7 Tdo 224/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr.

Jana Engelmanna a JUDr. Michala Mikláše projednal ve veřejném zasedání dne 26.

6. 2002 dovolání obviněného J. D., podané v trestní věci Městského soudu v Brně

sp. zn. 2 T 282/2000 proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2002,

sp. zn. 4 To 499/2001, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2.

2002, sp. zn. 4 To 499/2001, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 10.

2001, sp. zn. 2 T 282/2000, z r u š u j í .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené

rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že obviněný

J. D.

z p r o š ť u j e s e

podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro trestný čin výtržnictví podle § 202

odst. 1 tr. zák. a trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák.,

jichž se měl dopustit tím, že

dne 30. 12. 1997 kolem 16.00 hodin v B. na ulici S. před domem č. 3 po

předchozí slovní rozepři fyzicky napadl R. M. tím způsobem, že ho opakovaně

udeřil pěstí do hlavy a obličeje a kopal ho do různých částí těla, v důsledku

čehož poškozený utrpěl zranění spočívající v pohmoždění krční páteře s

podezřením na otřes mozku a pohmatovou citlivost nosu s tím, že ze soudně

lékařského hlediska se jednalo o lehké zranění, které poškozeného omezovalo v

obvyklém způsobu života po dobu deseti až čtrnácti dnů,

t e d y

a) dopustil se na místě veřejnosti přípustném výtržnosti,

b) jinému úmyslně ublížil na zdraví.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 2 T 282/2000, byl

obviněný J. D. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr.

zák. a odsouzen podle § 202 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání

pěti měsíců s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle § 58 odst. 1 písm.

a) tr. zák. podmíněně odložen a zkušební doba byla podle § 59 odst. 1 tr. zák.

stanovena na dvě léta.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný J. D. odvolání, o kterém

rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 4 To

499/2001, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek

Městského soudu v Brně ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu a podle §

259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že se výkon uloženého trestu odnětí

svobody v trvání pěti měsíců podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odkládá a že

se zkušební doba podle § 59 odst. 1 tr. zák. stanoví na jeden rok. Jinak zůstal

rozsudek Městského soudu v Brně nedotčen.

Obviněný J. D. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti

rozsudku Krajského soudu v Brně. Jako důvod dovolání uvedl nesprávné právní

posouzení skutku. Uplatnil tedy dovolací důvod stanovený v § 265b odst. 1 písm.

g) tr. ř., byť nepřesně toto ustanovení citoval jako § 265b odst. 2 písm. g)

tr. ř. Obviněný namítl, že skutek, jímž byl uznán vinným, neměl být posouzen

jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., protože sám byl

poškozeným jako první fyzicky napaden, a že tento skutek měl být správně

posouzen jako jednání, které z jeho strany bylo nutnou obranou podle § 13 tr.

zák. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby Městskému

soudu v Brně přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i

předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.

Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, spočíval v tom, že obviněný dne 30.

12. 1997 kolem 16.00 hodin v B. na ulici S. před domem č. 3 za přítomnosti více

osob po předchozí slovní rozepři v rámci vzájemného fyzického napadání s R. M.

ho opakovaně udeřil pěstí do hlavy a dále ve snaze zamezit poškozenému v tom,

že bránil obviněnému v odjezdu vozidlem, mu nohou rozbil kryt pravého zadního

směrového světla. Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně je zřejmé, že

podle zjištění tohoto soudu došlo ke konfliktu mezi obviněným a poškozeným

poté, co obviněný zaparkoval své vozidlo neoprávněně na místě vyhrazeném k

stání vozidla poškozeného.

Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo se dopustí

veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti,

zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob

nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad

občanů. Z tzv. právní věty výroku o vině je zřejmé, že Městský soud v Brně

považoval uvedený trestný čin za spáchaný tím, že obviněný se dopustil veřejně

a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného.

Lze konstatovat, že Městský soud v Brně nijak nevysvětlil, proč považoval

jednání obviněného za výtržnost ve smyslu § 202 odst. 1 tr. zák., a své úvahy

soustředil na to, aby se vypořádal s tím, že ze strany obviněného nešlo o

trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. ani o nutnou obranu

podle § 13 tr. zák. Ve vztahu k zákonným znakům trestného činu výtržnictví

podle § 202 odst. 1 tr. zák. v podstatě nic neuvedl ani Krajský soud v Brně v

odůvodnění napadeného rozsudku.

Rozhodnutí obou soudů tak působí dojmem, jako by jednání obviněného považovaly

za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. jen proto, že obviněný

fyzicky napadl poškozeného a že k tomu došlo veřejně, resp. na místě veřejnosti

přístupném. To ovšem k naplnění zákonných znaků uvedeného trestného činu

nestačí. Jestliže trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spočívá

mimo jiné v tom, že pachatel „se dopustí … výtržnosti … tím, že napadne

jiného“, je třeba dovodit, že napadení jiného mělo povahu výtržnosti. Pokud by

tento požadavek neplatil, zákonodárce by znaky trestného činu formuloval jen

tak, že pachatel „… napadne jiného“. Z toho je zřejmé, že ne každé napadení,

byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, je nutně

výtržností ve smyslu § 202 odst. 1 tr. zák. (k tomu viz č. 40/1977 Sb. rozh.

tr.).

Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. je jedním z trestných činů

hrubě narušujících občanské soužití, jak jsou vymezeny v hlavě páté zvláštní

části trestního zákona. Z toho je nutné vyvodit, že formy výtržnického jednání

musí narušovat občanské soužití h r u b ě , to znamená ve zvýšené míře,

přičemž nestačí méně závažné, běžné nebo obvyklé projevy rušení tohoto soužití.

O hrubé narušení občanského soužití půjde zejména v případech, kdy posuzované

jednání má charakter zjevné svévole, bezohlednosti a zpravidla také určité

vyhraněné jednostrannosti v tom, že pachatel sleduje prosazení svého – ze

společenského hlediska nepřijatelného – zájmu na úkor zájmů ostatních občanů.

Bez významu není ani to, že z uvedeného systematického začlenění trestného činu

výtržnictví vyplývá, že jeho objektem je občanské soužití. Předmětem ochrany

tedy primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů, jakými jsou např.

jejich zdraví, majetek, čest apod., nýbrž šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž

je uspořádána koexistence větší pospolitosti lidí v nějakém místě, okruhu apod.

Z této povahy chráněného zájmu vyplývá, že má-li být nějaké jednání pokládáno

za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat v e ř e j n é h o

pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců.

Porovnají-li se tyto zásady, jimiž se musí řídit výklad ustanovení § 202 odst.

1 tr. zák., se zjištěným skutkem, je namístě závěr, že tento skutek zákonné

znaky trestného činu výtržnictví podle citovaného ustanovení nevykazuje.

Posuzovaný skutek byl zjištěn tak, že obviněný opakovaně udeřil poškozeného

pěstí do hlavy „v rámci vzájemného fyzického napadání“. Z odůvodnění rozsudku

Městského soudu v Brně vyplývá, že tento soud považoval na podkladě dostupných

a provedených důkazů za nezjistitelné, kdo z účastníků incidentu začal s

fyzickým napadáním. Tento závěr je ovšem nutné interpretovat i tak, že nebylo

zjištěno, že by s fyzickým napadením jako první začal právě obviněný. Bez

ohledu na to, kdo s fyzickým napadením začal jako první, je evidentní, že v

dané situaci, kdy šlo o spor týkající se místa pro zaparkování automobilu, bylo

fyzické napadení druhého neadekvátní a neakceptovatelné. Jestliže zmíněná

nezjistitelnost toho, kdo z účastníků incidentu se jako první uchýlil k

fyzickému napadení druhého, znamená, že to nemusel být obviněný a že to mohl

být i poškozený, pak je v tom zahrnuta i možnost, že právě poškozený si počínal

tímto neadekvátním a neakceptovatelným způsobem. Pro takový případ, jehož

možnost není v posuzované věci se zřetelem ke zjištěním Městského soudu v Brně

vyloučena, nelze přesvědčivě dovodit, že jednání obviněného v rámci vzájemného

fyzického napadání bylo skutečně h r u b ý m narušením občanského soužití.

Konflikt mezi obviněným a poškozeným byl konfliktem, který byl omezen na

obsazení parkovacího místa pro motorové vozidlo, týkal se individuálních zájmů

obou účastníků, odehrál se výlučně mezi nimi, nijak se nedotkl ostatních občanů

a neznamenal ani žádné podstatnější narušení nebo ohrožení veřejného pořádku.

Za tohoto stavu bylo vyloučeno kvalifikovat jednání obviněného jako trestný čin

výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a v úvahu přicházelo jen to, aby toto

jednání bylo zkoumáno z hlediska otázky, zda nenaplňuje znaky přestupku proti

občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb. ve znění

pozdějších zákonů.

Nejvyšší soud se neztotožnil s námitkou obviněného uplatněnou v dovolání, totiž

že z jeho strany šlo o nutnou obranu podle § 13 tr. zák. Pokud podstatou skutku

bylo podle zjištění Městského soudu v Brně jednání obviněného „v rámci

vzájemného fyzického napadání“ s poškozeným, je tím skutek vymezen tak, že šlo

o oboustrannou aktivitu, při které útok střídal útok. Za takové situace nemá

místa úvaha o nutné obraně. Nicméně obviněný v dovolání, byť v rámci tvrzené

nutné obrany, namítal také to, že to nebyl on, kdo první vyvolal fyzický

konflikt, nýbrž poškozený. Tato námitka koresponduje se skutkovým závěrem

Městského soudu v Brně, že je nezjistitelné, kdo jako první začal s fyzickým

napadením, to znamená se závěrem, který zahrnuje i možnost, že jako první

fyzicky napadl poškozený obviněného. Význam této okolnosti pro právní posouzení

skutku sice nespočívá v tom, že by šlo o nutnou obranu ze strany obviněného,

ale je podstatný pro úvahy o tom, zda jednání obviněného mělo charakter

výtržnosti ve smyslu § 202 odst. 1 tr. zák. Proto je tato námitka relevantní z

hlediska věcného obsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek

spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak to předvídá ustanovení §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v

Brně a jako vadnou část předcházejícího řízení zrušil také rozsudek Městského

soudu v Brně. Zrušil i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která

zrušením obou rozsudků pozbyla podkladu. Poté Nejvyšší soud zprostil obviněného

obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., protože skutek není trestným činem.

Zproštění se týká jak trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.,

jímž byl obviněný nesprávně uznán vinným, tak trestného činu ublížení na zdraví

podle § 221 odst. 1 tr. zák., jímž obviněný v původním řízení nebyl oproti

obžalobě pravomocně uznán vinným.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. června 2002

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec v. r.

Za správnost vyhotovení:

Jitka Juránková