USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2025 o dovolání obviněného Z. C. podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 7 To 363/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 109/2022, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 7 To 363/2024, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 2 T 109/2022.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle § 265l odst. 3 tr. ř. se nařizuje, aby Obvodní soud pro Prahu 1 projednal a rozhodl věc v jiném složení senátu.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 9. 2024, č. j. 2 T 109/2022-391, byl obviněný Z. C. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za uvedený zločin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudů dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 15. 2. 2021 kolem 14:15 hod., v Praze 1, ulice XY XY, ve 3. patře na chodbě domu, po předchozí slovní rozepři, fyzicky napadl R. Š., kterého nejdříve opakovaně udeřil rukou do zadní části krku a zátylku, poté jej chytil za oděv a několikrát udeřil jeho hlavou o zeď chodby, následně ho povalil na zem a začal do něho kopat, a to do oblasti celého těla a taky hlavy, a zkopával ho ze schodiště dolů, a R. Š. tak způsobil zlomeninu trnových výběžků 4. a 5. obratle krční páteře, původně bez posunu kostních úlomků, následně v důsledku hojení s posunem periferních kostních úlomků obou obratlů, dále drobné kožní oděrky na hlavě v temenní krajině vpravo a kožní oděrky na zádech v oblasti bederní páteře vlevo, vícečetné hematomy pravé dolní končetiny, poměrně rozsáhlé podkožní krevní výrony v oblasti pravé kyčle, na zevní straně pravého stehna, na vnitřní straně pravého kolene, přičemž tato zranění si vyžádala léčení v době delší 1 týdne, ale kratší 6 týdnů, kdy u R. Š. se rozvinula posttraumatická stresová porucha, a tyto zdravotní problémy jsou v příčinné souvislosti s traumatem, které prožil dne 15. 2. 2021, přičemž v důsledku této poruchy byl R. Š. omezen v běžném způsobu života po dobu delší 6 týdnů.
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2024, č. j. 7 To 363/2024-415, zrušil z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch
obviněného proti výroku o trestu napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Z. C. odsoudil při nezměněném výroku o vině k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle § 81 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. bylo dále zamítnuto odvolání obviněného.
4. Lze doplnit, že Obvodní soud pro Prahu 1 již dříve ve věci obviněného Z. C. rozhodl rozsudkem ze dne 18. 7. 2023, č. j. 2 T 109/2022-253, kterým byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn podané obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 2. 8. 2022, sp. zn. 1 ZT 45/2022, pro výše popsaný skutek, v němž byl spatřován zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Na základě odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podaného v neprospěch obviněného proti zprošťujícímu výroku Městský soud v Praze jako soud odvolací zrušil usnesením ze dne 25. 8. 2023, č. j. 7 To 282/2023-271, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Posléze Obvodní soud pro Prahu 1 v předmětné věci rozhodl rozsudkem ze dne 16. 4. 2024, č. j. 2 T 109/2022-347, kterým byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn podané obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 2. 8. 2022, sp. zn. 1 ZT 45/2022, pro výše popsaný skutek, v němž byl spatřován zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Na základě odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podaného v neprospěch obviněného proti zprošťujícímu výroku Městský soud v Praze jako soud odvolací zrušil usnesením ze dne 27. 5. 2024, č. j. 7 To 163/2024-373, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Následně rozhodl soud prvního stupně výše uvedeným způsobem.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Z. C. prostřednictvím obhájce dovolání v celém rozsahu, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť vyjádřil názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Obviněný především namítal, že odvolací soud nepřípustným způsobem zavázal soud prvního stupně právním názorem, jak má hodnotit výsledky provedeného dokazování. Poukázal přitom na skutečnost, že soud prvního stupně, po zrušení předchozích dvou zprošťujících rozsudků ze strany odvolacího soudu, rozhodl potřetí odsuzujícím rozsudkem ve věci obviněného, a to při nezměněné důkazní situaci. Došlo přitom k tzv. soudnímu ping-pongu, tedy opakovanému vrácení věci odvolacím soudem soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Obviněný z uvedených skutečností dovodil jednoznačný tlak ze strany soudu druhého stupně vůči soudu nalézacímu s cílem, aby změnil dosavadní způsob hodnocení důkazů a vydal odsuzující rozsudek. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že popsaný zásah soudu druhého stupně překročil meze ústavnosti a porušil jeho právo na spravedlivý proces. Dle mínění obviněného se jednalo o situaci, kdy odvolací soud výslovně uložil určitý výsledek hodnocení důkazů, které provedl jen soud prvního stupně či vyvození z nich konkrétních skutkových zjištění, přičemž na podporu svých tvrzení odkázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu.
7. Taktéž poukázal na skutečnost, že nalézací soud konstatoval svou vázanost právním názorem soudu odvolacího, což dovolatel interpretoval tak, že soud prvního stupně vnímal postup odvolacího soudu jako pokyn odsoudit obviněného, byť soud druhého stupně o tento výsledek usiloval zastřeně, čímž došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
8. Dovolatel dále rekapituloval doposud zjištěný skutkový stav, upozornil, že zprošťující rozsudky soudu prvního stupně, které následně zrušil soud odvolací, se opíraly o dostatečný skutkový základ a právní závěry takto přijaté nebyly v rozporu se skutkovými zjištěními po zhodnocení provedených důkazů a absentoval tedy důvod pro jejich zrušení. Naopak obviněný vznesl výhrady vůči usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2024, č. j. 7 To 163/2024, neboť v něm absentuje hodnocení některých okolností výslechu znalce MUDr. Neubauera, a dokonce chybí i prostá zmínka o jejich existenci.
9. Rovněž dovolatel upozornil na apatii odvolacího soudu vůči zásadní změně výroku v rozhodnutí soudu prvního stupně, a to při totožné důkazní situaci. Taktéž kritizoval shovívavost odvolacího soudu vůči zanesení některých vět odůvodňujících zprošťující výrok do posledního, odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu, z čehož dovodil přesvědčení soudu prvního stupně o vlastní nevině. Vytkl mu i opomenutí faktu, že nalézací soud z provedených důkazů nevyvodil závěry svědčící o vině obviněného.
10. Závěrem proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 a tomuto věc vrátil podle § 265l odst. 1 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí.
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že námitky vznesené obviněným neodpovídají požadavku na hmotněprávní povahu námitek uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť výtky o nerespektování § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. mají procesní charakter. Týkají se tedy procesní stránky posuzované věci a směřují k revizi rozhodných skutkových zjištění. Naopak připustila, že by vzpomínané námitky mohly být podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Ve vztahu k případnému vnucení názoru odvolacího soudu o vině obviněného soudu nalézacímu, státní zástupkyně připomněla argumentaci soudu druhého stupně k této námitce a plně se ztotožnila se závěrem, že k dovolatelem vytýkanému pochybení nedošlo. Dospěla k názoru, že pokyny uložené soudem druhého stupně nepřekročily meze jeho pravomoci ani nutnosti napravit nesprávnost úvah a hodnocení důkazů soudem prvního stupně, protože odvolací soud uložil soudu nalézacímu, kterými otázkami se zabývat s poukazem, aby veškeré důkazy hodnotil samostatně i v kontextu s jinými provedenými důkazy. Nemohlo se tudíž jednat o pokyn, jímž by vynucoval a předjímal právní hodnocení věci. V nastíněném směru odkázala státní zástupkyně na relevantní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, z níž plyne, že odvolací soud může vytýkat soudu nalézacímu i vady týkající se hodnocení důkazů, pokud se vyvaruje udílení závazných pokynů, k jakým závěrům má dojít při hodnocení jednotlivých důkazů. Státní zástupkyně rovněž neshledala zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními ve věci a obsahem provedených důkazů, přičemž zdůraznila, že pouhý nesouhlas obviněného s důkazní situací a vyhodnocením jednotlivých důkazů nepostačuje k detekci takovéhoto rozporu.
13. Na závěr svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud úvodem konstatuje, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
16. Nelze přehlédnout, že obviněný ve svém dovolání nijak nezpochybňuje samotnou právní kvalifikaci skutku popsaného v rozsudcích soudů obou stupňů, avšak poukazuje na procesní vady řízení, které vyústilo v jejich vydání, pro něž nemohl být skutkový stav v dané věci správně zjištěn. Ve své podstatě dovolatel usiluje o revizi skutkových zjištění v předmětné věci, a to s ohledem na možné porušení norem procesního práva, zejména ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Nejvyšší soud tak plně souhlasí se státní zástupkyní, že vznesené námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku ani jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, pročež nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který dovolatel uplatnil toliko formálně.
17. Dále uplatnil obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně namítal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Argumentoval přitom zejména tím, že soud prvního stupně ve svém odsuzujícím rozsudku nevyvodil z provedených důkazů závěry svědčící o vině obviněného. V nastíněném směru nezbývá než přiznat, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně trpí nedostatky ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř., neboť hodnocení provedených důkazů je věnován jen minimální prostor a v podstatě absentuje zachycení úvah, jimiž se soud při zmíněném procesu řídil a došlo k porušení § 2 odst. 5 tr. ř., jak bude podrobně rozebráno dále. Nelze tedy v této chvíli za daného stavu řízení dospět k závěru, zda zde je nebo není nějaký zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaku trestného činu s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud se proto, i s ohledem na způsob rozhodnutí v této věci, tímto dovolacím důvodem dále nezabýval, protože by to bylo předčasné.
18. Nejvyšší soud považuje za nezbytné zaobírat se také námitkou dovolatele, podle které mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Obviněný namítl nepřípustné zavazování soudu prvního stupně soudem odvolacím, a to prostřednictvím zastřených závazných pokynů, jak hodnotit výsledky provedeného dokazování. Takové jednání by bezesporu skutečně porušovalo právo obviněného na spravedlivý proces, zejména by odporovalo ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 40 odst. 2 Listiny.
19. V nastíněném smyslu Nejvyšší soud nejprve obecně konstatuje, že nic nebrání odvolacímu soudu vyjadřovat se k hodnocení důkazů soudem nalézacím, přičemž dokonce může soudu prvního stupně závazně uložit, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, popř. aby zopakoval vybrané důkazy nebo provedl nové. Nicméně odvolací soud nemůže zrušit rozhodnutí soudu nalézacího jen z toho důvodu, aby prosadil vlastní hodnocení důkazů a z toho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění (viz například nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 109/11, či ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16). Odvolací soud při vrácení věci soudu prvního stupně taktéž může poukázat na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a upozornit ho, čím se znovu zabývat a které skutečnosti vzít v potaz. Nesmí mu však udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, a tak v rozporu se zákonem předjímat výsledek řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14).
20. Zmíněná instrukce přitom nemusí být uložena výslovně, nýbrž se může jednat i o takový pokyn, kterým odvolací soud usiluje o prosazení vlastního hodnocení důkazů zastřeně, mimo jiné zejména tím, že soudu prvního stupně nepřímo naznačuje, jaká skutková zjištění či způsob hodnocení konkrétních důkazů by před odvolacím soudem obstály, nebo mu uloží pokyn, který považuje za nezbytný pro objektivní objasnění věci, avšak poté, co jej soud prvého stupně nesplní, ale změní svá skutková zjištění ke spokojenosti odvolacího soudu, na jeho splnění netrvá, či uplatňuje rozdílný standard přísnosti ve vztahu k argumentaci soudu prvého stupně podle toho, zda se týká skutkových závěrů, s nimiž sám souhlasí, či nikoliv, nebo slevuje ze svých původně vysokých požadavků na odůvodnění, jakmile soud prvého stupně přijme jím preferované závěry, případně změní-li soud prvého stupně svůj závěr, který původně logicky a přesvědčivým způsobem odůvodnil, akceptuje změnu takového závěru, která konvenuje jeho vlastnímu názoru, aniž by se soud prvého stupně vypořádal se svou původní argumentací a vysvětlil, proč se od ní nově odchýlil (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21, a ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22). Je tedy namístě pečlivě zvážit, zda lze ve zkoumaném postupu odvolacího soudu shledat výše nastíněný nepřípustný pokyn vůči soudu nalézacímu, či nikoliv.
21. V přezkoumávaném případě nejprve zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 8. 2023, č. j. 7 To 282/2023-271 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. 2 T 109/2022, s odůvodněním, že soud prvního stupně nedostatečným způsobem hodnotil provedené důkazy, když se zabýval pouze vyhodnocením výpovědi poškozeného jako nevěrohodné, přičemž se vůbec nezabýval hodnocením výpovědi obviněného, prakticky ani výpovědí tří svědků a taktéž zcela opomněl zohlednit vzájemné souvislosti jednotlivých důkazů.
Dále soudu prvního stupně vytkl, že komplexně upustil od hodnocení znaleckého posudku s odůvodněním, že nebyl prokázán skutkový stav, tudíž podobné hodnocení postrádá na relevanci. V neposlední řadě uložil nalézacímu soudu doplnit dokazování vyžádáním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví zobrazovacích metod, neboť potřeba provedení nastíněného znaleckého posudku vyplynula z výslechu znalce MUDr. Petra Tomáška Ph.D. (viz odst. 5. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2023, sp. zn. 7 To 282/2023).
V rozebíraném usnesení soud druhého stupně výslovně neuložil soudu prvního stupně povinnost, jak konkrétně mají být provedené důkazy hodnoceny a jaká skutková zjištění z nich mají vyplynout, přičemž takové vlastní, odlišné hodnocení důkazů ani nenaznačil. Naopak nalézací soud vyzval, aby všechny podstatné skutečnosti pečlivě zvážil v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud taktéž dospěl k závěru, že podobný pokyn nebyl v daném rozhodnutí obsažen ani zastřeně, neboť na základě výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud neaplikoval ustanovení § 258 a 259 tr.
ř. za účelem vnucení svého hodnocení provedených důkazů nalézacímu soudu a prosazení vlastních skutkových závěrů, avšak učinil tak s cílem dosáhnout nápravy vadného postupu nalézacího soudu, který porušil procesní pravidla dokazování.
22. Dále Městský soud v Praze zrušil usnesením ze dne 27. 5. 2024, č. j. 7 To 163/2024-373, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 2 T 109/2022, s odůvodněním, že se nalézací soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Odvolací soud přitom opět nalézacímu soudu vytkl, že se nedostatečně zabýval hodnocením provedených důkazů čímž porušil ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., když se znovu a navzdory předchozím výtkám omezil jen na hodnocení výpovědi poškozeného a nedostál tak požadavkům na odůvodnění rozsudku dle § 125 odst. 1 tr. ř. Současně se odvolací soud vyjádřil k důkazům, které dle jeho názoru nalézací soud zcela pominul ve vztahu k jejich hodnocení (viz například nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 109/11, či ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16), přičemž mu však ani v tomto usnesení neuložil výslovně žádné závazné pokyny ohledně konkrétního hodnocení důkazů a tím i vyvození určitých skutečností. Ani v tomto směru nelze shledat nějaké zásadní pochybení odvolacího soudu. Odvolací soud při vrácení věci soudu prvního stupně poukázal na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a upozornil ho, čím se má znovu zabývat a které skutečnosti vzít v potaz, což je v souladu s judikaturou Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Nejvyšší soud z těchto důvodů neshledal, že by odvolací soud nepřípustně zavazoval nalézací soud, jak hodnotit provedené důkazy.
23. Zásadní nedostatek, kterým došlo k zásahu do práv obviněného na spravedlivý proces, a který namítl obviněný, byť jej nesprávně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., však Nejvyšší soud shledal v reakci nalézacího soudu na toto zrušující rozhodnutí odvolacího soudu v jeho dalším rozsudku ze dne 24. 9. 2024. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 9. 2024, č. j. 2 T 109/2022-391, totiž zřetelně plyne, že tento prakticky rezignoval na zjištění skutkového stavu podle vlastního vnitřního přesvědčení a jednoduše přejal to co uvedl odvolací soud. Čímž porušil ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., jelikož nehodnotil důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit konstatování Obvodního soudu pro Prahu 1, že je vázán právním názorem soudu odvolacího, ačkoliv žádný právní názor odvolací soud nevyslovil. Následně nalézací soud doslovně přepsal vyjádření k hodnocení důkazů odvolacím soudem z jeho usnesení, jímž zrušil předchozí zprošťující rozsudek (viz odst. 25 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž krom výše uvedeného nalézací soud svůj verdikt prakticky nijak neodůvodnil. Tímto postupem tedy nalézací soud porušil ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a zásadu volného hodnocení důkazu. Nalézací soud pouze opsal vyjádření k důkazu, které podal odvolací soud ve svém předcházejícím rozhodnutí, aniž by se vůbec zabýval vlastním hodnocením důkazu podle svého vnitřního přesvědčení. Navíc není ani zřejmé, jak se vypořádal s obhajobou.
24. Nelze ani nezmínit, že nalézací soud zcela v rozporu s výše uvedeným závěrem ponechal ve svém rozsudku bod 24, ve kterém uvedl, že na základě shora uvedených důkazů dospěl soud k závěru, že nemůže spolehlivě bez rozumných a důvodných pochybností uzavřít, že se skutek skutečně stal tak, jak je žalován. A dále pokračoval tím, že uvedl, že v projednávané věci neexistuje jediný důkaz, který by korespondoval s výpovědí poškozeného a zároveň vyvracel obhajobu obžalovaného. Pokud by ale dospěl k tomuto závěru měl obviněného zprostit obžaloby, a ne jej uznat vinným. To jen dokresluje skutečnost, že nalézací soud zcela rezignoval na jakékoliv vlastní hodnocení důkazu, pouze překopíroval své předcházející rozhodnutí a nedůsledně smazal části, které se týkaly předcházejícího hodnocení zprošťujícího výroku (z předcházejícího rozsudku) a doplnil vyjádření k důkazu podané jen odvolacím soudem. Čímž učinil svůj rozsudek ještě méně přezkoumatelným.
25. Odvolací soud pak zjištěné nedostatky nenapravil, když je toliko bagatelizoval a reagoval jen obecnou výtkou v odůvodnění svého rozsudku, což však představuje zásadní kontrast s přístupem k předchozím, zprošťujícím rozsudkům, na něž nesporně aplikoval mnohem přísnější standardy. Zatímco první, zprošťující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 usnesením zrušil a vrátil věc soudu nalézacímu k novému rozhodnutí, odsuzující rozsudek téhož soudu zrušil jen ve výroku o trestu a popsané vady pouze formálně vytkl, za současného konstatování, že nepředstavují dostatečný důvod pro zrušení celého rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně. Přičemž vady rozsudku nadále zůstaly stejné, jak je rozebráno výše.
26. Nejvyšší soud tak musí konstatovat, že Obvodní soud pro Prahu 1 v projednávané věci nezákonně, v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř., nehodnotil důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu. Čímž došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces. Přičemž Městský soud v Praze, jako soud odvolací, toto pochybení nenapravil.
27. Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů nemohl posoudit oprávněnost námitky obviněného podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve vztahu k namítanému zjevnému rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, jelikož hodnocení těchto rozhodných skutkových zjištění v rozsudku chybí.
28. Nejvyšší soud využil svého oprávnění a podle § 265l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána v jiném složení senátu. K postupu podle § 265l odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přistoupil, protože důvodně usoudil, že v původním složení senátu nelze věc spravedlivě projednat a rozhodnout. Byť se jedná o postup výjimečný, v tomto případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je nutné takto postupovat. Obvodní soud pro Prahu 1 v senátě 2 T složeném z předsedkyně senátu Mgr. Šárky Šantorové a přísedících Romany Šedivé a Vlastimila Jirsáka ve věci rozhodoval již třikrát, ve všech třech případech, a to i přes opakované výtky odvolacího soudu, bylo shledáno pochybení v hodnocení důkazů podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. V posledním případě pak předmětný senát Obvodního soudu pro Prahu 1 zcela rezignoval na své povinnosti, když své rozhodnutí vůbec neodůvodnil podle svého vnitřního přesvědčení, a pouze alibisticky překopíroval do odůvodnění to, jak se k důkazům vyjádřil odvolací soud. Takto v trestním řízení postupovat nelze. Nejvyšší soud tedy má důvodné pochybnosti, zda senát 2 T je schopen s odstupem, nestraně a spravedlivě na základě vlastního hodnocení důkazu projednávanou věc objektivně posoudit. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud přistoupil k jinak mimořádnému opatření a nařídil, aby věc byla projednána v jiném složení senátu Obvodního soudu pro Prahu 1.
V. Závěr
29. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 jako součást řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 4. 2025
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu