7 Tdo 273/2022

7 Tdo 273/2022-453

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2022 o dovolání obviněného G. R., nar. XY, občana Srbské republiky, bytem XY nebo XY, Srbská republika, v České republice naposledy bytem, XY nebo XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2021, sp. zn. 11 To 217/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 227/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného G. R. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 3. 2021, č. j. 1 T 227/2019-414, byl obviněný G. R. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 12 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla stanovena povinnost ve zkušební době podle svých sil splácet dlužné výživné.

2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že v době od dubna 2015 do června 2016 včetně, v XY, okres Kladno, v XY, Srbsko, ani nikde jinde úmyslně neplnil vyživovací povinnost ke svému tehdy nezletilému synovi AAAAA (pseudonym), nar. XY, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 1. 7. 2014, č. j. 12 Nc 43/2013-67, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 1. 2015, č. j. 12 Nc 43/2013-93, který nabyl právní moci dne 17. 8. 2018 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2015, č. j. 32 Co 439/2014-195, uznán povinným přispívat na jeho výživu v době od 1. 9. 2013 do 31. 8. 2014 částkou ve výši 3 000 Kč měsíčně, v době od 1. 5. 2013 do 31. 8. 2014 částkou ve výši 5 000 Kč a dále od 1. 9. 2014 částkou ve výši 4 000 Kč, vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky I. R., a dluží tak na výživném částku ve výši 60 000 Kč, přičemž obviněný byl v době od 26. 9. 2014 do 26. 5. 2015 veden jako uchazeč o zaměstnání u Úřadu práce ČR – Kontaktního pracoviště Slaný, odkud byl sankčně vyřazen pro nedostavení se ve stanoveném termínu.

3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 9. 2021, č. j. 11 To 217/2021-433, podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Uvedl, že od počátku trestního řízení namítal, že řešení předmětného případu prostředky trestního práva je absurdní a v rozporu s § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Soud prvního stupně také původně usnesením ze dne 11. 2. 2020, č. j. 1 T 227/2019-356, jeho trestní stíhání zastavil z důvodu, že skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci, neboť obviněný neměl v době od dubna 2015 do června 2016 povinnost vyživovat svého nezletilého syna AAAAA.

Jmenovaný totiž hrubě neplnil své studijní povinnosti, formálně sice studentem byl, ale o přípravě na budoucí výkon povolání nebylo možné hovořit, z tohoto hlediska se jednalo o zcela promarněné období, v němž syn využíval postavení studenta k tomu, aby se nemusel sám živit a mohl požadovat plnění vyživovací povinnosti vůči svým rodičům. Proto se v dané věci nemůže jednat o dovozovaný přečin, ale ani o žádný trestný čin jiný, z důvodu absence společenské škodlivosti jeho jednání. Připomněl skutkové okolnosti, konkrétně že jeho syn po absolvování povinné školní docházky nezačal pracovat, ale nastoupil ke studiu na Integrovanou střední školu XY.

Ze zpráv školy však vyplynulo, že již v 1. ročníku studia ve školním roce 2014/2015 v prvním pololetí byl v jednom z předmětů hodnocen jako nedostatečný, v dalších třech předmětech nebyl klasifikován (309 zameškaných hodin), ředitelem školy mu bylo povoleno konání zkoušek v náhradním termínu, k nimž se ani v náhradním termínu nedostavil. V druhém pololetí již nebyl klasifikován ze sedmi předmětů (322 zameškaných hodin, z toho 72 neomluvených – v chování hodnocen trojkou), opět mu bylo ředitelem umožněno konání zkoušek v náhradním termínu, ale ani poté se ke zkouškám nedostavil.

Ve školním roce 2015/2016 bylo ředitelem školy dovoleno synovi opakování 1. ročníku, avšak v prvním pololetí nemohl být již klasifikován v žádném z předmětů a k povolenému náhradnímu termínu se opět nedostavil, situace se opakovala v druhém pololetí. S právní mocí k 3. 11. 2016 byl proto vyloučen ze studia.

5. Obviněný nesouhlasil s neuplatněním materiálního korektivu podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Posuzování oprávněnosti nároku na výživné se týkalo období od dubna 2015 do června 2016, v dané době bylo jeho synovi 16, resp. 17 let. Není pravdou, že by se syn v dané době nemohl živit sám, neboť do školy ani ke zkouškám řádně nedocházel, byl oprávněn uzavřít pracovní smlouvu a reálně tedy byl schopen pracovat. Navíc si zajišťoval prostředky jinak, když podle protokolu a zkráceného vyhotovení rozsudku Zemského soudu pro trestní věci ve Vídni ze dne 7. 11. 2016 byl shledán vinným tím, že dne 2. 2. 2016 protiprávně nakládal s 1,0321 kg heroinu, který přivezl z České republiky do Vídně a ve spolupráci s odsouzeným L. A. ho prodal za částku 20 000 EUR osobě, která byla policejním agentem. Obviněný také připomněl, že syn byl uznán vinným i tím, že v období od 2. 2. 2016 do 20. 9. 2016 svými sděleními při výsleších ho křivě obvinil z účasti na předmětném obchodu s heroinem a rovněž dne 20. 9. 2016 před soudem v tomto ohledu křivě vypovídal, když tvrdil, že to byl obviněný, kdo mu balíčky s heroinem v České republice předal za účelem jejich převozu do Vídně a jejich dalšího prodeje. Ve vztahu k období od 2. 2. 2016 by tak bylo v rozporu s dobrými mravy, aby po něm syn požadoval výživné a současně jej křivě obviňoval ze závažné trestné činnosti. Poukázal na závěry Nejvyššího soudu vyslovené pod sp. zn. Tpjn 301/2012, zabývající se uplatněním zásady subsidiarity trestní represe. V daném případě nepůsobí přiléhavě argumentace odvolacího soudu, podle níž je naznačená obhajoba v příkrém rozporu s účelem a smyslem zákonné povinnosti osob povinných vyživovat osoby oprávněné, jež nejsou schopny se živit samy, ale je podstatné zodpovědět otázku, zda je takovou „oprávněnou osobou“ i ten, kdo, byť nedovršil 18 let věku, vůbec nestuduje, své formální postavení studenta spíše jen zneužívá a pašuje heroin z území České republiky do Rakouska, popřípadě jaká je škodlivost neplnění vyživovací povinnosti vůči takové osobě, která povinného křivě obvinila ze spáchání trestného činu a vystavila zadržení a vazbě v Rakousku. Jde tak o atypický případ, vymykající se běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že již sama skutková podstata trestného činu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku spočívá primárně v porušení norem mimotrestních, vzniku dluhu (na výživném), který nebyl uhrazen, což je primárně doménou práva občanského. Za naprosto nekorektní pak považoval tvrzení soudu druhého stupně, že se o výchovu syna prakticky nestaral a ponechal vše na matce, takže si vlastně za amorální chování syna může sám, což nebylo v rámci trestního řízení prokazováno.

6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný postavil své dovolání na přesvědčení, že soudy opomenuly, resp. vadně posoudily uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, při hodnocení jeho trestní odpovědnosti nezohlednily některé podstatné okolnosti případu, v důsledku čehož se nemůže jednat o trestný čin. Zdůraznil, že dovolání je vystavěno výlučně na doslovném opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se oba soudy vypořádaly.

Dále státní zástupce připomněl, že pokud obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, ten je aktuálně vymezen v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Připomněl, že obviněný nepopíral, že by platby na výživném nezasílal, ani netvrdil, že by nebylo v jeho silách a možnostech vyživovací povinnost plnit. Podstata dovolací argumentace je založena na zpochybnění společenské škodlivosti zjištěného jednání.

Takto koncipovanou námitku lze podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, státní zástupce ji však shledal zjevně neopodstatněnou.

8. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pak v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V posuzované trestní věci podle státního zástupce u obviněného nebyly zjištěny žádné zásadní významné skutečnosti, které by vyvození trestní odpovědnosti vůči jeho osobě jakýmkoli způsobem zpochybnily. Ztotožnil se se závěry plynoucími z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Praze především v odstavcích 6. až 8., podle kterých za takové zásadní okolnosti snižující míru společenské škodlivosti na úroveň vylučující uplatnění trestní odpovědnosti nelze považovat ani akcentované chabé školní výsledky vedoucí posléze k synovu vyloučení ze studia, ani jeho závadové chování vůči obviněnému. Pokud obviněný odkazuje na rozpor s dobrými mravy založený chováním syna, který se podílel na obchodu s heroinem a jeho samotného navíc z účasti na obchodu s drogami křivě obvinil, státní zástupce rozhodně chování syna obviněného nebagatelizuje, avšak obviněnému lze podle něj jen stěží přiznat ochranu na základě úvah o porušení dobrých mravů v situaci, kdy on sám přestal řádně hradit výživné přinejmenším tři čtvrtě roku předtím, než byl synem nepravdivě obviněn z účasti na obchodu s omamnými a psychotropními látkami. Byl to obviněný, kdo se od počátku nechoval v souladu s dobrými mravy, neboť kromě nezájmu o syna a jeho výchovu se odmítal podílet na jeho řádné materiální výživě. I takový amorální a protiprávní přístup obviněného pak podle státního zástupce mohl hrát významnou roli jako jeden z aspektů ovlivňujících kumulaci výchovných problémů AAAAA. S ohledem na shora uvedené okolnosti uzavřel, že čin obviněného se dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, do oblasti trestního práva a bylo důvodně užito prostředků trestněprávní represe.

9. Státní zástupce shledal námitky obviněného zjevně neopodstatněnými a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

10. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu využito.

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

12. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Na tomto místě je třeba uvést, že novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2022 mj. ke změně ve formulaci dovolacích důvodů. Konkrétně byl do ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. doplněn nový dovolací důvod označený písmenem g), současně došlo k posunutí a přejmenování zbývajících dovolacích důvodů. Pokud tedy obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, je aktuálně vymezen v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je namístě doplnit, že uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je s odkazem na něj určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování v daném ohledu hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Předmětný dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

13. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace obviněného je možno konstatovat, že je pod tvrzený dovolací důvod podřaditelná, nicméně ji Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.

14. Trestného činu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. V posuzované trestní věci je s ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a uplatněný dovolací důvod významnou otázka, zda ve vymezeném období (období, jež je obviněnému kladeno za vinu spáchání trestného činu, tedy v období dubna 2015 až června 2016) existovala vyživovací povinnost obviněného vůči poškozenému podle § 910 a 911 o. z., resp. zda bylo namístě od obviněného její plnění požadovat.

15. Na tomto místě je potřebné v obecné rovině uvést, že podle uvedených ustanovení občanského zákoníku mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost, přičemž výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen se sám živit. Vznik vyživovací povinnosti rodičů a jí odpovídající právo na výživné dítěte vzniká společně se vznikem statusového poměru rodič – dítě (mj. narozením dítěte u matky, uplatněním jedné z domněnek otcovství u otce, atd.). Vyživovací povinnost a jí odpovídající právo na výživné je právem a povinností mezi rodiči a dětmi ryze majetkové povahy, i když vycházející vždy z určitého osobního statusu. Jejich vznik a zánik úzce souvisí se statusovým poměrem rodič – dítě, bez ohledu na zletilost či svéprávnost těchto subjektů a bez ohledu na fakt, zda rodiče mají rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu nebo zda jsou v ní omezeni, zbaveni či je jim pozastaven její výkon [srov. Hrušáková M. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 824.]. Vyživovací povinnost rodiče vůči dětem tedy vyplývá přímo ze zákona a, jak již bylo naznačeno, ze samé podstaty statusového poměru mezi rodičem a jeho dítětem, tedy ze samé podstaty právního vztahu rodičovství. Podle § 911 o. z. pak lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen se sám živit. Vyživovací povinnost rodičů vůči dětem trvá do té doby, pokud nejsou děti samy schopny se živit.

16. Z uvedeného je patrno, že v předmětné věci poškozený, nezletilý syn obviněného, splňoval v žalovaném období podmínky pro přiznání výživného, neboť ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že byl v rozhodné době studentem Integrované střední školy XY, a to až do konečného řešení postavení poškozeného, tedy rozhodnutí ředitele školy o ukončení studia ze dne 17. 10. 2016, které nabylo právní moci dne 3. 11. 2016. Jestliže obviněný v této souvislosti činí trvání vyživovací povinnosti závislým na dosahovaných školních výsledcích a kvalitě plnění školních povinností, jde o názor, kterému není možné přisvědčit. Z provedených důkazů sice nepochybně vyplývá, že poškozený si školní povinnosti neplnil řádně a byl laxním studentem, měl mnoho absencí, špatné studijní výsledky, přesto mu byl umožněn individuální studijní plán a opakování prvního ročníku střední školy, bylo mu umožněno konání opravných zkoušek, přičemž ke zjevnému a konečnému řešení neúspěchu poškozeného ve studiu došlo až rozhodnutím ředitele školy o ukončení studia, které však bylo vydáno až několik měsíců po období, ve kterém je obviněnému kladeno za vinu spáchání přečinu zanedbání povinné výživy. Nelze tedy přijmout argument obviněného, že již samotným laxním přístupem poškozeného ke studiu na střední škole zanikla jeho povinnost vyživovat jiného. Výživné není odměnou za plnění školních povinností, ale jedná se o zákonnou povinnost (v této věci konkrétně) obviněného vůči tehdy nezletilému studujícímu poškozenému.

17. Pouze na okraj Nejvyšší soud uvádí, že obviněný v této souvislosti zcela opomíjí možné jiné důvody neúspěchu poškozeného jako studenta, tedy možnost, že se studium ukázalo jako pro něj příliš náročné, školní neúspěch nezřídka odráží rodinou situaci, ve které se nezletilý ocitl po odchodu otce od rodiny, dále je třeba připomenout neplacení výživného z jeho strany, skutečnost, že veškerá tíha výchovy a výživy zůstala na matce, která sama ve své výpovědi uváděla, že v daném období shledávala jejich finanční situaci neudržitelnou.

Obviněný sám ve své výpovědi uvedl, že se synem kompletně přerušil komunikaci pár měsíců po rozhodnutí soudu o zvýšení výživného (tj. od 1. 9. 2014), nekomunikoval ani s matkou syna, a je tak nepochybné, že o něm, i o jeho studiu, ztratil přehled. Soudy tak v této souvislosti správně konstatovaly úmyslné spáchání skutku za situace, kdy z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný si byl své vyživovací povinnosti vůči nezletilému synovi vědom, věděl, že nastoupil na střední školu do prvního ročníku a dále měl o synovi pouze kusé informace, které mu nedovolovaly se snad domnívat, že by jeho vyživovací povinnost vůči nezletilému synovi zanikla a že je poškozený schopen se sám živit.

V souladu s rozhodnutími soudů obou stupňů ke shodným námitkám obviněného lze uzavřít, že v inkriminované době byl poškozený (ač velmi špatným) studentem střední školy, byl osobou mladší 18 let. Vyživovací povinnost obviněného tak v rozhodném období nepochybně trvala. Poškozený se nebyl schopen sám živit a primárně je povinnosti rodiče vyživovat dítě (§ 910 odst. 1 o. z.).

18. Pokud obviněný dále argumentoval tím, že poškozený neměl nárok na výživné vzhledem k § 2 odst. 3 o. z., a to pro rozpor přiznání výživného s dobrými mravy, k čemuž poukazoval na chování poškozeného v době od 2. 2. 2016, kdy nejen že se sám poškozený zapojil do drogové trestné činnosti, ale navíc z trestné činnosti křivě obvinil také obviněného, svého otce, Nejvyšší soud konstatuje, že také touto námitkou se soud druhého stupně zabýval a náležitě se s ní vypořádal. Nutno uvést, že podle již citovaného komentáře (s.

967) k ustanovení § 910 o. z., by měl být ve vztahu rodič – nezletilé ne plně svéprávné dítě princip dobrých mravů zohledňován velmi citlivě, a to s ohledem na poměřování principů všech souvisejících. Přestože by se nezletilé ne plně svéprávné dítě dopustilo nějakého zavrženíhodného jednání proti svému rodiči, byla mu nařízena ústavní nebo i ochranná výchova, vyživovací povinnost rodiče k tomuto dítěti by zásadně nezanikla, protože je nutné přihlédnout zejména k tomu, že rodiče měli dítě vychovávat, měli pečovat o jeho mravní vývoj (§ 884 odst. 1 o.

z., viz také rozhodnutí publikované pod č. 74/1969 Sb. rozh. tr.), a rodiče měli být všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob života a chování v rodině. Jak již uvedl odvolací soud, na jedné straně tedy stojí právo nezletilého na to, aby byl vyživován ze strany svého rodiče, pokud není schopen sám se živit, a na druhé straně stojí dobré mravy. Řešení této otázky je přitom na úvaze soudu vycházející z provedeného dokazování. Ze skutkových zjištění soudů je pak v této věci zřejmé, že k jednání, jež má zakládat rozpor s dobrými mravy ohledně přiznání výživného, mělo dojít dne 2.

2. 2016 (resp. v období od 2. 2. 2016 do 25. 9. 2016, kdy nezletilý poškozený svým jednáním a prohlášeními, ve své trestní věci, křivě obvinil svého otce z trestné činnosti), tedy v době, kdy již obviněný po dobu téměř jednoho roku, nepochybně také v rozporu s dobrými mravy a zejména v rozporu s již výše zmíněnými ustanoveními právního řádu, sám na výživu svého nezletilého syna ničeho nepřispíval, ačkoli si byl této své povinnosti vědom. Obviněný věděl, že má nezletilého syna, s nímž nežije, od určité doby s ním ani nekomunikuje, věděl, že syn ukončil základní školní docházku a nastoupil na střední školu, věděl, že má vůči nezletilému synovi vyživovací povinnost, naopak, což je rovněž podstatné, mu nebylo známo zmíněné obvinění.

S ohledem na to je tedy nepochybné, že v posuzované době existovala zákonná vyživovací povinnost obviněného vůči poškozenému.

19. Ve vztahu k dovolací argumentaci týkající se subsidiarity trestní represe je třeba zdůraznit, že představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva, tedy že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.

20. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na stanovisko publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., podle kterého trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.

zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout i další související závěry, týkající se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů.

Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr.

ř.

21. Jestliže obviněný v době od dubna 2015 do června 2016 neplnil svoji vyživovací povinnost vůči synovi, ačkoliv mu tato povinnost vyplývala z občanského zákoníku, pak s ohledem na délku takového jednání, která výrazně přesahovala dobu uvedenou ve skutkové podstatě posuzovaného přečinu, s ohledem na soudy shledanou úmyslnou formu zavinění a s ohledem na faktický nezájem o syna, je nepochybné, že jednání obviněného nelze než považovat za typický, běžný případ trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku. Zde je nezbytné zdůraznit, že právní úprava výživného (občanskoprávní i trestněprávní) slouží především k ochraně slabší strany, kterou představují děti, a to jak nezletilé tak zletilé, které nejsou schopny se samostatně živit (jako v případě poškozeného v daném období). Lze tedy uzavřít, že v posuzovaném případě jsou dány všechny znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku a na straně obviněného nejsou dány takové okolnosti, které by výrazně snižovaly společenskou škodlivost činu, a to tím způsobem, že by jednání obviněného neodpovídalo typickým případům tohoto trestného činu. Proto v tomto směru nelze uplatněné námitce obviněného přisvědčit.

22. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [resp. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022] byl obviněným sice uplatněn právně relevantním způsobem, ovšem zjevně neopodstatněným. Proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 4. 2022

JUDr. Radek Doležel předseda senátu