USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. 4. 2023 o dovolání obviněného D. K., nar. XY ve XY, bytem XY, podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. 2 To 63/2022, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 2/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 5. 2022, č. j. 1 T 2/2022-356, byl obviněný D. K. uznán vinným zločinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. b), c), odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem nedokonaným, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen - podle § 210 odst. 6 tr. zákoníku, § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let a obviněnému bylo zároveň uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem, - podle § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu propadnutí majetku spočívajícímu v propadnutí 1) spoluvlastnického podílu ve výši jedné čtvrtiny k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, a to pozemku parc. č. st. XY (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba č. p. XY stojící na pozemku a označená jako rodinný dům, pozemku parc. č. st. XY (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. stojící na pozemku a označená jako jiná stavba, a pozemku parc. č. XY (zahrada), 2) nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, a to pozemku parc. č. st. XY (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba č. p. XY stojící na pozemku a označená jako objekt k bydlení, a pozemku parc. č. XY (ostatní plocha).
3. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody tak, že - podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit poškozeným Allianz pojišťovna, a. s., částku 1 491 850 Kč, Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, částku 1 139 432 Kč, Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, částku 4 944 461 Kč, a Uniqa pojišťovna, a. s., částku 611 869 Kč, a to společně a nerozdílně s ostatními obžalovanými, budou-li odsouzeni pro skutky pod body I, XXXI až XXXIX a XLII až LXVII obžaloby, a ostatními odsouzenými pro tyto skutky, a to co do dílčích částí škody tak, jak je uvedeno v jednotlivých bodech obžaloby, - podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, a Uniqa pojišťovna, a. s., se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Odvolání, která podali státní zástupce v neprospěch obviněného D. K. z důvodu neuložení trestu zákazu činnosti a obviněný D. K. proti výroku o uložení trestu propadnutí majetku a proti výroku o náhradě škody, byla rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2022, č. j. 2 To 63/2022-501, podle § 256 tr. ř. zamítnuta. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnuto také o odvoláních podaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2022, sp. zn. 1 T 1/2022, v trestní věci obviněného J. H., která souvisí s trestní věcí obviněného D. K.
5. Obviněný D. K. podal dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Napadl výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. S odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný namítl, že trest propadnutí majetku mu byl uložen jako nepřípustný druh trestu v rozporu s materiálními podmínkami, které podle zákona umožňují jeho uložení. Zdůraznil, že měl být brán zřetel na konkrétní způsob a míru jeho účasti na trestném činu a že měly být uváženy také jeho individuální majetkové a rodinné poměry a povinnosti. Uvedl, že jde o trest, který ve svých důsledcích zvýší jeho životní náklady a ztíží splnění jeho povinnosti k náhradě škody. Dodal, že majetkový prospěch z trestného činu mohl být postižen jiným vhodným způsobem, například peněžitým trestem. S odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl nesprávnost výroku o povinnosti k náhradě škody. Tento výrok označil za absolutně neurčitý. Uvedl, že z výroku, jímž mu byla uložena povinnost k náhradě škody v celkové výši 8 187 612 Kč, není patrno, jakou část této škody má on nahradit. Vytkl, že pokud mu byla povinnost k náhradě škody uložena společně a nerozdílně s jinými osobami, není z výroku patrno, o které osoby se jedná, ani to, proti kterým osobám by mohl uplatnit regres, pokud by celou škodu nahradil sám. Tyto námitky doplnil tím, že výrok o náhradě škody nebyl řádně odůvodněn podle § 125 odst. 1 tr. ř. Obviněný D. K. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření konstatovala zjevnou neopodstatněnost dovolání. Uvedla, že trest propadnutí majetku byl uložen v souladu se zákonnými podmínkami, včetně podmínek, které se vztahují k okolnostem spáchaného trestného činu a k osobním poměrům obviněného. Poukázala na to, že pokud byla ve výroku o náhradě škody zmíněna solidární povaha povinnosti obviněného k náhradě škody, nepředstavuje to žádnou vadu. Státní zástupkyně navrhla, aby dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
7. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné.
K výroku o trestu propadnutí majetku
8. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat mimo jiné tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
9. Tento dovolací důvod se týká nejen případu, kdy by soud uložil druh trestu, který není v trestním zákoně vůbec upraven, ale rovněž případu, že soud uloží takový druh trestu, který trestní zákon upravuje, avšak ve vztahu k tomuto druhu trestu stanoví nějaké zvláštní podmínky, které musí být splněny, aby mohl být daný druh trestu uložen, anebo stanoví nějaké zvláštní podmínky, při jejichž splnění nesmí být daný druh trestu uložen. Uvažovaný dovolací důvod pak spočívá v tom, že daný druh trestu byl uložen, přestože nebyly splněny zvláštní podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení, anebo byly splněny zvláštní podmínky vylučující jeho uložení.
10. Podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku soud může vzhledem k okolnostem spáchaného trestného činu a poměrům pachatele uložit trest propadnutí majetku, odsuzuje-li pachatele k výjimečnému trestu anebo odsuzuje-li jej za zvlášť závažný zločin, jímž pachatel pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch.
11. V posuzované věci byl obviněný odsouzen pro zločin pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. b), c), odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Tento trestný čin je podle § 14 odst. 3 tr. zákoníku zvlášť závažným zločinem.
12. Skutek, jímž obviněný spáchal uvedený trestný čin, spočíval podle výroku o vině v podstatě v tom, že se zištným úmyslem v součinnosti s dalšími obviněnými v letech 2013 – 2014 vystavoval nepravdivé lékařské zprávy o úrazech, jejich léčbě a následcích, přičemž na podkladě těchto lékařských zpráv byla od pojišťoven vylákána neoprávněná pojistná plnění v celkové výši 16 762 687 Kč a kromě toho došlo k neúspěšnému pokusu o vylákání dalších neoprávněných pojistných plnění v celkové výši 2 204 455 Kč (tj. úhrnem 18 967 142 Kč). Z povahy skutku je patrno, že obviněný pro sebe a pro jiného dokonanou částí trestného činu získal a nedokonanou částí trestného činu se snažil získat majetkový prospěch.
13. Okolnosti spáchaného trestného činu v souhrnu vykazují vysoký stupeň závažnosti. Nešlo o žádné nahodilé, příležitostné či ojedinělé vylákání pojistného plnění, nýbrž o soustavnou, delší dobu prováděnou, systematicky pojatou a důmyslně organizovanou pokračující činnost spočívající v množství dílčích útoků spáchaných ke škodě několika pojišťoven. Předmětem těchto útoků byly peněžní prostředky pojišťoven, které jako obchodní společnosti mají za cíl mimo jiné dosahovat zisku. Ten byl posuzovanou činností obviněného a jeho spolupachatelů významně zkracován.
Svědčí o tom výše škody způsobené dokonanou částí trestného činu (více než 16,7 milionů korun) a výše škody, k jejímuž způsobení směřovala nedokonaná část trestného činu (více než 2,2 miliony korun). Přitom obviněný se do činnosti organizované skupiny zapojil způsobem, jehož podstatou bylo vystavování fingovaných lékařských zpráv, na jejichž podkladě byly uplatňovány a uspokojovány neoprávněné nároky na pojistná plnění. Lékařské zprávy, které vystavoval obviněný, tak byly prostředkem, s jehož použitím byl zkracován majetek poškozených pojišťoven.
Podíl obviněného na činnosti celé organizované skupiny byl svým významem zásadní, nezastupitelný a z hlediska úspěšného provedení činu nenahraditelný. Vystavováním fingovaných lékařských zpráv se obviněný hrubě zpronevěřil etice lékařského povolání a vážně ohrozil důvěru založenou jinak na obecném přesvědčení, že lékařská vyjádření odpovídají skutečnosti. Dlouhodobost, systematičnost a četnost dílčích útoků, z nichž se skládal spáchaný trestný čin, svědčí o tom, že obviněný jednal s velkou dávkou rozhodnosti, což zároveň ukazuje na výraznou míru jeho zavinění.
Na druhé straně ve prospěch obviněného lze hodnotit to, že sám nebyl iniciátorem trestného činu a že co do svého vlastního prospěchu participoval na výtěžku z trestného činu jen zčásti. Posléze uvedenou okolnost ale není možné přeceňovat, protože celkový prospěch získaný trestným činem byl dělen mezi více obviněných jako spolupachatelů. Obviněnému lze přičíst (a výrazně bylo přičteno) k dobru, že k spáchanému trestnému činu projevil sebekritický vztah, který se promítl do jeho doznání a prohlášení viny, a také to, že v době před spácháním trestného činu i po jeho odhalení vedl řádný život.
Celkově však převažují okolnosti, které obviněnému velmi citelně přitěžují. Za tohoto stavu lze konstatovat, že pro uložení trestu propadnutí majetku byly splněny zákonné podmínky, pokud se vztahují k okolnostem spáchaného trestného činu.
14. Z poměrů obviněného je významné především to, že je vlastníkem majetku, který lze postihnout trestem propadnutí majetku, resp. jeho části, tedy nemovitostí uvedených ve výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Nemovitosti v XY obviněný pořídil za 1 800 000 Kč a podíl ve výši jedné čtvrtiny nemovitostí ve Vrchlabí nabyl jako dědictví po otci. Hodnota těchto nemovitostí evidentně nejenže nedosahuje výše škody způsobené trestným činem, ale ani se k ní neblíží. Rozhodně tu tedy není žádná zjevná disproporce mezi hodnotou majetku postiženého výrokem o trestu propadnutí majetku, resp. jeho části, na straně jedné a závažností spáchaného trestného činu vyjádřenou zejména výší způsobené škody na straně druhé. Obviněný je v produktivním věku s mnohaletou perspektivou zaměstnání, v němž pracuje jako lékař a dosahuje nadprůměrného výdělku. Disponuje úsporami, které udržuje na úrovni alespoň pěti měsíčních příjmů. Neuvedl žádnou zákonnou vyživovací povinnost. Podle námitek obviněného nemovitosti v XY slouží k jeho společnému bydlení s přítelkyní a její matkou, k chovu a záchraně týraných zvířat a tvoří také zázemí pro jeho dceru. Tyto okolnosti nemají co do jeho celkových poměrů takový význam, aby vzhledem k nim byl uložený trest propadnutí majetku nepřípustný. Jestliže v důsledku uložení tohoto trestu bude obviněný nucen hledat jiné bydlení a bude mít v této spojitosti zvýšené náklady, lze to konstatovat, ale není možné z toho vyvozovat nepřípustnost uloženého trestu. Nejvyšší soud nemíní předjímat či určovat, jakým způsobem má obviněný řešit otázku bydlení, ale musí poznamenat, že v úvahu přicházejí různé možnosti, tj. nejen pořízení jiného objektu do vlastnictví, ale např. též nájemní bydlení. Poměry obviněného jsou zásadním způsobem ovlivněny výší jeho povinnosti k náhradě škody způsobené trestným činem, avšak přesto nevylučují uložení trestu propadnutí majetku, resp. jeho části (§ 39 odst. 8 tr. zákoníku). Zdrojem postupné náhrady škody reálně mohou být příjmy, jichž obviněný dosahuje v zaměstnání. Trest propadnutí majetku, resp. jeho části, tedy nelze ani z hlediska poměrů obviněného pokládat za nepřípustný druh trestu.
15. V rámci úvah o přípustnosti trestu propadnutí majetku není možné pominout postavení obviněného v důsledku celého výroku o trestu. Za trestný čin ohrožený podle § 210 odst. 6 tr. zákoníku trestem odnětí svobody v rozpětí od pěti let do deseti let, který je ze zákona vždy nepodmíněný, byl obviněnému s použitím mimořádného zmírňovacího ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložen podmíněný trest odnětí svobody na tři roky se zkušební dobou stanovenou na pět let. Obviněnému tak byl uložen druh trestu, u něhož jasně převažuje výchovný účel a chybí bezprostřední represivní složka. Tu zajišťuje právě trest propadnutí majetku, resp. jeho části, přičemž tímto druhem trestu je zároveň v nezbytné míře plněn i generálně preventivní účel trestu, tj. výchovné působení na ostatní členy společnosti. Podmíněný trest odnětí svobody a trest propadnutí majetku, resp. jeho části, tedy představují vyvážený celek.
16. Nejvyšší soud pokládá za nutné dodat, že z pozice dovolacího soudu se výrokem o trestu propadnutí majetku zabýval z toho hlediska, zda tento trest byl uložen jako přípustný druh trestu, nikoli z hlediska jeho přiměřenosti. Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. totiž je nepřípustnost uloženého druhu trestu, nikoli jeho nepřiměřenost. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno k tomu, aby Nejvyšší soud korigoval pravomocný výrok o uložení trestu co do jeho přiměřenosti, ledaže by uložený trest byl v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že by tím byla porušena ústavní zásada proporcionality trestní represe jako jeden ze znaků demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a také ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu do pravomocného výroku o trestu z důvodu jeho nepřiměřenosti podklad v ustanovení čl. 4 Ústavy, podle něhož základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci, a v ustanovení čl. 90 Ústavy, podle něhož soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (tím spíše, jde-li o základní ústavně zaručená práva). V posuzované věci se o nic takového nejedná, neboť uložený trest propadnutí majetku, resp. jeho části, ve spojení s podmíněným trestem odnětí svobody nepředstavuje žádné vybočení z mezí proporcionality trestní represe jako ústavního principu ani porušení základního ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces.
17. Dovolání obviněného v části směřující proti výroku o uložení trestu propadnutí majetku je zjevně neopodstatněné.
K výroku o náhradě škody
18. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
19. Za „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, tj. jiné, než je právní posouzení skutku, je možno považovat i nesprávné rozhodnutí o náhradě škody, pokud je jím porušeno nějaké ustanovení hmotného práva, typicky některé z ustanovení občanského zákoníku, která upravují náhradu škody.
20. Obviněný D. K. v dovolání neuvedl žádné ustanovení hmotného práva, které by mělo být napadeným výrokem o náhradě škody porušeno. V rámci námitek proti tomu, že povinnost k náhradě škody mu byla uložena jako solidární povinnost, zmínil, že byla porušena ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř., tedy ustanovení procesního práva, což se obsahově míjí s deklarovaným hmotně právním dovolacím důvodem. Obviněný ostatně sotva mohl namítnout porušení nějakého ustanovení hmotného práva, protože žádné takové ustanovení evidentně nebylo porušeno.
21. Z výroku o náhradě škody, který Krajský soud v Ústí nad Labem učinil podle § 228 odst. 1 tr. ř., jasně vyplývá, komu a jaké částky je obviněný povinen zaplatit. V tomto směru výrok o náhradě škody žádnou neurčitostí netrpí.
22. Krajský soud v Ústí nad Labem si byl vědom toho, že obviněný D. K. způsobil škodu společně s dalšími obviněnými a že za způsobenou škodu odpovídá společně a nerozdílně s nimi, tedy solidárně. To je v souladu s ustanovením § 2915 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (pokud jde o útoky spáchané v době od 1. 1. 2014), resp. v souladu s ustanovením § 438 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (pokud jde o útoky spáchané v době do 31. 12. 2013). Podstatou solidární odpovědnosti je to, že věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků (§ 1872 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.), resp. to, že věřitel je oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z dlužníků (§ 511 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.). Solidárnost odpovědnosti všech obviněných za způsobenou škodu vyplývá přímo ze zákona a není podmíněna výrokem soudu.
23. V případě, že soud rozhoduje jen ohledně jednoho obviněného a povinnost k náhradě škody dosud nebyla uložena jinému obviněnému, není namístě, aby ve výroku uváděl, že obviněnému, v jehož věci rozhoduje, se povinnost k náhradě škody ukládá jako povinnost solidární. Pokud to soud ve výroku přesto uvede, je to nadbytečné a nemá to žádný význam.
24. V případě, že soud rozhoduje jen ohledně jednoho obviněného a povinnost k náhradě škody již byla uložena jinému obviněnému, je z důvodu vhodnosti namístě, aby ve výroku uvedl, že obviněný, v jehož věci rozhoduje, je povinen nahradit škodu společně a nerozdílně s jiným jmenovitě uvedeným obviněným. Pokud to soud ve výroku neuvede vůbec, resp. uvede jen neurčitě tím, že zmíní jiného obviněného, aniž by ho jmenovitě určil, nemá to rovněž žádný význam.
25. Za situace, kdy ostatní obvinění, kteří odpovídají za způsobenou škodu, jsou stíháni a teprve se očekává jejich odsouzení v jiném řízení, nebylo potřeba výslovně formulovat povinnost obviněného D. K. jako solidární odpovědnost. Vyjádřit solidárnost povinnosti k náhradě škody tu přichází v úvahu až v případném odsuzujícím rozsudku ve věci dalších obviněných jako spolupachatelů, případně účastníků, a to tak, že nahradit způsobenou škodu jsou tito obvinění povinni společně a nerozdílně s obviněným D. K. Pokud Krajský soud v Ústí nad Labem do výroku o náhradě škody zahrnul to, že obviněný D. K. je povinen poškozeným zaplatit specifikované částky „společně a nerozdílně s ostatními obviněnými, budou-li odsouzeni pro skutky pod body I, XXXI až XXXIX a XLII až LXVII obžaloby“, jde o nadbytečnou a nefunkční část výroku, nikoli však o porušení hmotného práva ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
26. Jestliže někteří z obviněných, kteří za způsobenou škodu odpovídají společně s obviněným D. K., již byli v jiném řízení odsouzeni a byla jim uložena povinnost k náhradě škody, pak přicházelo v úvahu, aby ve výroku o náhradě škody byla vyjádřena solidární povaha povinnosti obviněného D. K., a to tak, že nahradit způsobenou škodu je povinen společně a nerozdílně s nimi jmenovitě. Pokud tak Krajský soud v Ústí nad Labem neučinil a do výroku o náhradě škody zahrnul slova, že obviněný D. K. je povinen zaplatit poškozeným specifikované částky „společně a nerozdílně … s ostatními odsouzenými pro tyto skutky, a to co do dílčích částí škody tak, jak je uvedeno v jednotlivých bodech obžaloby“, tj. aniž „ostatní odsouzené“ jmenoval a aniž konkretizoval „dílčí části škody“, k jejichž náhradě je povinen společně a nerozdílně s tím kterým „ostatním odsouzeným“, nemá to žádný význam a jde o další nefunkční část výroku.
27. Podstatné je, že solidárnost společné odpovědnosti obviněného D. K. s dalšími, byť nejmenovanými obviněnými, vyplývá ze zákona, nikoli z výroku soudu. Důsledkem okolnosti, že se jedná o solidární odpovědnost, je mimo jiné to, že není nijak dotčena výše částek, které je tento obviněný povinen jako náhradu škody zaplatit poškozeným. Dovětek výroku o náhradě škody ve znění „společně a nerozdílně s ostatními obžalovanými, pokud budou odsouzeni, … a ostatními odsouzenými …“ na tom nic nemění. Třebaže jde o dovětek, který je neurčitý z hlediska vymezení okruhu všech osob solidárně odpovídajících za škodu, jde o dovětek nadbytečný a nefunkční, nikoli způsobující hmotně právní nesprávnost nebo nevykonatelnost výroku o náhradě škody ohledně obviněného D. K. Výrok o náhradě škody by plně obstál i bez zmíněného dovětku.
28. Dovolání obviněného v části směřující proti výroku o náhradě škody je zjevně neopodstatněné.
Závěrem k podanému dovolání
29. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného D. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomu potřeboval souhlas obviněného a nejvyššího státního zástupce.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 4. 2023
JUDr. Josef Mazák předseda senátu