7 Tdo 279/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 4. 2025 o dovolání obviněného A. M. podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 8 To 52/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 1/2024 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného A. M. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2024, č. j. 48 T 1/2024-819, byl obviněný A. M. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku k trestu vyhoštění z území České republiky na neurčito a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci – 1 ks nože zn. Glock a 1 ks černého plastové pouzdra na tento nůž. Dále byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 9 391 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od dne 4. 4. 2024 do zaplacení a na náhradu nemajetkové újmy podle § 2959 o. z. zaplatit poškozené N. M. 500 000 Kč, poškozené V. M. 150 000 Kč a poškozené A. M. 200 000 Kč, všem s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od dne 4. 4. 2024 do zaplacení. Poslední tři jmenované poškozené byly podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytky uplatněných nároků odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu vraždy dopustil tím, že dne 30. 6. 2023 v době od 21:59 do 22:02 hodin v chodbě za vstupními dveřmi bytového domu v Praze XY v ulici XY v úmyslu usmrtit poškozeného V. M., nar. XY, po předchozím uvážení a ze zavrženíhodné pohnutky, která vyvěrala z nezpracovaného vnitřního konfliktu obviněného ohledně okolností kolem rozvodu manželství s A. M. a jejího nového partnerského vztahu s poškozeným, kdy hlavními motivačními emocemi obviněného byly žárlivost, vztek a snaha vykonat zásadní pomstu, poškozeného zvlášť surovým a trýznivým způsobem bez předchozí výstrahy, zákeřně, opakovaně v krátkém sledu za sebou, napadl nožem zn. Glock o celkové délce 290 mm, délce čepele 165 mm a hmotnosti cca 200 g, přičemž útok vedl střední a velkou silou do oblastí, kde jsou uloženy životně důležité orgány, a celkem poškozenému způsobil 3 bodné rány hlavy, 11 bodných ran na přední a levé straně trupu, z nichž 5 proniklo do hrudní dutiny s bodným poraněním obou plic a levé komory srdeční a 2 pronikly do břišní dutiny s průbodem a řezným poraněním jater, dále 2 bodné rány na pravém rameni, 1 bodnou ránu pod levým kolenem a 1 průbod zadní strany levé paže, a dále obviněný (zřejmě v závěru útoku) odříznul poškozenému zevní genitál (pyj i šourek s varlaty). Příčinou smrti poškozeného bylo vykrvácení při bodných ranách hrudníku s bodným poraněním srdce a plic, tato zranění byla smrtící pro všeobecnou povahu a vedla během několika málo minut k jeho smrti. Řezná rána a průbod levé paže svědčily o obraně poškozeného – snaze odvrátit útok, resp. o vědomí poškozeného, které bylo zachováno po dobu několika málo desítek sekund, než došlo k zasažení srdce, přičemž po tuto dobu poškozený důvodně cítil bolest a uvědomoval si bezvýchodnost své situace s neodvratným koncem a všechna způsobená zranění navíc vykazovala vitální funkci – vznikla za života poškozeného.

3. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2024, č. j. 8 To 52/2024-998, byla odvolání obviněného (směřované do výroku o vině a trestu) a tří poškozených proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Obviněný podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítl, že právní závěry, podle kterých naplnil skutkovou podstatu zločinu vraždy s rozmyslem, jsou v rozporu se skutkovými zjištěními soudů, jelikož prakticky žádný z provedených důkazů se nevztahoval k průběhu události odehrávající se za vstupními dveřmi bytového domu. Trval na své výpovědi, že mezi ním a poškozeným nejdříve došlo ke rvačce a až v jejím průběhu došlo k použití nože, který u sebe nosil z důvodné obavy o své bezpečí. Nesouhlasil s hodnocením výpovědi svědka O. R. (který seděl na balkóně domu a slyšel výkřik a bouchnutí dveří) a s poukazem na zásadu in dubio pro reo uzavřel, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena. Dále zpochybnil subjektivní stránku zločinu vraždy, konkrétně že by jednal s rozmyslem a naplnil tak kvalifikační znak podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Své jednání neplánoval, na místo se dostavil pouze za účelem zjistit místo pobytu své dcery, nepřijel tam s úmyslem spáchat vraždu. K jeho jednání došlo až v kontextu vzájemné bitky a okamžitého reflexivního a impulsivního popudu. Dále namítl, že nebyly naplněny znaky usmrcení zvlášť surovým a trýznivým způsobem. Znalkyně MUDr. Markéta Kulvajtová uvedla, že nebylo možné určit konkrétní pořadí ran, přičemž rána vedená do oblasti srdce přivodila smrt během jednotek sekund. S ohledem na vyplavený adrenalin nemusel poškozený zranění vůbec vnímat. Celý konflikt se odehrál v řádu několika desítek vteřin, maximálně několika minut, s ohledem na to nelze způsob jeho jednání označit za zvlášť surový a trýznivý. Nelze dovodit ani existenci „zvlášť zavrženíhodné pohnutky“. Jednání obviněného mělo podklad v dlouhodobě stresové situaci vyplývající z meziosobních vztahů (rozporů s jeho bývalou ženou), což potvrdili i znalci se závěrem, že jeho schopnost ovládání byla snížena na polovinu z důvodu dlouhodobého městnavého afektu. Odpovídající kvalifikací je zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. S poukazem na dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. h) tr. ř. uzavřel, že byť byla jeho „příčetnost snížena na polovinu“ z důvodů projevů tzv. dlouhodobého městnavého afektu, soudy k této okolnosti při ukládání druhu a výměry trestu podle § 40 odst. 1. tr. zákoníku nepřihlédly. Stejně tak pominuly skutečnost, že v závěrečné řeči projevil lítost nad následky svého jednání.

5. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou nižších soudů i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Městskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nalézací soud své závěry o skutkovém ději opřel o řadu nepřímých důkazů, jež ve svém souhrnu dostatečně prokazovaly skutkový děj tak, jak je popsán ve výrokové části rozsudku. Ve věci proto nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř. se státní zástupkyně neztotožnila s námitkou, že obviněný nejednal po předchozím uvážení ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku, a zdůraznila, že naplnění tohoto znaku naopak nasvědčuje řada prokázaných okolností, které blíže rozvedla. Pokud obviněný zpochybňoval způsob spáchání činu zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, [§ 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku], vyjádřila státní zástupkyně názor, že nebylo možné prokázat intenzitu utrpení poškozeného (byť zřejmě byla velmi vysoká vzhledem k vysokému počtu bodných ran).

Uvedla, že proto „není zde případné uplatnění trýznivého způsobu vraždy“. Nicméně na základě prokázaného provedení skutku se jednalo zejména o zvláště surový až brutální způsob provedení činu spjatý se znetvořením těla poškozeného odříznutím vnějšího genitálu. Na této právní kvalifikaci nemůže nic změnit to, že poškozený byl (při odřezávání genitálu) zřejmě v bezvědomí. Podle státní zástupkyně byl naplněn i znak spáchání skutku ze zavrženíhodné pohnutky [§ 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku], i když je pravdou, že komentářová literatura poukazuje na to, že například žárlivost není zavrženíhodnou pohnutkou.

Jako její příklad je nicméně uváděna pomsta, resp. pomstychtivost pachatele, když právě ta byla vedle žárlivosti zřejmou pohnutkou dovolatele. Státní zástupkyně se tedy neztotožnila s dovolací argumentací vztahující se k důvodu dovolání podle §

265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud dovolatel napadal i výši uloženého trestu v souvislosti s údajnou zmenšenou příčetností v době spáchání činu, podle státní zástupkyně nebylo možno takové námitky pod uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod podřadit. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jelikož je v rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, zjevně neopodstatněné.

Procesní předpoklady řízení před Nejvyšším soudem

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, a prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

8. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

9. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu je třeba uvést, že konkrétní námitky obviněného se týkaly hodnocení důkazů, aniž by přitom označil konkrétní zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Obviněný tak v podstatě jen zopakoval svou obhajobu spočívající v poukazování na to, že k průběhu samotného napadení poškozeného neexistují žádné přímé důkazy, a opakovaně tvrdil, že ke zraněním poškozeného došlo v důsledku rvačky, kterou on nevyprovokoval. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani žádný jiný dovolací důvod) však neumožňuje celkovou revizi hodnocení důkazů a skutkových zjištění, čímž se řízení o dovolání odlišuje od odvolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací není dalším, třetím stupněm plného skutkového přezkumu. Skutkové námitky obviněného nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

10. Kromě toho lze nad rámec shora uvedeného dodat, že se všemi zmiňovanými námitkami se soudy v předchozím řízení logicky a přesvědčivě vypořádaly, přičemž jejich postup nevybočil z rámce daného ust. § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nevykazuje prvky libovůle a odůvodnění jejich rozhodnutí nebudí v tomto směru pochybnosti. Soudy dostatečně odůvodnily, proč neuvěřily obhajobě obviněného, že smrtelná zranění poškozenému způsobil jen v reflexivní reakci na jím nevyvolanou rvačku a že sám měl dostat silnou ránu do obličeje, v jejímž důsledku si přesný průběh děje nepamatoval. Kromě všech okolností činu a jeho motivu poukázaly zejména na fakt, že na těle poškozeného nebyla nalezena žádná taková zranění, která by nasvědčovala tomu, že by zasazoval obviněnému jakékoliv rány, naopak byly identifikovány pouze stopy po obranných zraněních. Ani na těle obviněného nebyla zjištěna jakákoli zranění, jež by ukazovala na to, že na něj bylo útočeno. Řeznou ránu si podle znalkyně MUDr. Markéty Kulvajtové mohl způsobil sám v průběhu útoku (nebo i po něm). Kromě toho zranění v podobě odříznutí zevního genitálu poškozeného muselo nutně vzniknout vleže na zemi, tedy za situace, kdy poškozený rozhodně nemohl obviněného jakkoli ohrožovat či na něj útočit. Obhajoba obviněného byla soudy vyvrácena a o jejich skutkových zjištěních nevznikají odůvodněné, rozumné pochybnosti. V podrobnostech lze odkázat na rozhodnutí soudů, zejména na odst. 40 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Určitou opodstatněnost lze přiznat pouze námitce týkající se pořadí bodných ran a z toho plynoucího průběhu prožívání útoku poškozeným. Tato námitka sice souvisí s nepřesností ve skutkové větě výroku o vině, ale svou podstatou je právní a vztahuje se k nenaplnění znaku spáchání činu zvlášť trýznivým způsobem, jak o tom bude pojednáno níže.

11. Pro úplnost lze dodat, že obviněný v dovolání nepoukázal na žádné provedené procesně nepoužitelné důkazy ani na existenci tzv. důkazů opomenutých.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

12. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

13. Námitky vztahující se k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku sice lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak dovolání je v této části zjevně neopodstatněné. Obviněný tuto námitku z větší části postavil na jiném než soudy zjištěném skutkovém stavu (tj. že na místo nepřijel s úmyslem poškozeného usmrtit a že ke smrtelným zraněním poškozeného došlo v průběhu vzájemné rvačky, kterou obviněný nevyprovokoval). Jak však bylo vyloženo, taková obhajoba byla provedeným dokazováním vyvrácena.

14. Zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, spáchá-li uvedený čin zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem a v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch nebo ve snaze zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin nebo z jiné zavrženíhodné pohnutky. Podle tzv. právní věty výroku rozsudku obviněný jiného úmyslně usmrtil po předchozím uvážení, čin spáchal zvlášť surovým a trýznivým způsobem a z jiné zavrženíhodné pohnutky.

15. Je namístě připomenout, že podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). V § 140 odst. 2 tr. zákoníku je upravena zvláštní skutková podstata zločinu vraždy zahrnující okolnost charakterizující subjektivní stránku trestného činu, tzv. premeditaci, jež přistupuje k úmyslu a kvalifikuje tento druh zavinění jako závažnější (premeditace může být dána buď ve formě rozmyslu, nebo předchozího uvážení). Nejde tedy o nějaký speciální druh úmyslu, nýbrž vychází z toho, že volní jednání probíhá ve dvou rozdílných etapách, rozhodovací a realizační, přičemž se vztahuje k jeho rozhodovací fázi a charakterizuje u pachatele proces rozhodování zvláštní kvality. K naplnění znaku předchozího uvážení není třeba, aby plán činu byl promyšlen do všech podrobností, ale postačí rámcové vymezení rozhodných skutečností provedení činu v představě pachatele, které pak může být při jeho vlastním provedení doplňováno či měněno. Není rozhodné, zda útok proběhl jinak, než si pachatel představoval a plánoval. Podstatné je, že o věci přemýšlel a následně jednal způsobem, který naplňuje znaky skutkové podstaty zločinu vraždy. Z hlediska časového je zde určitý odstup od vlastního spáchání. Předchozí uvážení (oproti rozmyslu) předchází trestnému ději s určitým předstihem a zahrnuje plán – předem utvořenou představu postupu pachatele při spáchání trestného činu (viz rozhodnutí č. 11/2014 Sb. rozh. tr.).

16. Soudy obou stupňů učinily závěr, že obviněný jednal po předchozím uvážení, tedy že byla naplněna druhá z alternativ uvedených ve skutkové podstatě podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Takovému závěru nelze nic vytknout. Naplnění znaku „po předchozím uvážení“ soudy dovodily ze zjištěných okolností předcházejících útoku na poškozeného (zejm. výhružné zprávy od obviněného jeho bývalé manželce, kterou se marně snažil přesvědčit k návratu k němu, výběr poškozeného, s nímž se již dříve setkal a tudíž jej znal, ač to popírá, jakož i okolnost, že obviněný přišel na místo činu vyzbrojen nožem), ze samotného průběhu útoku (způsob usmrcení – množství zasazených ran i jejich zacílení, zohavení těla poškozeného) i z chování obviněného po útoku (obviněný nechal poškozeného ležet na místě, kde došlo k útoku, nepřivolal jakoukoli pomoc a z místa činu ihned odjel). Výše uvedený závěr je podporován i názory soudních znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, MUDr. Vlastimila Tichého a PhDr. Jiřího Klose, kteří konstatovali, že jednání obviněného mělo charakter rozmyšlené, cílené instrumentální agrese vůči druhé osobě v situaci dlouhodoběji prožívaného vztahového konfliktu. Ze všech těchto okolností v jejich souhrnu vyplývá, že obviněný jednal od počátku s cílem poškozeného usmrtit, a tento úmysl pojal zcela jistě již v době předcházející samotnému útoku. Šlo o promyšlený a cílený útok, obviněný jednal ve snaze vykonat pomstu ve vztahu ke své bývalé ženě. Právní závěry obou soudů a jimi použitá právní kvalifikace zjištěného skutku podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku jsou přesvědčivé a v souladu se zákonem. Z hlediska této právní kvalifikace nejde o nesprávné právní posouzení skutku a námitka dovolatele je zjevně neopodstatněná.

17. Námitka týkající se údajné absence tzv. jiné zavrženíhodné pohnutky a v důsledku toho nesprávného právního posouzení skutku podle § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je však zjevně neopodstatněná.

18. Obviněný v rámci své dovolací argumentace uvedl, že jednal v důsledku dlouhodobě stresové situace vyplývající z meziosobních vztahů, což podle judikatury nemůže naplňovat znak zavrženíhodné pohnutky. Je třeba připustit, že ustálená judikatura charakter zavrženíhodných pohnutek skutečně nepřičítá pohnutkám, které mají podklad v přirozených citech člověk (např. žárlivost) nebo ve stavu okamžitého afektu, v dlouhodobé stresové situaci, v napětí v mezilidských vztazích apod. Je rovněž pravdou, že ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně byly jako hlavní motivační emoce uvedeny mj. žárlivost a vztek. Dovolatel však zcela pominul ten závěr soudů, že kromě těchto dvou zmíněných motivů je jako součást skutkových zjištění uvedena i snaha vykonat zásadní pomstu, přičemž – v kontextu odůvodnění rozsudku – je zřejmé, že právě touha obviněného po pomstě byla pro posouzení právní kvalifikace skutku podle § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku rozhodná.

19. V tomto ohledu lze připomenout závěry zmiňovaných znalců, že pokud jde o motivaci obviněného, jeho jednání mělo charakter rozmýšlené, cílené agrese v situaci dlouhodobě prožívaného vztahového konfliktu, kde sehrál významnou roli právě nový partnerský vztah bývalé manželky, který se stal zásadním zdrojem rozhodnutí k předmětnému činu. Průběh jednání obviněného, jež bylo zakončeno násilím v podobě kastrace poškozeného, svědčí nejen o účasti emocí, jako jsou žárlivost a vztek, ale také o snaze vykonat zásadní pomstu. Nalézací soud konstatoval, že tato pomsta byla směřována proti poškozené A. M., bývalé manželce obviněného. Nalézací soud přistoupil ke kvalifikaci činu obviněného podle § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku s tím, že se jej obviněný dopustil z jiné zavrženíhodné pohnutky, a to s cílem vykonat zásadní pomstu. Na tento závěr poukazovala především devastace těla poškozeného, kterému obviněný (po zasazení velkého množství ran nožem) odřízl celý zevní genitál, který pohodil u těla poškozeného na místě činu, což již samo o sobě demonstruje způsob, jakým o celé situaci smýšlel. Soud prvního stupně správně uzavřel, že takové jednání svědčí o bezcitnosti a neúctě k lidskému životu, přičemž jediné, o co obviněnému šlo, byla snaha dosáhnout zásadní pomsty, a právě v tomto lze shledat naplnění znaku tzv. jiné zavrženíhodné pohnutky. Je namístě dodat, že zákon zde nevyžaduje zvlášť zavrženíhodnou pohnutku jako při stanovení podmínek uložení trestu odnětí svobody na doživotí [§ 54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku]. Námitka obviněného týkající se právní kvalifikace skutku podle § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku je zjevně neopodstatněná.

20. Naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku spočívá ve spáchání činu zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem. Tyto dvě zvlášť přitěžující okolnosti jsou stanoveny alternativně, a proto v konkrétním případě může jít pouze o zvlášť trýznivý způsob, nebo jen o zvlášť surový způsob provedení vraždy, anebo o obě tyto okolnosti současně. Z právní věty výroku o vině rozsudku je patrno, že nalézací soud shledal obě uvedené okolnosti.

21. Pokud jde o spáchání činu zvlášť surovým způsobem, obecně vzato je čin, jímž pachatel jiného úmyslně usmrtí, obvykle vždy spojen s určitou mírou surovosti. Účelem ustanovení § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, pokud jako kvalifikační okolnost vymezuje spáchání činu zvlášť surovým způsobem, je přísněji postihnout případy, v nichž míra surovosti úmyslného usmrcení jiného výrazně překračuje obvyklý rámec, pro který je typické rychlé a jednorázové usmrcení oběti, např. zastřelením, bodnutím, podáním prudkého a okamžitě působícího jedu, krátkodobým intenzivním škrcením či rdoušením apod. Zvlášť surový způsob usmrcení se vyznačuje extrémně vysokým stupněm brutality, která se demonstruje zejména mimořádnou razancí smrtícího útoku, použitím více způsobů útoku, devastací těla oběti a podobnými projevy. Může k němu dojít i v případě, kdy oběť je již v počátku útoku v bezvědomí.

22. Vztaženo na posuzovaný případ, je zřejmé, že obviněný spáchal čin zvlášť surovým způsobem. Vražedné jednání obviněného sestávalo z vyššího počtu (celkem osmnácti) zacílených bodných ran do oblasti hlavy, trupu i končetin, útok byl veden střední a velkou silou, navíc v závěru obviněný přistoupil k odříznutí celého zevního genitálu poškozeného (pyje a šourku s varlaty), přičemž musel k jeho oddělení od těla vynaložit velkou sílu. Z fotodokumentace mrtvého těla poškozeného je zřejmé, v jakém rozsahu bylo tělo poškozeného zdevastováno, prakticky celé bylo pobodáno a znetvořeno. Soudy v souladu s ustanovením § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku dospěly ke správnému závěru, že čin byl spáchán zvlášť surovým způsobem.

23. Naproti tomu nepodložený je závěr soudů, že ke spáchání činu došlo také zvlášť trýznivým způsobem. Tato okolnost předpokládá, že se jedná o zvlášť trýznivý způsob, a nikoliv jen trýznivý způsob provedení činu. O zvlášť trýznivý způsob půjde tehdy, jestliže oběť je vystavena bolestem na hranici snesitelnosti trvajícím třeba i po kratší dobu, nebo sice méně intenzivním, ale zato déle trvajícím, které velmi citelně zasahují celou osobnost poškozeného. Usuzovat na něj lze z takových okolností, které charakterizují subjektivní neúměrně krutě pociťované prožitky oběti, jež vnímala od doby, kdy na ní pachatel začal uskutečňovat vražedný mechanismus, až do okamžiku její smrti. Rozhodné pro tuto zvlášť přitěžující okolnost jsou vnímání a prožívání bolestivosti při utrpěných zraněních a vypjatosti psychického prožívání traumatu smrti, a to v míře velmi intenzivní, v níž oběť prožívala důsledky útrap, jimž byla vystavena (viz rozhodnutí č. 21/2015 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že rozhodující je vnímání trýznivosti obětí, nebude tento znak zpravidla naplněn v případě, kdy oběť hned v první fázi útoku (např. po první ráně) ztratila vědomí a nebyla proto schopna objektivně zvlášť trýznivou část útoku vnímat.

24. Mimo jiné otázkou rozsahu zranění a vnímání bolesti u poškozeného a posouzením okamžiku ztráty vědomí a smrti se zabýval znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Podle jeho závěrů řezná rána a probodnutí levé paže měly charakter poranění vzniklých při obraně, tj. vykrývání útoku, takže při vzniku těchto poranění byl stav vědomí poškozeného zachován. Poranění ostrým nástrojem na těle poškozeného vznikla v krátkém sledu za sebou, přičemž k přesnému pořadí vzniku se nelze na základě pitevního nálezu vyjádřit.

Vědomí poškozeného mohlo být zachováno i po dobu několika málo desítek vteřin do doby, než došlo k zasažení srdce. Smrt následně nastala v průběhu několika málo minut. Způsob usmrcení poškozeného lze ze soudně- lékařského hlediska označit za zvlášť surový a trýznivý, a to vzhledem k množství bodných ran na těle a přítomnosti řezné rány a probodnutí levé paže majících charakter obrany, tj. snahy poškozeného odvrátit útok, znamenající, že byl v době útoku při vědomí. Znalkyně MUDr. Markéta Kulvajtová v rámci výslechu u hlavního líčení v reakci na položené otázky znovu zopakovala, že se nelze vyjádřit k pořadí ran ani k tomu, v jakém časovém odstupu mezi sebou vznikaly, a tudíž ani k tomu, kdy v průběhu útoku bylo zasaženo srdce.

25. Z výše uvedeného lze vyvodit závěr, že v okamžiku, kdy obviněný poškozenému způsobil řeznou ránu a probodnutí levé paže, byl poškozený bezesporu stále při vědomí. Avšak ze skutečnosti, že není možné na základě zmíněného znaleckého posudku (ani žádného jiného provedeného důkazu) zjistit, v jakém pořadí ostatní bodné rány vznikly, vyplývá, že ohledně přesného průběhu činu existuje několik různých reálných variant. Soud prvního stupně sice v odůvodnění rozsudku správně uvedl i to, že zachování vědomí poškozeného po dobu několika desítek sekund od počátku útoku bylo jen jednou z možných variant průběhu skutkového děje, nicméně ve skutkové větě výroku rozsudku nepřesně uvedl jako jednoznačné zjištění, že vědomí poškozeného bylo zachováno po dobu několika málo desítek sekund, než došlo k zasažení srdce, a po tuto dobu poškozený důvodně cítil bolest a uvědomoval si bezvýchodnost své situace s neodvratným koncem. Nicméně je nepochybné, že existovala i zcela reálná možnost, že k zasažení srdce mohlo dojít bezprostředně po vzniku obranných zranění, které poškozený mohl utržit hned na počátku útoku. V takovém případě by u poškozeného po ráně do srdce došlo do několika vteřin ke ztrátě vědomí a poškozený by tak objektivně nebyl schopen následující část útoku zvlášť trýznivě vnímat. Z hlediska vnímání poškozeného by se tak jednalo o situaci podobnou té, kdy pachatel po počátečním krátkém pokusu o obranu, při němž dojde k pořezání ruky poškozeného, usmrtí poškozeného jediným bodnutím do srdce. V podobné situaci se v soudní praxi zvlášť trýznivý způsob spáchání činu nedovozuje. Ačkoli v důsledku utržení obranných zranění musel poškozený s vysokou pravděpodobností pociťovat bolest a trýzeň, tato zranění nejsou sama o sobě takové povahy a intenzity, aby jejich existence odůvodňovala označení způsobu jednání obviněného za zvlášť trýznivý. Ani skutečnost, že všechna zranění poškozeného vykazovala vitální funkci (tj. vznikla za života poškozeného), nemusí znamenat, že poškozený byl v době jejich vzniku při vědomí a intenzivně vnímal bolest pramenící ze způsobených zranění. Sama o sobě ani skutečnost, že poškozený si ihned na počátku útoku uvědomí, že pachatel útoku má v úmyslu ho usmrtit, že pociťuje bolest a vnímá, že nemá reálnou šanci se útoku ubránit, neznamená bez dalšího spáchání činu zvlášť trýznivým způsobem (jak by se mohlo jevit z některých formulací soudů v této věci).

26. Ačkoli z provedeného dokazování vyplývá, že ve vztahu k pořadí vzniku zranění poškozeného a k okamžiku ztráty vědomí a s tím související schopnosti vnímat bolest existuje více verzí průběhu skutkového děje, soudy se při právní kvalifikaci skutku přiklonily k té verzi, která je pro obviněného méně příznivá. Přitom bylo třeba vycházet z toho, že poškozený mohl krátce po započetí útoku (po utržení prvotních obraných zranění a zasažení srdce) upadnout do bezvědomí a v důsledku toho nebyl schopen následující část útoku vnímat.

27. Je však zcela zřejmé, že projednání dovolání a případná změna právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v tom směru, že obviněný čin spáchal „pouze“ zvlášť surovým způsobem (a nikoli také zvlášť trýznivým způsobem), by nemohla zásadně ovlivnit postavení obviněného, a řešená otázka zároveň není po právní stránce zásadního významu [§ 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.].

28. Jak už bylo zmíněno, z hlediska naplnění okolnosti odůvodňující použití vyšší trestní sazby podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku postačuje, pokud je dána jen jedna z tam uvedených alternativ. Z toho plyne, že konstatovaná nepřesnost právního posouzení nemá vliv na závěr, zda byla naplněna kvalifikovaná podstata zločinu vraždy ve smyslu § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, tj. nemá vliv na právní kvalifikaci skutku. I při respektování poměrně restriktivního výkladu ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Ústavním soudem (viz jeho nález ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 3758/13), je postup podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. v daném případě namístě.

29. Ústavní soud k této problematice mimo jiné uvedl, že hranici toho, co je nutno považovat za zásadní ovlivnění postavení obviněného, nutno hledat právě v tom, jestli nad obviněným bylo správně vysloveno, zda naplnil skutkovou podstatu určitého trestného činu a zda mu byl uložen právě takový trest, jaký mu podle zákona uložen být měl. Danou otázku nelze zúžit, s ohledem na význam samotného výroku o tom, že obviněný spáchal určitý trestný čin, jen na problematiku uloženého trestu. I bez následného výroku o trestu představuje sám výrok o tom, že konkrétní osoba naplnila skutkovou podstatu určitého trestného činu, formálně učiněný odsudek. Navíc odsouzení je evidováno v evidenci Rejstříku trestů. Podle Ústavního soudu musí být aplikace tohoto důvodu pro odmítnutí dovolání založena na přesvědčivém odůvodnění. Současně Ústavní soud připustil, že si lze představit situace, kdy na základě uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bude na místě dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., například když nalézací nebo odvolací soud jednání obviněného posoudí správně co do vlastní kvalifikované skutkové podstaty, ovšem v jejím rámci jednání obviněného subsumuje pod nesprávný znak této skutkové podstaty.

30. Je nepochybné, že aplikace § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. je vyloučena, pokud přichází v úvahu při správném hmotně právním posouzení skutku uložení mírnějšího trestu obviněnému. Takovou možnost lze však v posuzovaném případě jednoznačně odmítnout. Obviněný svým jednáním současně naplnil dva znaky kvalifikované skutkové podstaty podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, když čin spáchal zvlášť surovým způsobem [§ 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku] a ze zavrženíhodné pohnutky [§ 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku]. I pokud by naplnil jen jeden z nich, byl by ohrožen trestem odnětí svobody na patnáct až dvacet let nebo výjimečným trestem. Navíc s ohledem na konkrétní okolnosti případu nelze uvažovat o tom, že by „vypuštění“ znaku spáchání činu zvlášť trýznivým způsobem vedlo z hlediska celkového posouzení činu k závěru o jeho nižší společenské škodlivosti. Způsob usmrcení poškozeného byl neobvykle surový, krutý až rituální. Z celkového způsobu zavraždění poškozeného a zejména z aktu odříznutí genitálií poškozeného je zřejmé, že obviněný chtěl viditelně demonstrovat svoji touhu po pomstě. I za situace, kdy v souladu se zásadou in dubio pro reo lze za prokázanou považovat jen tu variantu skutkového děje, že poškozený ztratil vědomí hned v počátcích útoku, nelze tuto okolnost přeceňovat a považovat ji za něco, co by obviněný zamýšlel a co by mělo snižovat společenskou škodlivost činu. Trest odnětí svobody v trvání osmnácti let uložený v tomto řízení obviněnému tak lze považovat za přiměřený a o uložení mírnějšího trestu by tudíž nebylo možné uvažovat ani v případě, že by se soudy nedopustily uvedené nepřesnosti při právní kvalifikaci činu.

31. Nepřesná právní kvalifikace nemohla v daném případě nijak zásadně ovlivnit postavení obviněného. Neměla vliv na právní kvalifikaci skutku jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku. Pochybení soudů se nemohlo nijak projevit nejen při individualizaci trestu, který byl obviněnému uložen, ale ani z hlediska Ústavním soudem zmiňovaného odsudku jednání obviněného. Kromě hlediska ryze formálního by proto nebylo uvedené (přesnější) právní posouzení skutku v žádném směru pro obviněného příznivější, natož aby mohlo zásadně ovlivnit jeho postavení.

32. Zbývá dodat, že naznačená otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť je jednoznačně vyřešena a v praxi soudů dlouhodobě nevzbuzuje pochybnosti.

33. Shrnuto, hmotněprávní vada vytýkaná obviněným obsažená v rozsudku soudu prvního stupně sice byla skutečně zjištěna, avšak projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Zjištění uvedené vady proto nevedlo ke zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem. Nevedlo k němu ani to, že nedůsledné respektování pravidla in dubio pro reo ve zmíněné dílčí otázce se odrazilo i v nepřesnosti té formulace ve skutkové větě výroku rozsudku, že vědomí poškozeného „bylo zachováno po dobu několika málo desítek sekund, než došlo k zasažení srdce, a po tuto dobu i vzhledem k lokalizaci ran do míst uložení životně důležitých orgánů poškozený důvodně cítil bolest a uvědomoval si bezvýchodnost své situace s neodvratným koncem.“ Tato formulace je z větší části odpovídající skutkovým zjištěním a obsahu provedených důkazů, ovšem vyjma údaje, že popisovaný stav trval několik desítek sekund, než došlo k zasažení srdce. Avšak s ohledem na jasnou skutkovou situaci vyplývající i z odůvodnění rozsudku nebyla uvedená nepřesnost důvodem ke kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu do pravomocného soudního rozhodnutí.

K dalším námitkám obviněného

34. Obviněný v dovolání soudům také vytkl, že při stanovení výše trestu nevzaly v úvahu okolnost, že nad spáchaným činem projevil lítost, ani skutečnost, že podle znaleckého zkoumání měla být v době spáchání činu „snížena jeho příčetnost na polovinu“. K takové argumentaci lze uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen když byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takové námitky však dovolatel nevznesl. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takovéto výhrady dovolatel neuplatnil a ani v posuzovaném případě nepřicházely v úvahu.

35. Obviněný de facto soudům vytkl právě nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, konkrétně že nalézací soud nevzal dostatečně v úvahu polehčující okolnost v podobě jím projevené lítosti nad následky svého jednání. Takové námitky uplatněnému ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Výrok o trestu by musel být korigován zásahem dovolacího soudu jen tehdy, pokud by uložený trest byl natolik nepřiměřený a neodpovídající zákonným kritériím, že by to odporovalo ústavní zásadě proporcionality trestní represe. Takový ústavní deficit výroku o trestu však v daném případě rozhodně shledat nelze.

36. Jen pro úplnost lze dodat, že na rozdíl od obviněného soudy nebyly přesvědčeny o tom, že by svého činu upřímně litoval ve smyslu polehčující okolnosti podle § 41 písm. o) tr. zákoníku. Obviněný naopak v řízení neprojevoval žádnou skutečnou sebereflexi, jeho obhajoba stála na tvrzení, že jej fakticky napadl poškozený a on se jen reflexivně bránil, přičemž zdůrazňoval svůj pocit křivdy ohledně nevyřešeného konfliktu stran péče o jeho nezletilou dceru a stavěl se do role oběti. Popsaný přístup obviněného ke spáchanému činu ostatně potvrdili i znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie. V tomto duchu se následně neslo i jeho vystupování u veřejného zasedání, které se konalo u Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího. O uvedené polehčující okolnosti tudíž nelze uvažovat.

37. Pokud dovolatel uvedl, že podle závěrů znalce MUDr. Vlastimila Tichého byla v době spáchání činu jeho příčetnost snížena na polovinu, je taková argumentace značně nepřesná. Jednak takový závěr znalec neučinil (ani tak učinit nemohl, jelikož posouzení příčetnosti, příp. zmenšené příčetnosti, je otázkou právní, a proto její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení), pouze vyjádřil názor, že schopnosti ovládací byly ve vztahu k předmětnému trestnému činu částečně sníženy, a to asi na polovinu, schopnosti rozpoznávací byly zachovány zcela. Tento znalec (spolu s dalším soudním znalcem PhDr. Jiřím Klosem, Ph.D.) mj. konstatoval, že obviněný netrpí a ani v době páchání činu netrpěl duševní chorobou ve smyslu psychózy ani organickým psychosyndromem, není u něj přítomna porucha osobnosti. Soud prvního stupně následně (v souladu se zmíněnými závěry znalců) správně uzavřel, že mj. s ohledem na absenci duševní poruchy (§ 123 tr. zákoníku) byl obviněný v době páchání žalovaného jednání příčetný, resp. nejednalo se o zmenšenou příčetnost ve smyslu § 27 tr. zákoníku. Jen pro úplnost lze v obecné rovině dodat, že ani případná zmenšená příčetnost není polehčující okolností a nemusí znamenat nižší společenskou škodlivost činu a že nepřihlédnutí k ustanovení § 40 odst. 1 tr. zákoníku při ukládání trestu nemůže naplnit žádný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. zákoníku a není z něho možno bez dalšího dovozovat ani uložení nepřiměřeně přísného trestu, natož trestu, který by odporoval zásadě proporcionality trestních sankcí.

Závěrem

38. Z důvodů, které byly uvedeny v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud konstatoval, že dílem bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., dílem je zjevně neopodstatněné, a pokud by z hlediska zmíněné dílčí právní námitky bylo důvodné, jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a řešená otázka není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

39. Závěrem pokládá Nejvyšší soud za nutné vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozhodnutí (dne 17. 7. 2024) konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného předložena dne 25. 3. 2025. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 4. 2025

JUDr. Josef Mazák předseda senátu