný
hradit splátky. Obviněný vozidlo jakoby prodal P. P. (prostřednictvím
autobazaru Car4U, s. r. o.), druhý den si je ale zase vzal a už ponechal.
Současně je ve spise založena nedatovaná kupní smlouva uzavřená naopak mezi P.
P. jako prodávajícím a obviněným jako kupujícím, podle níž obviněný kupuje
předmětné vozidlo za 200 000 Kč (č. l. 38 – 39). Oba bezpochyby věděli, že
splátky úvěru (či leasingu) hrazeny nebudou. Dále byl postup následující, ovšem
s tím, že data smluv v některých případech neodpovídají logickému sledu
událostí. Tak podle smlouvy na č. l. 108, datované 13. 8. 2012, prodal obviněný
vozidlo autobazaru Car4U, s. r. o., za 668 000 Kč. Téhož dne měla tato
společnost vozidlo prodat P. P. za 670 000 Kč (č. l. 113), a přijala zálohu ve
výši 201 000 Kč (č. l. 116). Téhož dne fakturuje Car4U společnosti ŠkoFIN jako
kupujícímu kupní cenu vozidla 469 000 Kč (č. l. 112), k čemuž se váže dohoda o
převzetí dluhu (č. l. 119) datovaná dnem 10. 8. 2012, podle které ŠkoFIN
přebírá dluh 469 000 Kč za P. P. vůči Car4U (částka je zbytkem kupní ceny 670
000 Kč po uhrazení zálohy 201 000 Kč). Smlouva o úvěru mezi ŠkoFIN a P. P. byla
uzavřena už dne 8. 8. 2012 (č. l. 117) s tím, že P. P. převádí na věřitele
vlastnické právo k předmětnému vozidlu, může je ale jako vypůjčitel dále
užívat. Dne 10. 8. 2012 převzal P. P. předmět financování od Car4U (č. l. 118).
Dne 22. 1. 2013 obviněný prodal předmětné vozidlo J. W. za 150 000 Kč, které od
něho obdržel (č. l. 88, 90 – 91).
Vše tedy nasvědčuje tomu, že podstatou jednání obviněného vztahujícího se k
vozidlu Audi uvedenému pod bodem 1) byla rozhodující účast na podvodném
jednání, jímž byl od úvěrující (leasingové) společnosti vylákán úvěr ve výši
469 000 Kč a způsobena tak majetková škoda v této výši. Obviněný zorganizoval
sérii transakcí, zčásti fingovaných či antedatovaných, jimiž nejprve opatřil
uvedené motorové vozidlo, které pak zdánlivě prodal přes autobazar Car4U P. P.,
na jehož osobu byla uzavřena “smlouva o úvěru“, na jejímž základě a za použití
dalších uvedených smluv byl v podstatě společností ŠkoFIN poskytnut úvěr v
uvedené výši a tato částka byla vyplacena (prostřednictvím Car4U) obviněnému.
Obviněný tyto transakce nejen organizoval, ale i sjednával, takže šlo u něho
pravděpodobně spíše o spolupachatelství na trestném činu (nikoli pouze pomoc k
trestnému činu, jak uvedl odvolací soud).
Nicméně v důsledku dosavadního postupu orgánů činných v trestním řízení není
možné takové jednání zde klást obviněnému za vinu, jednak s ohledem na zásadu
obžalovací (§ 220 odst. 1 tr. ř.), jednak z důvodu zákazu reformationis in
peius (změny v neprospěch obviněného) s ohledem na opravný prostředek podaný
pouze obviněným, což platí nejen v řízení o dovolání a následujícím (§ 265s
odst. 2 tr. ř.), ale byl tím vázán i odvolací soud ve smyslu § 259 odst. 4 tr.
ř.
Pokud jde o skutek vyjádřený ve výroku pod bodem 1) odsuzujícího rozsudku,
Nejvyšší soud se v zásadě ztotožnil s výhradami dovolatele, byť uvedenými jen
neúplně. Existuje zde zásadní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů,
popisem skutku a použitou právní kvalifikací. Tuto vadu ostatně zmínil i státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření.
Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný opatřil vozidlo, které bylo
použito v podstatě k leasingovému podvodu způsobem odpovídajícím tzv. zpětnému
leasingu. Úvěrující společnost ŠkoFIN byla tak v srpnu 2012 uvedena v omyl
ohledně úmyslu spolupachatelů – obviněného a P. P. – úvěr splácet. Na tom nic
nemění fakt, že součástí úvěrové smlouvy (svou povahou spíše leasingové
smlouvy) bylo ujednání o zajištění závazku převodem vlastnického práva na
leasingovou společnost podle § 553 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013
s tím, že P. P. (formálně vystupující jako klient, dlužník, resp. úvěrovaný) je
i po tomto převodu vlastnického práva oprávněn předmět financování užívat jako
vypůjčitel podle § 659 obč. zák. (toto ustanovení upravovalo smlouvu o
výpůjčce, kterou vzniká vypůjčiteli právo věc po dohodnutou dobu bezplatně
užívat). Výsledkem popsaného shluku transakcí bylo, že obviněný měl k dispozici
jak finanční obnos odpovídající poskytnutému úvěru, tak předmětné vozidlo, s
nímž napříště hodlal nakládat a nakládal jako s vlastním.
Soud prvního stupně v této souvislosti uvedl, že obviněný inkriminovanou
transakcí v srpnu 2012 v podstatě vylákal „téměř půl miliónu“ korun na úkor
ŠkoFIN (9. strana opisu rozsudku), a dále na 8. straně opisu rozsudku uvedl, že
obviněný vozidlo podvodně vylákal od P. P., který mu je „poněkud lehkomyslně“
předal v srpnu 2012. Zároveň však tento soud uvedl, že P. P. vystupoval v
pozici „bílého koně“, což by svědčilo o tom, že počítal s tím, že s vozidlem
nebude disponovat on, k čemuž jmenovaný sám uvedl, že vozidlo obviněnému
předal, protože ten měl hradit splátky. Odsouzen byl P. P. ostatně i za to, že
vozidlo následně předal obviněnému.
Rozhodně však tato skutková zjištění nekorespondují s vyjádřením skutku ve
výroku odsuzujícího rozsudku, z něhož nelze dovodit znaky trestného činu
podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaného ke škodě společnosti
ŠkoFIN. Určitý problém spočívá v tom, že soudy si neujasnily, zda předmětné
vozidlo bylo výtěžkem (výnosem), anebo jen jakýmsi nástrojem, pomůckou při
spáchání trestného činu spočívajícího v podvodném vylákání úvěru. Pokud by se
jednalo o výtěžek, uplatnilo by se nepochybné a judikaturou ustálené pravidlo,
že když pachatel majetkovým trestným činem získá věc a tuto věc dále převede na
jinou osobu (např. automobil dále prodá), nelze toto další jednání kvalifikovat
jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku (viz zejména rozhodnutí č.
12/2014 Sb. rozh. tr.). Tímto dalším prodejem, ač třetí osobu uvádí v omyl
ohledně vlastnictví prodávané věci, už pachatel podvodu sám sebe ani jinou
osobu dále neobohacuje, protože za její prodej získává pouze ekvivalent toho, o
co se již předtím podvodně neoprávněně obohatil.
V posuzované věci však výtěžek trestného činu ve skutečnosti spočíval v získání
uvedené finanční částky od úvěrující společnosti obviněným, přičemž vozidlo,
nacházející se podle úvěrové smlouvy ve vlastnictví této poškozené společnosti,
takovým výtěžkem patrně nebylo, a to jednak proto, že by z toho vyplývalo, že
by škoda byla přičítána duplicitně, jednak proto, že vozidlo i poté, co nad ním
získal obviněný opět (po krátké přestávce) fyzickou moc s úmyslem nakládat s
ním jako s vlastním (tj. podle nalézacího soudu poté, co je vylákal od P. P.),
ale i poté, co ho později prodal další osobě (J. W.), zůstalo po celou dobu ve
vlastnictví poškozené společnosti (pokud předmětnou úvěrovou smlouvu a v ní
obsažené ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva lze považovat za
platné). Duplicitní přičítání škody je vyloučeno, neboť k převodu vlastnického
práva došlo výlučně z důvodu zajištění pohledávky. Škoda nemůže představovat
součet výše poskytnutého úvěru a hodnoty předmětu zajištění. To vyplývá už z
toho, že obojího by se poškozenému subjektu z logiky věci nikdy nedostalo. Byť
to v občanském zákoníku účinném v rozhodné době nebylo upraveno, platilo, že
splněním příslušné podmínky (splacením dluhu) se vlastníkem věci, která slouží
k zajištění, stává bez dalšího opět původní majitel, a to i bez výslovného
zakotvení této rozvazovací podmínky ve smlouvě (viz například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006). Setrvání
vozidla (do splacení dluhu) ve vlastnictví poškozené společnosti vyplývá ze
zásady nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet (nikdo nemůže
na jiného převést více práv, než sám má), platné před 1. lednem 2014 v
občanském právu takřka bezvýjimečně.
Jednáním popsaným ve výroku odsuzujícího rozsudku, kterým obviněný (se značným
časovým odstupem) už jen nějakým způsobem nakládal s předmětem použitým k
vylákání úvěru, tudíž nemohla vzniknout (další) škoda společnosti ŠkoFIN. Tato
poškozená společnost také nikdy neuplatnila nárok na náhradu škody z důvodu
prodeje vozidla J. W. ani z důvodu předchozí neoprávněné držby (přisvojení si)
vozidla obviněným, nýbrž uplatnila výlučně nárok na náhradu škody ve výši
odpovídající poskytnutému úvěru, tj. ve výši 469 000 Kč (č. l. 233).
Kromě naplnění zákonného znaku vzniku škody společnosti ŠkoFIN ve výši
odpovídající hodnotě vozidla v důsledku jednání obviněného popsaného ve výroku
rozsudku je pochybné i naplnění dalších zákonných znaků objektivní stránky
trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Tohoto trestného
činu se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl,
využije něčího omylu nebo zamlčuje podstatné skutečnosti, a způsobí tak na
cizím majetku větší škodu. Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu
podle § 209 tr. zákoníku předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem
určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí
učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí
na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné
osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby:
pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená.
Vedle těchto judikaturou jednoznačně vymezených znaků má Nejvyšší soud dále za
to, že nemůže být totožná osoba činící v omylu majetkovou dispozici a osoba
obohacená, pokud její majetková dispozice učiněná v omylu by měla představovat
pouze přijetí plnění na úkor poškozeného (byť v rámci dvoustranného právního
úkonu). V tomto pouhém přijetí plnění nemůže spočívat ona poškozující majetková
dispozice učiněná v omylu, neboť vždy zde musí být především osoba, která
aktivně toto plnění poskytuje. V daném případě však J. W. mohl být jedinou v
úvahu přicházející osobou činící v omylu majetkovou dispozici na úkor ŠkoFIN.
Tato společnost totiž v této fázi v omylu nejednala (nejednala vůbec), a
samozřejmě v omylu nejednal ani obviněný. J. W. mohl přirozeně učinit v omylu
majetkovou dispozici na svůj úkor jako osoba podvedená, ale to jedině ve vztahu
k jím poskytovanému plnění, tj. k peněžní částce ve výši kupní ceny, nikoli
však ve vztahu k vozidlu, které přijímal. Ve vztahu k vozidlu poškozující
majetkovou dispozici neučinil on, nýbrž obviněný. Jestliže jde o kauzální nexus
(příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností na
straně podvedené osoby a způsobení škody poškozenému a obohacení pachatele či
jiné osoby (srov. rozhodnutí č. 5/2002 Sb. rozh. tr.), pak tento příčinný vztah
nelze vázat k úkonu, jímž obohacovaná osoba pouze (pasivně) přijímá věc či
majetkový prospěch apod., o nichž se domnívá, že je oprávněna je přijmout
(zvláště patrné by to bylo například u darovací smlouvy). Jinak řečeno,
příčinou jak vzniku škody, tak obohacení určité osoby musí být v omylu učiněná
majetková dispozice takové osoby, která může (přímo či zprostředkovaně)
fakticky ovlivnit, že poškozenému vznikne škoda a jiná osoba se obohatí.
Vzhledem k tomu, že J. W. byl jedinou osobou, která mohla při koupi vozidla z
majetku ŠkoFIN jednat v omylu, nemohl být zároveň osobou, která se zároveň
touto majetkovou dispozicí obohatila ke škodě ŠkoFIN. Přijatelná tak není ani
konstrukce, že obohacen ke škodě ŠkoFIN byl obviněný uzavřením kupní smlouvy s
J. W. jako dvoustranného právního úkonu. Kromě již uvedeného je třeba také vzít
v úvahu, že při této transakci se obviněnému dostalo už jen ekvivalentního
plnění za vozidlo, které už předtím neoprávněně držel. Jestliže soudy uzavřely,
že vozidlo obviněný už dříve podvodně vylákal od P. P. (ač bylo v majetku
ŠkoFIN), nemohl ho pak ještě podvodně prodat J. W. a tím způsobit další škodu
ŠkoFIN.
Ze všech těchto důvodů vyplývá, že výrok o vině pod bodem 1) odsuzujícího
rozsudku nemohl obstát. Úvahy odvolacího soudu k této otázce nevyznívají
přesvědčivě, když odvolací soud uvedl, že v případech obou skutků bylo
prokázáno, že obviněný prostřednictvím uvedených osob (P. P. a V. J.) při
uvádění nepravdivých údajů (při sjednávání úvěru) ani nechtěl směřovat k
obohacení uvedených osob, neboť ty s takto získanými vozidly prakticky
nedisponovaly, ale v obou uvedených případech se od počátku muselo jednat o
zneužívání předmětných vozidel jako majetkové hodnoty právě za účelem obohacení
obviněného. Podvodný úmysl spočívající nejen v získání vozidel či finančních
prostředků za ně musel být – jak dále uvedl odvolací soud – u obviněného
přítomen v okamžiku, kdy předmětná vozidla za uvedeným účelem použil.
Nejvyšší soud se s těmito úvahami nemohl zcela ztotožnit, respektive považuje
je za irelevantní, a to z důvodů již výše uvedených. Je zřejmé, že podvodné
jednání směřovalo k obohacení pachatelů, a fakt, že to bylo především k
obohacení obviněného, který věc řídil, zatímco obohacení „bílých koňů“ mu na
srdci neleželo, je sice skutečností, ale nijak to nepotvrzuje správnost
rozsudku, stejně jako nesporná skutečnost, že předmětných vozidel užil obviněný
ke svému obohacení. Souhlasit lze konečně i s tím, že podvodný úmysl byl u
obviněného přítomen už v okamžiku, kdy předmětná vozidla za účelem vylákání
úvěrů použil, avšak opět to nepodporuje správnost přezkoumávaného rozsudku,
nýbrž spíše shora uvedené závěry Nejvyššího soudu. Nelze souhlasit s úvahou
odvolacího soudu, že poškozenou je v případě prvého skutku skutečně ŠkoFIN,
neboť za daných okolností muselo podvodné jednání směřovat již od počátku k
definitivnímu odnětí vozidla z moci P. P. a v důsledku toho i společnosti
ŠkoFIN. Co bylo smyslem celého jednání a celého sledu kroků, tj. vylákání
úvěru, bylo již výše vyloženo.
Ve světle shora uvedených závěrů je zřejmé, že nemohl obstát ani výrok o vině
ad 2) odsuzujícího rozsudku. Jednalo se zde v podstatě o stejnou situaci,
orgány činnými v trestním řízení však pojatou zcela odlišně, tentokrát tak, že
vylákáním dalšího úvěru za pomoci jiného „bílého koně“, V. J., obviněný
poškodil jmenovaného, a to právě tím, že ho přiměl k uzavření smlouvy o úvěru.
Spolupachatel (dvacetkrát soudně trestaný V. J.) se tak v tomto řízení nečekaně
(a zcela neobvykle) dostal do pozice poškozeného.
V. J., v tomto řízení vystupující jako svědek a poškozený, byl za toto jednání
odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 4. 2015, sp. zn. 30 T
22/2015, přičemž jeho skutek byl ve výroku rozsudku popsán v podstatě tak, že
dne 13. 9. 2013 v autobazaru J. M. v Praze 5 uzavřel prostřednictvím tohoto
prodejce smlouvu o úvěru se společností ESSOX s. r. o. (dále také jen „ESSOX“),
na základě které mu byl touto společností poskytnut úvěr ve výši 277 844 Kč na
nákup osobního motorového vozidla Škoda Octavia 1,4 TSI, jehož dodavatelem byl
uvedený autobazar, v žádosti o úvěr uvedl nepravdivé údaje ohledně zaměstnání a
příjmu, a takto jednal přesto, že věděl, že nebude schopen hradit splátky
úvěru, a skutečně neuhradil ani jednu, čímž společnosti ESSOX způsobil škodu v
uvedené výši. Toto jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin úvěrového
podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, respektive jako jeden z útoků
tohoto pokračujícího trestného činu (vedle něho spáchal jmenovaný ještě další
bez účasti obviněného). Tímto rozsudkem mu byla mimo jiné uložena povinnost
nahradit společnosti ESSOX škodu v uvedené výši. Z usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 11 9. 2015, sp. zn. 7 To 365/2015, vyplývá, že odsuzující rozsudek
nabyl právní moci dne 14. 8. 2015, když odvolání podal jmenovaný opožděně.
Z odůvodnění tohoto odsuzujícího rozsudku vyplývají obdobné skutečnosti jako v
případě prvého skutku – že vozidlo k úvěrování opatřil obviněný D. H., který
celou věc zorganizoval a zařizoval, včetně toho, že dopředu vyřídil i úvěrovou
smlouvu, vozidlo V. J. vlastně vůbec nepředal a ponechal si ho ve svém držení,
a že obviněný také převzal (od provozovatele autobazaru J. M.) finanční
prostředky z úvěru.
K podobným závěrům opět dospěly soudy i v nyní posuzované věci, vyvodily z nich
však nesprávné závěry. Soud prvního stupně uzavřel, že obviněný předmětné
vozidlo nejprve podvodně vylákal od svědka F. B., pak se zúčastnil prodeje
vozidla F. B. J. K., přičemž kupní cenu 230 000 Kč obdržel obviněný. Ten poté,
ačkoli věděl, že vozidlo nepatří ani jemu ani F. B., nabídl je prostřednictvím
Auto M. V. J., který si na vozidlo vzal úvěr u společnosti ESSOX. Poškozeného
V. J. tak úmyslně uvedl v omyl a vylákal na něm uzavření úvěrové smlouvy, čímž
mu způsobil škodu nejméně 277 884 Kč. Odvolací soud se s tímto pojetím v zásadě
ztotožnil a uvedl, že V. J. sice získal finanční prostředky z úvěru, ale ty
předal obviněnému (není zde podstatné, že toto tvrzení není zcela podložené,
protože J. M. potvrdil tvrzení V. J., že od M. peníze převzal přímo obviněný),
a dále uvedl, že škodu je nutno spatřovat ve výši částky, za niž bylo vozidlo
poškozenému V. J. prodáno, respektive ve výši pro tyto účely poskytnutého
úvěru. Zjednodušeně lze tak podle odvolacího soudu hovořit o tom, že „podvodník
v tomto případě podvedl podvodníka“.
Zásadního pochybení se soudy dopustily především tím, že (spolu)pachatele
trestného činu úvěrového podvodu považovaly za poškozeného vlastně právě tím,
že se tohoto úvěrového podvodu z popudu obviněného dopustil. Vycházely přitom
ze skutečnosti, že V. J. nevěděl, že obviněný v tomto případě už před uzavřením
úvěru vozidlo dále prodal. To však není rozhodné a nemůže to zakládat
konstrukci spáchání trestného činu mezi spolupachateli v rámci páchání hlavního
trestného jednání. Vzájemná podvodná, případně i jiná jinak trestná jednání
mezi spolupachateli či účastníky trestného činu nelze posuzovat jako (další)
trestný čin, pokud se nevymykají z celkového rámce společně páchané trestné
činnosti. Ani v justiční praxi se případy takového posuzování nevyskytují. Tak
nelze například kvalifikovat jako trestný čin podvodu nebo jako trestný čin
krádeže jednání, jímž jeden ze spolupachatelů (popřípadě účastníků) podvodně
nebo zmocněním se věci získá pro sebe větší část výnosu trestné činnosti, ale
ani jednání, jímž jeden ze spolupachatelů (účastníků) motivuje nebo jinak
ovlivní druhého nějakým příslibem, zamlčením nějaké okolnosti atd. Podobná
vzájemná jednání mezi spolupachateli či účastníky trestné činnosti jsou totiž
součástí jejich celkového trestného jednání (ať už v rámci jeho přípravy,
vlastního provádění či dokončení) a vztahují se zpravidla k témuž následku
trestného činu. Nelze tedy vycházet z pojetí odvolacího soudu, že „podvodník
podvedl podvodníka“. Byť by šlo o tvrzení pravdivé, je z trestněprávního
hlediska irelevantní.
Ani pachatel, který jedná podle pokynů návodce nebo organizátora trestného
činu, nemůže být poškozeným proto, že takto jedná, a to ani když ho návodce
nebo organizátor uvede v omyl ohledně některých okolností trestného činu (pokud
ovšem nejde o zásadní skutečnost, která by vedla k tomu, že by takový pachatel
jednal ve skutkovém omylu, jako tzv. živý nástroj). A to ani v případě, že se
znalostí všech okolností by se případně rozhodl na trestné činnosti se
nepodílet. Rozhodné je, zda má takový pachatel představu o základních
skutečnostech významných pro naplnění znaků objektivní stránky páchaného
trestného činu, což v daném případě bylo zřejmé a vyplývá to ostatně i z
pravomocného odsuzujícího rozsudku soudu v jiném řízení. Spolupachatel (resp.
pachatel v případě účastenství další osoby) činu nemůže být ohledně téhož
jednání zároveň poškozeným, a to ani v případě, že je proti němu vedeno
samostatné řízení. Pozice poškozeného je zde vyloučena hmotněprávními, nikoli
procesními skutečnostmi.
Jen pro vysvětlení Nejvyšší soud dodává, že jako samostatný trestný čin by
mohlo být v případě trestné součinnosti posouzeno jedině takové jednání jednoho
z pachatelů nebo účastníků, které by zjevně vybočovalo z celkového rámce
trestné součinnosti a co do jednání i následku by bylo zcela samostatným,
přičemž nutnost trestního postihu by vyplývala – i s ohledem na jeho závažnost
– z potřeby trestněprávní reakce státu na závažná protiprávní jednání. Tak by
bylo na místě například posoudit jako trestný čin vraždy jednání spočívající v
úmyslném usmrcení jednoho ze spolupachatelů druhým v rámci neshod o dělení
výtěžku trestné činnosti apod. O žádný podobný případ se však zde samozřejmě
nejedná.
V posuzovaném případě jde o to, že mezi spolupachateli podvodného jednání
spočívajícího ve vylákání úvěru od poškozené společnosti ESSOX došlo k neshodě
v tom směru, že V. J. tvrdí, že nevěděl, že obviněný nad rámec jejich dohody
ještě navíc vozidlo před uzavřením úvěrové smlouvy podvodně prodal J. K. Není
přirozeně rozhodné to, že se V. J. připojil jako poškozený k trestnímu řízení
proti obviněnému, tj. podal návrh podle § 43 odst. 3 tr. ř. (takový návrh
ostatně podal i spolupachatel prvého skutku P. P., když byl jako poškozený
poučen). Nebyl tedy – jak vyplývá z výše uvedeného – žádný důvod k
hmotněprávnímu posouzení skutku, který zvolily soudy prvního a druhého stupně.
Dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Praze je tak rozhodnutím, které
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž stejnými vadami trpěl i
odsuzující rozsudek Okresního soudu Praha - východ. Nejvyšší soud proto z
podnětu dovolání obviněného zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené
usnesení Krajského soudu v Praze i rozsudek Okresního soudu Praha - východ
včetně rozhodnutí navazujících a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto okresnímu
soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Tento nalézací soud při novém projednání a rozhodnutí věci bude vázán právními
názory vyslovenými v tomto rozhodnutí Nejvyšším soudem a bude postupovat v
souladu s ustanovením § 265s tr. ř.
Pokud jde o skutek pod bodem 1) výroku odsuzujícího rozsudku, z důvodů již
vyložených nebude v tomto řízení možné uznat obviněného vinným skutečně
spáchaným trestným jednáním, tedy účastí na podvodném vylákání úvěru od
společnosti ŠkoFIN ve výši 469 000 Kč. Předmětem tohoto trestního stíhání je
prodej vozidla Audi S6 J. W. za 150 000 Kč. Je třeba mít na paměti, že šlo už
jen o pozdější realizaci výsledku celého sledu kroků (která na vlastní trestné
jednání mohla, ale nemusela navázat). Z hlediska trestného činu podvodu by
přicházelo v úvahu klást obviněnému za vinu, že tímto prodejem uvedl
jmenovaného v omyl tvrzením, že je vlastníkem vozidla, a vylákal tak na něm
kupní cenu 150 000 Kč.
Nejvyšší soud však připomíná, že i pokud není možné považovat předmětné vozidlo
za věc získanou trestným činem, platí do značné míry argumenty vysvětlené
Vrchním soudem v Praze ve shora zmíněném usnesení ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 4
To 7/2013 (č. 12/2014 Sb. rozh. tr.), že ve skutečnosti jde při uzavření
podobné neplatné kupní smlouvy o oboustranné bezdůvodné obohacení. Z hlediska
znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu je přitom nutné se zabývat
otázkou, zda kupujícímu vznikla koupí věci ve vlastnictví poškozeného ŠkoFIN
skutečně újma majetkové povahy. Jestliže totiž šlo o směnu ekvivalentních
majetkových hodnot, pak kupující, který byl (podle závěru soudů) v dobré víře,
získal věc, kterou chtěl, za odpovídající cenu (respektive v tomto případě za
cenu nižší, než byla obvyklá cena stanovená znaleckým posudkem), byť ji
nezískal do vlastnictví, ale jen do oprávněné držby. Přitom neztratil ani
vlastnické právo k penězům, které v rámci neplatné kupní smlouvy vydal. Kromě
toho nedošlo touto transakcí ani k obohacení obviněného, neboť ten se obohatil
již dříve tím, že si vozidlo přisvojil. Není dále zřejmé, jaké kroky podnikla
ŠkoFIN k vrácení vozidla. Svědek J. W. uvedl, že vozidlo později prodal. Při
prodeji volal na ŠkoFIN, kde mu sdělili, že vše je v pořádku. Nebylo objasněno,
do jaké míry svědek vozidlo před jeho prodejem zužíval, tj. v podstatě
„spotřeboval“, nicméně pokud posléze vozidlo prodal za 200 000 Kč, škoda mu
nevznikla.
V úvahu patrně nebude přicházet ani právní kvalifikace jednání obviněného pod
bodem 1) jako trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku ke škodě
společnosti ŠkoFIN. I když předmětná úvěrová smlouva zahrnující zajišťovací
převod vlastnického práva se svou podstatou spíše blížila tzv. leasingové
smlouvě a i když pachatel může zpronevěřit i cizí věc svěřenou nikoli jen přímo
vlastníkem, ale i třetí osobou (v tomto případě P. P.), je třeba si uvědomit,
že obviněný si věc (vozidlo) přisvojil již dříve, neboť vlastně ihned po
převzetí věci měl úmysl s ní jednat jako s věcí vlastní (nalézací soud dokonce
uzavřel, že obviněný podvodně vylákal od P. P. vozidlo). Nepřisvojil si tedy
vozidlo teprve v době jeho prodeje J. W.
Naproti tomu skutek uvedený pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku přichází v úvahu
na podkladě podané obžaloby a usnesení o zahájení trestního stíhání posoudit
jako spolupachatelství (případně účastenství) na podvodném vylákání úvěru od
společnosti ESSOX ve výši 277 884 Kč. Totožnost skutku lze vyvodit ze
skutkového základu jednání popsaného v obžalobě i ve výroku rozsudku nalézacího
soudu, že obviněný v úmyslu se obohatit přiměl V. J. k uzavření smlouvy ze dne
13. 9. 2013 o poskytnutí předmětného úvěru ve výši 277 884 Kč a převzal od
provozovatele autobazaru částku nejméně 248 000 Kč. Skutková zjištění bude
přitom nutno na základě hodnocení provedených důkazů doplnit a upřesnit. Mimo
jiné je třeba vzít v úvahu, že V. J. byl poškozenou společností vyzýván jak ke
splácení úvěru, tak následně i k odevzdání předmětu financování (č. l. 187).
Předmětné vozidlo Škoda Octavia bylo nakonec „dohledáno“ u J. K., ale ze spisu
nevyplývá, že by bylo vráceno společnosti ESSOX. Zajištění závazku zajišťovacím
převodem práva tudíž z hlediska uhrazovací funkce tohoto zajištění svůj účel
nesplnilo a z hlediska stanovení výše škody patrně nebude významné.
Z hlediska případné právní kvalifikace skutku bude významné posouzení povahy a
samotné platnosti „úvěrové smlouvy“ uzavřené se společností ESSOX, kde je
konstrukce zajištění závazku podobná jako ve zmíněné smlouvě společnosti
ŠkoFIN. Z hlediska její platnosti (podle práva účinného v době jejího uzavření)
bude třeba vzít v úvahu, že neobsahuje-li podobná smlouva ujednání o tom, jak
se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku
věřiteli řádně a včas neuhradí (nyní § 2044 o. z.), je absolutně neplatná (viz
např. rozh. Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2016, sp. zn. 33 Cdo108/2016). Přitom
bude nutno přihlížet i k Obchodním podmínkám smlouvy o úvěru, které jsou
přílohou smlouvy.
Povaha samotné „úvěrové smlouvy“ pak je rozhodná pro případnou právní
kvalifikaci skutku. Zde bude na místě vycházet ze zásad a kritérií stanovených
judikaturou (srov. zejména rozh. č. 16/2011 Sb. rozh. tr.), podle nichž při
posuzování, zda jde o trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku je
nutné v konkrétním případě podle obsahu přezkoumávané smlouvy stanovit, zda jde
o úvěrovou smlouvu ve smyslu tohoto ustanovení a že se nejedná o jiný druh
smlouvy, například o úvěrovou smlouvu spočívající v poskytnutí zboží a služeb
na základě tzv. odložených plateb, jako je tomu například u tzv. leasingu.
Skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu může být naplněna tehdy,
když jde o úvěrovou smlouvu ve smyslu ustanovení § 497 a násl. obchodního
zákoníku (uvažován je zde právní stav v době spáchání činu), kdežto v případě
jiných smluv lze uvažovat o „obecném“ trestném činu podvodu podle § 209 tr.
zákoníku (za situace, že by byly splněny všechny další znaky této skutkové
podstaty). Při posuzování této otázky je třeba mít na paměti, že právní úkony
se posuzují podle obsahu a že není rozhodující formální název smlouvy. Je třeba
pečlivě zkoumat konkrétní ujednání smlouvy podle skutečného obsahu.
V daném případě nabyla úvěrující (leasingová) společnost vlastnictví k vozidlu
na základě ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva, uzavřeného v
rámci „úvěrové smlouvy“, avšak smlouvu je třeba posuzovat v jejím celku,
komplexně, a zvážit, zda nejde ve skutečnosti o innominátní smlouvu
„kvasileasingovou“. V posledně uvedeném sjednocujícím rozhodnutí se ostatně pro
podobné případy uvádí, že pokud se vlastníkem vozidla stal věřitel, pak smlouvu
by (zpravidla) nebylo možné považovat za smlouvu úvěrovou ve smyslu ustanovení
§ 211 tr. zákoníku. Naznačuje se, že obsah dané smlouvy směřuje k obejití její
pravé podstaty, kterou je poskytnutí vozidla na leasing, popřípadě tzv. zpětný
leasing. V tomto směru však Nejvyšší soud nevyslovuje závazný právní názor.
Bude na nalézacím soudu, aby se touto otázkou zabýval. K tomu účelu bude vhodné
vyžádat k problematickým částem ujednání této smlouvy vyjádření jejího
zhotovitele, tj. společnost ESSOX, eventuelně zástupce této společnosti a jako
svědka ho eventuelně k uvedeným skutečnostem vyslechnout.
Nejvyšší soud dodává, že nevyjadřuje tímto rozhodnutím závazný právní názor ani
v otázce, zda se v případě uznání viny obviněného bude jednat o
spolupachatelství, anebo o účastenství na trestném činu (podvodu nebo úvěrového
podvodu), neboť to bude záležet na posouzení skutkových otázek, které dosud
nebyly soudy posuzovány a které se týkají detailních okolností přípravy
uzavření úvěrové smlouvy, opatření nepravdivých podkladů a procesu vlastního
uzavírání této smlouvy.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozhodl tak, jak výše uvedeno. Toto rozhodnutí
učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném
zasedání, neboť bylo zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Vzhledem ke zrušení výroku o vině bylo nutno podle § 265k odst. 2 tr. ř.
rozhodnout také o zrušení navazujícího výroku o trestu, a to o trestu
souhrnném, který byl obviněnému uložen ve věci Okresního soudu Praha - západ
sp. zn. 14 T 175/2015 rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, sp.
zn. 11 To 387/2016. Výrok o uložení souhrnného trestu, byť v jiné věci, má
totiž podklad i v nyní zrušovaném výroku o vině (obdobně srovnej rozhodnutí č.
31/1989 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn.
4 Tz 30/2013). Tento zrušovací výrok se však netýká pravomocného výroku o vině
obviněného v uvedené věci Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 14 T 175/2015
(kde byla i otázka viny přezkoumána odvolacím soudem). Nedochází ke zrušení
celého rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 11 To
387/2016, nýbrž jen výroku o uložení trestu (včetně zrušovacího výroku
učiněného podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku v rámci ukládání souhrnného trestu).
Nedošlo ke zrušení výroku, jímž Krajský soud v Praze rozhodl podle § 258 odst.
1 písm. d), odst. 2 tr. ř. o zrušení výroku o trestu v rozsudku Okresního soudu
Praha - západ ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 14 T 175/2015.
Tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu tak nastává situace, kdy bude nutno nově
rozhodnout o trestu obviněného za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4
písm. d) tr. zákoníku, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným ve věci
Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 14 T 175/2015. O tomto trestu bude však
třeba rozhodnout ve věci, v níž bylo rozhodnuto o vině obviněného, tj. ve věci
Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 14 T 175/2015, a bude o něm příslušný
rozhodnout Okresní soud Praha - západ jako soud prvního stupně. Naproti tomu
Okresní soud Praha - východ bude znovu rozhodovat jen v této své věci sp. zn.
38 T 18/2015. V případě, že bude přicházet v úvahu uložení souhrnného trestu,
budou oba soudy postupovat obvyklým způsobem, tj. přihlížet k průběhu druhého
probíhajícího řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. května 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák