7 Tdo 281/2014

7 Tdo 281/2014-33

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 18. 3. 2014 dovolání

obviněného Ing. J. H. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne

7. 11. 2011, sp. zn. 6 To 766/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v

Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 91/2002 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. l tr. ř. se z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Ústí

nad Labem ze dne 7. 11. 2011, sp. zn. 6 To 766/2010.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený

rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu.

Podle § 2651 odst. l tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem p ř i k a z u

j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2007, sp. zn. 6 T

91/2002, byl obviněný Ing. J. H. uznán vinným trestným činem krádeže podle §

247 odst. l písm. d) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění

pozdějších předpisů) a odsouzen podle § 247 odst. l tr. zák., § 53 odst. l,

odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 5 000 Kč s

náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle § 54 odst. 3 tr. zák. na dva

týdny. Výrokem podle § 228 odst. l tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo

rozhodnuto o náhradě škody.

Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Ústí nad Labem v tom, že

obviněný dne 20. 10. 2000 kolem 14,50 hodin v Ú. n. L. na parkovišti u hotelu

Máj po předchozích dohadech ohledně parkování odcizil poškozené M. H. sedící ve

vozidle zn. Peugeot 206 otevřeným okénkem dioptrické brýle, které měla na nose,

a kromě toho jí poškodil řetízek a náušnici, čímž jí způsobil škodu minimálně

ve výši 1 816 Kč (z odůvodnění rozsudku vyplývá, že tato částka představuje

hodnotu brýlí).

O odvoláních obviněného a jeho manželky J. H., která byla podána proti všem

výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10.

12. 2007, sp. zn. 6 To 766/2010. Podle § 258 odst. l písm. d), odst.2 tr. ř.

byl rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem zrušen ve výroku o trestu a podle

§ 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle §

235 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody

na dvě léta s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle § 58 odst. l tr.

zák. podmíněně odložen a zkušební doba byla podle § 59 odst. l tr. zák.

stanovena na dvě léta, podle § 53 odst. l tr. zák. k peněžitému trestu ve

výměře 5 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle § 54 odst.

3 tr. zák. na dva týdny a podle § 55 odst. l písm. a) tr. zák. k trestu

propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to plynové pistole BBM model 315

auto, ráže 8 mm, Knall, výr. č. ..., a čtyř nábojek specifikovaných ve výroku o

souhrnném trestu, přičemž podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu

v rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 2. 2009, sp. zn. 6 T

135/2006, a další obsahově navazující rozhodnutí.

Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti

rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tento rozsudek napadl v celém

rozsahu s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. l písm. a), b), c),

d), e), g), h), l) tr. ř. Ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. l

písm. a), b) tr. ř. obviněný uvedl, že ve věci rozhodl jiný soudce, než kterému

byla věc původně přidělena podle rozvrhu práce Okresního soudu v Ústí nad

Labem, a že u Krajského soudu v Ústí nad Labem rozhodl o odvoláních senát,

jehož předsedou byl soudce, který předtím u Okresního soudu v Ústí nad Labem

přidělil věc jinému než původnímu soudci. Jako dovolací důvod podle § 265b

odst. l písm. c) tr. ř. obviněný bez bližší konkretizace uplatnil námitku, že

neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. S dovolacím důvodem podle §

265b odst. l písm. d) tr. ř. obviněný spojil námitky zaměřené proti tomu, že

jak v hlavním líčení, tak ve veřejném zasedání o odvoláních bylo rozhodnuto v

jeho nepřítomnosti, resp. též v nepřítomnosti jeho manželky jako odvolatelky,

ačkoli svou nepřítomnost předem řádně omluvili. K dovolacímu důvodu podle §

265b odst. l písm. e) tr. ř. se obviněný bez bližších námitek vyjádřil tak, že

jeho „trestní stíhání ... bylo objektivně nepřípustné“. Pod dovolací důvod

podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. obviněný zahrnul námitky, jimiž označil

skutkový stav za nedostatečně zjištěný, dokazování za neúplné, hodnocení důkazů

soudy za jednostranné, přičemž konstatoval, že rozhodnutí „neobsahuje konkrétní

skutkové okolnosti, jimiž je naplněn zákonný znak trestného činu krádeže“. V

souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř. obviněný

označil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty za nepřípustný druh

trestu, neboť pistoli nevlastnil. Dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l)

tr. ř. obviněný vyvozoval z předcházejících dovolacích důvodů. Obviněný se

dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby ho

zprostil obžaloby.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i

předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné jen z hlediska

ustanovení § 265b odst. l písm. c), 1) tr. ř.

K důvodům dovolání podle § 265b odst. l písm. a), b) tr. ř.

Podle § 265b odst. l písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci

rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže

místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

Podle § 265b odst. l písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci

vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla

tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před

rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

V posuzované věci konal v prvním stupni řízení samosoudce v souladu s

ustanovením § 314a odst. l tr. ř. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem

rozhodl samosoudce JUDr. Lubomír Hrbek. Původně po podání obžaloby u Okresního

soudu v Ústí nad Labem věc připadla podle rozvrhu práce tohoto soudu

samosoudkyni Mgr. Romaně Vlachové. Tato samosoudkyně nařídila hlavní líčení,

které bylo celkem třináctkrát bez jednání odročeno z důvodu nepřítomnosti

obviněného. Samosoudci JUDr. Lubomíru Hrbkovi byla věc přidělena dne 7. 3. 2007

podle § 44 odst. l zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a

státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a

soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a podle § 2a odst. l vyhlášky č.

37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších

předpisů. Toto opatření učinil v zastoupení předsedkyně Okresního soudu v Ústí

nad Labem tehdejší místopředseda soudu Mgr. Tomáš Plha. Ke změně v osobě

samosoudce Okresního soudu v Ústí nad Labem došlo zákonným postupem, z něhož

nelze vyvozovat, že by tento soud ve věci rozhodl jako soud, který nebyl

náležitě obsazen. Z okolnosti, že ve věci rozhodl samosoudce, jemuž byla věc

zákonným postupem přidělena poté, co předtím podle rozvrhu práce soudu připadla

jiné samosoudkyni, není možné vyvozovat ani to, že samosoudce, který rozhodl,

byl vyloučen. Důvody vyloučení, které by v posuzované věci přicházely v úvahu,

stanoví § 30 odst. 1, 2 tr. ř., avšak ve vztahu k samosoudci JUDr. Lubomíru

Hrbkovi evidentně není dán žádný z nich. Obviněný ostatně v dovolání neuvedl

nic, co by odpovídalo některému z důvodů vyloučení podle § 30 odst. 1, 2 tr. ř.

V odvolacím řízení rozhodl senát Krajského soudu v Ústí nad Labem složený ze

tří soudců, což bylo náležité obsazení soudu v souladu s ustanoveními § 31

odst. 1, 2 písm. b) zákona o soudech a soudcích. Předsedou odvolacího senátu

byl Mgr. Tomáš Plha, který se mezitím stal soudcem Krajského soudu v Ústí nad

Labem. Jeho vyloučení nelze vyvozovat z okolnosti, že v době, kdy předtím byl

místopředsedou Okresního soudu v Ústí nad Labem, přidělil věc samosoudci, který

rozhodl v prvním stupni. Podle § 30 odst. 3 tr. ř. je z rozhodování u soudu

vyššího stupně vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího

stupně, a naopak. V řízení před Okresním soudem v Ústí nad Labem jako soudem

prvního stupně se Mgr. Tomáš Plha nijak nezúčastnil na rozhodování ve věci.

Nejenže o podané obžalobě nerozhodl jako samosoudce výrokem o vině, trestu a

náhradě škody, ale neučinil vůbec žádný úkon trestního řízení, natož pak úkon,

který by byl podkladem meritorního rozhodnutí. Opatření o přidělení věci

samosoudci, který ve věci rozhodl rozsudkem, nebylo úkonem trestního řízení,

tj. řízení podle trestního řádu. Mgr. Tomáš Plha učinil toto opatření v

zastoupení předsedkyně Okresního soudu v Ústí nad Labem jako orgán státní

správy soudu. Obsahem státní správy soudů je činnost, jejímž úkolem podle § 118

odst. l zákona o soudech a soudcích je vytvářet soudům podmínky k řádnému

výkonu soudnictví, zejména po stránce personální, organizační, hospodářské,

finanční a výchovné, a dohlížet způsobem a v mezích tímto zákonem stanovených

na řádné plnění úkolů soudům svěřených. Přitom podle § 118 odst. 2 zákona o

soudech a soudcích výkon státní správy soudů nesmí zasahovat do nezávislosti

soudů. Opatření, jehož obsahem bylo přidělení věci samosoudci, který posléze ve

věci rozhodl, nijak nevybočilo z mezí řádného výkonu státní správy soudu a

žádným způsobem nezasahovalo do nezávislého soudního rozhodování. Uvedeným

opatřením nebylo předurčeno či jinak ovlivněno to, jak má být ve věci

rozhodnuto. Smyslem ustanovení § 30 odst. 3 tr. ř. je vyloučit z rozhodování u

vyššího soudu soudce, který si účastí na rozhodování u soudu nižšího stupně již

vytvořil či mohl vytvořit určitý názor na věc a který by mohl být tímto názorem

předem ovlivněn. O nic takového se v posuzované věci nejedná. Přidělení věci

podle § 44 odst. l zákona o soudech a soudcích, § 2a odst. l vyhlášky o

jednacím řádu pro okresní a krajské soudy je organizačním aktem státní správy

soudu, a nikoli rozhodováním ve věci, jaké je má na mysli ustanovení § 30

odst.3 tr. ř. Mgr. Tomáš Plha tedy nebyl vyloučen z rozhodování senátu

Krajského soudu v Ústí nad Labem o odvoláních podaných proti rozsudku Okresního

soudu v Ústí nad Labem.

Ve věci rozhodly v prvním i druhém stupni soudy, které byly náležitě obsazeny.

Žádný ze soudců, kteří ve věci rozhodovali, nebyl vyloučen.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. l písm. c) tr. ř.

Podle § 265b odst. l písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný

neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.

V řízení před Okresním soudem v Ústí nad Labem jako soudem prvního stupně nebyl

v posuzované věci dán žádný z důvodů nutné obhajoby, takže obviněný nemusel mít

obhájce. Pokud obviněný v řízení před Okresním soudem v Ústí nad Labem neměl

obhájce, nebylo tím porušeno žádné zákonné ustanovení.

V řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem jako soudem odvolacím vyvstal

důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. Podle tohoto ustanovení koná-1i

se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož

horní hranice převyšuje pět let, musí mít obviněný obhájce.

Krajský soud v Ústí nad Labem usoudil, že po vyhlášení rozsudku Okresního soudu

v Ústí nad Labem ze dne 2. 2. 2009, sp. zn. 6 T 135/2006, jímž byl obviněný

pravomocně odsouzen pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c)

tr. zák., je třeba v posuzované věci Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6

T 91/2002 obviněnému uložit souhrnný trest za trestné činy, jimiž byl obviněný

uznán vinným jak ve věci sp. zn. 6 T 91/2002, tak ve věci sp. zn. 6 T 135/2006.

Řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem, které bylo završeno uložením

souhrnného trestu, tím pádem bylo řízením i o trestném činu vydírání podle §

235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným ve věci sp.

zn. 6 T 135/2006. Na tento trestný čin stanoví § 235 odst. 2 tr. zák. sazbu

odnětí svobody od dvou let do osmi let.

Řízením o trestném činu uvedeném v § 36 odst. 3 tr. ř. je i řízení, v kterém se

nerozhoduje o vině tímto trestným činem a které se tohoto trestného činu týká

jen potud, že je v něm obviněnému za tento trestný čin uložen souhrnný trest.

Proto i v takovém řízení musí mít obviněný obhájce, byť jinak jde o řízení na

podkladě obžaloby pro trestný čin, z jehož povahy důvod nutné obhajoby

nevyplývá (totéž platí v případě ukládání společného trestu podle § 37a tr.

zák., resp. podle § 45 odst. l tr. zákoníku - viz přiměřeně č. 35/2006 Sb.

rozh. tr.).

Těmito zásadami se Krajský soud v Ústí nad Labem neřídil a provedl odvolací

řízení bez obhájce. Obviněný neměl v tomto řízení obhájce, ač ho podle § 36

odst. 3 tr. ř. mít měl. Bez obhájce byl obviněný zejména ve veřejném zasedání,

v němž bylo o odvoláních rozhodnuto napadeným rozsudkem.

Z hlediska ustanovení § 265b odst. l písm. c) tr. ř. je dovolání obviněného

důvodné, což vedlo ke zrušení napadeného rozsudku.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. l písm. d) tr. ř.

Podle § 265b odst. l písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena

ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

V posuzované věci Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl v hlavním líčení

konaném v nepřítomnosti obviněného, a to za situace, kdy obviněný byl k

hlavnímu líčení řádně a včas předvolán a kdy mu byla řádně a včas doručena

obžaloba. Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl o konání hlavního líčení v

nepřítomnosti obviněného usnesením podle § 202 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto

ustanovení v nepřítomnosti obviněného se může hlavní líčení provést, jen když

soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení

dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom a) obžaloba byla obviněnému

řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a b) o

skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v

trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního

stíhání (§ 160 odst. l tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat

spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. l tr. ř.). Z

citovaného ustanovení je patrno, že hlediskem pro rozhodnutí o konání hlavního

líčení v nepřítomnosti obviněného není důvod jeho nepřítomnosti ani okolnost,

zda se omluvil. Obviněný v dovolání zdůrazňoval v podstatě jen to, že se řádně

a včas omluvil, což je z hlediska ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. irelevantní.

Jinak obviněný neuvedl nic, co by se vztahovalo k podmínkám hlavního líčení

konaného v jeho nepřítomnosti, jak jsou jako zákonná kritéria takového postupu

stanovena v citovaném ustanovení.

Vyvstává jedině otázka, zda Okresní soud v Ústí nad Labem neporušil ústavně

garantované základní právo obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti

podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud dospěl k

závěru, že Okresní soud v Ústí nad Labem toto ustanovení neporušil. Ve stadiu

po podání obžaloby (14. 3. 2002) a poté, co byl původně vydaný trestní příkaz

Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 3. 2002 zrušen v důsledku podaného

odporu obviněného, bylo trestní stíhání provázeno průtahy, které nastaly z

důvodů stojících výlučně na straně obviněného. Jasně o tom svědčí okolnost, že

před tím, než bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem, bylo

hlavní líčení osmnáctkrát odročeno. Přitom k odročení došlo vždy pro

nepřítomnost obviněného, zejména proto, že se nepodařilo doručit mu předvolání

na žádnou ze známých adres jeho pobytu, což nakonec vyvolalo nutnost zatčení, z

něhož byl obviněný po zjištění adresy pobytu a doručení příslušné obsílky

propuštěn. Již to samo o sobě jasně ukazuje na vyhýbavý vztah obviněného k

probíhajícímu řízení. Porušením ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny by byl

postup, při němž by obviněný byl nepřípustně zbaven možnosti vystupovat před

soudem za situace, kdy měl k nepřítomnosti vážný důvod, kdy mu tento důvod

objektivně a fakticky znemožňoval dostavit se k soudu a být přítomen jednání a

kdy měl a projevil vážný zájem být přítomen soudnímu jednání. V posuzované věci

obviněný bezprostředně před hlavním líčením konaným v jeho nepřítomnosti zaslal

soudu podání, jehož obsahem bylo sdělení, že se z účasti na jednání omlouvá, že

je ve stavu pracovní neschopnosti (s odkazem na rozhodnutí lékaře o dočasné

pracovní neschopnosti) a že žádá o odročení. K tomu lze jen dodat, že samotná

pracovní neschopnost ještě neprokazuje skutečnou a objektivní nemožnost

přítomnosti obviněného při hlavním líčení. Z rozhodnutí o dočasné pracovní

neschopnosti nic takového nevyplývá, obviněný nepředložil žádný jiný doklad, z

jehož obsahu by bylo patrno, že zdravotní stav mu skutečně znemožňuje

přítomnost při hlavním líčení, a obviněný ve svém podání nic takového ostatně

ani netvrdil. Za tohoto stavu nelze Okresnímu soudu v Ústí nad Labem jako

porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny vytýkat postup, při kterém považoval

omluvu obviněného za nedostatečnou, nepokládal ji za důvod pro odročení a

přikročil k provedení hlavního líčení v jeho nepřítomnosti.

Ustanovení upravující přítomnost obviněného při hlavním líčení nebyla porušena.

Námitkami, které obviněný uplatnil ohledně své nepřítomnosti při veřejném

zasedání konaném o odvoláních před Krajským soudem v Ústí nad Labem, se

Nejvyšší soud již nezabýval vzhledem k nutnosti zrušit napadený rozsudek

Krajského soudu v Ústí nad Labem z dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. l

písm. c) tr. ř.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. l písm. e) tr. ř.

Podle § 265b odst. l písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti

obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

Nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. l tr. ř. znamená, že trestní

stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí

být zastaveno. Důvody nepřípustnosti jsou stanoveny v § 11 odst. l písm. a) až

j) tr. ř., § 11a tr. ř. (ve znění účinném v době rozhodnutí obou soudů). V

podaném dovolání obviněný neuvedl žádný z těchto zákonných důvodů

nepřípustnosti trestního stíhání, který by měl být podle jeho názoru dán v

posuzované věci. Paušální konstatování obviněného, že „není žádných pochyb o

tom, že ... bylo proti němu vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo

objektivně nepřípustné“, neodpovídá žádnému ze zákonných důvodů nepřípustnosti

ve smyslu citovaných ustanovení. Z celkového obsahového kontextu dovolání lze

usuzovat na to, že obviněný spojoval představu nepřípustnosti trestního stíhání

s namítanou meritorní neopodstatněností obvinění a následného odsouzení. V

tomto ohledu se ovšem nejedná o nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu § 11

odst. l tr. ř., § 11a tr. ř. Namítaná věcná neopodstatněnost trestního stíhání

nezakládá jeho nepřípustnost podle těchto ustanovení.

Trestní stíhání obviněného nebylo nepřípustné.

K důvodům dovolání podle § 265b odst. l písm. g), h) tr. ř.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně

právním posouzení.

Podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému

byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen

trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin,

jímž byl uznán vinným.

Nejvyšší soud se nezabýval námitkami, které byly v dovolání uplatněny ve vztahu

k těmto dovolacím důvodům, neboť ke zrušení napadeného rozsudku musel přikročit

již z dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. c) tr. ř. Obviněný může

uplatněné námitky učinit obsahem své obhajoby v novém řízení před Krajským

soudem v Ústí nad Labem jako soudem odvolacím a tento soud se s nimi musí

vypořádat.

K důvodu dovolání podle § 265i odst. l písm. l) tr. ř.

Tento dovolací důvod byl v dané věci uplatnitelný ve variantě, podle které

dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného

prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí

byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Stav, kdy byl napadeným

rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ponechán nedotčen výrok o vině a

výrok o náhradě škody v rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem, je obsahově

srovnatelný se stavem, kdy odvolání proti těmto výrokům bylo zamítnuto.

Dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. je v této variantě

konstruován tak, že je vázán na některý jiný dovolací důvod uvedený v § 265b

odst. l písm. a) až k) tr. ř. Z uvedené vázanosti vyplývá, že pokud je dovolání

obviněného důvodné z hlediska ustanovení § 265b odst. l písm. c) tr. ř., pak je

důvodné i z hlediska ustanovení § 265b odst. l písm. l) tr. ř.

Závěrem k podanému dovolání

Z důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. c),1) tr. ř. Nejvyšší soud zrušil

napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem. Zároveň Nejvyšší soud

zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila

podklad. Nakonec Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby

věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Ústí nad

Labem odstraní vady vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu a znovu rozhodne

o odvoláních podaných proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne

10. 12. 2007, sp. zn. 6 T 91/2002.

V souladu s ustanovením § 265r odst. l písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v

neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a

státního zástupce.

Vzhledem k výraznému časovému odstupu rozhodnutí o dovolání obviněného od

vyhlášení napadeného rozsudku pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že ve

stavu umožňujícím rozhodnout o podaném dovolání mu věc byla předložena dne 25.

2. 2014. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k žádným průtahům.

Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k námitce obviněného, že napadený rozsudek se

týká přezkumu takového prvostupňového rozsudku, který neexistuje. Tuto námitku

obviněný opíral o zjevnou písařskou chybu, ke které došlo ve vyhotovení a

opisech rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, v jehož záhlaví je uvedeno,

že tento soud přezkoumal rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10.

12. 2007, č. j. 6 T 91/2002-22, ačkoli správně jde o rozsudek ze dne

10.12.2007, č.j. 6 T 91/2002-222 (jak je ostatně uvedeno v úvodu odůvodnění

napadeného rozsudku). Věcně není žádných pochyb o tom, jaký rozsudek byl

Krajským soudem v Ústí nad Labem přezkoumáván. Zjevná písařská chyba v

identifikaci rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem číslem jednacím je

snadno opravitelná postupem podle § 131 odst. l tr. ř., nehledě na to, že

napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem byl zrušen z jiného důvodu.

Podání, jehož obsahem bylo dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad

Labem ze dne 7. 11. 2011, sp. zn. 6 To 766/2010, v trestní věci vedené u

Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 91/2002, obviněný zároveň

označil také jako dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze

dne 7. 10. 2010, sp. zn. 5 To 517/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu

v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 135/2006. O dovolání obviněného proti usnesení

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 5 To 517/2009, již

bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 7 Tdo

1467/2011, a to tak, že toto dovolání bylo podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř.

odmítnuto. Nejvyšší soud se proto v nynější věci sp. zn. 7 Tdo 281/2014

nezabýval tou částí dovolání, která byla označena jako dovolání proti usnesení

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 5 To 517/2009.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. března 2014

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec