7 Tdo 235/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 18. března 2004 v neveřejném
zasedání o dovolání obviněného M. Č., která podali proti usnesení Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 3 To 575/2003, v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 11 T
117/2003, t a k t o :
Podle § 265j tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně a obviněného z a m í
t a j í .
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 26. 5. 2003, sp. zn. 11
T 117/2003, byl obviněný M. Č. uznán vinným trestným činem ohrožování mravní
výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím,
že v době od měsíce září 2002 do 18. 12. 2002, v době, kdy bydlel se svou
družkou R. M. v jejím bytě ve V. čp. 42, se opakovaně velmi nevhodně a nemravně
choval k jejím dětem A. M., D. M. a R. M. a později od října téhož roku i ke
svým vlastním dcerám žijícím v této domácnosti I. D. a K. D. a to tím
způsobem, že jim při řeči mazlením nebo při sledování televize sahal na prsa či
přirození, nevhodně s nimi hovořil a pokud jde o nezletilého D. prstem, který
si strkal do konečníku, mu přejížděl po tvářích. Za to byl podle § 217 odst. 1
tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, pro
jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s
ostrahou.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 3
To 575/2003, byla odvolání obviněného a státní zástupkyně Okresního státního
zastupitelství v Jindřichově Hradci, které bylo podáno v neprospěch
obviněného, zamítnuta podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný, a v jeho neprospěch také
nejvyšší státní zástupkyně, řádně a včas dovolání.
Obviněný podal dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že
skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu I. stupně nenaplňuje znaky skutkové
podstaty trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1
písm. b) tr. zák. Namítá, že soud I. stupně mu vytýká letmé dotyky oblečených
nezletilých dětí v oblasti prsou nebo genitálií, spojené s pronášením
hovorových názvů erotogenních míst a dále pak pohoršlivou praktiku vůči
nezletilému D. M. Jednání vůči tomuto poškozenému sice považuje za nevhodné,
urážlivé nebo ponižující, ale jeho podřazení pod skutkovou podstatu § 217 odst.
1 písm. b) tr. zák. je dle jeho názoru zcela nepřípadné. Ze skutku zjištěného
soudem pak nelze podle obviněného dovodit, že by se ve smyslu ustálené
judikatury (odkazuje na R 46/1968) jednalo o svádění k nemravnému životu, za
které je považováno úmyslné, nikoliv jednorázové počínání pachatele podobné
návodu, které je způsobilé ovlivňovat osobu mladší 18 let, aby vedla závadný
způsob života. Navrhl proto, aby bylo podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení
odvolacího soudu zrušeno a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázáno
věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání v neprospěch obviněného z důvodů
podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že jednak rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku a jednak bylo rozhodnuto o zamítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku, když v řízení mu předcházejícím
byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné
právní posouzení skutku spatřuje v tom, že děj popsaný ve výroku rozhodnutí
není možné považovat pouze za trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže
podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák., ale především i za trestný čin
pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák., a to konkrétně tak, že
obviněný osoby mladší 15 let jiným způsobem pohlavně zneužil a takový čin
spáchal na osobě svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti. Poukázala na
to, že objektem trestného činu podle § 242 tr. zák. je mravní a tělesný vývoj
dětí a jde o důslednou ochranu všech osob mladších než 15 let před jakýmikoli
útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost a nevyžaduje se při tom, aby došlo k
narušení osob, které byly zneužity. S ohledem na intenzivní opakované
zasahování do intimní sféry nezletilých dětí ve věku 6 – 11 let, které trvalo
po dobu tří měsíců a bylo poškozeným dětem nepříjemné, pak intenzitu jednání
obviněného jednoznačně považuje za takovou, že jeho jednání je třeba jako
trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 tr. zák. kvalifikovat. Ač
obviněný netrpí sexuální deviací, neexistuje jiné vysvětlení jeho opakovaného a
déle trvajícího jednání než, že se takovýmto způsobem sexuálně ukájel. Ohledně
naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání
podle § 242 odst. 2 tr. zák. pak uvádí, že obviněný jako druh matky dětí a
otec vlastních dětí je osobou jejíž dozoru byly tyto děti svěřeny, protože má
právo na ně dohlížet a dbát nad nimi. Současně také obviněný zneužíval
závislosti dětí tak, že jim své sexuální chování vnucoval při hře nebo
sledování televize, kdy měly děti odvedenou pozornost, tzn. jakoby mimoděk. Za
nepochybně velmi vysoký provažuje nejvyšší státní zástupkyně také stupeň
společenské nebezpečnosti jednání obviněného, a to jak s ohledem na objekt,
intenzitu a pohnutku jeho jednání, tak i hodnocení jeho osoby. Navrhla proto,
aby byla podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. byla věc přikázána okresnímu soudu k novému
projednání a rozhodnutí.
Obviněný ve vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně uvedl, že její
tvrzení o údajné sexuální motivaci jeho jednání je pouhou spekulací a neopírá
se o skutková zjištění. Argumenty o opakovanosti a intenzitě jeho jednání jsou
přitom z podhledu uvedené motivace bezvýznamné, stejně jako to, že dětem bylo
jeho jednání nepříjemné. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně proto považuje za
zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
napadeného rozhodnutí, jakož i předcházející řízení a zjistil, že obě podaná
dovolání nejsou důvodná.
Předně Nejvyšší soud nezjistil žádné pochybení v řízení předcházejícím
napadenému usnesení.
Trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 tr. ř. se
dopustí ten, kdo vydá, byť i z nedbalosti, osobu mladší než osmnáct let
nebezpečí zpustnutí tím, že a) umožní jí vést zahálčivý nebo nemravný život,
nebo b) svádí ji k zahálčivému nebo nemravnému životu.
Obviněný, který byl soudem I. stupně uznán vinným tímto trestným činem podle §
217 odst. 1 písm. b) tr. zák., namítá, že jeho jednání nenaplňuje znak této
skutkové podstaty „svádí k nemravnému životu“. Rozumí-li se nemravným životem
v trestně právní praxi život vedený v rozporu se zásadami morálky, např.
promiskuitní chování, propadnutí alkoholismu nebo drogové závislosti,
prostituce nebo jiné formy parazitního způsobu života a podobně, je obviněný
přesvědčen, že jeho jednání k ničemu takovému nesměřovalo. S tímto názorem
obviněného se ale dovolací soud neztotožnil. Morálka, neboli mravnost, je
historicky podmíněna a všeobecně uznávaná soustava norem chování lidí ve
společnosti. Některé z těchto norem jsou svým významem pro společnost natolik
důležité, že jejich dodržování se stalo předmětem zákonné ochrany, která našla
svůj výraz také v ustanoveních trestního zákona. Správné normy chování v
souladu se zásadami morálky občanské společnosti si každý jedinec osvojuje v
průběhu života a velký význam v tomto směru nabývá zejména výchova mladých
lidí, kteří by měli vyrůstat a žít v takovém výchovném prostředí, kde si zásady
morálního chování osvojí. Zájem na řádné výchově osob mladších osmnácti je tak
objektem trestného činu podle § 217 tr. zák.
Jak již bylo výše uvedeno, je v trestně právní praxi za nemravný považován
život, který je v rozporu se zásadami morálky. Jednal-li obviněný podle
zjištění soudu I. stupně tak, že v průběhu tří měsíců při řeči, mazlení nebo
při sledování televize pěti dětem ve věku od 6 do 11 let současně s nevhodným
slovním projevem sahal na prsa či přirození a vůči nezletilému D. používal i
uvedenou nechutnou praktiku, dospěly soudy k správnému závěru, že je tím sváděl
k nemravnému životu. Vzhledem k opakovanosti a delší době trvání tohoto
jednání obviněného je zřejmé, že v jeho důsledku hrozilo nebezpečí, že si
poškozené děti takovéto jednání osvojí jako běžnou normu chování a vytvoří se
tak u nich pod vlivem obviněného nežádoucí návyky a sklony, které jsou
jednoznačně nemravné. V žádném případě se přitom nejednalo jen o letmé dotyky,
jak obviněný namítá v dovolání a toto jeho tvrzení je v přímém rozporu se
skutkovými zjištěními soudu I. stupně. Rovněž tak je zcela nedůvodná námitka
obviněného, že skutek zjištěný soudem nesvědčí o svádění k nemravnému životu,
přičemž poukazuje na rozhodnutí publikované pod č. 46 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek – část trestní, roč. 1968, podle kterého se za takovéto
považuje úmyslné, nikoliv jednorázové počínání pachatele podobné návodu, které
je způsobilé ovlivňovat osobu mladší 18 let, aby vedla uvedený způsob života.
Uvedené rozhodnutí se totiž týká jednání pachatele, který pouze dvakrát
ohmatával svoji nevlastní dceru na prsou v době, kdy spala na gauči. Jak již
bylo výše uvedeno, jednání obviněného nebylo v žádném případě jednorázové.
Obviněný si pak, jak již bylo konstatováno soudem I. stupně, velmi dobře
uvědomuje, že dané jednání pro společnost normou chování není, je ale v souladu
s jeho normami a sám v něm závady neshledává. Obviněný tak s plným vědomím
zjevné rozpornosti jeho jednání s mravním životem jednal tak, že musel být
srozuměn s tím, že takto v poškozených dětech vytváří návyky, které zpravidla
vedou k nemravnému životu. Úmyslně se tak /§ 4 písm. b) tr. zák./ dopustil
jednání, které bylo způsobilé nepříznivě ovlivnit poškozené a sváděl je tím k
nemravnému životu. Na základě uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud, že
dovolání obviněného není důvodné.
K stejnému závěru pak dospěl Nejvyšší soud také ohledně dovolání nejvyšší
státní zástupkyně. I když v zásadě jednočinný souběh trestného činu ohrožování
mravní výchovy mládeže podle § 217 tr. zák. a trestného činu pohlavního
zneužívání podle § 242 tr. zák. není vyloučen, dospěl Nejvyšší soud k závěru,
že v daném případě jednání obviněného svojí povahou nenaplňuje znak „jiným
způsobem pohlavně zneužije“. Již ze skutečnosti, že ustanovení § 242 odst. 1
tr. zák. alternativně uvádí vedle znaku „vykoná soulož s osobou mladší než
patnáct let“, také znak „nebo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije“,
nelze učinit jiný závěr než ten, že zákon tyto dvě formy jednání staví na
roveň. I v případě jiného způsobu pohlavního zneužití musí proto jít o tak
intenzivní zásah do mravního a tělesného vývoje dětí, který je srovnatelný s
vykonáním soulože. Soudní praxe za jiný způsob pohlavního zneužití považuje
např. také orální pohlavní styk, a také i ohmatávání prsou nebo pohlavních
orgánů, které směřují k sexuálnímu vzrušení pachatele. Nemůže ale jít pouze o
jednorázové letmé dotyky přes oděv (viz Komentář k trestnímu zákonu, C. H.
Beck, str. 1220, 4. vydání). I když v daném případě nešlo jen o letmé
jednorázové dotyky jakoby mimoděk, ale o úmyslné sahání na prsa či přirození
poškozených dětí, jednalo se, byť opakovaně, o krátkodobé osahávání přes oděv,
které z hlediska intenzity (nešlo např. o déle trvající hlazení, apod.) nelze
srovnat s vykonání pohlavního styku, nebo např. s orálním pohlavním stykem nebo
líbáním přirození, jako jinými způsoby pohlavního zneužití, kde o směřování
jednání pachatele k jeho sexuálnímu vzrušení není pochyb. Odvolací soud v
tomto směru správně uvedl, že obviněný se daného jednání dopouštěl poměrně
demonstrativně před celou rodinou a doprovázel to vedle určitých vulgarizmů
případně i smíchem. Charakter daného jednání a okolnosti za kterých k němu
docházelo tak nesvědčí pro spolehlivý a nezvratný závěr, že jednání směřovalo k
sexuálnímu vzrušení obviněného. Soud přitom takovýto závěr nemůže postavit
pouze na úvaze, že pro jednání obviněného neexistuje jiné vysvětlení. Soudy
obou stupňů tak dospěly k správnému závěru, že k naplnění všech znaků skutkové
podstaty trestného činu podle § 242 odst. 1 tr. zák. jednáním obviněného
nedošlo.
Ve věci tak nebyl naplněn dovolateli uplatněný důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. a vzhledem k tomu ani podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř., jak byl uplatněn nejvyšší státní zástupkyní.
Na základě uvedených důvodů bylo o podaných dovoláních rozhodnuto tak, jak je
uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. c)
tr. ř. bylo ve věci rozhodnuto v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš