Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. 2. 2016 o dovolání
obviněného T. B.proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, sp.
zn. 10 To 420/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod
sp. zn. 14 T 132/2014 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. B.
odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 14 T
132/2014, byl obviněný T. B. jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku uznán
vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku
a odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dvanáct
měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2
tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze
ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 10 To 420/2015. Podle § 258 odst. 1 písm. d) tr.
ř. byl rozsudek Okresního soudu Praha – západ zrušen a podle § 259 odst. 3 tr.
ř. byl obviněný nově uznán vinným pomocí k přečinu krádeže podle § 24 odst. 1
písm. c) tr. zákoníku, § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a
odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osm
měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou. Nově bylo rozhodnuto také o náhradě škody výrokem podle §
228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř.
Skutek spočíval podle zjištění Krajského soudu v Praze v podstatě v
tom, že obviněný dne 19. 4. 2014 v obci D., okr. P. – z., s neztotožněným
spolupachatelem heverem roztáhl pruty kovové mříže, rozbil skleněnou výplň
okna, vnikl do neobydlené budovy sloužící jako sklad, odcizil mixážní pult v
ceně 3 000 Kč a dva gramofony v ceně 8 000 Kč ke škodě poškozeného M. M.,
přestože byl usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 1. 2012, sp. zn. 2
PP 188/2011 (rozsudku je nepřesně uvedeno 2 PP 188/2012), podmíněně propuštěn z
výkonu trestu odnětí svobody uloženého mimo jiné za trestný čin krádeže podle §
247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. (zákon č.140/1961 Sb., trestní zákon, ve
znění pozdějších předpisů) rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 4. 9.
2009, sp. zn. 2 T 137/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze
dne 20. 11. 2009, sp. zn. 9 To 515/2009.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
rozsudku Krajského soudu v Praze. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu.
Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že
jednal v omylu, protože se domníval, že pomáhá svému známému V. V. s tím, aby
si vzal své věci nacházející se v objektu. Projevil nesouhlas se zjištěním
soudů, podle kterého V. V. neměl s věcí nic společného a nebyl osobou, která by
se nějak podílela na spáchání činu. Vytkl, že posouzení skutku podle § 205
odst. 2 tr. zákoníku je porušením zákazu reformace in peius, protože v prvním
odsuzujícím rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 30. 3. 2015, který
byl zrušen z podnětu jeho odvolání, nebylo odsouzení ve věci Okresního soudu
Praha – západ sp. zn. 2 T 137/2009 uvedeno jako skutečnost naplňující zákonný
znak zpětnosti podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný se dovoláním domáhal
toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal nové projednání
a rozhodnutí věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání
nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu,
než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze
považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání je mimořádný
opravný prostředek, který lze podat jen z důvodů výslovně stanovených v § 265b
odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 tr. ř., a že žádný z dovolacích důvodů se
nevztahuje ke skutkovým zjištěním a k hodnocení důkazů. Z toho, jak jsou v
zákoně konstruovány dovolací důvody, je patrno, že dovolání je určeno k nápravě
závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková
zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí
instancí.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí
jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného
práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a
druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak
ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje
dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že
skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl
obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového
stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou skutkové námitky, tj. takové
námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti
tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a
nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje.
Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily
důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění
důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Pokud je dovolacím důvodem
jiné nesprávné hmotně právní posouzení, tj. jiné než právní posouzení skutku,
jedná se rovněž o aplikaci norem hmotného práva na skutkové okolnosti zjištěné
soudy.
Těmto zásadám odpovídá dovolání obviněného pouze v části, v níž bylo
namítnuto, že skutek byl nesprávně posouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku,
protože tomu bránil zákaz reformace in peius. I když jinak jde o institut
procesního práva, který je v poměru mezi soudem prvního stupně a odvolacím
soudem zakotven v ustanoveních § 259 odst. 4 tr. ř., § 264 odst. 2 tr. ř.,
nelze pominout, že z něho vyplývají určité limity pro aplikaci hmotného práva.
Jestliže je skutek kvalifikován jako nějaký trestný čin a tato kvalifikace je
porušením zákazu reformace in peius, pak jde o nesprávné právní posouzení
skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bez
ohledu na to, že daná právní kvalifikace by jinak (tj. nebýt zákazu reformace
in peius) byla správná.
V posuzované věci jde o to, že v původním rozsudku Okresního soudu
Praha – západ ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 14 T 132/2014, byl zákonný znak
zpětnosti stanovený v § 205 odst. 2 tr. zákoníku shledán podle skutkové části
výroku o vině v odsouzení obviněného rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové
ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 2 T 90/2013, ve spojení s usnesením Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 11 To 35/2014. Ve věci
Okresního soudu v Hradci Králové však byl obviněný odsouzen pro přečin podvodu
podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Tím nemohl být naplněn znak zpětnosti podle §
205 odst. 2 tr. zákoníku, neboť v tomto ustanovení se vyžaduje, aby si pachatel
přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech
letech odsouzen nebo potrestán. Z dikce „za takový čin“ je nutno vyvodit, že k
předchozímu odsouzení nebo potrestání musí dojít za trestný čin, který je
spáchán tím, že si pachatel přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní. Trestný čin
podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku takovým trestným činem není. Proto
Krajský soud v Praze (kromě dalších důvodů) usnesením ze dne 5. 5. 2015, sp.
zn. 10 To 179/2015, zrušil rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 30. 3.
2015 a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. V rozsudku ze
dne 3. 8. 2015 Okresní soud Praha – západ znovu posoudil skutek i podle § 205
odst. 2 tr. zákoníku, avšak do skutkové části výroku o vině zahrnul jiná
odsouzení obviněného, než původně bylo odsouzení ve věci Okresního soudu v
Hradci Králové sp. zn. 2 T 90/2013. Krajský soud v Praze nakonec do skutkové
části výroku o vině v rozsudku, proti kterému bylo podáno dovolání, z odsouzení
uvedených ve skutkové části výroku o vině v rozsudku Okresního soudu Praha –
západ ze dne 3. 8. 2015 pojal jen odsouzení ve věci Okresního soudu Praha –
západ sp. zn. 2 T 137/2009.
Z hlediska vztahu napadeného rozsudku a podaného dovolání je spornou
právní otázkou to, zda posouzení skutku podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku bylo
porušením zákazu reformace in peius. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zákaz
reformace in peius nebyl porušen.
Podle § 259 odst. 4 tr. ř. (část věty před středníkem) v neprospěch
obviněného může odvolací soud změnit rozsudek jen na podkladě odvolání státního
zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného.
Podle § 264 odst. 2 tr. ř. byl-li rozsudek zrušen (odvolacím soudem)
jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení
dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Výrokem o vině, jímž byl skutek posouzen i podle § 205 odst. 2 tr.
zákoníku, nebylo žádné z citovaných ustanovení porušeno.
V rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 30. 3. 2015 byl zákonný
znak zpětnosti vyjádřen v tzv. právní větě výroku o vině dikcí, podle které
obviněný „byl za takový čin v posledních třech letech potrestán“. Stejná dikce
je i v tzv. právní větě výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Praze, proti
kterému bylo podáno dovolání. Rozdíl je v tom, že každý z rozsudků ve skutkové
části výroku o vině vztáhl naplnění znaku zpětnosti k jinému odsouzení. Touto
změnou nebylo postavení obviněného nijak zhoršeno. V odůvodnění rozsudku
Okresního soudu Praha – západ ze dne 30. 3. 2015 (str. 5) je výslovně uvedeno
zjištění, že usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 1. 2012, sp. zn. 2
PP 188/2011, byl obviněný podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody,
který mu byl uložen ve věci Okresního soudu Praha – západ sp. zn. 2 T 137/2009.
To znamená, že Okresní soud Praha – západ zjistil skutkovou okolnost rozhodnou
z hlediska naplnění zákonného znaku zpětnosti podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku,
avšak nepojal ji do výroku a uvedl ji jen v odůvodnění rozsudku. To, že
zmíněnou okolnost zahrnul do výroku o vině až Krajský soud v Praze v řízení
konaném na podkladě odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu Praha –
západ ze dne 3. 8. 2015, je jen zpřesněním, které nepředstavuje v postavení
obviněného žádné zhoršení. Zákaz reformace in peius tím nebyl porušen a výrok o
vině s použitím ustanovení § 205 odst. 2 tr. zákoníku odpovídá zákonu. Tento
závěr je v souladu s dosavadní judikaturou (viz č. 21/2012 Sb. rozh. tr.) i
odbornou komentářovou literaturou (viz např. Šámal a kol., Trestní řád II, 7.
vydání, C. H. Beck 2013, str. 3088).
Zákazu reformace in peius si Krajský soud v Praze byl vědom a promítl
ho do výroku o vině. Skutek vymezený tak, že obviněný „s .. neztotožněným
spolupachatelem … odcizil“ specifikované věci, sice odpovídá znakům
spolupachatelství trestného činu podle § 23 tr. zákoníku, avšak Krajský soud v
Praze posoudil skutek jako pomoc k trestnému činu podle § 24 odst. 1 písm. c)
tr. zákoníku, neboť takto byl posouzen v původním rozsudku Okresního soudu
Praha – západ ze dne 30. 3. 2015 na tom podkladě, že obviněný „v úmyslu pomoci
V. V. … vytvořeným přístupem prolezl do … budovy …, odkud … podal V. V.“
specifikované věci. Po zrušení rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne
30. 3. 2015 došlo ve skutkových zjištěních ke změně v tom, že se jednalo o
součinnost obviněného s neztotožněnou osobou a o společné odcizení
specifikovaných věcí.
Námitky, že obviněný jednal ve skutkovém omylu vylučujícím úmyslné
zavinění, nemohl Nejvyšší soud považovat za dovolací důvod, protože se
nevztahovaly k právnímu posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy. Obviněný
spojoval tyto námitky s tvrzením, podle něhož jednal v součinnosti s V. V., na
jeho žádost a podle jeho instrukcí, neboť V. V. mu řekl, že má v objektu
uložené své věci a chce si je odnést. Tím ale obviněný prezentoval jinou verzi
skutkového stavu, která je odlišná od skutkového stavu, jak ho zjistily soudy.
Podle zjištění soudů osobou, se kterou obviněný čin provedl, nebyl V. V., ale
jiná osoba, jejíž totožnost zůstala neznámá. Ve vztahu ke skutkovému stavu,
který zjistily soudy, otázka namítaného omylu nevyvstává.
Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud z
pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela
výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními
soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované
základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má
podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha – západ, která se
týkají provedení činu a která převzal Krajský soud v Praze do napadeného
rozsudku, na straně jedné a důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor,
a to ani v otázce, zda V. V. byl osobou, se kterou obviněný čin spáchal.
Zjištění soudů, že V. V. nebyl touto osobou, má odpovídající podklad především
ve vysvětlení, které V. V. podle § 158 odst. 3 tr. ř. opakovaně podal před
policejním orgánem a v kterém vyloučil jakékoli spojení své osoby s vloupáním a
odcizením věcí. Úřední záznam o podaném vysvětlení byl v hlavním líčení za
souhlasu státního zástupce a obviněného přečten podle § 211 odst. 6 tr. ř.
Pokud soudy hodnotily vysvětlení V. V. jako věrohodné, měly k tomu přijatelný
důvod jednak v konzistentním obsahu vysvětlení a jednak ve zjištění, že přímo
na mříži, po jejímž roztažení obviněný vnikl do objektu, byly kromě
daktyloskopických stop obviněného nalezeny ještě stopy další osoby ukazující na
součinnost dvou pachatelů, avšak nešlo o stopy V. V. Soudy považovaly verzi
obviněného za nevěrohodnou také s ohledem na okolnosti činu, ke kterému došlo v
noční době a násilným vniknutím do uzavřeného objektu. Lze odkázat i na povahu
odcizených věcí, jimiž byly mixážní pult a dva gramofony. Obviněný a V. V.
jinak objekt znali a v minulosti ho navštívili, přičemž V. V. se v něm zdržoval
častěji. Avšak i ze subjektivního hlediska obviněného bylo snadno seznatelné,
že odcizené věci jsou součástí vybavení klubovny, která byla v objektu a v
které se pořádaly hudební produkce. V této spojitosti je významné, že tu nebyl
žádný reálný důvod k představě, že V. V. má něco společného s vybavením
klubovny, s klubovou hudební produkcí apod. Tím je podporován závěr soudů, že
vysvětlení V. V. je – na rozdíl od tvrzení obviněného – věrohodné.
Za tohoto stavu nepřicházelo v úvahu, aby Nejvyšší soud jakkoli zasahoval do
skutkového základu napadeného rozsudku. To, že obviněný nesouhlasí se
skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy
hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu