7 Tdo 292/2025

7 Tdo 292/2025-557

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 24. 4. 2025 dovolání obviněného M. K. podané proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2024, sp. zn. 6 To 230/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 2/2024 a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2024, sp. zn. 6 To 230/2024, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2024, sp. zn. 3 T 2/2024.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ostravě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2024, č. j. 3 T 2/2024-411, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 18 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 30 měsíců, dále podle § 67 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 40 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 500 Kč, tedy v celkové výši 20 000 Kč, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na 24 měsíců. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy.

2. Jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku posoudil Okresní soud v Ostravě skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 18. 4. 2023 kolem 10:16 hodin v Ostravě – XY řídil osobní automobil zn. Škoda Octavia v levém jízdním pruhu po ulici XY ve směru od ulice XY ke křižovatce s ulicemi XY a XY, nevěnoval náležitou pozornost situaci v provozu, zejména vyznačenému přechodu pro chodce a cyklistovi V. N., nar. XY, který stál s jízdním kolem na chodníku vpravo z hlediska směru jízdy obviněného před přechodem pro chodce a kterého mohl vidět a viděl z výrazně větší vzdálenosti, než byla zábrzdná délka při jeho rychlosti 50km/h, pokračoval touto nepřiměřenou rychlostí v jízdě, ačkoli vozidla v pravém jízdním pruhu snižovala rychlost či zastavovala před přechodem pro chodce, na tuto situaci reagoval nesprávně a opožděně až poté, co cyklista vjel na jízdním kole na přechod pro chodce a přejížděl po něm vozovku z pravé strany na levou stranu z hlediska směru jízdy obviněného, v důsledku toho se vozidlo obviněného při rychlosti 39 km/h v levém jízdním pruhu v prostoru přechodu pro chodce svou pravou částí tečně střetlo s projíždějícím cyklistou, který tak byl sražen na vozovku, utrpěl četná zranění specifikovaná ve výroku o vině a dne 29. 7. 2023 na následky těchto zranění zemřel. Podle výroku o vině obviněný porušil povinnosti uvedené v § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. b), h), odst. 2 písm. f), § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.

3. Odvolání, která podali obviněný proti výroku o vině a dalším výrokům a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2024, č. j. 6 To 230/2024-444, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Obviněný podal dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě. Výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Namítl nesprávnost skutkových zjištění, kterou spatřoval v tom, že nebylo vyhověno jeho návrhu na doplnění důkazů znaleckým posudkem v otázce vzdálenosti, která cyklistu dělila od vozidla obviněného v okamžiku, kdy obviněný spatřil cyklistu pohybujícího se na přechodu pro chodce, a v otázce času, po který byl předtím cyklista v tzv. mrtvém úhlu obviněného vytvořeném vozidlem v pravém jízdním pruhu. Dále namítl, že nehodu zavinil výlučně cyklista, který mu jízdou přes přechod pro chodce vytvořil náhlou nečekanou překážku. Vytkl, že soudy nevzaly v úvahu posudek znalce z oboru dopravy v části, v níž uvedl, že pokud by cyklista vzal jízdní kolo a pokračoval v chůzi přes přechod běžnou rychlostí 3,6 km/h, obviněný by ho minul a tudíž by nemuselo dojít ke střetu. Vyjádřil názor, že sám žádné ustanovení zákona o silničním provozu neporušil, zatímco jedoucí cyklista neměl na přechodu pro chodce co dělat a při přejíždění vozovky se choval v rozporu s ustanoveními zákona o silničním provozu, která upravují pohyb cyklistů. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby ho zprostil obžaloby nebo přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání označil požadované doplnění důkazů za nadbytečné a konstatoval nesprávnost právního posouzení skutku bez ohledu na namítané zakrytí výhledu obviněného. Uvedl, že soudy nesprávně posoudily zásadní právní otázku, zda cyklista přejíždějící vozovku po přechodu pro chodce nabývá postavení chodce. Za nesprávný považoval názor, podle něhož je třeba na takového cyklistu pohlížet jako na chodce. Zdůraznil, že zákonem o silničním provozu je jednoznačně určeno, kdo je chodec a že jím je jen cyklista, který jízdní kolo vede, tedy nikoli cyklista jedoucí na jízdním kole. Poukázal na povinnosti, které cyklista má při přejíždění vozovky, a uvedl, že v posuzované věci se poškozený choval v rozporu s těmito povinnostmi. Konstatoval, že vjetí na přechod pro chodce poškozenému „gentlemansky“ umožnil řidič vozidla, které k přechodu pro chodce přijíždělo v pravém jízdním pruhu, a dodal, že takové přenechání přednosti v jízdě musí být jednoznačné a v případě přejíždění vozovky s více jízdními pruhy dané také ostatními řidiči jedoucími v dalších jízdních pruzích. Uvedl, že z nesprávného závěru o postavení poškozeného jako chodce soudy vyvodily nesprávný závěr o vině obviněného. Zdůraznil, že cyklista na přechodu pro chodce nepožívá žádných práv a musí vyčkat průjezdu všech vozidel.

6. Státní zástupce také poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 10 As 144/2016, v němž bylo zaujato striktní stanovisko, že cyklista přejíždějící vozovku příčně vedle přechodu pro chodce musí dát přednost i řidiči automobilu, který před tím zpomalením před přechodem umožnil přechod chodcům. Nejvyšší správní soud připustil, že cyklista má právo přes vozovku přejet, avšak musí přitom respektovat pravidla vyplývající z provozu na pozemních komunikacích a nemůže přejíždět vozovku, aniž by dal přednost vozidlu, jež po vozovce jede.

Cyklista v tam posuzované věci pochybil, pokud se domníval, že pouhé snížení rychlosti vozidla, jež dávalo přednost chodcům na přechodu pro chodce, automaticky znamená, že řidič tohoto vozidla dá přednost i jemu jakožto cyklistovi, který v blízkosti přechodu pro chodce přes vozovku přejížděl, přednost v jízdě však neměl. Jelikož řidič měl přednost v jízdě, nelze mu klást za vinu, že si cyklisty nevšiml dříve a po uvolnění přechodu pro chodce neumožnil přes vozovku přejet ještě jemu. Řidič motorového vozidla by obecně měl mít přehled o tom, co se na vozovce děje před ním, za ním, či vedle něj [srov. § 5 odst. 1 písm. b) a § 4 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích].

Avšak nemůže bez dalšího předpokládat, že další účastníci provozu spoléhají na to, že pouhým krátkým zpomalením vozidla právě jim přenechává svou přednost v jízdě a umožňuje jim na vozovku vjet či přes ni přejet. Podle pravidel provozu na pozemních komunikacích neměl žádný důvod dávat přednost v jízdě cyklistovi, který zamýšlel přejet na druhou stranu vozovky. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že se cyklista ani nijak neubezpečil (např. za pomoci očního kontaktu s řidičem), zda řidič ihned po dání přednosti chodcům pokračuje v jízdě, nebo mu umožní ‚gentlemansky‘, nad rámec svých zákonných povinností, přes vozovku přejet.

Cyklista bezdůvodně spoléhal na to, že mu řidič dá přednost. Řidič přitom jel zcela v souladu se zákonem. Poté, co umožnil přes vozovku přejít chodcům, tedy těm účastníkům provozu na pozemních komunikacích, kteří měli přednost, pokračoval v jízdě. Nejvyšší správní soud uzavřel, že tím, že cyklista v daném momentu přejížděl vozovku, nedovoleně omezil řidiče, který v dané situaci měl přednost v jízdě. Cyklista neočekávaně vjel do jízdní dráhy motorového vozidla, řidič musel prudce brzdit, tedy náhle změnit rychlost jeho vozidla.

To vyústilo až v dopravní nehodu, která byla důsledkem omezení řidiče.

7. Z pohledu tohoto judikátu je podle státního zástupce zřejmé, že cyklista v dovolatelově věci porušil pravidla provozu na pozemních komunikacích ještě výrazněji než cyklista ve věci judikované. Nejen že vozovku příčně přejel po vozovce, kam obecně příčný přístup měl, ale dokonce tak učinil po přechodu pro chodce, na nějž příčný přístup neměl, protože ten je vyhrazen výlučně chodcům. Navíc tak učinil bez toho, aby se v blízkosti nacházeli chodci, kterým by ostatní řidiči museli dát zpomalením či zastavením přednost. A neučinil tak „z chodu“, tedy z jízdy, které by si mohl dovolatel všimnout jako možného rizika vjezdu do vozovky. Namísto toho se poškozený rozjel z místa na chodníku, na kterém před tím stál s kolem mezi nohama, čímž blížící se řidiče ubezpečil, že není chodcem a že jako cyklista řádně splní svou povinnost dát jim přednost v jízdě. Nečekanost následného vjetí do vozovky (na přechod) je ještě vyšší než ve věci judikované. Lze sice připustit, že existuje zmíněné „gentlemanské“ přenechání přednosti v jízdě, avšak takové přenechání přednosti by muselo být jednoznačné – zpravidla spojené s očním kontaktem řidičů či posunkem při zastavování vozidla. Oční kontakt řidiče vozidla pokračujícího v jízdě s cyklistou stojícím na hraně přechodu pro chodce však nutně musel mít smysl opačný. Cyklista jím nanejvýš mohl dávat najevo, že vozidlo vidí a povinnost dát mu přednost řádně splní. Současně je zřejmé, že takto může řidič „pustit“ jiné vozidlo pouze do svého jízdního pruhu. Přejetí vozovky o více jízdních pruzích je takovým způsobem nemožné, a to pro absenci „gentlemanského“ přenechání přednosti v jízdě ostatními řidiči v ostatních jízdních pruzích, resp. je takový přejezd možný s extrémním rizikem nehody.

8. Státní zástupce uzavřel, že pokud měl dovolatel i na přechodu pro chodce plnou přednost v jízdě a pokud přesto na jedoucího cyklistu reagoval, jakmile jej spatřil, pak za vzniklou nehodu nemůže nést žádné zavinění, neboť jednal v mezích omezené důvěry v dopravě – reagoval, jakmile tuto důvěru v poškozeného ztratil.

9. Pro případ, že by cyklista jedoucí po přechodu pro chodce měl být považován za chodce, namítl státní zástupce nesprávnost závěru, že obviněný porušil důležitou povinnost ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku.

10. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Přípustnost a důvodnost dovolání

11. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájkyně podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř. a že ho nelze odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř. Poté Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení i předcházející řízení a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné z hlediska dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

12. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

13. Rozhodná skutková zjištění Okresního soudu v Ostravě odpovídají obsahu provedených důkazů, nevykazují žádný, natož pak zjevný rozpor s obsahem provedených důkazů a nejsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Namítané neprovedení navrhovaného důkazu v podobě opatření nového znaleckého posudku, případně doplnění stávajícího znaleckého posudku z oboru dopravy, nepředstavuje žádnou vadu rozhodných skutkových zjištění, která by spočívala v jejich neúplnosti.

14. Pokud by se právní režim dopravní situace na přechodu pro chodce a v jeho blízkosti řídil ustanoveními upravujícími přecházení chodců, pak by platilo, že brání-li stojící vozidlo v jiném jízdním pruhu výhledu na přechod pro chodce, smí na něj řidič jet jen takovou rychlostí, aby neohrozil chodce, který již vstoupil na přechod. Z toho vyplývá zásada, že když má řidič zakrytý výhled na přechod pro chodce, musí počítat s možností, že na přechod vstoupí nebo již na něj vstoupil chodec. Objasňování okolností, zda a jaký výhled měl řidič na přechod pro chodce, co jeho výhled omezovalo nebo co mu v něm bránilo, jak dlouho byl jeho výhled zakrytý, kde se v době zakrytí výhledu nacházel chodec apod., tudíž nemá význam pro posouzení odpovědnosti řidiče za případný střet s chodcem.

15. V posuzované věci nebylo nutno dokazování doplňovat, neboť skutková zjištění soudů, jak vyplývají z jejich rozhodnutí, jsou jasná. Jednalo se o přehledný úsek, obviněný včas viděl poškozeného jet a zastavit na chodníku u přechodu pro chodce, viděl i to, že poškozený z kola neslezl a že v blízkosti přechodu se nenacházejí žádní chodci. Odvolacím soudem bylo připuštěno, že po určitou dobu mohl mít obviněný zakrytý výhled na poškozeného vozidlem Dacia Dokker, které jelo v pravém jízdním pruhu a které před přechodem, resp. před hranicí křižovatky zastavilo. Není také sporu o tom, že pokud by poškozený po přechodu kolo vedl (a byl by tedy chodcem) podle znalce předpokládanou rychlostí chodce 3,6 km/h, tak by ke kolizi nedošlo, pokud by obviněný učinil po spatření chodce stejný úhybný manévr, který učinil (což lze předpokládat).

16. Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání obviněného nedůvodné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

17. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

18. Právní posouzení zjištěného skutkového stavu je nesprávné, protože vychází z nesprávného právního názoru v otázce, jaké bylo postavení poškozeného při přejíždění vozovky na vyznačeném přechodu pro chodce. Soudy nesprávně považovaly postavení poškozeného, který na jízdním kole přejížděl vozovku po přechodu pro chodce, za postavení srovnatelné s postavením chodce. Z toho pak vyvodily nesprávný úsudek ohledně povinností, které porušil obviněný.

19. Podle zjištění soudů poškozený přijel na jízdním kole po chodníku k vyznačenému přechodu pro chodce. Na kraji chodníku poškozený zastavil čelem k přechodu pro chodce tak, že stál s kolem mezi nohama, a rozjel se přes přechod, když zleva přijíždějící vozidlo zn. Dacia Dokker, které řídil svědek P. P. a které jelo v pravém jízdním pruhu ve směru své jízdy, brzdilo a zastavovalo. Poté, co poškozený při přejíždění vozovky opustil jízdní pruh, v němž se nacházelo vozidlo zn. Dacia Dokker a vjel do levého jízdního pruhu, došlo ke střetu, při němž vozidlo zn. Škoda Octavia řízené obviněným tečně narazilo svou pravou stranou do jízdního kola, na němž jel poškozený. Významné je také zjištění, že po přechodu pro chodce se pohyboval pouze poškozený a že na přechodu ani v jeho blízkosti nebyl nikdo jiný, kdo by hodlal použít přechod. Nejednalo se tedy o to, že by se poškozený jako cyklista vmísil mezi chodce, že by použil přechod společně s chodci, že by jel na kole přes přechod zároveň s přecházejícími chodci apod.

20. Ze zjištění soudů je patrno, že v žádném stadiu vývoje posuzované dopravní situace se poškozený nechoval jako chodec.

21. V ustanovení § 2 písm. j) zákona o silničním provozu je upraveno, kdo je pro účely tohoto zákona chodec. Mimo jiné jím je osoba, která vede jízdní kolo. To a contrario znamená, že osoba, která jede na jízdním kole, není chodcem. Je řidičem, který řídí nemotorové vozidlo [§ 2 písm. d), h) cit. zákona]. Rozhodně nepřichází v úvahu považovat osobu jedoucí na jízdním kole za chodce jen proto, že jede po přechodu pro chodce. Vyloučeno je tu i použití analogie, protože se nejedná o překlenutí nějaké nejasnosti či neúplnosti ve znění zákona. Citovaná ustanovení jsou v daném ohledu jasná, jednoznačná a z povahy věci nepřipouštějí žádnou analogii. Ta je vyloučena i proto, že zákon o silničním provozu obsahuje jak zvláštní úpravu přechodu pro chodce a přecházení, tak zvláštní úpravu přejezdu pro cyklisty a přejíždění vozovky na jízdním kole.

22. Přechod pro chodce je podle § 2 písm. dd) zákona o silničním provozu místo na pozemní komunikaci určené pro přecházení chodců, vyznačené příslušnou dopravní značkou. Přechod pro chodce je v tomto ustanovení definován nejen místem, ale i svým účelem, jímž je výlučně jen přecházení chodců, tedy nikoli přejíždění vozovky cyklisty. Podle § 54 odst. 3 cit. zákona chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem. Podle § 5 odst. 2 písm. f) cit. zákona řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, a v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce. Podle § 5 odst. 1 písm. h) cit. zákona je řidič povinen snížit rychlost jízdy nebo zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, sníží-li rychlost jízdy nebo zastaví-li vozidlo před přechodem pro chodce i řidiči ostatních vozidel jedoucích stejným směrem. I když v tomto ustanovení není výslovně zmíněno, že to platí v případě, kdy vozovku po přechodu pro chodce přechází nebo zjevně hodlá přecházet chodec, je z jeho smyslu zřejmé, že účelem povinnosti řidiče snížit rychlost jízdy nebo zastavit vozidlo je ochrana chodců, a to pouze chodců, tedy nikoli též cyklistů. Na žádné jiné situace, než související s ochranou chodců se toto ustanovení nevztahuje (tj. ani např. na situace, kdy jiný řidič před přechodem zastaví z důvodu nedostatku pohonných hmot nebo závady na vozidle apod.).

23. Přejezd pro cyklisty je podle § 2 písm. ll) zákona o silničním provozu místo na pozemní komunikaci určené pro přejíždění cyklistů přes pozemní komunikaci, vyznačené příslušnou dopravní značkou. Podle § 57 odst. 8 cit. zákona před vjezdem na přejezd pro cyklisty se cyklista musí přesvědčit, zda může vozovku přejet, aniž by ohrozil sebe či ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích; cyklista smí přejíždět vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy. Podle § 5 odst. 2 písm. h) cit. zákona řidič nesmí ohrozit cyklistu přejíždějícího pozemní komunikaci na přejezdu pro cyklisty.

24. Z citovaných ustanovení jasně plyne, že vztah řidiče a chodce přecházejícího pozemní komunikaci na přechodu pro chodce je podstatně jiný než vztah řidiče a cyklisty při přejíždění pozemní komunikace. Řidič má ve vztahu k chodci více povinností, přičemž chodec požívá vyšší ochrany, zatímco cyklista má více povinností naopak ve vztahu k řidiči, přičemž nemá žádnou zvláštní ochranu, nepřejíždí-li pozemní komunikaci na přejezdu pro cyklisty.

25. Povinnost cyklisty přejíždět vozovku – i na přejezdu pro cyklisty – pouze při splnění podmínek uvedených v § 57 odst. 8 zákona o silničním provozu, tj. mimo jiné jen tehdy, jestliže s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy, materiálně vyjadřuje povinnost cyklisty dát přednost přijíždějícím vozidlům, neboť podle § 2 písm. q) cit. zákona dát přednost v jízdě znamená povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. V této souvislosti je třeba poškozeného jako cyklistu považovat za řidiče podle § 2 písm. d) cit. zákona, neboť podle tohoto ustanovení řidičem je účastník provozu na pozemních komunikacích, který řídí motorové nebo nemotorové vozidlo anebo tramvaj; řidičem je i jezdec na zvířeti. Nemotorovým vozidlem je podle § 2 písm. h) cit. zákona mimo jiné i jízdní kolo.

26. Shrnuto, povinnost cyklisty při přejíždění vozovky po přejezdu pro cyklisty stanovená v § 57 odst. 8 zákona o silničním provozu odpovídá povinnosti dát přednost v jízdě [§ 2 písm. q) cit. zákona] přijíždějícím vozidlům. Přitom je z důvodu zvýšené ochrany cyklistů současně stanovena v § 5 odst. 2 písm. b) cit. zákona povinnost řidiče neohrozit cyklistu přejíždějícího pozemní komunikaci na přejezdu pro cyklisty. Povinnost cyklisty dát při příčném přejíždění vozovky přednost projíždějícím vozidlům tím spíše platí tehdy, pokud cyklista vozovku přejíždí mimo přejezd pro cyklisty. Jestliže cyklista takto přejíždí vozovku po přechodu pro chodce, nepožívá žádné zvýšené ochrany, naopak porušuje tím ust. § 2 písm. dd) cit. zákona.

27. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu, které upravuje povinnost řidiče snížit rychlost jízdy nebo zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, sníží-li rychlost jízdy nebo zastaví-li vozidlo před přechodem pro chodce i řidiči ostatních vozidel jedoucích stejným směrem, je určeno výlučně k ochraně chodců, nikoliv cyklistů. Uvedenou povinnost tudíž řidič nemá, pokud je zcela zřejmé, že na přechodu se nevyskytuje ani se nechystá po něm přecházet žádný chodec a tedy že řidič jiného vozidla snižuje rychlost jízdy či zastavuje z jiného důvodu, než je výskyt chodce na přechodu nebo v blízkosti přechodu, tedy např. z důvodu technické závady nebo vystoupení cestujících. Tuto povinnost nelze bez dalšího dovodit ani v případě, že řidič jiného vozidla jedoucího v souběžném jízdním pruhu snížením rychlosti nebo zastavením nad rámec svých povinností umožňuje příčné přejetí vozovky cyklistou mimo přejezd pro cyklisty.

28. Lze souhlasit s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že založením vysoké míry ochrany řidičů nemotorových (nebo i motorových) vozidel na přechodech pro chodce (nebo i při jakémkoliv příčném přejíždění vozovky zejména ve městech i mimo přechod) by v dopravě vznikl chaos v evropském prostředí neobvyklý. Řešení zvolené proti tomu českým zákonodárcem v zákoně o silničním provozu lze považovat za vyvážené, praktické a nepůsobící ani žádné podstatné výkladové problémy. Jasně je definován cyklista i chodec a cyklistům je zakázána jízda jak po chodnících, tak po přechodech pro chodce. Pokud cyklista po chodníku nebo po přechodu pro chodce přesto jede, činí tak s vědomím jisté ilegality – ví, že se zde zdržuje neoprávněně. Tomu přizpůsobuje způsob své jízdy. Pokud chce přejet po přechodu pro chodce, činí tak s nejvyšší opatrností a výlučně společně s chodci nebo pokud se v blízkosti žádné jiné vozidlo nenachází. Je si přitom vědom toho, že na takovém přechodu nepožívá žádných práv.

29. V posuzovaném případě poškozený jako cyklista nepřejížděl vozovku na přejezdu pro cyklisty. Nepožíval tak žádné zvláštní ochrany a vozovku mohl přejíždět pouze při splnění podmínek uvedených v § 57 odst. 8 zákona o silničním provozu, tj. mimo jiné jen tehdy, jestliže s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy. Na povinnosti poškozeného jako cyklisty při přejíždění vozovky dát přednost přijíždějícím vozidlům nic neměnila okolnost, že vozovku přejížděl na přechodu pro chodce, neboť v důsledku této okolnosti nenabyl postavení chodce. Z hlediska obviněného, který jel v levém jízdním pruhu, se jednalo o situaci, kdy ve skutečnosti měl přednost v jízdě před poškozeným jako cyklistou přejíždějícím vozovku. Situaci ovšem zkomplikoval řidič vozidla zn. Dacia Dokker v pravém jízdním pruhu, který ač sám měl také přednost v jízdě před poškozeným, zastavil, aby poškozenému umožnil přejet vozovku, a tím se odchýlil od pravidel stanovených v zákoně o silničním provozu. Ze strany tohoto řidiče šlo o „gentlemanské“ gesto, které ovšem nijak nezavazovalo ostatní řidiče, tedy ani obviněného jedoucího v levém jízdním pruhu. Za popsaného stavu mohl poškozený přejíždět vozovku pouze při splnění podmínky, že by mu svou ochotu nechat ho přejíždět vozovku dal jasně a jednoznačně najevo i obviněný. K ničemu takovému nejen nedošlo, ale poškozený – ač musel vidět, že v dalším jízdním pruhu se blíží vozidlo obviněného – se ani nepřesvědčil o tom, zda mu přejetí vozovky hodlá umožnit také obviněný, a vjel do jeho jízdního pruhu, přestože mu správně měl dát přednost.

30. Podle zjištění soudů (viz odst. 26 odůvodnění rozsudku) obviněný viděl, že poškozený jede na jízdním kole po chodníku, že dojel k přechodu pro chodce, že z kola neslezl a že zjevně chtěl v jízdě na kole pokračovat i přes přechod. V této situaci mohl obviněný důvodně předpokládat, že poškozený – v souladu se svými povinnostmi – dá přednost v jízdě vozidlům jedoucím ve směru k přechodu pro chodce, tedy i jemu, takže může volně pokračovat v jízdě ve svém, tj. levém, jízdním pruhu. Poškozený mu však nedal přednost, vjel do jeho jízdního pruhu, tím ho donutil k náhlé změně směru a rychlosti jízdy, což nezabránilo střetu. Naproti tomu obviněný před střetem neporušil žádnou zvláštní povinnost, kterou by jinak měl vůči poškozenému jako cyklistovi přejíždějícímu vozovku, neboť měl důvod předpokládat, že poškozený na vozovku nevjede, resp. že nevjede do jeho jízdního pruhu. Nemůže proto obstát závěr soudů, které účast poškozeného na nehodě procentuálně vyjádřily tak, že se na ni podílel třiceti procenty, zatímco obviněný sedmdesáti procenty.

31. Za popsaného stavu není jasné a soudy nevyložily, v čem konkrétně měl obviněný porušit ustanovení § 4 písm. a) zákona o silničním provozu, podle něhož při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval mimo jiné život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní. Pokud je součástí povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích chovat se „ohleduplně a ukázněně“ povinnost chovat se takto i ve vztahu k jiným účastníkům provozu na pozemních komunikacích, kteří sami porušili pravidla stanovená zákonem o silničním provozu, pak ze stávajících zjištění soudů není jasné, v čem konkrétně by měl nedostatek ohleduplnosti a ukázněnosti obviněného vůči poškozenému spočívat.

Obviněný mohl v souladu s principem omezené důvěry v dopravě předpokládat, že cyklista na přechod pro chodce nevjede. Teprve vjetí poškozeného na přechod bylo okamžikem, od něhož bylo zřejmé, že na dodržení dopravních předpisů poškozeným se nelze spoléhat. V tomto okamžiku však již obviněný na cyklistu reagoval.

32. Nepřiléhavý je závěr soudů, že obviněný porušil ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, podle něhož řidič je povinen věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Podle zjištění soudů obviněný viděl, že poškozený jede na jízdním kole po chodníku, že dojel k přechodu pro chodce a že hodlá na kole pokračovat přes přechod pro chodce, a viděl i to, že vozidlo jedoucí před ním v pravém jízdním pruhu brzdí (viz odst. 26 odůvodnění rozsudku).

Obviněný tedy vnímal a zaznamenal všechny okolnosti, které určovaly posuzovanou dopravní situaci. Soudy nevyložily, jaká povinnost vylučovala nebo omezovala jeho možnost volně pokračovat v jízdě. Před přechodem pro chodce byl pouze poškozený jako cyklista a nebyl tam žádný chodec, takže poškozený měl dát přednost v jízdě obviněnému. Jestliže obviněný podle zjištění soudů ihned nereagoval na to, že vozidlo jedoucí před ním v pravém jízdním pruhu brzdilo, pak za okolností, kdy to nevyžadovala ochrana chodců, nelze obviněnému klást za vinu ani porušení ustanovení § 5 odst. 1 písm. h) cit. zákona.

V žádném případě obviněný nemohl porušit ustanovení § 5 odst. 2 písm. f) cit. zákona, protože součástí dopravní situace nebyl žádný chodec. Ze zjištění soudů není patrno, že by obviněný rychlostí jízdy překročil limit 50 km/h stanovený v § 18 odst. 4 cit. zákona. Pokud obviněný při této rychlosti nestačil zabránit střetu s poškozeným, který vjel do jeho jízdního pruhu, ačkoli mu správně měl dát přednost, navíc náhle z prostoru zakrytého vozidlem v pravém jízdním pruhu, pak nelze považovat rychlost jízdy obviněného za nepřiměřenou ani podle § 18 odst. 1 cit. zákona.

Naopak poškozený jako cyklista před přejížděním vozovky, byť na přechodu pro chodce, měl dát přednost přijíždějícím vozidlům. Jestliže řidič vozidla zn. Dacia Dokker jedoucí v pravém jízdním pruhu umožnil poškozenému mimo pravidla stanovená zákonem o silničním provozu přejetí svého jízdního pruhu, měl se poškozený před vjetím do levého jízdního pruhu přesvědčit, zda mu to rovněž mimo pravidla stanovená zákonem o silničním provozu umožní také obviněný jako řidič vozidla jedoucího v dalším jízdním pruhu.

Pokud to poškozený neučinil, nepřesvědčil se o situaci v provozu v levém jízdním pruhu a případně spoléhal na to, že k přejetí i levého jízdního pruhu postačí „gentlemanské“ gesto řidiče vozidla zn. Dacia Dokker, pak byla jeho jízda na jízdním kole přes vozovku vysoce nebezpečná a riskantní. Chování poškozeného tedy celkově bylo v rozporu s požadavkem, aby se jako účastník provozu na pozemních komunikacích choval ukázněně, jak to vyžaduje ustanovení § 4 písm. a) cit. zákona. Pro úplnost je třeba dodat, že ve způsobu jízdy obviněného nelze spatřovat rozpor s ustanovením § 4 písm. b) cit. zákona, podle něhož při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se mimo jiné pravidly provozu na pozemních komunikacích stanovenými tímto zákonem.

33. Přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, spáchá-li uvedený čin mimo jiné proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.

34. Výrok o vině obviněného tímto přečinem je nesprávný, protože je koncipován tak, jako by obviněný porušil pravidla stanovená zákonem o silničním provozu pro vztah řidiče a chodce přecházejícího pozemní komunikaci na přechodu pro chodce. Podstatou posuzované věci však je vztah řidiče a cyklisty přejíždějícího pozemní komunikaci. V tomto kontextu se jako hlavní příčina střetu vozidla obviněného s jízdním kolem poškozeného jeví porušení zákonných povinností, které měl poškozený.

35. Soud prvního stupně dospěl k závěru o vině obviněného na podkladě nesprávných a vnitřně rozporných právních úvah. Vytkl obviněnému, že pokud by řádně reagoval na situaci v silničním provozu, měl možnost zastavit před místem střetu, když i svědek P. P. zastavit stihl. Pominul však, že ani jeden z nich neměl povinnost zastavit. Vytkl rovněž, že ačkoli obviněný nesměl ohrozit ani omezit chodce přecházejícího nebo zjevně hodlajícího přecházet přes přechod pro chodce, nereagoval na poškozeného, jehož u přechodu viděl stát (odst. 24 odůvodnění rozsudku).

Z výše uvedeného vyplývá, že tyto úvahy se míjí s podstatou věci zejména proto, že poškozený nebyl chodcem. V rozporu s naznačenými úvahami pak okresní soud v další části rozsudku považuje poškozeného za cyklistu (tj. řidiče) a obviněnému naopak vytýká, že ačkoli viděl, že poškozený jede na kole po chodníku a že ani před přechodem pro chodce z kola neslezl a zjevně chtěl jízdou na kole pokračovat i přes přechod v rozporu s pravidly silničního provozu (odst. 26 odůvodnění rozsudku), nereagoval na situaci adekvátně.

K tomu je třeba uvést, že z principu omezené důvěry v dopravě nelze dovozovat, že rozhodné porušení předpisů jiným účastníkem provozu musí řidič dovodit a na ně předem reagovat na základě jakéhokoli předchozího porušení pravidel oním účastníkem, ale jen na základě takového porušení, které je z tohoto hlediska relevantní a pro další vývoj situace významné. V daném případě tak obviněný nebyl povinen z faktu jízdy poškozeného na kole po chodníku dovozovat, že poškozený vjede na kole na přechod pro chodce a do jeho jízdního pruhu, tj. že bude příčně přejíždět vozovku, aniž by dal přednost projíždějícím vozidlům.

Obviněný naopak i přes jízdu poškozeného po chodníku mohl spoléhat, že poškozený mu dá přednost a do jízdní dráhy mu nevjede. Reagovat byl obviněný povinen až poté, co zaregistroval relevantní porušení pravidel poškozeným v podobě přejíždění vozovky přes přechod. Není jasné, o co opřel nalézací soud svůj závěr, že „obviněný spoléhal na to, že poškozený po přechodu nepřejde, i přestože k tomu závěru neměl dost důvodů, kdy naopak veškeré okolnosti svědčily pro závěr opačný“. Zcela nepodložený je závěr okresního soudu, že skutečnost, že poškozený vjel na přechod pro chodce, není zásadní příčinou dopravní nehody.

Po zmíněné úvaze o tom, že poškozený zjevně chtěl jízdou na kole pokračovat i přes přechod pro chodce, se okresní soud vrací k tomu, že poškozeného považuje za chodce, a uvádí, že povinnost řidiče umožnit chodci přecházejícímu přechod pro chodce nebo zjevně se k tomu chystajícímu, a to zpomalením, případně i zastavením vozidla, je důležitou povinností (odst. 28 odůvodnění rozsudku). Okresní soud si tedy zjevně neujasnil, zda poškozeného považoval za řidiče- cyklistu, anebo za chodce. Již proto nemohl dospět k přesvědčivým právním závěrům.

36. Odvolací soud na to navázal tím, že poškozeného označil za „chodce, resp. jedoucího cyklistu“ (odst. 5 odůvodnění napadeného usnesení) a dodal, že vzhledem k úplné, přesvědčivé a vnitřně konzistentní argumentaci okresního soudu lze na odůvodnění rozsudku odkázat. Obviněnému mimo jiné vytkl, že vůbec nereagoval na skutečnost, že přijíždí k přechodu pro chodce a že na tomto přechodu se nachází chodec. Uvedl, že obviněný měl předvídat a mohl očekávat pohyb chodce na přechodu pro chodce, není však jasné, z čeho takový závěr dovodil, když žádný chodec se u přechodu ani na něm zjevně nevyskytoval. Pokud zde měl odvolací soud na mysli, že obviněný měl předvídat, že poškozený sestoupí z kola a stane se chodcem, pak je to v rozporu s odvolacím soudem aprobovaným závěrem, že obviněný viděl, že poškozený jede na kole po chodníku a že ani před přechodem pro chodce z kola neslezl a zjevně chtěl jízdou na kole pokračovat i přes přechod v rozporu s pravidly silničního provozu. Nad rámec relevantních skutečností lze dodat, že kromě toho je zřejmé, že pokud by poškozený sestupoval z kola a poté pokračoval po přechodu chůzí (vedl by kolo), k dopravní nehodě by nedošlo, neboť i sestoupení z jízdního kola by zabralo určitý čas (v řádu sekund) a obviněný by stihl pohodlně projet. Navíc jestliže cyklista u přechodu pro chodce nejprve dá svým chováním ostatním řidičům najevo, že není chodcem, nýbrž řidičem nemotorového vozidla, a poté se rozhodne z kola sestoupit a „stát se“ chodcem, musí počítat s tím, že řidiči projíždějících vozidel potřebují určitý čas na reakci na tuto nově vzniklou situaci.

37. Výrok o vině obviněného, jak ji dovodily soudy obou stupňů, tudíž nemohl obstát. V důsledku vadného výroku o vině nemohou obstát ani výrok o trestu, výrok o náhradě škody a výrok o náhradě nemajetkové újmy.

38. Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dovolání obviněného důvodné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

39. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v dané věci uplatnitelný ve variantě, podle které dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

40. V této variantě je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. vázán na některý z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud je dovolání obviněného důvodné z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak je důvodné také z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

Závěrem

41. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, tak rozsudek Okresního soudu v Ostravě jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením napadeného usnesení a rozsudku ztratila podklad. Protože k vytýkanému pochybení došlo již v rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě, přikázal Nejvyšší soud tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 4. 2025

JUDr. Josef Mazák předseda senátu