7 Tdo 254/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2.
dubna 2003 o dovolání obviněného Mgr. P. P., proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 9 To 282/2002, v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 136/2001, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b), e) a f) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í
t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 25 T
136/2001, byl obviněný uznán vinným trestným činem ohrožování mravnosti podle §
205 odst. 1 tr. zákona, kterého se měl dopustit jednáním popsaným ve výroku pod
bodem I. tohoto rozsudku a trestným činem pomluvy podle § 206 odst. 1 tr.
zákona, kterého se měl dopustit tím, že dne 17. 10. 2000, ve veřejném
internetovém diskusním fóru O. ú. m. č. P., prostřednictvím e-mailové pošty
uvedl v souvislosti s vestavbou půdních bytů v domě č. 16, v H. u., že „…ing.
Ch. porušuje stavební zákon i zájmy státní památkové péče … ing. Ch. se
otevřeně chlubil, že stanovisko orgánů státní památkové péče obešel … ing. Ch.
hájí politiku své peněženky … stačí podplatit příslušného úředníka (ing.
Ch.?)“, ačkoliv se tato sdělení nezakládají na pravdě. Za své jednání byl podle
§ 206 odst. 1 tr. zákona, za použití § 35 odst. 1 tr. zákona, § 45 tr. zákona a
§ 45a odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací
ve výměře 200 hodin.
K odvolání obviněného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
1. 8. 2002, sp. zn. 9 To 282/2002, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2
tr. řádu ve výroku o vině trestným činem ohrožování mravnosti podle § 205 odst.
1 tr. zákona, a tím i ve výroku o trestu, shora uvedený rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 7 (soudu I. stupně), přičemž podle § 259 odst. 3 tr. zákona
znovu rozhodl tak, že obviněnému – při nezměněném výroku o vině trestným činem
pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zákona – uložil podle § 206 odst. 1 tr. zákona,
za použití § 45 odst. 1, 2 a § 45a odst. 1 tr. zákona trest obecně prospěšných
prací ve výměře 150 hodin. Podle § 226 písm. c) tr. řádu zprostil obviněného
obžaloby pro skutek ad. I), kvalifikovaný jako trestný čin ohrožování mravnosti
podle § 205 odst. 1 tr. zákona. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu (včetně rozsudku soudu I. stupně) podal
obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání směřující do výroku o vině
i trestu, které (na základě výzvy soudu k doplnění dovolání) opřel o důvody
uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), g) a k) tr. řádu (po novele zák. č.
265/2001 Sb.). V odůvodnění dovolání mimo jiné namítl, že skutek, který je mu
kladen za vinu není trestným činem, když napadenými rozsudky byla porušena
zásada „nullum crimen sine lege“ a rovněž porušena ustanovení čl. 6, 7, 10, 13,
14 a 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“),
a dále čl. 8, 9, 10, 11, 13, 17 a 19 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se
uvozuje Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Obviněný obecně
vyjádřil přesvědčení, že skutková podstata trestného činu pomluvy nebyla
naplněna, přičemž nebyl naplněn žádný ze znaků skutkové podstaty tohoto
trestného činu a výroky uvedené ve spisu nevybočují z mezí svobodného
vyjadřování názorů a kritiky zajištěných Úmluvou a Listinou. Podle obviněného
jsou v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů uvedeny pouze účelově vybrané
citace z příspěvku do internetového diskusního fóra, přičemž účastníci této
rozmluvy mohli případně spekulovat o možnostech zkorumpovat nějakého úředníka,
např. Ing. Ch., ovšem autor příspěvku zde nic nepraví o tom, že on sám tohoto
úředníka za zkorumpovaného považuje. Dále dovolatel vznesl námitky ohledně
porušení procesních předpisů; konkrétně - stejně jako již v řízení u odvolacího
soudu - uvedl, že ve věci rozhodoval samosoudce vyloučený ve smyslu § 30 tr.
řádu, když podjatost samosoudce JUDr. Š. je zřejmá z jeho postoje k věci a
dále, že Obvodní soud pro Prahu 7 porušil § 18 odst. 1 tr. řádu tím, že konal
řízení o trestném činu, který byl údajně spáchán v obvodu Obvodního soudu pro
Prahu 6. K otázce týkající se výroku o trestu se dovolatel vyslovil v tom
smyslu, že uložený trest (obecně prospěšných prací) je pro tento případ „krajně
nevhodný“, že s jeho uložením nesouhlasí a nevykoná jej, což prohlásil také v
řízení před soudy obou stupňů. Další námitky obviněného pak již směřují proti
skutkovým zjištěním, proti hodnocení důkazů a proti postupu soudu při
dokazování. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu dovoláním
napadené rozsudky, a podle § 265l odst. 1 tr. řádu věc přikázal soudu I. stupně
k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l
odst. 3 tr. řádu nařídil, že věc projedná a rozhodne jiný soudce než JUDr. Š.
nebo Mgr. H., případně, aby zvážil možnost věc přikázat k projednání a
rozhodnutí jinému soudu nebo jinému státnímu zástupci.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uvedené
dovolací námitky naplňují uplatněné důvody uvedené v citovaném ustanovení
zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem.
Protože žádný z těchto taxativně stanovených důvodů nemíří na pochybení ve
zjišťování skutkového stavu věci (zda určitá okolnost byla či nebyla prokázána,
zda byly provedeny, resp. správně zhodnoceny všechny důkazy, apod.), dovolací
soud se nezabýval námitkami tohoto druhu obsaženými v dovolání. Skutkový stav,
tak jak byl zjištěn v napadeném usnesení (včetně rozsudku soudu I. stupně) je v
dovolacím řízení nezpochybnitelný, dovolací soud jej nemůže měnit ani
přezkoumávat.
Pokud dovolatel uplatnil v podaném dovolání dovolací důvod vymezený v § 265b
odst. 1 písm. a) tr. řádu, je třeba uvést, že toto ustanovení lze aplikovat,
pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě
obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího
stupně. Prakticky se zde jedná o případy, v němž ve věci rozhodl v prvním
stupni okresní nebo jemu na roveň postavený soud (§ 12 odst. 4 tr. řádu),
přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle § 17
odst. 1 tr. řádu v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud.
Dovolacím důvodem není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní
příslušnosti soudu (§ 18 tr. řádu). Dovolatel prostřednictvím „doplňku k
dovolání“ ze dne 6. 2. 2003 sice formálně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. a) a k) tr. řádu, po stránce obsahové však konkrétně uplatňuje
pouze tu námitku, že „Obvodní soud pro Prahu 7 porušil ustanovení § 18 odst. 1
tr. řádu tím, že konal řízení o trestném činu, který byl údajně spáchán v
obvodu Obvodního soudu pro Prahu 6“, čímž nevznáší námitku vůči věcné
nepříslušnosti (ani, že soud nebyl náležitě obsazen), nýbrž námitku týkající se
příslušnosti místní, což je námitka, která se nekryje s dovolacím důvodem podle
§ 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu ani s jiným dovolacím důvodem. Je tedy zřejmé,
že nejsou splněny podmínky § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu a tento dovolací
důvod není ve věci dán. Dovolání proto bylo v tomto ohledu odmítnuto podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. řádu.
Totéž platí i pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) a k) tr. řádu
podřazené námitce dovolatele, že ve věci rozhodoval „vyloučený samosoudce“.
Tato námitka rovněž nenaplňuje žádný z dovolatelem uplatněných důvodů
dovolání. Z ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu upravujícího náležitosti
dovolání totiž vyplývá, že v dovolání musí být mj. uvedené „z jakých důvodů“
dovolatel napadá předmětné rozhodnutí, a to „s odkazem na zákonné ustanovení §
265b odst. 1 písm. a) až l) ...“ tr. řádu, o které se dovolání opírá. Tento
nedostatek dovolání byl důvodem vrácení věci dovolacím soudem bez meritorního
rozhodnutí soudu I. stupně s tím, aby byl obhájce obviněného vyzván postupem
podle § 265h odst. 1 tr. ř. k odstranění vad dovolání. Na základě výzvy soudu
pak obhájce obviněného v doplnění dovolání výslovně uplatnil pouze již zmíněné
důvody dovolání, ale žádný z těchto důvodů uvedená námitka nenaplňuje.
Dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto
ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího
soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy
navazuje na skutková zjištění soudu vyjádřená především ve skutkové větě výroku
o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění. Z
takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn
přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů; je povinen
vycházet z jejich skutkových zjištění, proto se ani nezabýval námitkami tohoto
druhu obsaženými v dovolání. Projednávanou věc v tomto směru přezkoumal pouze z
hlediska, zda daný skutkový stav byl správně právně kvalifikován jako trestný
čin pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zákona, jinými slovy, zda skutkové
okolnosti, tak jak byly soudem zjištěny, naplňují všechny znaky skutkové
podstaty daného trestného činu. Námitka obviněného, že skutek, který je mu
kladen za vinu, není trestným činem je přitom otázkou právního posouzení
skutku. Dovolací soud se jí proto zabýval.
Trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zákona se dopustí ten, kdo o
jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho
vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné
vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Sdělením nepravdivého údaje je
sdělení informace o jiném, která je v rozporu se skutečností, za předpokladu,
že taková zpráva je způsobilá značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů,
přičemž ke sdělení může dojít jakýmkoliv způsobem (např. písemně, ústně,
prostřednictvím veřejného sdělovacího prostředku apod.). Po subjektivní stránce
se vyžaduje úmysl, přičemž postačí úmysl eventuální, tzn. pouhé srozumění
pachatele s tím, že údaj, který o jiném sděluje je nepravdivý, a že tento údaj
je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu I. stupně se podává, že jako
trestný čin pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zákona bylo posouzeno jednání
obviněného, který o jiném sdělil nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou
měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání.
Jak již správně konstatovaly soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích, skutková
část výroku o vině obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny
zákonné znaky tohoto trestného činu, přičemž jednání obviněného popsané ve
skutkové části výroku o vině mohlo ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů a
poškodit ho v zaměstnání (ačkoliv k tomuto poškození nedošlo). Z obsahu
dovoláním napadeného rozsudku – a po porovnání námitek uvedených v dovolání s
námitkami uplatněnými v rámci odvolacího řízení – je dostatečně patrno, že
dovoláním napadené rozhodnutí netrpí vytýkanou vadou (tj., že skutek kladený
obviněnému za vinu není trestným činem, nýbrž svobodně projeveným názorem),
neboť odpovídající námitky a výhrady byly jednoznačně a bez pochybností
vyvráceny již v řízení odvolacím, když dovolací soud shledal právní závěry
soudu I. stupně jako správné a řádně vysvětlené. Je věcí obviněného, pokud
soudem zjištěný obsah jeho vyjádření v internetové diskusi považuje za
„svobodně vyjádřené názory a kritiku“. Lze mu přisvědčit pouze v tom směru, že
ne všechny údaje uvedené ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně pod
bodem II. jsou výroky, které jsou způsobilé sice ohrozit, ale ne „značnou
měrou“ vážnost dané osoby u spoluobčanů, zejména ji poškodit v zaměstnání.
Takovýmto nepravdivým údajem, který nevytváří prostor pro případné spekulace o
možnosti zkorumpovat nějakého úředníka (jak namítá obviněný v dovolání), je ale
nepochybně zejména údaj o tom, že „ing. Ch. hájí politiku své peněženky ...
stačí podplatit příslušného úředníka (ing. Ch.?).“ Ač tedy skutková zjištění
soudu obsahují zčásti i údaje, které nenaplňují znak „značnou měrou“ u
trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zákona, byl obviněný správně
uznán vinným tímto trestným činem. Projednání dovolání obviněného pouze za
účelem vypuštění některých méně závažných údajů ze skutkových zjištění by tak
zcela zřejmě nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má
být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Rovněž
dovolací soud se tak ztotožňuje s tím, že rozhodnutí soudu I. stupně ohledně
právní kvalifikace jednání obviněného podle § 206 odst. 1 tr. zákona je
správné, včetně řádného odůvodnění, na které plně odkazuje. Obviněný tak pouze
opakuje již dříve uplatněné argumenty, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně
a logicky vypořádaly. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného uplatněné z
důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f)
tr. řádu.
Dovolatel své dovolání opřel dále i o dovolací důvod uvedený v ustanovení §
265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, podle kterého, lze dovolání podat, jestliže v
rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá
ve dvou alternativách. První, že nebyl učiněn určitý výrok, kdy chybějícím je
takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože
podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout, a to popřípadě i z důvodu,
že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Za druhé, že určitý výrok sice
byl učiněn, ale není úplný (např. výrok o nepodmíněném trestu odnětí svobody
bude neúplný, jestliže soud nerozhodne o způsobu jeho výkonu podle § 39a tr.
zákona). V této souvislosti je třeba uvést, že pod tento dovolací důvod nespadá
absence či neúplnost odůvodnění, třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným,
pokud v něm žádný výrok nechybí ani není neúplný.
Z charakteru dovolatelem uplatněné argumentace lze jednoznačně dovodit, že jeho
námitky v žádném ohledu nesměřují vůči shora popsaným procesním vadám, tzn., že
v napadeném rozhodnutí chybí některý výrok nebo je neúplný, když obviněný v
rámci „doplňku k dovolání“ v souvislosti s tímto uplatněným dovolacím důvodem
odkazuje na tu část odůvodnění dovolání, v níž mimo jiné namítá, že „v
odůvodnění napadených rozsudků soudy nevysvětlily, proč se konečný trest tak
výrazně liší od trestu vydaného původním trestním příkazem co do druhu a
výměry“, přičemž ostatní připomínky ohledně souhlasu obviněného s trestem
obecně prospěšných prací se k uplatněnému důvodu dovolání vůbec nevztahují.
Jak již bylo shora konstatováno, tato výtka týkající se neúplnosti odůvodnění
rozhodnutí, nemůže naplňovat dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. k)
tr. řádu, aniž by byla splněna podmínka, že v rozhodnutí některý výrok chybí
nebo je neúplný. Lze tedy uzavřít, že obviněný v daném případě neuplatnil ve
skutečnosti materiálně důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu,
ale důvod jiný, který však v ustanovení § 265b tr. řádu uveden není, Nejvyšší
soud proto dovolání obviněného, podané z důvodu vymezeného v § 265b odst. 1
písm. k) tr. řádu, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného, aniž přezkoumal napadený rozsudek a
předcházející řízení podle § 265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek stanovených v §
265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš