7 Tdo 238/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2006 o
dovolání obviněného J. N., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8.
2005, sp. zn. 61 To 294/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 4 T 44/2005 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. o d m í t á .
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 4 T 44/2005,
byl obviněný J. N. uznán vinným trestným činem křivého obvinění podle § 174
odst. 1 tr. zák.
Podle skutkových zjištění obvodního soudu se jej dopustil tím, že dne 7. 10.
2003 na PČR SKPV P., B., učinil trestní oznámení na svoji manželku B. N., že má
podezření, že jejich nezletilou dceru K. N., kterou vodí na noční procházky,
nabízí na sexuální služby, ač věděl, že to není pravda, čímž zapříčinil, že B.
N. byla zadržena a poté prověřována pro podezření z trestných činů pohlavního
zneužívání, kuplířství a ohrožování mravní výchovy mládeže.
Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon
byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
Odvolání obviněného Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 8. 2005, sp. zn.
61 To 294/2005, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti usnesení Městského soud v Praze podal obviněný prostřednictvím svého
obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění dovolání poukázal na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/1965, dopadající podle jeho názoru na
posuzovaný případ, podle kterého vyslovení pouhého podezření ze strany
obviněného, že se konkrétní osoba dopustila určitého trestného činu, nelze
považovat za vědomě lživé a tedy křivé obvinění. Obviněný vyjádřil přesvědčení,
že ze skutku popsaného ve výroku rozsudku obvodního soudu nelze dovodit jeho
úmysl způsobit trestní stíhání své ženy, nýbrž úmysl ochránit své děti.
V další části dovolání obviněný uvedl, že žádá aby Nejvyšší soud podle § 265r
odst. 7 tr. ř. doplnil dokazování potvrzením Pedagogicko-psychologické poradny
z P. (případně celým spisem č. j. 2058/4385, případně spisem OPD Praha 1) o
tom, že vážnou situaci v rodině týkající se mimo jiné též výchovy nezletilé
dcery K. dlouhodobě řešil a že podání trestního oznámení nebylo zlovolným
projevem vedeným úmyslem způsobit trestní stíhání manželky, nýbrž projevem
čirého zoufalství otce vedeného obavou o své děti za situace, kdy všechny
ostatní prostředky selhaly.
V petitu dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a přikázal
věc Městskému soudu v Praze k novém projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání do data konání neveřejného
zasedání Nejvyššího soudu podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně nevyjádřila.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné,
bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat
za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění
námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou
přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že v případě dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný
skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky
tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím
přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod tudíž
neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení
provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.
V posuzovaném případě obviněný uplatnil námitky, které shora uvedeným
požadavkům odpovídaly, když namítal, že zjištěný skutek podle jeho názoru
nevykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění
podle § 174 odst. 1 tr. zák., neboť z něj nelze dovozovat jeho úmysl přivodit
lživým obviněním trestní stíhání své manželky.
Nejvyšší soud však shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným a to z
následujících důvodů.
Otázkou, zda zjištěné jednání obviněného naplnilo skutkovou podstatu trestného
činu křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák., se podle zjištění
Nejvyššího soudu obvodní i městský soud důkladně zabývaly a dospěly při jejím
řešení ke správnému závěru.
Znaky trestného činu křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. naplnil
obviněný podle jejich závěru tím, že lživě obvinil jiného z trestného činu v
úmyslu přivodit jeho trestní stíhání.
S argumentací dovolatele možno vyslovit souhlas jen potud, že vyslovení
samotného podezření, že někdo spáchal trestný čin, ještě bez dalšího nenaplňuje
znaky skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr.
zák. (shodně č. 44/1965 Sb. rozh. trest.). Naplnění uvedené skutkové podstaty
totiž v první řadě vyžaduje, aby pachatel jiného lživě obvinil z trestného
činu. Závěr o tom, že pachatel tohoto trestného činu jiného „lživě obvinil“ je
podmíněn zjištěním, že úmyslně uvedl skutečnosti, o nichž věděl, že jsou
nepravdivé a současně způsobilé přivodit poškozenému trestní stíhání (k tomu
viz např. č. 63/1991 Sb. rozh. trest.).
Samo izolované vyslovení podezření, že někdo spáchal trestný čin, ještě křivým
obviněním není, stává se jím až tehdy, doplní-li je pachatel sdělením
skutkových okolností, které takové podezření podporují nebo vytvářejí, o nichž
však pachatel ví, že jsou nepravdivé.
Tyto skutkové okolnosti nemusí být přitom kompletně lživé. K naplnění lživého
obvinění může dojít i tak, že pachatel pravdivé skutečnosti záměrně částečně
zkreslí, nebo je doplní nepravdivými tvrzeními, případně zasadí pravdivé
skutečnosti do nepravdivého kontextu, aby jim dodal význam, který ve svém
výsledku vytváří dojem, že podezření je skutkově podložené.
Právě tak tomu bylo v posuzovaném případě. Obviněný použil jako základ křivého
obvinění poškozené B. N. pravdivé tvrzení, že spolu s dcerou K. N. odcházejí na
večerní vycházky. Úmyslně přitom ovšem zamlčel podstatnou skutečnost, že
důvodem těchto vycházek je venčení psa (o této skutečnosti se v trestním
oznámení, které učinil, ani náznakem nezmínil, přestože ji registroval). Zcela
záměrně nadsadil četnost těchto vycházek a hlavně posunul čas, kdy k nim
docházelo, do pozdních nočních hodin (k čemuž podle zjištění soudů došlo zcela
ojediněle, zatímco obviněný to v trestním oznámení popsal jako zcela pravidelný
jev). Aby dodal věrohodnost a váhu jím prezentovanému podezření, že B. N.
„prodává“ jejich dceru K. N. k provozování dětského sexu, nepravdivě tvrdil, že
se obě před těmito vycházkami sprchují, poškozená dceru na tyto vycházky
vystrojuje a líčí. Naznačené podezření mělo potvrdit další nepravdivé tvrzení
obviněného, podle něhož si poškozená z těchto vycházek přináší domů tisícové
částky, které několikanásobně převyšují její příjmy od obviněného a ze sociální
podpory. Tato tvrzení navíc obviněný v trestním oznámení uvedl obsáhlým popisem
skutečností, které měly nasvědčovat závěru, že jeho dcera již ve věku 12 let
měla pohlavní styk.
Soudy přitom opodstatněně dovodily, že obviněný si byl vědom toho, že zmíněné
skutečnosti, které měly podporovat jeho „podezření“, jsou nepravdivé. Takový
závěr učinily oprávněně nejen na podkladě toho, že tyto skutečnosti byly buď
zcela vyvráceny (např. gynekologickým vyšetřením nezletilé K. N.), resp. žádný
důkaz je nepotvrdil, ale správně i se zřetelem k tomu, že pokud by obviněný
skutečně jím tvrzené skutečnosti zjistil, nepochybně by při dominantní úloze,
kterou ve své rodině podle všech provedených důkazů hrál, takovou situaci ihned
razantně řešil a nečekal by pasivně až do doby, kdy poškozená s dcerou opustí
společnou domácnost. Právě z načasování oznámení obviněného, závažnosti jím
tvrzených nepravdivých skutečností a konec konců i z jím výslovně vyřčeného
„podezření“ z velmi závažného jednání poškozené soudy opodstatněně dovodily
jeho úmysl přivodit jí takto trestní stíhání.
Obvodní soud svůj skutkový závěr o vině obviněného vyjádřil ve výroku rozsudku
velmi stručně, když se omezil na konstatování samotné podstaty jednání
obviněného zakládající trestný čin křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr.
zák. Nejvyšší soud by považoval za vhodné doplnit uvedené stěžejní konstatování
o okolnosti zmíněné shora Nejvyšším soudem a rozvedené v odůvodnění rozsudku
obvodního soudu a odůvodnění usnesení městského soudu, což by výroku přidalo na
přesvědčivosti. Na druhé straně podle závěru Nejvyššího soudu absence
detailnějšího popisu okolností nepravdivě uváděných obviněným nevede ke vzniku
pochybností o správnosti a zákonnosti rozsudku obvodního soudu a usnesení
městského soudu, jakož i jejich závěru o vině obviněného trestným činem křivého
obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák., který v posuzované věci shodně učinily.
IV.
Z těchto důvodů proto Nejvyšší soud shledal dovolání podané obviněným J. N.
zjevně neopodstatněným a jako takové je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. Za splnění podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak
učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr