7 Tdo 248/2024-269
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 4. 2024 o dovolání obviněného R. P., podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 4 To 347/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 97/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 8. 2023, č. j. 5 T 97/2023-187, byl obviněný R. P. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání padesáti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 11. 2023, č. j. 4 To 347/2023-238, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání padesáti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudů dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 9. 12. 2022 v době od 18:20 do 18:24 hod. v Ústí nad Labem, městské části XY, ulice XY, ve zde situovaném parku, přiléhajícímu k silnici č. XY, přistoupil zezadu k poškozenému J. M., který šel tou dobou ve směru od zastávky MHD XY do místa svého bydliště v ulici XY, v Ústí nad Labem, rukou ho otočil čelem k sobě a požádal o peníze na pivo, poškozený mu však žádné peníze nevydal, načež mu obviněný nejdříve začal rukama prohledávat zvenčí bundu a posléze mu ze zadní kapsy kalhot vytáhl šest vsazených ticketů ze sázkové společnosti Fortuna v celkově vsazené hodnotě 200 Kč, poté odešel, ale po chvíli se k poškozenému vrátil a opět po něm požadoval 200 Kč na pivo, kdy u toho začal na poškozeného křičet, že pokud mu tuto finanční hotovost nedá, tak ho zabije, poškozený mu však opět žádné peníze nevydal, načež jej obviněný chytil za bundu a začal prohledávat jeho oděv a následně poškozeného povalil na zem, kde ho kopl nohou do obličeje, přičemž se mu nadále snažil rozepnout bundu, kdy se chtěl takto dostat do jeho náprsní kapsy, což se mu nakonec nepodařilo, jelikož mu při tomto poškozený řekl, že již volal na policii, čehož se obviněný zalekl a z místa utekl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť „rozhodná zjištění soudu prvého stupně a odvolacího soudu, která jsou určující pro naplnění skutkových zjištění pro uznání viny, spočívají na nesprávném posouzení rozhodných zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího, která jsou určující pro naplnění znaku trestného činu“ (opraveny pouze zjevné chyby). Konkrétně nesouhlasil s hodnocením provedených důkazů, neboť z něj nelze dovodit nezbytnou jistotu o tom, že se dopustil jednání, které je předmětem tohoto řízení, jakož i s konstatováním, že v řízení nelze dovodit „extrémní nesouhlas provedených důkazů a závěrů soudu o jistotě“ jeho viny. Soudy se nevypořádaly s rozpornými tvrzeními poškozeného, který v hlavním líčení, které je podstatným těžištěm dokazování, výslovně s ohledem na opakované dotazy odmítl, že by byl napaden obviněným. Skutkový děj tak podle jeho přesvědčení nemá oporu v provedených důkazech. V tomto směru postrádal dostatečné odůvodnění hodnocení soudu svědecké výpovědi poškozeného. Soud prvého stupně velmi podrobně provedl výslech poškozeného s konfrontací s jeho předchozí výpovědí z přípravného řízení, přičemž poškozený i tyto rozdíly vysvětlil a odůvodnil. Další provedené důkazy podle jeho přesvědčení jednoznačně potvrzují jeho výpověď, účast na slavnosti i dobu, kdy byl s „nimi“ v kontaktu. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud vydal rozsudek, kterým zrušuje rozsudek odvolacího soudu a tomuto přikázal znovu věc projednat a rozhodnout.
5. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích řízení a soudy se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly. Podle jejího přesvědčení ačkoli ve věci vypovídala řada svědků včetně poškozeného ve prospěch obviněného, nelze přehlédnout rozpory v jejich výpovědích, které specifikovala (situace v trolejbusu, důvod, proč šel druhý den poškozený se svědkem J. D. do bytu obviněného). Soudy dospěly k závěru, že právě tyto rozpory svědčí o zjevné nevěrohodnosti výpovědí učiněných v rámci hlavního líčení, jejichž smyslem nebylo nic jiného než pomoci obviněnému. Proto při hodnocení celého stavu této trestní věci vyšly z výpovědi poškozeného z přípravného řízení, během níž poškozený opakovaně označil obviněného za pachatele. Současně dospěly k závěru o minimálně psychickém nátlaku, který byl činěn ze strany příbuzných obviněného, přičemž i obviněný se mu za své jednání omluvil. Soudy zároveň dostatečným způsobem vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného. Současně měla za to, že pravidlo in dubio pro reo, které má procesní charakter a týká se jen otázek skutkových, nemůže být v nyní projednávané věci aplikováno. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
7. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
8. V tomto ohledu obviněný (byť je nutno podotknout, že tak činil na samé hranici srozumitelnosti a se značným množstvím gramatických chyb, ačkoli dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který předpokládá kvalifikované podání prostřednictvím obhájce) namítal existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry. Tento spatřoval především ve skutečnosti, že soudy vzaly za podklad závěru o jeho vině svědeckou výpověď poškozeného z přípravného řízení, ačkoli poškozený v hlavním líčení popřel, že by byl obviněným napaden. Další provedené důkazy pak mají rovněž jednoznačně potvrzovat výpověď obviněného.
9. Pakliže obviněný nesouhlasil s hodnocením provedených důkazů, a to i s odkazem na nedostatečné odůvodnění hodnocení soudu svědecké výpovědi poškozeného, je nutno uvést následující. Obecně lze konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Tato zjištění se opírají zejména o výpověď poškozeného J. M. z přípravného řízení, která koresponduje i s dalšími důkazy provedenými ve věci, jmenovitě kamerovým záznamem a listinnými důkazy, z nichž lze zmínit protokol o ohledání místa činu, záznam o telekomunikačním provozu, záznam Policie ČR, z něhož plyne, že poškozený kontaktoval linku 158 či úřední záznam ze dne 22. 12. 2022. Provedené důkazy pak tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání.
10. Nelze opomíjet, že klíčovým důkazem byla právě výpověď poškozeného učiněná v přípravném řízení, v níž poškozený opakovaně označil obviněného za pachatele. Poškozený přitom v rámci hlavního líčení svou výpověď diametrálně změnil stran osoby pachatele. Nicméně soudy obou stupňů logicky a strukturovaně vysvětlily, proč považovaly tento obrat v jeho výpovědi za vynucený v důsledku následného jednání obviněného a jeho příbuzných. Ve stručnosti lze uvést, že soudy bylo zdůvodněno, proč neuvěřily verzi dovolatele, jenž spáchání trestného činu popíral. Tato jeho výpověď byla sice podpořena výpověďmi svědků J. D., L. D., A. D., jakož i samotným poškozeným v průběhu hlavního líčení, nicméně v jednotlivých výpovědích byly shledány nesrovnalosti. Soudy uvedené rozpory podrobně vyhodnotily, přičemž dospěly k závěru o jejich zjevné nevěrohodnosti, kdy jejich smyslem nebylo nic jiného než pomoci obviněnému. Stran předestřených rozporů lze plně odkázat na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů (zejména odstavec 20. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavec 7. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dále bylo vysvětlení poškozeného stran změny jeho výpovědi shledáno jako účelové v návaznosti na minimálně psychický nátlak ze strany samotného obviněného i jeho příbuzných L. D. a J. D. Tento spočíval v návštěvě poškozeného v jeho bydlišti družkou obviněného a jejím bratrem, přičemž tato ho požádala, zda by nemohl trestní oznámení stáhnout. Poté se potkal poškozený v bytě obviněného s obviněným, tento se mu za své jednání omlouval a rovněž ho žádal o stažení trestního oznámení. V daných souvislostech nelze opomíjet opakované a soustavné volání na telefonní číslo poškozeného a zjišťování toho, jak to vypadá a kdy své trestní oznámení stáhne, kdy se v rozmezí 11 dní jednalo o desítky telefonních hovorů z mobilních telefonů ze strany obviněného a svědka J. D. Sám poškozený policejnímu orgánu sdělil, že osoba, která se mu neustále snažila během jeho výslechu na policii dovolat, byl pachatel. Vina dovolatele je tedy patrná i z chování obviněného a jeho příbuzných po spáchání trestného činu. Změna postoje obviněného, který byl konfrontován se svou výpovědí z přípravného řízení, tedy nebyla zcela v souladu se zásadou bezprostřednosti posouzena jako uspokojivá. Z provedených důkazů tak byl způsobem, který odpovídá zásadě volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., vyvozen závěr o vině obviněného.
11. Pokud tedy obviněný namítal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (což by bylo namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.), nelze mu přisvědčit. Zjištění učiněná soudy totiž z provedených důkazů vyplývají a nebylo možné shledat zjevný rozpor předpokládaný § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Veškeré své závěry potom soudy obou stupňů rozebraly a odůvodnily, v podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozsudků odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Neshledal-li pak v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, ve které nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o vině obviněného nevznikly.
V.Závěr
12. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že námitky obviněného byly sice podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud je nicméně shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného R. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 4. 2024
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu