7 Tdo 294/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 28. března 2007 v Brně v neveřejném
zasedání o dovolání obviněného N. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 5. 6. 2006, sp. zn. 11 To 52/2006, který rozhodoval jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 8/2004 , t a k t
o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 3 T 8/2004, byl
obviněný N. M. spolu s dalšími obviněnými J. K. a J. K. uznán vinným trestným
činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §
187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. a byl odsouzen podle §
187 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Podle § 39a
odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57
odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a
podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věcí v rozsudku uvedených.
Obvinění spáchali trestný čin tím, že (zkráceně) společně ještě s polským
státním příslušníkem J. D. v době od 14. 8. do 20. 8. 2001 zorganizovali
transport zásilky s obsahem 2517,5 gramů efedrinu, jenž je uveden mezi
prekursory zařazenými do tabulky I podle Úmluvy OSN proti nedovolenému obchodu
s omamnými a psychotropními látkami přílohy č. 9 k zákonu č. 167/1998 Sb., o
návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, z B. r. přes území P. r.
do Č. r., a to tak, že poté, co J. K. působící v P., B. n. R. a v P. dohodl s
J. K. obstarání a dodání efedrinu, N. M. v době od 14. 8. do 19. 8. 2001 při
svém pobytu v P. v K. opatřil efedrin objednaný J. K. od nezjištěné osoby
působící v B. a po dohodě s J. D. jej nechal prostřednictvím kurýra polské
národnosti nezjištěné totožnosti zajištěného pro tento účel J. D. dopravit do
Č. r., kde jej na blíže nezjištěném místě na O. dne 19. 8. 2001 převzal J. K.
společně s J. D., J. K. pak dne 20. 8. 2001 po předchozí dohodě látku ukrytou v
osobním automobilu tov. zn. AUDI dopravoval z O. J. K., k předání látky
příjemci ale nedošlo, neboť J. K. byl při přepravě zadržen na dálnici z B. do
P. celními orgány, přičemž došlo k zajištění přepravované látky – efedrinu.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění N. M. a J. K. odvolání do
výroku o vině i trestu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 6. 2006, sp.
zn. 11 To 52/2006, z podnětu odvolání N. M. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst.
2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu vyhoštění. Podle § 256 tr.
ř. odvolání J. K. zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný N. M. prostřednictvím obhájců řádně a včas
dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
neboť má za to, že skutkový děj popsaný soudy obou stupňů nemohl naplnit
skutkovou podstatu uvedeného trestného činu. Dovozem se podle obviněného rozumí
režim, při kterém dovozce dopravuje zboží pocházející z jiného státu přes
státní hranici do Č. r. Nemohl tedy spáchat trestný čin, kterým byl uznán
vinným, neboť nedovezl uvedený prekursor. Takové jednání mu nemůže být kladeno
za vinu, jelikož ani ve skutkové větě toto nebylo vůbec zmíněno, natož tvrzeno.
Ze skutkové věty pak pouze vyplývá, že obviněný zorganizoval transport
prekursoru, opatřil ho od nezjištěné osoby působící v B., a nechal jej po
dohodě s dalším obviněným prostřednictvím kurýra polské národnosti dopravit do
Č. r. Takové jednání však podle obviněného nelze podřadit pod pojem dovoz
uvedený v § 187 odst. 1 tr. zák.
Pokud jde o právní posouzení spáchání činu „ve větším rozsahu“, tak jak je
uvedeno v ustanovení § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák., obviněný uvedl, že
konstatování dovozu zásilky s obsahem 2 517,5 gramu efedrinu, bylo provedeno
povrchně a s naprostou ignorancí podstatných okolností, které plynou z
provedeného dokazování, a které je opět souhrnně vztahováno i na obviněného.
Dále z provedených důkazů vyplývají značné rozpory o tom, kolik efedrinu 1R, 2S
bylo zjištěno, přitom měl být podle obviněného pečlivě zkoumán z hlediska
stupně nebezpečnosti činu pro společnost, konkrétní druh a účinnost efedrinu,
zda a jakou látku by bylo možné vyrobit ze zajištěného efedrinu a zda takto
vyrobená látka by byla a v jaké intenzitě způsobilá ovlivnit psychiku člověka
nebo ohrozit jeho zdraví a tento závěr učinit u každého zajištěného balíčku
samostatně. K tomu však podle obviněného nedošlo a právní kvalifikace skutku
podle § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák. tak nemá adekvátní podklad, když výpočty,
na základě kterých byla tato kvalifikace provedena, spočívají toliko na
jakýchsi pravděpodobnostních, důkazně nepodložených předpokladech zpracovatelů
znaleckého posudku Kriminalistického ústavu P. z oboru kriminalistické techniky
– chemie. Pojem „větší množství“ v § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák. vyjadřuje
kvantitativní i kvalitativní hledisko a je proto zcela zásadní jasně prokázat
množství a druh účinných látek a četnost osob, jejichž potřebu mohly
potenciálně uspokojit. K posouzení trestnosti činu podle § 187 tr. zák. je
třeba vždy odborně zjišťovat množství účinné látky v zajištěné směsi. Dále
namítal, že soudy se nezabývaly ani splněním materiální podmínky pro použití
ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Právní kvalifikace skutku podle § 187 odst. 2
písm. a) tr. zák. podle obviněného spočívá pouze na domněnkách, neboť nelze s
jistotou tvrdit, že by s ohledem na množství zadrženého prekursoru bylo
skutečně a reálně možné vyrobit 1 762,3 gramů metamfetaminu a z něho připravit
50 351 dávek. Soudy se přitom opomněly vypořádat s vyhodnocením druhu a kvality
zadržené látky. Nelze tedy podle obviněného tvrdit, že by výše uvedený čin
spáchal ve větším rozsahu.
Obviněný dále zpochybňuje závěr soudů o naplnění kvalifikované skutkové
podstaty podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák., tedy, že se jednalo o
organizovanou skupinu působící ve více státech, když tento závěr je podle něj
tvrzen bez konkrétních odkazů na jednotlivě provedené důkazy. Další pochybení
spatřuje v tom, že odvolací soud dospěl k závěru, že oba obvinění vytvořili
tzv. uskupení s přesným rozdělením úkolů. Nejednalo se tedy o organizovanou
skupinu, ale o uskupení dvou lidí (přitom pojem uskupení teorie trestního práva
nezná). Je dále přesvědčen, že v řízení nebylo prokázáno, že by oba obvinění
jednali v nějaké vědomé a chtěné spolupráci, natož pak s cílem zajistit úspěšné
a zdárné obstarání efedrinu. Muselo by podle něj být zcela konkrétně prokázáno,
kdo byly další osoby či osoby v zahraničí a jakou měly mít v dané věci funkci
či úkol. V daném případě je však naprosto zřejmé, že sdružení nejméně tří osob,
které by prokazovalo nějakou vzájemnou součinnost, plánovitost, rozdělení a
koordinaci úloh nikdy neexistovalo. Vztah mezi obviněným a J. D. byl založen
výlučně na principu dvojstranného vztahu prodávající – kupující. V řízení u
odvolacího soudu, že byla předložena kupní smlouva mezi obviněným jako
kupujícím a J. D. jako prodávajícím, jejímž předmětem byla koupě osobního
vozidla, která prokazovala toto tvrzení. To samé lze podle obviněného
konstatovat i o jeho vztahu k obviněnému J. K., který byl založen také výlučně
na principu kupující – prodávající. Jakékoli trojstranné vztahy, kdy by
docházelo k nějaké dělbě a koordinaci úloh mezi třemi či více osobami se tedy
podle obviněného nerealizovaly a k žádným takovým vztahům nedocházelo. O
organizované skupině tedy nemůže být vůbec uvažováno, tím méně působící ve více
státech. Jedinou činností, kterou měl obviněný podle obžaloby vykonávat, bylo
to že předmětnou látku nejprve v zahraničí obstaral a tuto měl prostřednictvím
kurýra polské národnosti nezjištěné totožnosti dopravit do Č. r. To vše bez
účasti a pomoci jakékoli další osoby, bez jakékoli dělby úloh či koordinace.
Pro tvrzení, že obviněný opatřil efedrin od osoby působící v B., a že tento
nechal prostřednictvím J. D. dopravit do Č. r. nejsou údajně žádné důkazy a
toto tvrzení nemá oporu v provedeném dokazování. Nemohlo být tedy prokázáno ani
to, že obviněný byl součástí organizované skupiny působící na území několika
států.
Obviněný uvedl, že mu jako pachateli trestného činu měl být jednoznačně
prokázán úmysl a v rozhodnutích soudů obou stupňů měl být také přesvědčivě
dovozen, avšak v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů nejenže chybí
přesvědčivé dovození, ale také jakákoli podstatnější zmínka, či úvaha o tom, že
se soudy touto otázkou zabývaly.
Nesprávnost posouzení skutku je podle obviněného nutné spatřovat také v
přístupu soudů ke stěžejnímu důkaznímu prostředku, kterým jsou „odposlechy
záznamu telekomunikačního provozu“. Obviněný již v rámci své obhajoby namítal,
že hovory, které byly přehrané v rámci hlavního líčení byly vytrženy z
kontextu. Považuje tedy odůvodnění odvolacího soudu o neprovedení navržených
důkazů za porušení práva na soudní a jinou právní ochranu, neboť je povinností
soudu, pokud nevyhoví návrhu na provedení důkazu, vyložit, z jakých důvodů
navržené důkazy neprovedl a pouhý odkaz na nedostatek odůvodnění návrhu na
provedení důkazu je zcela nevyhovující. Absence řádného odůvodnění neprovedení
důkazu je podle obviněného o to závažnější, že soudy obou stupňů se bezvýhradně
přiklonily k tvrzením státní zástupkyně. Dokonce odvolací soud v odůvodnění
rozsudku doslovně cituje její vyjádření, kterým prokazuje nezpochybnitelnost
závěrů soudu prvního stupně, nic takového však podle obviněného z odůvodnění
nalézacího soudu nevyplývá a tento soud nepopsal žádnou logickou úvahu, která
by ho vedla ke ztotožnění se se závěry státní zástupkyně. Toto údajně neučinil
ani soud odvolací. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nejenže rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, ale navíc toto posouzení je založeno na
libovůli. Jde o takový případ nesprávné realizace důkazního řízení, jež má za
následek porušení základních práv a svobod. Soudy podle něj převzaly pro svá
rozhodnutí jednotlivá tvrzení státní zástupkyně, aniž by pro to byla opora v
důkazech a svůj postup navíc soudy nedostatečně odůvodnily.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 11 To 52/2006 a jemu
předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 3 T
8/2004, a obviněného v plném rozsahu zprostil obžaloby. Dále navrhl, aby
předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo
podáno dovolání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., v části však napadá neúplnost dokazování a vadné
hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková
zjištění. Sem podle něj spadají zejména námitky vztahující se k neprovedení
důkazu poslechem všech telefonních odposlechů včetně polemiky o tom, zda je
povinností obviněného alespoň rámcově uvést, co má být takovým důkazem zjištěno
a námitky proti zjištění soudu, že se působiště dodavatele efedrinu nacházelo
na území B. Dále je sem potřeba zařadit i námitky vůči kvalitě znaleckého
posudku z oboru kriminalistické techniky, odvětví chemie. Námitka, že vztah
mezi obviněným a J. D. či J. K. byl založen výlučně na principu dvoustranných
vztahů „prodávající x kupující“ a týkal se obchodu s osobními automobily, je
rovněž námitkou skutkovou, neboť obviněný při ní vychází z odlišných skutkových
okolností než jaké zjistil nalézací soud. Totéž platí i o námitce, že jednání
všech tří obviněných žádnou vzájemnou součinnost, plánovitost a rozdělení úloh
nevykazovalo. Přezkoumáním navíc podle státního zástupce nebyly shledány žádné
extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními
závěry. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle něj odpovídají pouze následující
námitky.
Námitka rozporu mezi větou skutkovou a větou právní, neboť ve skutkové větě
použité termíny neodpovídají termínu „dovezl“ a jednání obviněného tak
nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle § 187 tr. zák. Takový výklad
by podle státního zástupce nutně vedl k tomu, že pro trestný čin nedovolené
výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 tr. zák.
formou dovozu by mohli být stíháni toliko kurýři, kteří drogy či prekursory
přímo fyzicky dovezli (event. vyvezli či provezli). Ze skutkové věty
odsuzujícího rozsudku je zřejmé, že k dovozu efedrinu do ČR došlo společným
jednáním všech tří obviněných a přinejmenším ještě J. D. a nezjištěného
polského kurýra, tedy ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. V takovém
případě podle státního zástupce není nezbytné, aby všechny znaky skutkové
podstaty trestného činu naplnil každý ze spolupachatelů, ale postačí, pokud k
jejich naplnění došlo až společným jednáním. Obviněný M. se na naplnění
skutkové podstaty daného trestného činu podílel přinejmenším tím, že efedrin od
bulharského dodavatele opatřil a po dohodě s J. D. ho předal k další přepravě
kurýrovi.
Dále námitka obviněného, že znalecký posudek neposuzoval každý z balíčků
prekursoru samostatně a nelze tedy učinit závěr o přesném složení celkového
množství prekursoru a stanovit počet dávek drogy, které by z něho bylo možno
vyrobit a na základě toho učinit závěr, že jde o množství odpovídající většímu
rozsahu. Ze závěrů napadeného znaleckého posudku vyplývá, že obsah všech
balíčků s prekursorem byl shodný a je z nich patrný obsah čistého efedrinu v
nich obsažený a množství amfetaminu, které z něho lze vyrobit. Takto zjištěné
množství 1 762,3 g metamfetaminu, odpovídající cca 50 351 dávkám, lze podle
státního zástupce zcela nepochybně považovat za odpovídající „většímu rozsahu“
ve smyslu odst. 2 písm. a) § 187 tr. zák.
Podle státního zástupce neobstojí ani námitka obviněného, že nejsou dány
podmínky pro použití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. po stránce materiální,
neboť již samo formální naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty
trestného činu obvykle podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro
společnost způsobem předpokládaným v ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Státní
zástupce je přesvědčen, že obviněný nenabídl žádný rozumný důvod, proč by tomu
tak nemělo být i v tomto případě. Množství metamfetaminu, které bylo možno
vyrobit, jakož i skutečnost, že přeprava byla realizována organizovanou
skupinou působící ve více státech, zvyšují podle státního zástupce bez jakékoli
pochybnosti nebezpečnost činu pro společnost ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák.
jak po stránce formální, tak i po stránce materiální.
Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá podle státního
zástupce také námitka, že jednání obviněných nelze posoudit jako jednání
organizované skupiny, tím méně pak jednání organizované skupiny působící ve
více státech. Nalézací soud učinil skutková zjištění, že trestný čin byl
proveden nejméně šesti osobami (3 obvinění, J. D., polský kurýr a bulharský
dodavatel), přičemž činnost každé z nich přesně navazovala na činnost dalšího z
pachatelů – každý z nich měl tedy svůj předem daný úkol. Obvinění měli přitom
dostatečnou vědomost o způsobu provedení akce a věděli tedy, že trestný čin
páchají jako organizovaná skupina, stejně jako si byly vědomi, že tato skupina
působí ve více státech. neboť prekursor, vyrobený pravděpodobně v B., do své
dispozice získali v K. a přes P. ho dopravili do Č. r. Právní kvalifikace
skutku podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák. je tedy podle názoru státního
zástupce přiléhavá.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného spočívá z velké části na
námitkách skutkové povahy a polemice s odůvodněním rozsudků soudů obou stupňů.
Těmito námitkami se dovolací soud s ohledem na shora citované nezabýval, neboť
nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod
dovolání podle § 265b tr. ř. Nejvyšší soud se zabýval právními námitkami
odpovídajícími dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak
shledal je zjevně neopodstatněnými, neboť skutkový stav, který zjistil Krajský
soud v Plzni a s nímž se v napadeném rozsudku ztotožnil i Vrchní soud v Praze
(ten z podnětu odvolání N. M. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu
vyhoštění), evidentně naplňuje znaky trestného činu nedovolené výroby a držení
omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a),
odst. 4 písm. c) tr. zák. spáchaného společným jednáním obviněných.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že
skutkový děj popsaný soudy ve vztahu k jednání obviněného nemohl naplnit
skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Pokud jde o první hmotně právní námitku, obviněný namítal, že nemohl spáchat
uvedený trestný čin, neboť nedovezl výše uvedený prekursor. Ze skutkové věty
podle něj vyplývá, že společně s dalšími obviněnými zorganizoval transport
prekursoru, opatřil prekursor od nezjištěné osoby působící v B. a po dohodě s
dalším obviněným jej nechal prostřednictvím polského kurýra dopravit do Č. r.
Takové jednání však podle obviněného v žádném případě nelze podřadit pod pojem
„dovoz“ uvedený v ustanovení § 187 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud se s touto námitkou neztotožnil. Ze skutkové věty rozsudku soudu
prvního stupně jednoznačně vyplývá, že všichni obvinění společně zorganizovali
transport zásilky efedrinu z B. přes P. do Č. r., přičemž N. M. opatřil efedrin
od nezjištěné osoby působící v B. a po dohodě s J. D., jej nechal nezjištěným
kurýrem polské národnosti dopravit do Č. r. Obvinění tak neoprávněně dovezli
prekursor, takový čin spáchali ve větším rozsahu a ve spojení s organizovanou
skupinou působící ve více státech. Je zřejmé, že se tedy trestného činu
dopustili společným jednáním tedy ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.
zák. Podle tohoto ustanovení byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou
nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama
(spolupachatelé). Podmínkou spolupachatelství je po objektivní stránce společné
jednání a po subjektivní stránce úmysl k tomu směřující. O společné jednání
jde, jestliže každá z jednajících osob naplnila svým jednáním všechny znaky
trestného činu nebo jestliže každá z jednajících osob naplnila jen některý ze
znaků trestného činu a teprve souhrn dílčích jednání všech osob znamená
naplnění všech znaků trestného činu. O společné jednání však jde i tehdy, když
dílčí jednání jednajících osob jsou sama o sobě z hlediska znaků trestného činu
indiferentní, avšak jsou články řetězu, který jako celek znaky trestného činu
naplňuje, přičemž jednotlivé dílčí činnosti jako články onoho řetězu přímo
směřují k vykonání trestného činu, působí současně a ve svém celku představují
trestný čin. Podmínkou spolupachatelství není, aby se jednající osoby podílely
na spáchání trestného činu stejnou měrou.
Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je evidentní, že obviněný N.
M. byl spolupachatelem trestného činu podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a),
odst. 4 písm. c) tr. zák. a není nutné, aby sám svým jednáním naplnil všechny
znaky skutkové podstaty trestného činu. Jednání obviněných bylo ve skutkové
části výroku o vině popsáno jako celek a je jasné, že tento celek znakům
uvedeného trestného činu odpovídá. Podstatné je, že ze strany všech obviněných
šlo o společnou akci směřující k tomu, aby neoprávněně dovezli prekursor do Č.
r. Ze skutkové věty pak vyplývá, že obviněný se podílel na naplnění skutkové
podstaty uvedeného trestného činu tím, že opatřil efedrin objednaný obviněným
K. od nezjištěné osoby působící v B. a po dohodě s J. D. jej nechal dopravit do
Č. r. Nejvyšší soud tedy považuje tuto námitku za zjevně neopodstatněnou, neboť
ze skutkové věty rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 2005, sp. zn.
3 T 8/2004, a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že i
obviněný M. svým jednáním spáchal trestný čin nedovolené výroby a držení
omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a),
odst. 4 písm. c) tr. zák., když naplnil znak „doveze“ skutkové podstaty tohoto
trestného činu, byť sám osobně tuto látku přímo nedovezl, ale s tímto úmyslem a
cílem jednal společně s dalšími osobami.
Druhá hmotně právní námitka obviněného směřuje proti právní kvalifikaci
trestného činu podle odst. 2 písm. a) § 187 tr. zák., tedy že obvinění spáchali
trestný čin ve větším rozsahu (odůvodnění však z velké části spočívá na
námitkách skutkové povahy, když obviněný v tomto směru namítá údajné rozpory
vyplývající ze závěru znaleckého posudku z oboru kriminalistické techniky,
odvětví chemie a domnívá se, že tato právní kvalifikace nemá adekvátní skutkový
podklad, neboť výpočty spočívají toliko na pravděpodobnostních, důkazně
nepodložených předpokladech zpracovatelů znaleckého posudku). Nejvyšší soud se
touto námitkou zabýval a shledal ji také zjevně neopodstatněnou.
Trestný čin podle § 187 odst. 1 tr. zák. je spáchán ve větším rozsahu, je-li
stupeň nebezpečí z činu uvedeného v odst. 1 značně vysoký, zejména tehdy,
vyrobí-li, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje nebo jinak jinému
opatří anebo přechovává pro jiného omamnou nebo psychotropní látku, přípravek
obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed v množství,
které je způsobilé k použití pro více lidí. Mimo množství je třeba hodnotit i
druh a kvalitu látky, způsob provedení činu apod.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že bylo zajištěno šest kusů balíčků. Ze
znaleckého posudku kriminalistického ústavu v P. z oboru kriminalistické
techniky, odvětví chemie je pak zřejmé, že zajištěné balíčky obsahují shodnou
látku – efedrin. Celková čistá hmotnost všech šesti balíčků činila 2 517,5
gramu, přičemž analýzou bylo zjištěno, že látka obsahuje 96 % efedrin
hydrochlorid. Z tohoto množství efedrinu bylo možno vyrobit cca 1 762,3 gramu
metamfetaminu. Je zřejmé, že znalecký posudek tedy hodnotil množství, druh i
kvalitu zajištěné látky. Soudy obou stupňů pak v souladu se závěry tohoto
znaleckého posudku správně dovodily, že N. M. spáchal trestný čin ve větším
rozsahu ve smyslu § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., neboť jeho jednání
vzhledem k zjištěnému množství a kvalitě dovezené látky, vykazuje jak formální
tak materiální znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. I když tedy obsah
všech zajištěných balíčků efedrinu měl shodné složení, tak již samotný obsah
pouze balíčku č. 1 podrobeného další analýze, převyšuje obsahem čisté účinné
látky 24x minimální hranici množství metamfetaminu naplňujícího znak „ve větším
rozsahu“. A to navíc při výtěžnosti této účinné látky (metamfetaminu z
efedrinu) pouze ve výši 70%, ač při kvalitním zpracování může být výtěžnost až
90%.
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit také
hmotně právní námitku obviněného, že nebyly dány podmínky pro použití
ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Tuto námitku obviněný odůvodnil pouze tím, že
splněním této materiální podmínky ve vztahu k množství účinné látky, se soud
rovněž vůbec nezabýval. Nejvyšší soud s touto námitkou nesouhlasí a považuje ji
za zjevně neopodstatněnou, když možnost výroby 1762,3 gramů metamfetaminu
mnohonásobně převyšuje minimální množství potřebné pro naplnění znaku „ve
větším rozsahu“, které je 10 gramů, tj. asi 200 dávek po 50 mg.
Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby je znak skutkové podstaty
uvedený zpravidla v druhém a dalších odstavcích jednotlivých trestných činů,
který kvalifikuje základní skutkovou podstatu a typizuje vyšší stupeň
nebezpečnosti trestného činu jimi charakterizovaného. Tyto okolnosti jsou
formálními znaky skutkové podstaty, které tím, že přistupují k základní
skutkové podstatě, zvyšují typový stupeň nebezpečnosti pro společnost. Již
stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon
předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen
tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§ 3
odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nebude odpovídat
ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované
skutkové podstaty. V této věci se evidentně o takovýto případ nejedná. Námitka
o nenaplnění znaku „ve větším rozsahu“ je navíc ve své podstatě nikoli hmotně
právní, ale skutková, protože obviněný zpochybňuje znalecký závěr o množství
účinné látky s tím, že to nelze tvrdit s jistotou.
Soudy správně dospěly k závěru, že jednáním obviněných byly nepochybně naplněny
všechny formální znaky trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a
psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4
písm. c) tr. zák. Zabývaly se také materiální stránkou daného trestného činu. S
přihlédnutím ke všem okolnostem posuzovaného případu správně dovodily, že
okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán (tedy, že obvinění získali od
nezjištěných osob mimo území Č. r. prekursor, ze kterého by bylo možno vyrobit
1 762,3 gramů metamfetaminu, tuto látku dovezli prostřednictvím občanů P. r. do
Č. r. pro další osoby a přeprava byla organizována organizovanou skupinou
působící ve více státech) pro svou závažnost podstatně zvyšují stupeň
nebezpečnosti pro společnost ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. Namítá-li
obviněný, že se soudy touto otázkou vůbec nezabývaly, resp. považuje odůvodnění
odvolacího soudu v tomto směru za nedostatečné, jde o námitku proti odůvodnění
rozhodnutí, která je mimo uplatněný důvod dovolání.
Nejvyšší soud konstatuje, že neobstojí ani námitka, že jednání obviněného nelze
posoudit jako jednání organizované skupiny, tím méně pak jako jednání
organizované skupiny působící ve více státech ve smyslu odst. 4 písm. c) § 187
tr. zák. Tuto námitku obviněný rovněž postavil z velké části na výhradách proti
skutkovým zjištěním soudů a polemice s odůvodněním rozhodnutí soudů obou
stupňů, když namítal, že tento závěr je tvrzen bez konkrétních odkazů na
jednotlivě provedené důkazy, že se nejednalo o organizovanou skupinu, ale o
„uskupení“ dvou lidí, že nebylo prokázáno, že obvinění jednali ve vědomé a
chtěné spolupráci, popř. když tvrdí, že sdružení nejméně tří osob vykazující
vzájemnou součinnost, plánovitost, rozdělení úloh nikdy neexistovalo.
Za organizovanou skupinu se ve shodě s konstantní judikaturou považuje sdružení
nejméně tří osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivými
členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a
koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného
činu, a tím i jeho nebezpečnost pro společnost. Organizovaná skupina nemusí mít
trvalejší charakter a také se nevyžaduje výslovné přijetí za člena takové
skupiny. Postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na
její činnosti podílel. Pachatel musí čin uvedený v § 187 odst. 1 tr. zák.
spáchat ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, a proto
musí vědět, že jde o organizovanou skupinu v shora uvedeném smyslu, která
působí nejméně ve dvou státech, a to případně včetně Č. r.
Právní závěr o naplnění znaků trestného činu se zakládá na skutkových
zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Skutková věta a
jednání v ní uvedené musí obsahovat skutečnosti, které tento závěr prokazují.
Ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jsou uvedeny
podstatné skutečnosti prokazující účast obviněného N. M. na činnosti
organizované skupiny působící ve více státech ve smyslu odst. 4 písm. c) § 187
tr. zák. Jeho účast na činnosti organizované skupiny spočívala minimálně v tom,
že při své návštěvě v K. opatřil efedrin, objednaný obviněným J. K., od
nezjištěné osoby působící v B., který po dohodě s J. D. nechal dopravit do Č.
r. Z provedeného dokazování je zřejmé, že došlo k dohodě mezi obviněnými K. a
K. ohledně obstarání látky (efedrinu), dojednání podmínek akce, včetně odjezdu
obviněného M. do K. M. při svém pobytu v K. kontaktoval J. D. s tím, aby
zabezpečil vyslání kurýra pro zásilku do K. Následně se s nezjištěnou osobou
polské národnosti dohodl na zabezpečení požadovaného kurýra. S tímto kurýrem se
obviněný M. setkal v P. a potvrdil v telefonickém hovoru J. D., že se kurýr
vydá na zpáteční cestu. Ze skutkových zjištění je tedy naprosto zřejmé, že
obviněný musel vědět o způsobu provedení akce, věděl, že se na její realizaci
podílí spolu s dalšími osobami, neboť s nimi v tomto směru sám komunikoval a
věděl, že všichni plní podle předem připraveného plánu své dílčí úkoly, které
povedou k dovozu efedrinu do Č. r., tedy k dokonání trestného činu. Všichni
obvinění tedy i obviněný M. si byli vědomi, že trestný čin páchají jako členové
organizované skupiny, jakož i skutečnosti, že tato organizovaná skupina působí
ve více státech. Na základě uvedených skutečností nelze podle dovolacího soudu
dospět k jinému závěru než, že jednání obviněného N. M., které je uvedeno ve
skutkové větě výroku o vině svědčí o jeho vědomém aktivním zapojení do této
trestné činnosti a jeho námitka, že jeho jednání nelze posoudit jako jednání
organizované skupiny, tím méně pak jako jednání organizované skupiny působící
ve více státech ve smyslu odst. 4 písm. c) § 187 tr. zák., je zjevně
neopodstatněná.
Ve zbývající části svého dovolání obviněný M. uplatnil námitky skutkové povahy
a námitky, kterými polemizuje s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů.
Takové námitky nejsou způsobilé dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. obsahově naplnit. Za takovéto námitky je třeba považovat námitky
týkající se údajných značných rozporů vyplývajících ze znaleckého posudku z
oboru kriminalistické techniky, odvětví chemie. Obviněný v této souvislosti
namítal, že právní kvalifikace skutku podle § 187 odst. 2 písm. c) tr. zák.
nemá adekvátní skutkový podklad, když výpočty na základě kterých byla
kvalifikace provedena spočívají toliko na jakýchsi pravděpodobnostních, důkazně
nepodložených předpokladech zpracovatelů znaleckého posudku. Také námitky,
kterými obviněný namítal způsob, jakým soudy své rozsudky odůvodnily, nelze v
řízení o dovolání uplatňovat. Obviněný takto vytýkal, že závěry o naplnění
kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 4 písm. c) § 187 tr. zák. jsou
tvrzeny bez konkrétních odkazů na jednotlivě provedené důkazy, dále, že
odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obvinění vytvořili
uskupení a nešlo tedy o organizovanou skupinu nebo námitka, že v odůvodnění
rozsudků soudů obou stupňů chybí přesvědčivé dovození či úvaha o tom, že se
soudy zabývaly otázkou subjektivní stránky trestného činu. Pod uplatněný
dovolací důvod nespadají ani námitky v nichž namítal, že nebylo prokázáno, že
obvinění jednali ve vědomé a chtěné spolupráci, když tato skutečnost vyplývá ze
skutku popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje ani námitka, že neexistovalo
uskupení nejméně tří osob vykazující vzájemnou součinnost a plánovitost, a že
vztah mezi obviněným a dalšími osobami byl založen výlučně na principu
dvojstranného vztahu – prodávající – kupující a šlo o nákup a prodej osobních
automobilů. Mezi skutkové námitky je nutné zařadit rovněž výhradu obviněného,
že pro tvrzení, že opatřil efedrin od osoby působící v B., a že tento nechal
dopravit do Č. r., nejsou žádné důkazy. Nejvyšší soud se nezabýval ani námitkou
vztahující se k neprovedení důkazu poslechem všech záznamů telekomunikačního
provozu, který obviněný požadoval již v předcházejícím řízení. Ani námitkou
ohledně údajné absence řádného odůvodnění odmítnutí přehrání všech hovorů.
Je zřejmé, že těmito námitkami obviněný nenapadá správnost hmotně právního
posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost
postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy
i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho
i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný těmito námitkami namítá
porušení procesně právních zásad vyjádřených v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6
tr. ř. a domáhá se zjištění jiných, pro něj příznivějších, skutkových
okolností, resp. změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení
svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na
takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle ní dojít i ke změně
právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod podle § 265b tr. ř. zjevně
nenaplnil. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku
vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním
líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Nejvyšší soud ve shodě s rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní
judikaturou opakuje, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí
instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud
je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen
z důvodů taxativně vymezených v ustanovení § 265b tr. ř., mezi kterými samotný
přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně,
nefiguruje.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů také vyplývá logická návaznost mezi
provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž Nejvyšší soud
mezi nimi neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl
odůvodnit zásah do skutkového děje v řízení o dovolání.
Vzhledem k tomu, že obviněný N. M. ve svém mimořádném opravném prostředku
opřeném o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil hmotně
právní námitky, které byly dovolacím soudem shledány jako zjevně
neopodstatněné, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř.
Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud o návrhu obviněného na odložení
výkonu rozhodnutí nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně takový
návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil, proto bylo možno návrh obviněného
považovat pouze za podnět k případnému postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. Pro
takový postup však předseda senátu Nejvyššího soudu důvody neshledal.
Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš