7 Tdo 232/2022

7 Tdo 232/2022-1810

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 3. 2022 ve věci dovolání obviněných S. F., nar. XY v obci XY, Ukrajina, státní příslušnost Maďarsko, trvale bytem XY, a A. K., nar. XY v obci XY, Ukrajina, státní příslušnost Maďarsko, trvale bytem XY, podaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 7 To 51/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 13/2016, takto:

Podle § 23 odst. 1 tr. ř. se řízení o dovolání obviněného A. K. vylučuje ze společného řízení.

Ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 232/2022 má Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodnout o dovoláních obviněných S. F. a A. K., podaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 7 To 51/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 13/2016.

Podle § 23 odst. 1 tr. ř. k urychlení řízení nebo z jiných důležitých důvodů lze řízení o některém z trestných činů nebo proti některému z obviněných vyloučit ze společného řízení.

V předmětné trestní věci nelze v současné době rozhodnout o dovolání, které podal obviněný A. K., neboť mu nebylo dosud řádně doručeno rozhodnutí soudu druhého stupně, po obviněném je pátráno, byl na něho vydán Mezinárodní zatýkací rozkaz a je třeba vyčkat jeho realizace. Naproti tomu o dovolání obviněného S. F., je možné rozhodnout. Hledisko ekonomie a rychlosti řízení odůvodňuje podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučení věci obviněného A. K. ze společného řízení. Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podle § 23 odst. 1 tr. ř. řízení o dovolání obviněného A. K. vylučuje z nyní vedeného společného řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 3. 2022

JUDr. Radek Doležel předseda senátu

5. Nelze pochybovat, že poškozené byla způsobena újma na zdraví, tu však nezpůsobili obvinění. Pokud je soudy uznaly vinnými, neopíraly se o všechny relevantní a provedené důkazy. Opíraly se hlavně a pouze o výslech korunního svědka V. B. Na základě prokázaných skutečností však soudy měly konstatovat, že nebyla naplněna skutková podstata trestných činů a že dotčený skutek nespáchali obvinění. Měly zohlednit všechny provedené důkazy, a nikoliv jen jejich část, nikoli vybírat jen svědčící proti obviněnému, resp. obviněným. Soud prvního stupně také nejprve oba obviněné zprostil obžaloby, ovšem vrchní soud zprošťující rozsudek zrušil a dal nalézacím soudu jasně najevo, jak má hodnotit výslech svědka V. B. Krajský soud se následně přestal řídit svým vnitřním přesvědčením a začal postupovat v souladu s pokynem vrchního soudu. Došlo tak k prolomení nestrannosti soudu prvního stupně.

6. Pokud byl učiněn závěr o vině obviněných na základě výpovědi svědka V. B., měly se soudy v prvé řadě zabývat otázkou jeho věrohodnosti, což však neučinily, popřípadě věrohodnost svědka měla být zkoumána znalcem z oboru soudního lékařství (psychiatrie). Poukázal na to že, svědek V. B. se zajímal o poškozenou jako o ženu a líbila se mu, byl před útokem v jejím bytě a hovořil s ní, následně přišel do bytu obviněných bledý, třásl se a byl neklidný (toto chování přetrvávalo i několik týdnů), po svém výslechu odjel před policejním orgánem na Ukrajinu, dalšímu trestnímu řízení se vyhýbal, nespolupracoval s orgány činnými v trestním řízení (nedošlo tak ani k sejmutí otisků jeho prstů), nepřebíral korespondenci, nepřijímal telefonní hovory a prohlašoval, že si zajistí tzv. papíry na hlavu. V mezidobí navíc obhajoba zjistila, že V. B. studoval na Právnické fakultě Užgorodské univerzity, k čemuž nyní zajišťuje potvrzení. Soudy obou stupňů pohlížely na svědka jako na prostého a jednoduchého Ukrajince, ač byl ve věci velmi dobře zorientovaný, vyznal se v právních otázkách i v chování na místě činu.

7. Ve vztahu k výpovědi svědka V. L. měly soudy přihlížet ke skutečnosti, že je švagrem V. B. Bylo také zásadní, že V. B. před výslechy svědků se všemi několikrát mluvil a celou věc s nimi probíral, k čemuž nebylo přihlíženo. Celá společnost nacházející se na místě činu byla notně ovlivněna alkoholem a ve výpovědích svědků lze proto těžko hledat logiku. Opilí byli rovněž obvinění, jejich pomoc poškozené byla pomocí opilců. Pokud odvolací soud zdůraznil, že obvinění měli tzv. zametat stopy, nebylo k tomuto nic dalšího zjištěno, než že poškozenou oblékli do županu a dali ji do postele, střepy zameteny nebyly. Zdůraznil, že si v průběhu večera telefonoval se svou krásnou přítelkyní a neměl žádný důvod, aby se dožadoval soulože s poškozenou.

8. Ve výpovědi svědka V. B. byla řada nesrovnalostí a nelogičností. S poškozenou měl flirtovat S. Č., což bylo posléze vyloučeno. V. B. nebyl schopen řádně vysvětlit, kde všude se v dotčené době vyskytoval, nebyl schopen ustanovit z obviněných osobu, která měla udeřit poškozenou lahví (nejdříve to měl být A. K. a posléze S. F.), obviněný A. K. měl bez rukavic (žádná DNA obviněných nebyla na koštěti nalezena) zametat byt poškozené, policejní orgán však na zemi našel nezametené střepy, nenašel se ani nůž, kterým se měla bránit poškozená a o kterém mluvil svědek V. B., to samé platí o rukavicích. Jmenovaný svědek měl pak oznámit ostatním svědkům, co se stalo, když byli v kuchyni, tam ale všichni nebyli, protože část z nich už spala, rozporuplné rovněž bylo, jak se V. B. dostal ke klíčům od auta, není dále pravda, že zamknul dům, aby neodešli oba obvinění, neboť policejní orgán tam vešel odemčenými dveřmi. Svědek měl bránit poškozenou před útokem obviněných, viděl následky útoku, přesto však po dokonání útoku neposkytl pomoc a nezavolal záchranku, nechal ji ležet nahou na zemi (domníval se, že je zabitá) a šel, značně rozrušený, oznámit vše spolubydlícím s varováním, že mají utéct. Zajímavé bylo podle obviněného konstatování Vrchního soudu v Praze, že svědek V. B. měl říkat „zabil, zabili“ a ne „zabil jsem“, k čemuž zdůraznil, že svědek nemluvil česky a v ruštině nebo v ukrajinštině chybí „jsem“. Oba obvinění přitom byli předmětný večer klidní, dokonce se smáli, neměli žádný důvod z místa utíkat. Soudy pak odlišně hodnotily rozpory ve výpovědi svědka V. B. a jinak ve výpovědi obviněných, kteří přitom po celé řízení souladně tvrdili, že žádný trestný čin nespáchali. Oba obvinění byli znalecky zkoumáni, kdežto korunní svědek znalecky zkoumán nebyl, přestože se po celou dobu choval divně. Svědkovi V. B. stačilo jen oznámit trestnou činnost, vyčkat na policii a spolupracovat a nebyl z hlediska soudů obou stupňů podezřelým.

9. Obviněný uzavřel, že v jeho případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces, přičemž toto extrémní porušení procesních práv se promítlo v nesprávné hmotněprávní kvalifikaci. Soudy se řádně nezabývaly souhrnem všech zjištěných a prokázaných skutečností a okolností, ale jen jejich částí, nevyvracely skutečnosti a okolnosti namítané obhajobou, Krajský soud v Hradci Králové nebyl nestranný, ale řídil se názorem Vrchního soudu v Praze. Zjištěné a dokázané skutečnosti jsou v extrémním nesouladu. Nalézací soud měl aplikovat zásadu in dubio pro reo.

10. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a sám rozhodl ve věci tak, že se obviněný v celém rozsahu zprošťuje obžaloby. Zároveň učinil podnět, aby předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody.

11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že vzhledem k obsahovému vymezení uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 obviněný nevznesl jedinou hmotněprávní námitku, která by měla svědčit o nesprávnosti právního posouzení skutku, jímž byl ve spolupachatelství uznán vinným. Základem dovolání bylo tvrzení nesprávnosti skutkových zjištění soudů v otázce pachatelství, přičemž uvedená vada měla mít původ ve vadném hodnocení důkazů ze strany soudů, v tzv. extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními na základě nich učiněnými. V posuzované trestní věci však k závěru o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nelze dospět. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, neboť svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Na základě provedených důkazů pečlivě hodnotily důkazní situaci, která byla poznamenána mnoha specifiky, zejména pak amnézií samotné poškozené, která k samotnému skutku nemohla uvést žádné skutečnosti, pečlivě přistupovaly k hodnocení výpovědi jediného přímého svědka V. B. a svědků dalších. Vina obviněného byla postavena na důkazech, které na sebe spolehlivě navazují a tvoří ve svém souhrnu ucelený řetězec, jenž nenabízí jiné logické vysvětlení, než že to byli právě obvinění, kdo popsaným způsobem z důvodu sexuálního motivu napadli poškozenou. Státní zástupkyně ve věci neshledala ani existenci tzv. opomenutých důkazů a zdůraznila, že krajský soud se v odstavci 44. odůvodnění svého rozhodnutí zabýval návrhy na doplnění dokazování obviněných (znaleckým posudkem na komunikaci Viber mezi obviněným S. F. a svědkyní A. B. a znaleckým posudkem stran věrohodnosti svědka V. B.). Tyto důkazy byly zamítnuty pro nadbytečnost, což soud ve svém rozsudku vysvětlil.

12. Pokud jde o výhradu obviněného o zaujatosti odvolacího soudu vůči způsobu, jakým důkazy hodnotil soud prvního stupně, státní zástupkyně uvedla, že v posuzované trestní věci odvolací soud zrušil jeho v pořadí první zprošťující rozsudek z toho důvodu, že pochybnosti krajského soudu ohledně pachatelství obviněných postrádaly důvodnost. Ve svém rozhodnutí odvolací soud nezavázal soud prvního stupně, jak má ve věci rozhodnout, neboť mu uložil, aby dokazování doplnil a vyložil při tom, že dosavadní hodnocení důkazů nesplnilo požadavky ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., a přisvědčil tak odvolacím námitkám státního zástupce. Odvolací soud mu však neuložil, jak má hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům má po takovém hodnocení důkazů dospět. V daném ohledu proto není možné zaznamenat porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

13. V posuzované trestní věci nedošlo rovněž k žádné libovůli při hodnocení důkazů a ani jiným způsobem k porušení pravidel spravedlivého procesu. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

14. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání obviněného nebylo využito.

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného S. F. je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

16. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 bylo možno dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod je od 1. 1. 2022 obsažen v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku. Zároveň je s účinností od 1. 1. 2022 v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uveden nový důvod dovolání, který se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů. V době svého rozhodování tudíž musel Nejvyšší soud i k tomuto novému dovolacímu důvodu přihlížet.

17. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto ustanovení reflektuje dlouhodobě ustálenou praxi Nejvyššího soudu (opírající se o judikaturu Ústavního soudu), podle níž bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů.

Bylo to v případech, kdy zásah Nejvyššího soudu odůvodňoval zjevný (extrémní) rozpor (nesoulad) mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů. V takových případech byl a je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4 a čl. 90 Ústavy). Podle judikatury Ústavního soudu mohly nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces.

Šlo jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvořily případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovalo obsah provedeného dokazování, docházelo k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

Z logiky věci plyne, že i tyto judikaturou vymezené vady se musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu. Této judikatuře tedy v zásadě odpovídá obsah nového dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.

18. Dále Nejvyšší soud k dovolání obviněného S. F. uvádí, že je postavil na obdobných námitkách jako svoji dřívější obhajobu i svůj řádný opravný prostředek – odvolání, námitkami se tedy zabývaly a vypořádaly se s nimi oba soudy činné dříve ve věci. Podstatou dovolání tak bylo tvrzení, že se trestného činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, jeho vina nebyla prokázána, jakož i nebyla prokázána žádná ze stránek či znaků skutkové podstaty těchto trestných činů. Brojil proti věrohodnosti výpovědi svědka V. B., jediného přímého svědka útoku, kterou považoval za rozporuplnou a nelogickou. V tomto směru namítl i neúplnost provedeného dokazování, neboť nebyl na osobu jmenovaného svědka vypracován znalecký posudek ohledně jeho věrohodnosti, tedy dokazování zůstalo neúplné. Napadl i způsob hodnocení důkazů soudy, soudy tak činily nesprávně, resp. pro své závěry vybíraly pouze ty části důkazů (zejména výpovědí svědků), které svědčily v jeho neprospěch. Obviněný ve věci shledával existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními na základě nich učiněnými. Současně došlo k porušení procesních pravidel, neboť Vrchní soud v Praze zasáhl do nezávislosti soudu prvního stupně, když ve zrušujícím usnesení prvního zprošťujícího rozsudku dal nalézacímu soudu jasně najevo, jak má hodnotit výpověď svědka V. B. Měla být aplikována zásada in dubio pro reo a on měl být zproštěn obžaloby.

19. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný svými námitkami tvrdil zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, určujících pro naplnění znaků dovozených trestných činů, s obsahem provedených důkazů, a současně že k těmto rozhodným zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, tedy je bylo lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, resp. podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 při zohlednění výše popsaného rozšiřujícího výkladu, tudíž se jimi zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.

20. Především je nutné konstatovat, že mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Hradci Králové, s nimiž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, zjevně žádný, natož zjevný či extrémní rozpor není. Skutková zjištění soudů naopak mají v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. Základním usvědčujícím důkazem, pokud jde o trestné jednání obviněného S. F., byla svědecká výpověď svědka V. B. Soudy si přitom zjevně byly vědomy okolností případu (amnézie poškozené, která ke skutku nemohla uvést žádné skutečnosti, specifika cizojazyčné společnosti osob, kteří byli v dané době přítomni, navíc ovlivnění alkoholem) a vzhledem k tomu hodnotily výpověď svědka V.

B. velmi obezřetně. V podstatě všemi ve věci provedenými důkazy byla zjišťována věrohodnost tohoto svědka, který byl přímým svědkem skutku popsaného ve výroku o vině a podal usvědčující výpověď právě proti obviněným S. F. a A. K., když ostatní ve věci provedené důkazy mají charakter důkazů nepřímých. Soudy po zhodnocení všech ve věci provedených důkazů došly k přesvědčivému závěru, že usvědčující výpověď V. B. je věrohodná, přičemž pokud bylo možné ověřit dílčí tvrzení tohoto svědka jinými důkazy, ukázala se jejich pravdivost.

Vyhodnocením všech provedených důkazů samostatně i ve vzájemných souvislostech bylo možno sestavit časovou osu událostí týkající se daného dne a zejména zmapovat pohyb a jednání osob nacházejících se na předmětném místě.

21. Z výpovědi V. L., V. B., P. P. tak bylo možné konkrétně uzavřít, že to byl nejprve obviněný S. F., kdo se v průběhu večera vydal za poškozenou k jejímu bytu (poté, co odešla ze společného grilování a požívání alkoholu dne 30. 4. 2016) a koho poškozená odmítla a poslala pryč. Tento obviněný poté sešel ke dveřím domu a maďarsky (čemuž mohl rozumět pouze spoluobviněný A. K.) něco řekl, když poté již oba obvinění odcházeli k bytu poškozené. Svědek V. B. pak při cestě na toaletu zaregistroval oba obviněné u dveří do bytu poškozené, po cestě z toalety již byli oba obvinění v bytě, ze kterého se ozýval křik. Svědek

V. B. poté popsal násilné jednání obviněných vůči poškozené (včetně úderu lahví do hlavy poškozené obviněným A. K.), kterého byl svědkem a jehož následky vyplývají ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (odstavec 25. rozhodnutí soudu prvního stupně). Věrohodnost výpovědi svědka V. B. v tomto směru je podporována ve věci provedenými důkazy a odpovídá i vnímání času ze strany dalších svědků. Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství mohl útok na poškozenou trvat s ohledem na její zranění v řádu minut, svědek V.

B. hovořil o cca 15 minutách. Svědek V. L. hovořil o tom, že po odchodu obviněného A. K. (poté, co mu S. F. cosi řekl maďarsky a spolu odešli k bytu poškozené) uběhlo asi 15 až 20 minut, než přišel V. B. do bytu svědků a celý otřesený sděloval, že se stalo neštěstí. Svědek P. P. vypovídal o zhruba 10 minutách. Z výpovědí svědků (V. B., V. L., M. V., M. V., P. P., A. T.) vyplynulo, že v době, kdy svědek oznamoval ostatním, co právě viděl, se v bytě nenacházeli obvinění S. F. a A. K. Z časového hlediska je dále podstatná skutečnost, že obviněný S.

F., ačkoli se hájil tím, že po celou dobu komunikoval telefonicky se svou přítelkyní A. B., byl podle skutkových zjištění minimálně od 22:35 do 23:32 nekontaktní (viz odstavce 39. a 41. rozhodnutí soudu prvního stupně).

V. B. potom jednání oznámil policejnímu orgánu a policisty zavedl do bytu, kde se nacházela poškozená. Ti také vstoupili do komunikace s obviněnými, kteří, ač v řízení tvrdili, že poškozenou napadl někdo jiný a oni jí pomáhali, policistům tvrdili, že se v místě nic nestalo.

22. Na základě shora uvedeného a dalších skutečností vyplývajících z provedeného dokazování, které však Nejvyšší soud nebude již v podrobnostech uvádět, je zřejmé, že rozhodnutí obou soudů o vině obviněného S. F. se opírá o dokazování takového rozsahu, jenž soudům umožnil zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a jenž je dostatečným podkladem pro rozhodnutí o vině tohoto obviněného. Soudy náležitě provedly celou řadu navzájem se podporujících usvědčujících důkazů. Tyto důkazy (vyjma výpovědi svědka V. B.) sice mají charakter důkazů nepřímých, jedná se však převážně o důkazy dostatečné síly a přesvědčivosti. Nejvyšší soud zároveň po přezkoumání spisového materiálu nezjistil nic, co by odůvodňovalo tvrzení obviněného, že by důkazy byly nepřípustně selektovány, resp. účelově vykládány toliko v neprospěch obviněného, jak se obviněný snaží namítat. Výpověď svědka V. B. byla zcela oprávněně shledána věrohodnou, neboť svědek shodně vypovídal v přípravném řízení, jakož i po doplnění dokazování při výslechu u hlavního líčení prostřednictvím videokonference, a jeho výpověď nestojí osamoceně, nýbrž je podporována dalšími důkazy ve věci provedenými. Stran námitky obviněného, podle níž svědek V. B. vystudoval právnickou fakultu, o čemž se snaží obhajoba získat potvrzení, které hodlá zaslat soudu, je nutno uvést, že nové důkazy, které soudy v původním řízení neměly k dispozici, jsou v řízení o dovolání bez významu, mohou být důvodem obnovy řízení při splnění podmínek uvedených v ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř. Nepodstatnými jsou potom tvrzení obviněného, podle nichž nebyl posléze na místě činu nalezen nůž, kterým se podle svědka měla poškozená bránit, nebo že tam byly střepy.

23. Pokud jde v této souvislosti o námitku obviněného S. F., že nebyl proveden znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie na věrohodnost svědka V. B., Nejvyšší soud uvádí, že rozhodně se nejedná o tzv. opomenutý důkaz, jak se domnívá obviněný, neboť je zřejmé, že soud prvního stupně se tímto návrhem na doplnění dokazování náležitě zabýval a v odstavci 44. svého rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnil, proč pro nadbytečnost nepřistoupil na toto obhajobou navrhované doplnění dokazování. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další).

24. Je namístě i zdůraznit, že ani po 1. 1. 2022, kdy nabyla účinnosti novela trestního řádu (zákonem č. 220/2021 Sb.), která zavedla výše zmíněný nový dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se Nejvyšší soud jako soud dovolací nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“, což se projevuje mimo jiné i tím, že na rozdíl od odvolání není možné podat dovolání z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého důvodu výslovně uvedeného v § 265b tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom konkrétní uplatněné námitky mají relevanci deklarovaného dovolacího důvodu pouze za předpokladu, že mu obsahově odpovídají. Uváží-li se povaha dovolacích důvodů, jak jsou v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. taxativně stanoveny, je zřejmé, že dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech uvedených ve zmíněné judikatuře ústavního soudu a v citovaném ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Z výše uvedeného je ovšem zřejmé, že o takový případ se v posuzované věci nejedná.

25. Nejvyšší soud tak, jak již bylo řečeno, ve věci neshledal opomenutý důkaz, ani žádný, natož zjevný či extrémní rozpor, který by případně mohl opodstatnit jeho zásah do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů. Logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy pak svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno.

26. Lze doplnit, že primárně procesní a skutkovou povahu dovolacích námitek obviněného potvrzuje i namítané porušení zásady in dubio pro reo. V tomto případě však její uplatnění nepřichází v úvahu, protože o jeho vině neexistují pochybnosti. V trestním řádu ani není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. Ve věci obviněného se nejedná o případ, kdy je stejně možná a pravděpodobná verze obžaloby, jako i verze obviněného, a dalšími důkazy není možné reálně objasnit, která z nich je věrohodnější. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit.

27. Nejvyšší soud nakonec nepřisvědčil ani argumentaci obviněného, podle které Vrchní soud v Praze svým kasačním rozhodnutím dal soudu prvního stupně jasně najevo, jak má hodnotit výpověď svědka V. B., čímž mělo dojít k prolomení nestrannosti soudu prvního stupně, neboť ten se začal řídit nikoli svým vnitřním přesvědčením, ale začal postupovat v souladu s pokynem odvolacího soudu.

28. Zde je především namístě uvést, že v uvedené věci Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 12. 2017, č. j. 6 T 13/2016-1016, podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obviněné S. F. a A. K. obžaloby. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 4. 2018, č. j. 2 To 22/2018-1054, z podnětu podaného odvolání rozhodl, že se podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušuje a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil krajskému soudu, aby v ní učinil rozhodnutí nové. Vrchní soud zaujal názor, že ze shromážděných důkazů vyplývá, že k napadení poškozené v jejím bytě skutečně došlo, konstatoval, že ve spise existují důkazy jednak přímé, a to výpověď svědka V. B., a jednak řada důkazů nepřímých. Odvolací soud pak především vyslovil přesvědčení, že důkazy nebyly hodnoceny ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., totiž že vnitřní přesvědčení soudu prvního stupně nebylo založeno na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Týkalo se to zejména výpovědi svědka V. B., který byl vyslechnut v přípravném řízení, ale nikoli u hlavního líčení, kam se nedostavil, z čehož byla v podstatě dovozena jeho nevěrohodnost. Uložil krajskému soudu, aby se znovu pokusil vyslechnout svědka V. B., a to buď osobně, resp. formou videokonference nebo pokud by se to nepodařilo, měl soud vzít v úvahu skutečnosti, které dříve do úvahy nevzal a nepřihlížel k nim, dále měl k tomu zohlednit výpovědi dalších svědků, případně měl doplnit dokazování bližším ozřejměním telekomunikace mezi obžalovaným S. F. a svědkyní A. B., zejména stran časových momentů daného večera.

29. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že soudní praxe nevylučuje, aby se odvolací soud mohl vyjadřovat k hodnocení důkazů nalézacím soudem, právě naopak. Odvolací soud může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy. Dostojí-li nicméně rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 109/11 či ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16). V nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4091/18, se kromě jiného uvádí, že úkolem vyšších soudních instancí je posoudit, zda nalézacím soudem provedené hodnocení důkazů obstojí v duchu právních zásad (zejména § 2 odst. 5 a 6 tr. ř.) a principů logického myšlení. Je však třeba pečlivě vážit, zda odvolací soud formuloval své pokyny tak, že nalézací soud se má vypořádat se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí jednotlivě i v jejich souhrnu a zda uvedl, které to jsou, anebo již vydal pokyn, jak mají být takové okolnosti, skutečnosti a důkazy vyhodnoceny (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2377/19).

30. V posuzované věci zrušil odvolací soud zprošťující rozsudek soudu prvního stupně proto, že pochybnosti krajského soudu ohledně pachatelství obviněných postrádaly důvodnost. Ve svém rozhodnutí nezavázal soud prvního stupně, jak má ve věci rozhodnout, nýbrž mu uložil, aby dokazování doplnil a postupoval důsledně podle § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí, a současně hodnotil důkazy v návaznosti na pečlivé uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Předmětný postup odvolací soud nařídil proto, aby bylo dosaženo takového hodnocení důkazů, při kterém se nalézací soud vypořádá se všemi skutečnostmi pro rozhodnutí významnými, provede požadované důkazy a jeho úvahy při hodnocení provedených důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. se budou řídit zásadami formální logiky, a to nikoliv proto, aby bylo za každou cenu dosaženo jiného rozhodnutí nalézacího soudu, shodného s míněním odvolacího soudu, jak tvrdil obviněný. Odvolací soud se ve svém zrušujícím rozhodnutí podrobně vyjádřil ke zjištěnému skutkovému stavu v jeho nesporné části i k jednotlivým sporným otázkám. Poukázal na některé podstatné skutečnosti a důkazy, k nimž nalézací soud ve svých rozhodnutích nepřihlédl. Důležité je, že odvolací soud samostatně nehodnotil důkazy bez jejich provedení a nečinil definitivní důkazní ani skutkové závěry. Je zřejmé, že podstatou rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zneužití tohoto institutu, tedy zejména ukládání pokynů k tomu, jak mají být konkrétní provedené důkazy hodnoceny či snaha o dosažení jiného rozhodnutí soudu prvního stupně.

31. Souhrnně řečeno, v procesním postupu, pokud jej bylo možné přezkoumat z podnětu dovolání obviněného s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ať již ve znění účinném do 31. 12. 2021 nebo po 1. 1. 2022) v dovolacím řízení, nebylo shledáno pochybení.

32. Pokud pak obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 a nyní podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je naplněn, pokud napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z jeho znění (i v kontextu s ostatními dovolacími důvody) vyplývá, že právním

posouzením skutku se rozumí jeho hmotněprávní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje obviněný v jiné verzi, kterou se snaží prosadit. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení jsou zásadně jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že námitky, které by bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 , resp. podle písm. h) téhož ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2022, obviněný nevznesl.

33. Obviněný pak uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. K tomu je namístě upřesnit, že v důsledku novely trestního řádu, provedené zákonem č. 220/2021 Sb., je s účinností od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v nezměněné podobě zařazen pod písm. m) téhož ustanovení. Obviněným byl uplatněn v tom smyslu, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, aniž byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí. Obviněný tento dovolací důvod tedy uplatnil v jeho první alternativě.

34. Zde je namístě připomenout, že citovaný důvod má alternativy dvě. První z nich je vymezena tak, že dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku mimo jiné proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Tato alternativa se vztahuje na případy, kdy odvolání jako řádný opravný prostředek proti rozsudku bylo zamítnuto nebo odmítnuto z procesních důvodů. Jde o případy, v nichž bylo odvolání zamítnuto podle § 253 odst. 1 tr. ř. proto, že bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět, a dále o případy, v nichž bylo odvolání odmítnuto podle § 253 odst. 3 tr. ř. proto, že nesplňuje náležitosti obsahu odvolání. Společným rysem uvedených rozhodnutí odvolacího soudu je to, že odvolací soud zamítl nebo odmítl odvolání bez toho, že by rozsudek meritorně přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř. V posuzované věci obviněného S. F. se ale o takovou situaci nejedná, protože o jeho odvolání nebylo rozhodnuto žádným ze zmíněných způsobů rozhodnutí odvolacího soudu. Obviněný tak nesprávně uplatnil tento dovolací důvod v jeho první alternativě, když v jeho případě bylo možné uplatnit ho toliko v alternativě druhé.

35. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je vymezena tak, že dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku mimo jiné proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tato alternativa se vztahuje na případy, v nichž bylo odvolání zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné po meritorním přezkoumání rozsudku podle § 254 odst. 1 tr. ř. V této alternativě je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatnitelný pouze ve spojení s jiným dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obviněný současně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, k jehož (ne)naplnění se již Nejvyšší soud vyjádřil výše.

36. Ani stran tvrzení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 tedy nebylo možné obviněnému přisvědčit.

37. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že námitky obviněného byly dílem podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nicméně je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

38. Pro úplnost Nejvyšší soud k podnětu obviněného na přerušení výkonu jeho trestu (směřovanému soudu prvního stupně) uvádí, že Nejvyšší soud rozhoduje o návrhu na odložení či přerušení výkonu podle § 265h odst. 3 tr. ř. pouze na návrh předsedy senátu soudu prvního stupně, nikoli bez takového návrhu, tedy ani z podnětu dovolatele. Předseda senátu soudu prvního stupně však žádný takový návrh neučinil, proto se tímto Nejvyšší soud dále nezabýval.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 4. 2022

JUDr. Radek Doležel předseda senátu