7 Tdo 262/2025-379
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2025 o dovolání obviněného R. H. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. 55 To 396/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 17/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. 4 T 17/2023, byli obvinění R. H. spolu s obviněnou J. V. uznáni vinnými přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněný R. H. odsouzen podle § 196 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, jenž se týkal sbíhající se trestné činnosti. Současně bylo rozhodnuto o trestu u obviněné J. V. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (dále jen „VZP“) na náhradu škody a podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená AAAAA (pseudonym) odkázána s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Tento rozsudek následně napadli odvoláními oba obvinění a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci v neprospěch obviněných. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. 55 To 396/2024, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek u obou obviněných zrušil ve výrocích o trestech a podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak rozhodl tak, že obviněnému R. H. uložil shodný souhrnný trest jako soud prvního stupně, pouze za formální nápravy v označení rozhodnutí o sbíhající se trestné činnosti. Nově rozhodl o trestu také u obviněné J. V.; jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání státní zástupkyně potom krajský soud podle § 256 tr. ř. zamítl.
3. Obvinění se podle skutkové věty výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Liberci, zmíněného trestného činu dopustili tím, že dne 16. 6. 2021 v době od 12:55 hodin do 13:10 hodin v Liberci, v ulici XY, v tramvaji č. XY, ve směru z XY na XY, před mnoha svědky, bezdůvodně fyzicky napadli nezletilou AAAAA, kterou při vystupování z tramvaje J. V. nejdříve udeřila otevřenou dlaní do hlavy a poté jí uchopila za ruku a začala s ní cloumat ze strany na stranu, čemuž se poškozená snažila bránit. Následně se k jednání J. V. připojil R. H., který poškozenou chytil za týl krku, a taktéž s ní cloumal ze strany na stranu, přitom jí oba vulgárně nadávali, a nakonec ji některý z obviněných strčil směrem na tramvajové schody ven skrz dveře tramvaje, kde byla zachycena v nekontrolovatelném pádu svou spolužačkou N. Ch. Uvedeným jednáním bylo poškozené způsobeno drobné poranění, a to povrchové oděrky na levé straně krku a na přední straně dolní části pravého bérce.
II. Dovolání obviněného a vyjádření státního zástupce
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal obviněný R. H. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, a dále že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i na nesprávném hmotněprávním posouzení věci. Namítal, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že soudy účelově přihlížely pouze k důkazům svědčícím v jeho neprospěch a nepřihlížely k důkazům v jeho prospěch, přičemž zcela rezignovaly na aplikaci zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného.
5. Obviněný dále upozornil, že soud prvního stupně rozhodoval ve věci dvakrát, přičemž poprvé ho podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby s tím, že výpovědi svědků vykazovaly takové odlišnosti, že průběh incidentu ani to, jestli se do něj zapojil, se nepodařilo bez důvodných pochybností prokázat.
Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce odvolání, z jehož podnětu odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a uložil provést nové dokazování. V novém řízení nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti, naopak z výslechu svědků (i vzhledem k ještě delší prodlevě od spáchaného jednání) bylo možno dovodit jen další pochybnosti, přesto soud prvního stupně rozhodl zcela odlišně od zprošťujícího rozhodnutí, zjevně z důvodu určitého nátlaku na rozhodující soudkyni vyplývající ze zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu.
6. V další části dovolání podrobně rozebíral části výpovědí některých svědků a tvrdil jejich rozpornost. Pokud jde o výpověď AAAAA, shledal některá její tvrzení v rozporu s jinými důkazy a vyjádřením znalce MUDr. Tomáše Adámka, zejména stran rozsahu zranění. Výpověď obsahovala nejednoznačná vyjádření jako „asi ji drželi za ramena“, „nevím, který z obžalovaných mě vyhodil“, „je možné, že jsem ji bouchla, to si nepamatuju“. Pokud jde o posledně citované, jde podle obviněného o nestandardní chování, které mělo zásadní vliv na gradaci a vývoj situace. Výpověď svědkyně V. M. je nepřímým a nekonkrétním svědectvím osoby, která nebyla přímým sledovatelem průběhu děje, podobně svědkyně M. D. Svědek R. Ch. (dříve N. Ch.) si pamatuje nejvíc, přitom uvedl, že to byl on, kdo strhnul poškozenou z tramvaje. Soud však jeho výpověď ignoroval a vydal rozhodnutí, které je v rozporu s výpovědí tohoto svědka. Nevěrohodně působí výpověď svědka F. N., neboť z ní nelze dovodit, že by něco viděl.
7. Obviněný vyjádřil pochybnosti také o výroku o náhradě škody, protože jednak nebylo prokázáno žádné zdravotní poškození AAAAA, které by mohlo souviset se skutkovým dějem, a jednak nebylo jednoznačně prokázáno, že by se nějakého trestného jednání vůbec dopustil.
8. Stran výroku o trestu obviněný namítal, že v odsuzujícím výroku je pouze odkaz na ustanovení § 196 odst. 3 tr. zákoníku, tedy zanedbání povinné výživy, což ale nebylo předmětem tohoto trestního řízení, naopak zde není zmínka o spáchání přečinu výtržnictví.
9. V návaznosti na uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a také rozsudek soudu prvního stupně a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání, doplnění dokazování a rozhodnutí.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že totožné námitky obviněný uplatnil již v rámci řízení před soudem druhého stupně, který se těmito námitkami podrobně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí je vypořádal.
11. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Co se týče výpovědí svědků, s nimiž obviněný polemizoval (výpovědi AAAAA, V. M., M. D., F. N. a R. Ch.), soudy obou stupňů se jimi řádně zabývaly a zohlednily, že v popisu dílčích skutečností sice jsou mezi svědky určité rozdíly, což přičetly době, která uplynula od data skutku do data výslechu těchto svědků, místu, kde ke skutku došlo (tramvaj plná lidí) a věku nezletilých svědků. Státní zástupce se neztotožnil se způsobem, jakým obviněný ve svém dovolání interpretoval výpověď svědka R. Ch., pokud kladl důraz na tu část výpovědi, ve které svědek uvedl, že to byl on, kdo strhl poškozenou z tramvaje, když z ní sám vypadl. Soudy se celou výpovědí podrobně zabývaly, a to včetně obviněným zdůrazněné pasáže, vzaly však v potaz také další části, podle nichž k vypadnutí z tramvaje došlo ve stejném okamžiku, kdy poškozenou z tramvaje vystrčili. Skutečnost, že by svědek poškozenou z tramvaje strhl, vyloučila ve své výpovědi i sama poškozená AAAAA.
12. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadil státní zástupce námitku obviněného směřující proti výroku o náhradě škody způsobené poškozené VZP a námitku proti výroku o trestu, avšak považoval je za zjevně neopodstatněné. VZP jakožto zdravotní pojišťovna poškozené AAAAA doložila vyúčtování zdravotní péče, podle něhož dne 16. 6. 2021, tedy v den incidentu, bylo poškozené poskytnuto ošetření, v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Dále jako zjevně neopodstatněnou shledal státní zástupce také námitku, že soud druhého stupně ve výroku o trestu odkázal výhradně na § 196 odst. 3 tr. zákoníku, neboť obviněnému byl ukládán souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, a to jak za v této věci projednávaný přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, tak i za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který byl obviněný již dříve odsouzen, a to podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin nejpřísněji trestný.
13. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
14. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
16. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vztahuje se tak ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů, nicméně je naplněn jen v případech vad, týkajících se pro rozhodnutí rozhodných (tj. významných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to v první alternativě tehdy, pokud tato konkrétní skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení apod., a tedy se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů. V dalších alternativách může k naplnění tohoto dovolacího důvodu dojít, jestliže, jak bylo řečeno, jsou zmíněná rozhodná skutková zjištění založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých).
18. V návaznosti na to Nejvyšší soud dodává, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. Dokazování je totiž úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl. a rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod.
19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného vyplývá, že skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí při uplatnění tohoto dovolacího důvodu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
20. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a druhé alternativě a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., aniž by však ve svém dovolání blíže specifikoval, jaké ze svých námitek podřadil pod ten, který z uplatněných dovolacích důvodů.
21. Pokud jde nicméně o obsah dovolání, lze konstatovat, že těžiště námitek spočívalo ve zpochybnění skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě provedeného dokazování v novém hlavním líčení (po zrušení prvního ve věci vydaného zprošťujícího rozsudku), a to na základě údajně nesprávného hodnocení důkazů. Obviněný totiž svůj závěr o tom, že soudy dospěly k nesprávným závěrům, postavil na své verzi obhajoby, podle níž nebylo prokázáno, že to byl on, kdo jednal způsobem popsaným ve skutkové větě, rozebíral výpovědi svědků, zejména jejich dílčí pasáže, a sám hodnotil, jaké závěry z nich vyplývají (resp. nevyplývají). Takové námitky ovšem, jak je zřejmé z výše uvedených obecných výkladů, žádný uplatněný dovolací důvod nenaplňují, a to ani do jisté míry blízký důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Nejvyšší soud tak v zásadě jen nad rámec možného ve stručnosti uvádí, že skutková zjištění, ze kterých soudy nižších stupňů vycházely, nejsou v žádném, natož ve zjevném rozporu s těmito důkazy, ale právě zejména na zmíněné důkazy obsahově navazují. Výpověď poškozené AAAAA ve spojení s dalšími ve věci provedenými důkazy (zejména výpověďmi svědků V. M., R. Ch., M. D. a F. N., jakož i kamerovými záznamy a lékařskou zprávou k osobě poškozené) poskytly dostatečný podklad pro závěr, že obviněný předmětného dne (spolu s obviněnou J. V.) jednal tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí okresního soudu. Ačkoli oba soudy ve výpovědích svědků shledaly drobné rozpory (vzniknuvší z důvodu delší časové prodlevy od události, dále že se skutek odehrál v rychlém časovém sledu, v podstatě během několika okamžiků, v přeplněné tramvaji, každý ze svědků měl jinou možnost sledovat a vnímat skutkový děj, přičemž svou roli také hrál nízký věk nezletilých svědků ovlivněných nečekaným napadením jednoho z jejich spolužáků), přesto je v základních znacích popis incidentu u všech svědků shodný. Navíc obviněný se soustředil zejména na moment vystrčení poškozené z tramvaje, které bylo jen dílčí částí širšího výtržnického útoku obou obviněných, popsaného ve výpovědích, podkládajících jednoznačný závěr o tom, že právě oba obvinění společně iniciovali celý výtržnický konflikt a také jej společně gradovali. O vystrčení pak jednoznačně vypovídala poškozená AAAAA, jejíž výpověď nestojí osamoceně, ale je podporována zejména výpovědí svědků V. M. a R. Ch., který sice připustil, že při svém pádu z tramvaje strhl nějaké spolužáky s sebou, avšak současně potvrdil, že ve stejný okamžik byla poškozená obviněnými z tramvaje vystrčena tak, že spadla na chodníku na něj. Pokud obviněný u výpovědi tohoto svědka namítal, že vyznívá v jeho prospěch, je třeba konstatovat, že obviněný použil pouze část výpovědi svědka R. Ch., kterou zcela bez souvislosti s ostatními ve věci provedenými důkazy (tedy vytrženou z kontextu), ve svůj prospěch interpretoval.
23. Po zhodnocení všech ve věci provedených důkazů (přičemž je nerozhodné, že tak učinily poté, co nejprve soud prvního stupně obviněného zprostil obžaloby, pokud okresní soud v případě prvního svého rozhodnutí pochybil, neboť zejména nezohlednil všechny důkazy) soudy dospěly k přesvědčivému závěru o průběhu skutkového děje a také o zapojení obviněného do něj, tak jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině soudu prvního stupně.
24. Pokud obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která je dána, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, pak k tomuto dovolacímu důvodu nevznesl žádnou námitku, kterou by se Nejvyšší soud mohl zabývat.
25. Rovněž předložená námitka týkající se aplikace zásady in dubio pro reo je procesním tvrzením, které není pod žádný z uplatněných důvodů podřaditelné. Zmíněná zásada má vztah ke zjištění skutkového stavu věci, má procesní charakter a týká se otázek skutkových. Pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze však jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že skutkový děj není nepochybný ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení důkazů dalších. O tuto situaci však v dané věci nešlo, neboť soudy po řádně provedeném dokazování žádné pochybnosti o tom, zda a jak se odehrálo vytýkané jednání, neměly.
26. Jako námitku, kterou také nebylo možno podřadit pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů, shledal Nejvyšší soud argumentaci směřující proti výroku o náhradě škody, neboť ji obviněný postavil na tvrzení, že nebylo prokázáno, že by se žalovaného jednání vůči poškozené dopustil a že by poškozené bylo vůbec nějaké zdravotní poškození způsobeno, tedy opět na tvrzení, jímž polemizoval s provedenými důkazy a se způsobem jejich hodnocení soudy. Nejvyšší soud tak opět jen stručně shrnuje, že poškozená dne 16. 6. 2021, tedy v den incidentu, vyhledala lékařské ošetření z důvodu napadení v tramvaji dvěma osobami. Lékařské ošetření bylo provedeno, přičemž VZP jakožto zdravotní pojišťovna poškozené následně doložila vyúčtování uvedené zdravotní péče, poskytnuté v příčinné souvislosti s jednáním (mimo jiné) obviněného.
27. Je proto namístě uzavřít, že shora uvedené argumentaci nebylo možné přisvědčit, resp. nebyla vůbec podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
28. Obviněný ve svém dovolání brojil rovněž proti výroku o trestu s tím, že v odsuzujícím výroku odvolacího soudu je odkaz pouze na ustanovení § 196 odst. 3 tr. zákoníku, který nebyl předmětem tohoto trestního řízení. Ve výroku o trestu odvolacího soudu již není zmínka o spáchání přečinu výtržnictví.
29. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (který ovšem obviněný neuplatnil), a to jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který již obviněný uplatnil), je nicméně možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) – tedy tvrzení obviněného je pod naposled zmíněný dovolací důvod podřaditelné.
30. S předmětnou námitkou se však Nejvyšší soud neztotožnil. Obviněnému byl uložen souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, a to podle zásad uvedených v ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku, podle nichž soud v daném případě uloží trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný. U obviněného pak šlo o souběh trestných činů zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Zatímco za přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody ve výměře až na 2 léta, tak v případě přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku činí zákonná sazba trestu odnětí svobody 6 měsíců až 3 léta. Z uvedeného je zřejmé, že nejpřísněji trestným je v tomto případě přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku, proto Okresní soud v Liberci správně ukládal obviněnému trest podle tohoto ustanovení (§ 196 odst. 3 tr. zákoníku), aniž by ve výroku o trestu zmiňoval jinak zjištěný přečin výtržnictví.
31. Byť tudíž Nejvyšší soud shledal, že námitku obviněného proti výroku o trestu lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jde o námitku s ohledem na shora uvedené zjevně neopodstatněnou.
IV. Závěrečné shrnutí
32. Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitky obviněného R. H. se v převážné části míjejí s jakýmkoliv dovolacím důvodem podle § 265b tr. ř., v části jsou zjevně neopodstatněné. Proto jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 4. 2025
JUDr. Radek Doležel předseda senátu