7 Tdo 272/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců
JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Roberta Fremra projednal ve veřejném zasedání
dne 28. 3. 2006 dovolání obviněného P. K. proti usnesení Městského soudu Praze
ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 5 To 235/2005, v trestní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 44 T 37/2004 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 5 To 235/2005, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
10 ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 44 T 37/2004.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že obviněný
P. K.,
z p r o š ť u j e s e
podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro trestný čin ublížení na zdraví podle §
224 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím,
že dne 23. 2. 2004 v 18:40 hodin v P., ul. P., před prodejnou A. B., s. r. o.,
ve snaze vykázat S. G. od vrat objektu, který střežil, jej nejprve slovně
vyzval k odchodu, na což S. G. reagoval tím, že se otočil a rychle se začal
přibližovat k obviněnému, který proto vystřelil varovný výstřel ze své pistole
zn. ČZ 75, ráže 9 mm Luger, a v průběhu další potyčky, když se na něj S. G.
sápal, se obviněný bránil nataženou levou rukou, přičemž v pravé ruce držel u
těla odjištěnou střelnou zbraň, z níž vyšel výstřel a zasáhl S. G., který
utrpěl průstřel horní části pravého stehna s tříštivou otevřenou zlomeninou
stehenní kosti, tj. závažné poranění mající charakter těžké újmy na zdraví pro
poškození důležitého orgánu i pro dlouhou dobu léčení, kdy byl poškozený
citelně omezen v obvyklém způsobu života,
t e d y
že jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví.
Podle § 229 odst. 3 tr. ř. se V. z. p. ČR odkazuje s nárokem na náhradu škody
na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 44 T
37/2004, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví
podle § 224 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícímu
v zákazu držení a nošení zbraní a střeliva podléhajících registraci podle
zákona č. 119/2002 Sb. na tři roky. Dále bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu
škody tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit V. z. p.
ČR částku 68.445,- Kč a že podle § 229 odst. 1 tr. ř. se poškozený S. G.
odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. posoudil
Obvodní soud pro Prahu 10 skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že
obviněný P. K. dne 23. 2. 2004 v 18:45 hodin v P., ul. P., před prodejnou A.
B., s. r. o., ve snaze vykázat poškozeného S. G. od vrat objektu, který
střežil, jej nejprve slovně vyzval k odchodu, na což poškozený reagoval tím, že
se otočil a rychle se začal přibližovat k obviněnému, který proto vystřelil
varovný výstřel ze své pistole zn. ČZ vz. 75, ráže 9 mm Luger, a v průběhu
další potyčky, když se na něj poškozený sápal, se obviněný bránil nataženou
levou rukou, přičemž v pravé ruce držel u těla odjištěnou střelnou zbraň, z níž
vyšel výstřel a zasál poškozeného, který utrpěl průstřel horní části pravého
stehna s tříštivou otevřenou zlomeninou stehenní kosti, přičemž poranění si
vyžádalo dobu léčení přesahující šest týdnů, kdy poškozený byl citelně omezen v
obvyklém způsobu života.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 podali odvolání jednak obviněný
proti všem výrokům, jednak státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku
o trestu. Odvolání obviněného a státního zástupce byla usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 5 To 235/2005, podle § 256 tr. ř.
zamítnuta.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti
usnesení Městského soudu v Praze. Výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání,
napadl v rozsahu odpovídajícím rozhodnutí o vině a trestu. Odkázal na důvod
dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že soudy nesprávně
posoudily skutek jako trestný čin, a namítl, že z jeho strany šlo o nutnou
obranu podle § 13 tr. zák. Podle obviněného skutek proto nebyl trestným činem.
Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení
a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci nebo ho sám zprostil obžaloby
podle § 226 písm. b) tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství označil dovolání obviněného
za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby jej Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i
předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle § 13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo
trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem, avšak
nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Dikce citovaného ustanovení, podle níž obrana nesmí být způsobu útoku „zcela
zjevně nepřiměřená“, à contrario připouští, že obrana může být
nepřiměřená, a to i do výraznější míry, nikoli však do takové míry, která již
nepřiměřenost obrany charakterizuje jako „zcela zjevnou“. Z toho vyplývá, že
obránce může k odvrácení útoku použít i citelně důraznějšího prostředku, něž
jakým je veden útok, a že obránce může způsobit i citelně závažnější následek,
než jaký hrozil z útoku. Významné je také to, že podmínkou nutné obrany není
její subsidiarita. To znamená, že obránce nemusí hledat jiný způsob, jak
eliminovat útok, a může k jednání v nutné obraně přikročit ihned.
Aplikují-li se tyto zásady na skutkový stav, který v posuzovaném případě
zjistily soudy, jsou splněny všechny podmínky pro úsudek, že obviněný jednal v
nutné obraně a že tato okolnost vylučovala trestnost jeho činu. Oba soudy se
sice otázkou, zda šlo o nutnou obranu, poměrně obšírně zabývaly, avšak došly
přitom k závěrům, s nimiž se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit.
Soudy opodstatněně nepokládaly jednání poškozeného za útok proti majetku
obchodní společnosti A. B., s. r. o., avšak správně považovaly za přímo hrozící
útok proti osobě obviněného tu část jednání poškozeného, kdy se po slovech „ty
se do toho neser“ začal rychle přibližovat k obviněnému a následně se ho snažil
udeřit do hlavy pohybem, při kterém se rukou ohnal po hlavě obviněného (viz
str. 4 dole a str. 5 nahoře odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10).
Z výpovědi obviněného, kterou soudy nijak nezpochybnily, je patrno, že když se
po něm poškozený ohnal, obviněnému spadly brýle. Uvedené okolnosti svědčí o
tom, že útok poškozeného proti obviněnému dospěl do stadia, kdy mezi oběma byl
bezprostřední fyzický kontakt. Iniciátorem tohoto kontaktu evidentně byl
poškozený, který se začal rychle přibližovat k obviněnému, zatímco obviněný
před poškozeným ustupoval. Ze skutkových zjištění podrobněji rozvedených v
odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 (str. 2) je zřejmé, že již ve
fázi, kdy se poškozený začal rychle pohybovat ve směru proti obviněnému,
obviněný zakřičel, že má zbraň, a že když se poškozený dále přibližoval k
obviněnému, ten vystřelil varovný výstřel do země, na což poškozený opět nijak
nereagoval a nadále se přibližoval k obviněnému. Nastala tedy situace, kdy tu
byl vulgární a výhrůžně znějící slovní výrok poškozeného proti obviněnému a kdy
ihned následoval rychlý pohyb poškozeného proti obviněnému. Pokud v této
situaci poškozený nereagoval na zvolání obviněného, že má zbraň, ani na varovný
výstřel do země, byl jeho další pohyb proti obviněnému dovedený až do
bezprostředního osobního kontaktu s faktickým zahájením fyzického útoku v
podobě snahy udeřit obviněného do hlavy jasným důkazem toho, že poškozený si
počíná s vysokou mírou rozhodnosti. Obava obviněného, který měl dokonce strach
o svůj život, nebyla nepodložená, zvláště když podle jeho výpovědi, kterou
soudy nezpochybnily, poškozený v průběhu pohybu proti obviněnému chvatně hledal
oběma rukama v kapsách své bundy. Jestliže to obviněný hodnotil tak, že
poškozený u sebe má nebo může mít nějaký předmět použitelný k zesílení útoku,
nebyla taková jeho úvaha nijak neadekvátní. Nic na tom nemění, že u poškozeného
ani na místě samém nakonec žádný takový předmět nebyl nalezen. Nelze pominout,
že poškozený se k útoku odhodlal i přes riziko vyplývající z toho, že věděl, že
obviněný má zbraň a hodlá ji použít. Jestliže útok podstoupil s tímto rizikem,
logicky jeho útok navenek působil velmi odhodlaně, dále tak, že bude proveden
razantně, a konečně i tak, že bude znamenat vážné ohrožení osoby obviněného.
Použití střelné zbraně k odvrácení útoku, který byl veden holýma rukama,
přičemž nebylo jasné, zda případně nemůže být zesílen nějakým předmětem, je v
kontextu posuzovaného případu v souladu se zásadou, že obránce může použít i
citelně důraznějšího prostředku, než jakým je veden útok. Způsob, kterým
obviněný zbraň použil, vedl k tomu, že poškozený byl zasažen do pravého stehna
a utrpěl průstřel stehna s tříštivou zlomeninou stehenní kosti. Aniž by
Nejvyšší soud chtěl toto zranění jakkoli bagatelizovat, musí konstatovat, že to
byl následek relativně spíše méně závažný vzhledem k tomu, že vzešel z použití
střelné zbraně. Nejvyšší soud tím považuje za nutné zdůraznit, že výstřel proti
poškozenému nebyl veden např. na jeho hlavu, krk, hrudník, břicho apod., to
znamená nesměřoval proti tělu poškozeného tak, že by z toho hrozilo ohrožení
jeho života. Zranění poškozeného samozřejmě bylo těžkou újmou na zdraví, pokud
je posuzováno samo o sobě, avšak z útoku poškozeného, který evidentně směřoval
proti hlavě obviněného, rovněž hrozila možnost vzniku vážnějšího zranění.
Jednání obviněného proto bylo v daném případě slučitelné se zásadou, že obránce
může způsobit i citelně závažnější následek, než který z útoku hrozil.
Zjištění, že ústup obviněného a pohyb poškozeného proti obviněnému vyústil v
jejich přímý fyzický kontakt, soudy interpretovaly tak, že obviněný zastoupil
poškozenému cestu a že poškozený neměl jinou možnost, kudy opustit daný
prostor, než právě pohybem proti obviněnému. To však je v jasném rozporu s tím,
jak jsou poměry na místě samém zachyceny v plánku místa činu připojeném k
protokolu o ohledání místa činu, které provedl Obvodní soud pro Prahu 10 (viz
č. l. 85 – 87 spisu). Obviněný před poškozeným ustupoval tak, že se blížil k
rohu budovy, který omezoval prostor, jímž se poškozený mohl tímto směrem
vzdálit, avšak poškozený se mohl při pohybu od vrat objektu vydat opačným
směrem než k uvedenému omezujícímu rohu, a to směrem rovnoběžně s výlohou
autosalonu. Tím se poškozený mohl bez jakýchkoli obtíží vyhnout fyzickému
kontaktu s obviněným a snadno opustit místo incidentu. Jestliže však poškozený
svým pohybem následoval pohyb obviněného, je vzhledem k poměrům na místě samém
evidentní, že nechtěl opustit místo incidentu, ale napadnout obviněného.
Soudy odmítly považovat jednání obviněného za nutnou obranu také s odkazem na
to, že součástí jeho profesionality jako hlídače měla být schopnost zvládnout
situaci bez použití střelné zbraně, zvláště když v osobě poškozeného šlo o
útočníka, který byl silně opilý. Požadavek, aby osoby vykonávající profesi
hlídače byly zdrženlivé v používání střelných zbraní, je sám o sobě důvodný,
avšak neznamená, že jednání těchto osob, je-li posuzováno z hlediska ustanovení
§ 13 tr. zák. o nutné obraně, podléhá nějakým zvláštním omezením či jiným
pravidlům, než která vyplývají z citovaného ustanovení. Pro srovnání lze např.
uvést, že podle § 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů, je policista oprávněn použít zbraň,
aby v případě nutné obrany nebo při pomoci v nutné obraně odvrátil přímo
hrozící nebo trvající útok vedený proti jeho osobě nebo útok na život anebo
zdraví jiné osoby. Uvedené ustanovení ani pro policisty pro případ jednání v
nutné obraně nestanoví žádné další zpřísňující podmínky pro použití zbraně. Tím
méně je možné o takových podmínkách uvažovat ve vztahu k profesi hlídače. Znovu
je třeba připomenout, že podmínkou nutné obrany není její subsidiarita (na
rozdíl od krajní nouze podle § 14 tr. zák.), což znamená, že obránce nemusí
hledat jiný způsob odvrácení útoku. Podle zjištění soudů poškozený měl v
kritickou dobu v krvi 3 promile alkoholu, takže byl ve stavu těžké opilosti. Z
toho však nelze dovozovat nic v neprospěch obviněného, zejména ne v tom smyslu,
že útok opilce měl zvládnout bez použití zbraně. Okolnost, že poškozený byl ve
stavu těžké opilosti, lze stejně dobře pojímat i tak, že z ní vyplývalo
nebezpečí jeho zvýšené agrese, nedostatek sebekontroly či zábran apod.
V souvislosti s tím, že obviněný použil zbraň, soudy vyslovily názor, že
obviněný neměl důvod ani k varovnému výstřelu, a kritizovaly obviněného za to,
že varovný výstřel mířil do země s asfaltovým povrchem a jaké nebezpečí tím
vyvolal pro okolí. Tyto úvahy stojí zcela mimo rámec posuzování podmínek nutné
obrany podle § 13 tr. zák. a nemají z tohoto hlediska žádný význam. Lze jen
znovu poznamenat, že ani tak důrazný způsob výstrahy, jakým byl varovný
výstřel, neodradil poškozeného od dalšího jednání, které vyústilo v
bezprostřední fyzické napadení obviněného.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému
dovolání zaujal názor, že v posuzovaném případě je nutná obrana vyloučena již
proto, že podle zjištění soudů, která vycházela z výpovědi obviněného, obviněný
vystřelit nechtěl a že vystřelil jen nevědomky. Podle názoru státního zástupce
obviněný porušil ustanovení § 29 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o
střelných zbraních a střelivu, tj. ustanovení, které mu ukládalo povinnost dbát
zvýšené opatrnosti při zacházení se zbraní, střelivem, střelným prachem a
zápalkami, a protože šlo o důležitou povinnost uloženou zákonem, měl být skutek
posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. S
touto koncepcí se Nejvyšší soud již vůbec nemohl ztotožnit. Jednání, kterým
někdo odvrátí útok za podmínek vyplývajících z ustanovení § 13 tr. zák., je
nutnou obranou bez ohledu na to, zda toto jednání bylo vykonáno úmyslně nebo z
nedbalosti. Pokud se obviněný chtěl bránit jen levou rukou, zatímco odjištěnou
zbraň držel v pravé ruce, aniž chtěl na poškozeného vystřelit, avšak výstřel
vyšel jen v důsledku jeho neopatrnosti, není to důvodem pro vyloučení nutné
obrany. Jestliže je úmyslný čin beztrestný z důvodu, že jím byl odvrácen útok,
tím spíše musí beztrestný být i nedbalostní čin, kterým byl útok objektivně
odvrácen, zvláště když se obviněný bránit chtěl, byť jiným způsobem. Opačné
řešení by znamenalo nedůvodné a nelogické znevýhodnění osob, které za podmínek
nutné obrany jednají typově méně závažným způsobem (tj. z nedbalosti) ve
srovnání s úmyslným jednáním.
Celkově lze rozhodnutí obou soudů charakterizovat tak, že příliš přísně činila
obviněného odpovědným za výsledek konfliktu, který vyvolal poškozený a v jehož
průběhu se obviněný ocitl v postavení obránce, zatímco poškozený byl v
postavení útočníka. Nejvyšší soud na rozdíl od obou nižších soudů zastává
názor, že riziko za výsledek konfliktu, který je konfliktem útočníka a obránce,
musí primárně nést útočník. Pouze tak je možné ustanovení § 13 tr. zák. o nutné
obraně aplikovat způsobem, který sledoval i zákonodárce, pokud ve prospěch
obránce v tomto ustanovení připustil citelnou diferenci v důraznosti použitého
prostředku a také v závažnosti způsobeného následku.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ze strany obviněného
šlo o nutnou obranu podle § 13 tr. zák. a že skutek nebyl trestným činem.
Napadené usnesení Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
10 jsou rozhodnutími, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve
smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší
soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil rozhodnutí obou soudů včetně
dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a sám ve
věci rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
V návaznosti na to Nejvyšší soud podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal V. z. p. ČR
s nárokem na náhradu škody, který jejím jménem uplatnila bývalá O. p. h. m. P.,
na řízení ve věcech občanskoprávních.
Na rozdíl od Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze
nerozhodoval Nejvyšší soud žádným výrokem o nároku, který uplatnil poškozený S.
G. Tento poškozený v hlavním líčení před zahájením dokazování uvedl, že „se k
trestnímu řízení připojuje se svým nárokem na náhradu škody 30.000,- Kč“. Takto
uplatněný nárok na náhradu škody neodpovídá ustanovení § 43 odst. 3 tr. ř.
Podle tohoto ustanovení z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši
se nárok na náhradu škody uplatňuje. Z citovaného vyjádření poškozeného není
patrný důvod uplatněného nároku. Při škodě na zdraví může poškozený uplatnit
nárok na náhradu škody z různých důvodů. Může jít např. o bolestné a ztížení
společenského uplatnění (§ 444 obč. zák.), o ztrátu na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti (§ 446 obč. zák.), o ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (§ 447 odst. 1 obč. zák.), o věcnou škodu (§ 443 obč. zák.) atd.
Poškozený musí nárok na náhradu škody na zdraví uplatnit tak, aby bylo zřejmé,
o který důvod nebo které důvody se uplatněný nárok opírá, jinak je třeba
konstatovat, že nárok nebyl uplatněn řádně, a v takovém případě nelze v
adhezním řízení rozhodnout žádným výrokem, a to ani výrokem, jíž se poškozený
odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. Podkladem pro jakýkoli výrok v
adhezním řízení (§ 228 odst. 1 tr. ř. , § 229 odst. 1, 2, 3 tr. ř.) je řádné
uplatnění nároku. V posuzovaném případě poškozený S. G. neuplatnil svůj nárok
řádně, protože neuvedl jeho důvod, a proto nepřicházelo v úvahu, aby o tomto
nároku bylo jakkoli vůbec rozhodováno.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec