7 Tdo 219/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2005 o
dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněných MUDr. D.
T., a MUDr. M. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
15. 10. 2004, sp. zn. 5 To 534/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Karviné pod sp. zn. 2 T 33/2002 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní
zástupkyně o d m í t á .
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 6. 2004, byli obvinění MUDr.
D.T. a MUDr. M. M. uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle § 224
odst. 1, 2 tr. zák.
Podle zjištění okresního soudu se jej dopustili tím, že dne 23. 1. 2001 v 02:00
hodin v K., na porodním sále NsP K.- R. při příjmu rodičky E. V. obviněný MUDr.
T. nezajistili provedení ultrazvukového vyšetření ke zjištění původu krvácení
udávaného rodičkou, a to i přes opakovaný nález nízko nasedající placenty,
následně přivolaný starší lékař obviněný MUDr. M. po vyšetření rodičky i přes
patologický kardiotokografický záznam v době od 02:01 hodin do 02:15 hodin a
suspektní kardiotografický záznam v době od 02:15 hodin do 02:23 hodin
nezajistil provedení ultrazvukového vyšetření, rozhodl o přípravě ke
spontánnímu porodu rodičky, nedal pokyn ke kontinuálnímu monitorování rodičky a
porodní sál opustil, následně i přes suspektní kardiotografický záznam v době
od 02:53 hodin do 02:58 hodin byl tento předčasně ukončen, a také obviněný
MUDr. T. v 03:00 hodin opustil porodní sál, aniž by dal pokyn ke kontinuálnímu
monitorování rodičky a na porodním sál se dostavil až ve 03:55 hodin a ve 04:00
hodin porodil těžce asfyktického novorozence, T. V., jehož resuscitace byla
nekompletní, neboť intubace byla provedena až za patnáct minut pediatrem,
kterého obvinění k porodu nepřizvali, nýbrž byl zavolán až po narození dítěte,
které následně dne 27. 1. 2001 v 16:00 hodin ve F. n. s poliklinikou O. Z.
zemřelo na následky časného těžkého asfyktického syndromu, který byl následkem
intrauterinní hypoxie plodu, která nebyla diagnostikována kardiotokografickým
sledováním stavu plodu, neboť toto bylo předčasně ukončeno, v důsledku čehož
oba obvinění nestanovili diagnózu akutně probíhající intrauterinní hypoxie
plodu a těhotenství neukončili akutním císařským řezem.
Tímto rozsudkem byl každému z obviněných uložen peněžitý trest ve výši
150.000,- Kč, a pro případ jeho včasného nezaplacení stanoven náhradní trest
odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Obviněným byl dále uložen trest zákazu
činnosti, spočívající v zákazu výkonu lékařského povolání v oblasti odborné
porodnické praxe na dobu tří roků. Bylo rovněž rozhodnuto o uplatněném nároku
na náhradu škody. Se zbytkem nároků na náhradu škody byli poškození odkázáni
na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání obviněných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 10. 2004,
sp. zn. 5 To 534/2004, zrušil rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a podle
§ 226 písm. b) tr. ř. oba obviněné zprostil obžaloby. Odvolání okresního
státního zástupce v Karviné podané v neprospěch obviněných bylo podle § 256 tr.
ř. odmítnuto.
II.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala nejvyšší státní zástupkyně
dovolání v neprospěch obviněných MUDr. D. T. a MUDr. M. M., a to z důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí
spočívá podle ní na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění dovolání nejvyšší státní zástupkyně namítá, že nelze souhlasit s
právním posouzením skutku soudem druhého stupně. Zásadní nedostatek spatřuje
dovolatelka v tom, že odvolací soud podle jejího mínění při zkoumání znaků
skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr.
zák. soustředil svou pozornost jen na analýzu jednotlivých prvků postupně se
rozvíjejícího děje, zcela však rezignoval na nezbytnou syntézu dílčích zjištění
a komplexní posouzení skutku. Izolovaně tak posuzoval jednotlivé projevy
nedbalého postupu obou obviněných při medicínském řešení krize, do něhož těsně
před porodem a při něm dospěla situace rodičky E. V., a ty pak prohlásil za
pochybení diagnostické povahy, jež sama o sobě nejsou porušením důležité
povinnosti, aniž by se ve skutečnosti zabýval jejich významem pro fatální
následek jejich jednání, jehož nabyly ve svém souhrnu.
Nejvyšší státní zástupkyně dále zdůraznila, že obvinění ponechali rodičku i
plod jejich osudu navzdory tomu, že šlo nepochybně o porod s atypickým
průběhem, při němž byly zjištěny nepochybné indikace k okamžitému operativnímu
ukončení gravidity, a to navzdory tomu, že v té době neřešili žádný jiný
podobně akutní případ. Další pochybení postupu obviněných spočívá podle
dovolatelky v tom, že nezajistili přítomnost dětského lékaře u porodu a
nekompletně provedli resuscitaci novorozence, byť vzhledem k poškození zdraví,
jež novorozenec utrpěl již do té doby, nebyly tyto vady v jejich postupu
podstatné pro konečný fatální následek.
Jednání obviněných je podle jejího názoru namístě kvalifikovat jako hrubé
porušení povinností plynoucích z jejich zaměstnání lékaře ve vztahu k péči o
zdraví pacientů, v daném případě jak o zdraví rodičky a zdárné ukončení jejího
těhotenství, tak především o zdraví plodu v době těsně před porodem, při něm a
bezprostředně poté, co dítě přijde na svět, tedy v etapě pro novorozence
nejkritičtější. Podle přesvědčení nejvyšší státní zástupkyně povaha těchto
porušení naplňuje znak porušení důležité povinnost ve smyslu § 224 odst. 2
tr. zák. Má za to, že krajský soud ignoroval všechny rozhodné skutkové
okolnosti případu a pouze poukázal na neexistenci obecného předpisu, který by
obviněným při provádění porodu ukládal určité povinnosti. V tomto směru
krajskému soudu oponuje s tím, že v lékařské praxi platí závazné a důležité
povinnosti plynoucí z osvědčených a běžně používaných poznatků lékařské vědy a
praxe, jež je lékař povinen respektovat, aby prospěl svému pacientovi (tzv.
lege artis). Podle ní tato pravidla nejsou a s ohledem na svou gnoseologickou a
etickou povahu ani reálně nemohou být zakotvena v žádném obecně závazném
předpisu.
Závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského
soudu a zrušil i další výroky na tento výrok obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu a přikázal krajskému
soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný MUDr. D. T. se k podanému dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil prostřednictvím své obhájkyně JUDr. J. M. V úvodu svého vyjádření
konstatoval, že příčinou smrti dítěte byla hypoxie, přičemž její příčina nebyla
jednoznačně zjištěna. Namítá dále, že podle něj nebyla prokázána příčinná
souvislost mezi zvoleným postupem při porodu a následnou smrtí dítěte.
Poukazuje na tvrzení znalců, z něhož podle jeho názoru plyne, že ani soustavné
monitorování rodičky by stupeň hypoxie plodu nezjistilo, a ani provedení
ultrazvukového vyšetření a kontinuální monitorování rodičky by jednoznačně
nevyloučilo následek, k němuž došlo. Připomíná rovněž, že k případu přivolal
služebně staršího lékaře, spoluobviněného MUDr. M. M., a byl v průběhu porodu
povinen řídit se jeho rozhodnutími.
V neposlední řadě namítá i neexistenci obecného právního předpisu, který by mu
ukládal konkrétní povinnosti. Podle jeho přesvědčení obžaloba ani okresní soud
nekonstatovaly, které důležité povinnosti měl porušit a z čeho pro něj plynou.
Závěrem svého vyjádření navrhl, aby dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Obviněný MUDr. M, M. se k podanému dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. rovněž
písemně vyjádřil prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. M. Ve svém vyjádření
poukazoval na právní stanoviska, která prezentoval v řadě podání učiněných v
předchozím průběhu řízení a nyní je přiložil ke svému vyjádření. Podle
přesvědčení obviněného došlo v posuzovaném případě k vážným procesním vadám,
v jejichž důsledku nebyly shromážděny dostačující podklady pro objektivní
vyhodnocení věci a vyústily v nedostatečná skutková zjištění.
Navíc má obviněný za to, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně nenaplňuje
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v jeho odůvodnění
podle něj neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by měly potvrzovat
nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení.
Vzhledem k těmto vadám dovolání nejsou podle přesvědčení dovolatele splněny
náležitosti obsahu dovolání. Závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265i odst. 1 písm. b), d), e) tr.
ř. odmítl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné,
bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý
z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které
obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že v případě dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný
skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky
tohoto trestného činu, resp. žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom
skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat
nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani
neúplnost provedeného dokazovaní.
V posuzovaném případě dovolatelka uplatnila námitky, které shora uvedeným
požadavkům odpovídaly, když namítala, že zjištěný skutek vykazuje znaky
trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. s tím, že
právní posouzení věci krajským soudem nemá oporu ve skutkových zjištěních.
Nejvyšší soud jen pro úplnost připomíná, že Okresní soud v Karviné zjištěný
skutek kvalifikoval u obou obviněných jako trestný čin ublížení na zdraví podle
§ 224 odst. 1, 2 tr. zák., neboť měl za to, že obvinění způsobili z nedbalosti
smrt jinému a čin spáchali proto, že porušili důležitou povinnost vyplývající z
jejich zaměstnání.
Krajský soud naproti tomu, jako soud odvolací, napadený rozsudek v celém
rozsahu zrušil a oba obviněné podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil,
neboť uzavřel, že zjištěný skutek není trestným činem. S určitou mírou
zjednodušení lze říci, že tento závěr opřel krajský soud o dva zásadní
argumenty.
První spočíval v tom, že podle soudu druhého stupně sice došlo ze strany obou
obviněných k pochybením, když neprovedli ultrazvukové vyšetření, aby tak
zjistili původ krvácení rodičky, a dále i přes patologický kardiotokografický
záznam nedali pokyn ke kontinuálnímu monitorování a rozhodli o normálním
porodu. Podle krajského soudu ovšem neexistují obecně závazné předpisy, jak v
takových konkrétních případech postupovat, takže nelze ani říci, jak vlastně
obvinění měli postupovat. Konkrétní postup vedení porodu označil krajský soud
za věc praxe s tím, že každý případ vyžaduje jiný přístup. Pochybení obviněných
krajský soud kvalifikoval pouze jako pochybení diagnostické, nikoli jako
porušení důležité povinnosti, která vyplývala z jejich zaměstnání, což by
jinak mělo za následek v případě nedbalostního zavinění smrti novorozence
trestní odpovědnost obviněných.
Druhý argument vychází ze závěrů znalců, kteří vypracovali znalecký posudek
zaměřený na příčiny smrti novorozence T. V. a současně hodnotili správnost
postupu obviněných při porodu. Krajský soud zde poukázal na závěr znalců, podle
něhož nebylo možno vyloučit, že hypoxie novorozence nastala již před přijetím
rodičky do porodnice a současně nelze vyloučit, že hypoxie dospěla do takového
stádia, že smrti novorozence by nebylo možno zabránit ani při správném využití
všech diagnostických postupů. Jinými slovy smrt novorozence by nebylo možno
vyloučit ani v případě, že by obvinění zjistili kritický stav novorozence
vzápětí po příjmu rodičky a přistoupili ihned k porodu císařským řezem. Z
těchto závěrů znalců krajský soud dovodil, že není dána příčinná souvislost
mezi jednáním obviněných a následkem v podobě smrti novorozence.
Podle § 224 odst. 1 tr. zák. kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na
zdraví nebo smrt, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem
činnosti.
Podle § 224 odst. 2 tr. zák. odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo
peněžitým trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání,
postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Pokud jde o první skupinu argumentů, na kterých je založeno rozhodnutí
krajského soudu, Nejvyšší soud je shledává nedostatečně podložené, neboť
opomíjejí existující právní úpravu, takže námitky se v této části jeví jako
opodstatněné.
Již závěr krajského soudu o neexistenci obecného právního předpisu upravujícího
povinnost obviněných pomíjí fakt, že podle § 55 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb.,
o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších právních předpisů je každý
zdravotnický pracovník (tedy i lékař) povinen vykonávat zdravotnické povolání
svědomitě, poctivě a s vědomím odpovědnosti ke společnosti, podle § 55 odst. 2
cit. zák. je povinen vykonávat své povolání v rozsahu a způsobem, pro něž
zásady určuje ministerstvo zdravotnictví ČR ve spolupráci s profesními
organizacemi (zde se odkazuje mimo jiné na zákon č. 220/1991 Sb. o České
lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékarnické komoře). Podle
§ 11 odst. 1 cit. zák. jsou zdravotnická zařízení povinna poskytovat zdravotní
péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (tzv. povinnost
vykonávat své povolání „lege artis“).
Obdobně Úmluva o lidských právech a biomedicíně, sdělení MZV č. 96/2001 Sb.m.s.
(dále jen „Úmluva“), ve svém článku 4 stanoví, že jakýkoliv zákrok v oblasti
péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je nutno provádět v souladu s
profesními povinnostmi a standardy. Úmluva je součástí právního řádu České
republiky, neboť splňuje požadavky stanovené v článku 10 ústavního zákona ČNR
č. 1/1993, Ústavy ČR.
V trestněprávní nauce se běžně považuje za porušení „lege artis“, pokud lékař
při výkonu svého povolání nedodrží rámec pravidel vědy a medicínských způsobů a
to v mezích daných rozsahem svých úkolů podle pracovního zařazení i
konkrétních podmínek a objektivních možností.
Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že chyba v diagnóze sama o sobě
ještě nemusí mít charakter nedbalosti ani jednání „non lege artis“. Může tomu
tak být v případě, je-li nesprávná diagnóza důsledkem závažného porušení
postupů pro její určování, například v případě bezdůvodného nevyužití
dostupných diagnostických metod. Postup lékaře je ovšem vždy nutno hodnotit
tzv. „ex ante“, tj. na základě informací, které měl lékař v době rozhodování k
dispozici.
Vznik trestněprávní odpovědnosti lékaře lze proto obecně ve shodě s
trestněprávní naukou a ustálenou rozhodovací praxí soudů dovodit za
následujících předpokladů:
1/ jeho jednání musí být v rozporu s povinnostmi lékaře poskytovat
účelnou a hodnotnou péči,
2/ takové jednání musí být lékařem zaviněné nejméně z nedbalosti,
3/ následek relevantní z pohledu trestního práva musí být v příčinné
souvislosti s tímto jednáním.
Argumentace krajského soudu se jeví být nepřesvědčivá a neúplná z pohledu
naplnění prvních dvou podmínek a to ve světle právních norem a obecně
respektovaných zásad zmíněných Nejvyšším soudem výše. V tomto směru by bylo
možno dokazování nesporně doplnit, přičemž je zde reálná možnost, že v důsledku
takto doplněného dokazování by bylo možno dospět k odlišnému závěru, než k
němuž dospěl krajský soud, a sice, že obvinění jako lékaři z nedbalosti
porušili povinnosti, které pro ně vyplývaly z výše uvedených zákonných norem,
ale i z běžně užívaných medicínských postupů. Nicméně Nejvyšší soud přesto
napadený rozsudek nezrušil a nevrátil věc, aby byla v potřebném rozsahu znovu
projednána a rozhodnuta, a to s ohledem na nezvratnou absenci příčinné
souvislosti mezi případným porušením povinností obviněnými a způsobeným
následkem v podobě smrti novorozence T. V.
Zde je možno odkázat na druhou skupinu argumentů z odůvodnění rozsudku
krajského soudu, kterou shledává Nejvyšší soud jako správnou a v souladu se
zákonem. I když závěry znalců o průběhu hypoxie novorozence, její závažnosti i
možnosti čelit jejím následkům byly v řadě ohledů jen pravděpodobnostního rázu,
nic nenaznačuje, že by šlo o závěry nesprávné, ani že by snad bylo možno je
nějakým dalším postupem upřesnit. Pokud na podkladě veškeré zdravotní
dokumentace byla sice na jedné straně připuštěna možnost, že při včasném
zjištění hypoxie a okamžitém provedení porodu císařským řezem byla naděje na
zachování života novorozence, ale současně nebylo možno spolehlivě a
jednoznačně vyloučit opačnou možnost, tj. že ani při zcela bezchybném postupu
lékařů by smrt novorozence v důsledku rozvinuté hypoxie nenastala, pak za této
důkazní situace krajský soud zcela v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ (v
pochybnostech ve prospěch obviněného) vyšel z možnosti pro obviněné
nejpříznivější.
Protože při nezvratné absenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a
následkem v podobě smrti novorozence by i při prokázání nedbalostního porušení
jejich povinností nemohla být dovozována jejich trestněprávní odpovědnost za
následek a tedy i za trestný čin podle § 224 odst. 1, případně odst. 2 tr.
zák., ani za jiný nedbalostní trestný čin, nemohlo by další doplňování
dokazování, ani další úvahy o možném porušení povinností obviněných nic změnit
na jinak správném závěru krajského soudu, že zjištěný skutek nevykazuje znaky
žádného trestného činu.
IV.
Nejvyšší soud proto shledal, že i když se dovolání nejvyšší státní zástupkyně
jeví být částečně důvodné, je současně zcela zřejmé, že jeho projednání by
nemohlo nijak ovlivnit postavení obviněných v tom, že byli zproštění obžaloby
podle § 226 písm. b) tr. ř. Protože otázku možného porušení povinností
obviněných Nejvyšší soud neshledává otázkou po právní stránce zásadního
významu, odmítl dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265i odst. 1 písm.
f) tr. ř. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2005