7 Tdo 279/2010-II
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, konaném dne 14. 4. 2010 o dovolání
obviněného Ing. L. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9.
2009, sp. zn. 5 To 70/2009, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 53 T 5/2007, t a k t o :
Podle § 2651 odst. 4 tr. ř. se obviněný Ing. L. P. nebere do vazby.
Obviněný Ing. L. P. vykonává trest odnětí svobody, který mu byl ve věci
Krajského soudu v Brně sp. zn. 53 T 5/2007 uložen rozsudkem Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 5 To 70/2009.
Z podnětu dovolání obviněného byly citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci
a předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 53
T 5/2007, zrušeny s tím, že Krajskému soudu v Brně bylo přikázáno, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Stalo se tak usnesením Nejvyššího
soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 7 Tdo 279/2010-I.
Tím odpadl podklad pro další výkon trestu odnětí svobody a podle § 2651 odst. 4
tr. ř. bylo nutno rozhodnout o vazbě obviněného.
Nejvyšší soud shledal, že na straně obviněného není dán žádný z důvodů vazby
uvedených v § 67 písm. a) až c) tr. ř., a proto rozhodl, že obviněný se nebere
do vazby.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 14. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: 265b/1g
Spisová značka: 7 Tdo 279/2010
Datum rozhodnutí: 14.04.2010
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Dotčené předpisy: § 250 odst. 1, 4 tr. zák.
Kategorie rozhodnutí: C
7 Tdo 279/2010-I
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 4. 2010 o dovolání, které
podal obviněný Ing. L. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.
9. 2009, sp. zn. 5 To 70/2009, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 53 T 5/2007, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 5 To 70/2009, a rozsudek Krajského soudu v
Brně ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 53 T 5/2007.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 2651 odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 53 T 5/2007, byl
obviněný Ing. L. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4
tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a
odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák., § 40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí
svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen
do věznice s dozorem. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř., podle § 229 odst. 1
tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvoláních, která podali obviněný proti výroku o vině a dalším výrokům,
státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu a čtrnáct
poškozených, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9.
2009, sp. zn. 5 To 70/2009. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek
Krajského soudu v Brně podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen
ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově
rozhodnuto tak, že obviněnému byl uložen podle § 250 odst. 4 tr. zák. trest
odnětí svobody na pět roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c)
tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50
odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti na pět roků. Odvolání obviněného a
jednoho z poškozených byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta. Odvolání ostatních
třinácti poškozených byla zamítnuta podle § 253 odst. 1 tr. ř.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci. Napadl výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a
výrok, jímž bylo vyhověno odvolání státního zástupce. Odkázal na důvody
dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že skutek byl
nesprávně posouzen jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., a
to pro nedostatek jeho úmyslného zavinění. Vyjádřil názor, že by se mohlo
jednat o zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr.
zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009
Sb.). Další námitky obviněného směřovaly proti výroku o trestu z toho hlediska,
že trest uložený napadeným rozsudkem je výsledkem nedostatečného a nesprávného
zhodnocení polehčujících okolností. Obviněný v této souvislosti zvláště
zdůraznil nepřiměřenou délku řízení, která dosáhla bezmála jedenácti let a za
kterou se mu nedostalo žádné výraznější kompenzace. Obviněný se dovoláním
domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky a aby přikázal Krajskému
soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i
předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné, byť se neztotožnil se
všemi námitkami obviněného.
Jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. byl posouzen skutek,
který podle zjištění Krajského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném rozsudku
ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci, spočíval v podstatě v tom, že obviněný
nejméně od 1. 1. 1996 do konce října 1997 sám nebo prostřednictvím svých
zaměstnanců či jiných pověřených osob v Brně a jinde sepisoval se zájemci
smlouvy o zhodnocení finančních prostředků, na základě těchto smluv od nich
vybíral finanční prostředky, které měly být použity pro následné půjčky třetím
osobám, přičemž se zavázal ve stanovených lhůtách vrátit vkladatelům jejich
vklad i zhodnocení, které mnohonásobně převyšovalo úroky poskytované bankami,
takto získané prostředky půjčoval třetím osobám, které měly platit úroky rovněž
mnohonásobně převyšující úroky požadované bankami, avšak řádně neprověřoval
možnosti a schopnosti svých dlužníků vrátit v termínech splatnosti půjčené
peníze, takto jednal, ačkoliv byl srozuměn s tím, že nebude schopen dostát své
povinnosti ve stanovených lhůtách vklady vracet vkladatelům, neboť osoby,
kterým půjčil peníze pocházející od vkladatelů, půjčky nevracely, finanční
prostředky převzaté od vkladatelů používal převážně na vyplácení vkladů a
provizí ze svých předchozích závazků a takto poškodil 227 vkladatelů o celkovou
částku 56.829.035,- Kč (tito poškození jsou specifikováni ve výroku o vině
včetně částky, o kterou byl každý z nich poškozen).
Pochybnosti o úmyslném zavinění obviněného, které se vyžaduje ke spáchání
trestného činu podvodu, vyvolává ta část výroku o vině, podle níž se obviněný
posuzovaného jednání dopustil s tím, že „možnosti a schopnosti svých dlužníků v
termínech splatnosti vrátit půjčené peníze řádně neprověřoval“. Toto zjištění
je ve vztahu k celému rozsahu posuzovaného jednání sotva způsobilé naplnit
zákonné znaky nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák., který soudy u
obviněného konstatovaly. Uvedené zjištění primárně ukazuje na nedůsledný,
liknavý, povrchní, ledabylý či lehkomyslný postup obviněného při poskytování
půjček a tedy spíše na jeho nedbalost, alespoň pokud jde o vznik situace, v níž
nebyl schopen vracet vklady, natož pak jejich zhodnocení, a v níž se ocitl až v
určitém pokročilejším stadiu své činnosti. Toho si byl Krajský soud v Brně
zřejmě vědom, neboť v další části výroku o vině uvedl, že obviněný „byl
srozuměn s tím, že nebude schopen dostát své povinnosti ve stanovených lhůtách
vracet vkladatelům vklady, když mu osoby, jimž zapůjčil peníze od vkladatelů,
půjčky nevracely, a finanční prostředky převzaté od vkladatelů používal ... na
vyplácení ... předchozích svých závazků“. Tato konstrukce svědčí o tom, že
Krajský soud v Brně považoval jednání obviněného za trestný čin podvodu teprve
od toho stadia, kdy se obviněný ocitl v situaci, v níž mu byla jasná nereálnost
vrácení přijímaných vkladů. Takovou konstrukci lze akceptovat i z hlediska
subjektivní stránky trestného činu podvodu jako úmyslného trestného činu.
Jestliže obviněný věděl, že jeho dlužníci nevracejí poskytnuté půjčky, že v
plněních dlužníků nemá k dispozici zdroj k uspokojovaní dřívějších vkladatelů,
že další přijímané vklady je nucen používat ke splnění svých dříve vzniklých
závazků a že nově přijímané vklady mají charakter prostředků, které i přes
deklarované sliby evidentně nebude moci novým vkladatelům vrátit, pak závěr
soudů o nepřímém úmyslu obviněného podle § 4 písm. b) tr. zák. je naprosto
logický. Za uvedených okolností nelze usoudit na nic jiného než na to, že
obviněný věděl, že nevrátí přijímané vklady, a byl s tím srozuměn. Srozumění
obviněného s tímto následkem vyplývá ze zjevné neodvratnosti a snadné
předvídatelnosti uvedeného následku v situaci, kdy obviněný neměl nic, z čeho
by nové vkladatele uspokojil, pokud jejich vklady použil ve svůj prospěch, byť
to bylo na splnění dřívějších závazků. Závěr o nepřímém úmyslu obviněného je
slučitelný i s tím, že obviněný se ve stavu nezpůsobilosti vracet nově
přijímané vklady ocitl primárně z důvodů, které vyjadřují spíše jen jeho
nedbalost ve vztahu k ověření možností a schopností příjemců půjček vracet
prostředky, které jim poskytl.
Správné stanovení rozsahu trestného činu při popsané konstrukci odpovědnosti
obviněného za trestný čin podvodu závisí na zjištění, od kdy lze obviněnému
přičítat nepřímý úmysl. Úvahy, které Krajský soud v Brně rozvinul na str. 49 –
50 odůvodnění svého rozsudku, vyústily v konstatování, že okolnosti, z nichž
byl vyvozován nepřímý úmysl obviněného, byly obviněnému známy „koncem roku 1996
či počátkem roku 1997“. Není proto jasné, proč Krajský soud v Brně jako dobu
spáchání trestného činu stanovil dobu již od 1. 1. 1996 a proč do okruhu
konkrétních případů specifikovaných v bodech 1 – 227 zahrnul i případy, které
se evidentně vymykají z doby vymezené pojmem „koncem roku 1996 či počátkem roku
1997“, neboť v rámci roku 1996 spadají do dřívější doby, kterou lze sotva
označit za konec roku. Konkrétně jde o útoky spáchané ve dnech 6. 2. 1996, 10.
6. 1996, 23. 9. 1996 (viz body 106, 112, 120 výroku o vině). K tomu přistupuje
nekonkrétnost, nejasnost a neurčitost pojmu „koncem roku 1996 či počátkem roku
1997“. Je logické, že povědomí obviněného o okolnostech, z nichž vyplýval jeho
nepřímý úmysl, se utvářelo a vyvíjelo postupně v průběhu nějaké doby a že je
tedy obtížné stanovit jednoznačné rozhraní mezi těmi dílčími akty posuzovaného
jednání, které ještě nejsou zahrnuty nepřímým úmyslem obviněného, a těmi akty,
které již takovým úmyslem zahrnuty jsou. Tuto otázku je nutno řešit při
respektování zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Doba, od které
bylo jednání obviněného zahrnuto jeho nepřímým úmyslem, měla být jednoznačně
stanovena tak, aby to bez pochybností byla doba, kdy již je úmysl obviněného
evidentní. Uvedenému požadavku rozhodně neodpovídá vymezení „koncem roku 1996
či počátkem roku 1997“. Z tohoto hlediska útoky, ke kterým podle zjištění
Krajského soudu v Brně došlo např. ve dnech 20. 11. 1996, 26. 11. 1996, 5. 12.
1996, 16. 12. 1996, 3. 1. 1997, 14. 1. 1997, 5. 2. 1997 (viz body 144, 146,
151, 173, 192, 199, 205 výroku o vině), vzbuzují opodstatněnou pochybnost v tom
směru, zda jsou skutečně zahrnuty zaviněním obviněného ve formě nepřímého
úmyslu a zda měly být pojaty do rozsahu trestného činu. Krajský soud v Brně měl
se zřetelem k zásadě „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ učinit konkrétní,
jasné a určité zjištění nejzazší doby, od které je možno spolehlivě a bez
pochybností usuzovat na nepřímý úmysl obviněného, a pojmout do rozsahu
trestného činu jen útoky spáchané od této doby.
Dovolání, pokud v něm obviněný namítal nedostatek subjektivní stránky trestného
činu podvodu, tedy Nejvyšší soud přisvědčil v tom směru, že je považoval za
důvodné ve vztahu k útokům pojatým do rozsahu trestného činu v rozporu s
požadavkem na konkrétní, jasné a určité stanovení doby, od které byl u
obviněného dán nepřímý úmysl. V důsledku toho, že i tyto útoky byly pojaty do
výroku o vině obviněného trestným činem podvodu, jsou napadený rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci a předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně
rozhodnutími, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného, pokud bylo podáno s odkazem
na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zrušil rozsudky obou soudů,
zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila
podklad, a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud neakceptoval právní názor, který prezentoval obviněný v dovolání
a podle kterého skutek měl být posouzen jako zločin porušení povinnosti při
správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku (míněno patrně ustanovení § 220
odst. 3). Základním důvodem je to, že uvedené ustanovení, stejně jako obsahově
obdobné dřívější ustanovení § 255 tr. zák., je aplikovatelné jen na případy,
kdy pachatel při splnění dalších podmínek způsobí škodu na cizím majetku, ale
není zjištěno, že by tím byl někdo zároveň neoprávněně obohacen. Za situace,
kdy škoda na straně vkladatelů, navíc způsobená klamavým jednáním obviněného,
měla odpovídající protipól v obohacení obviněného, který přijatými vklady
uhrazoval své závazky, nepřichází v úvahu posuzovat skutek jako porušení
povinnosti při správě cizího majetku.
Výrok o trestu nemůže obstát již v důsledku toho, že je vadný výrok o vině. To
znamená, že výrok o trestu byl bez dalšího zrušen proto, že byl zrušen výrok o
vině. Nejvyšší soud se tedy výrokem o trestu nezabýval z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Při novém projednání věci Krajský soud v Brně odstraní vady vytknuté tímto
usnesením Nejvyššího soudu. Jinak pokládá Nejvyšší soud za nutné připomenout,
že z hlediska ústavně garantovaného práva obviněného na projednání věci bez
zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), resp.
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod) musí nové rozhodnutí poskytnout obviněnému
odpovídající kompenzaci za nepřiměřenou délku řízení, kterou v odůvodnění svého
rozsudku konstatoval již Krajský soud v Brně a která nyní dosáhla prakticky již
dvanácti let. Tato kompenzace musí být v rozhodnutí vyjádřena konkrétně
ověřitelným způsobem, z něhož je patrný rozsah zmírnění oproti tomu, jak by
bylo postupováno v případě respektování práva na projednání věci bez zbytečných
průtahů, resp. na projednání věci v přiměřené lhůtě. Při výběru konkrétního
trestněprávního institutu, při stanovení způsobu jeho použití a při určení míry
jeho uplatnění musí soud vykládat příslušná ustanovení trestního práva nikoli
jen z formální pozice jejich doslovného znění, ale především se zřetelem k
tomu, že jde o ochranu jednoho ze základních práv chráněných v rovině ústavního
práva (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS
1305/09, a další nálezy, na které je v tomto nálezu odkazováno).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec