7 Tdo 300/2024

7 Tdo 300/2024-324

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 4. 2024 o dovolání obviněné Ch. N. podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 5 To 252/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 118/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Ch. N. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2023, č. j. 3 T 118/2023-262, byla obviněná Ch. N. uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, za který byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.

2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustila obviněná v podstatě tím, že dne 2. 11. 2022 okolo 17:10 hod. v Brně řídila osobní motorové vozidlo tovární značky BMW 430i xDrive, provozovatele svého otce F. N., po vozovce ulice XY ve směru z centra města, přičemž v blízkosti domu XY č. XY Brno na pozemní komunikaci, v místě před koncem nástupního ostrůvku zastávky MHD XY směrem z centra, se nechovala ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožovala život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, nevěnovala se plně řízení vozidla a provozu na pozemních komunikacích [§ 4a, § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a při jízdě podél nástupního a ochranného ostrůvku v rozporu s § 13 odst. 1 zákona o silničním provozu nedbala zvýšené opatrnosti, v důsledku čehož narazila přední částí vozidla do levého boku chodce I. K., který přecházel na nevhodném místě na konci nástupního ostrůvku zastávky MHD XY, a to v rozporu s § 54 odst. 1, 2 zákona o silničním provozu, pozemní komunikaci z pohledu řidičky směrem zprava doleva, odhodila jej vozidlem na vozovku, přičemž při tomto střetu a následném pádu na vozovku utrpěl zranění spočívající v polytraumatu, a to komoci mozku, otevřené zlomeniny levého hlezna, zlomeniny pravé klíční kosti, dislokované zlomenině horního konce pravé pažní kosti, oděrky levého lokte, tržné ráně pravého lokte, pohmoždění levého kolene, zlomeniny III. - V. žebra, zlomeniny lopatky vlevo, zhmoždění stehna vlevo, přičemž v důsledku dopravní nehody byl citelně omezen v obvyklém způsobu života minimálně po dobu hospitalizace do 21. 12. 2022.

3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2023, č. j. 5 To

252/2023-298, bylo odvolání obviněné směřující proti všem výrokům napadeného rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Dovolatelka soudům vytkla, že dovodily, že se na zavinění vzniku předmětné dopravní nehody (tedy i na poškození zdraví poškozeného) podílela tím, že na neočekávanou a excesivní událost v provozu v podobě vstupu poškozeného do vozovky reagovala o pouhou 1 s později, než to bylo vůbec možné. Takové hodnocení je podle ní nepřiměřeně tvrdé a přísné a jsou na ni kladeny přemrštěné požadavky na předvídavost a opatrnost při řízení motorového vozidla ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 8 Tdo 184/2023. Obviněná nepochybně věděla, že se blíží k tramvajovému ostrůvku, avšak blížila se k jeho konci, u kterého podle pravidel silničního provozu nelze vozovku přecházet, kdy předmětný ostrůvek je navíc proti přecházení na nedovoleném místě po celé jeho délce zabezpečen zábradlím. Není pak pravdou, že by nepřizpůsobila způsob své jízdy předmětné dopravní situaci, neboť jela nižší než povolenou rychlostí, kterou i soudní znalec posoudil jako přiměřenou dopravní situaci na místě. Výrok odvolacího soudu, že vstup poškozeného byl pro obviněnou sice neočekávaný, ale předvídatelný, je podle jejího názoru vnitřně rozporný, neboť nemohla-li obviněná tuto situaci v dopravě očekávat, pak ji nemohla ani předvídat. Odvolací soud učinil závěr, že obviněná dostatečně nesledovala situaci v silničním provozu pouze na základě zjištění, že nezaregistrovala poškozeného v okamžiku, kdy se již na vozovce nacházel, nikoli již v okamžiku, kdy do ní vstoupil. Tato okolnost však není důsledkem toho, že by nesledovala provoz, ale její příčinou jsou jiné okolnosti na místě nehody, zejména snížená viditelnost, tmavý oděv poškozeného a blokování výhledu na chodník parkujícími vozidly. Pakliže před nehodou jela přiměřenou rychlostí, sledovala provoz a současně se mohla spolehnout na to, že v předmětném místě chodci nesmí vstoupit do vozovky, není zřejmé, v čem lze spatřovat neohleduplnost jejího jednání.

6. Měla tedy za to, že žádnou z povinností podle § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. b), § 13 odst. 1 a § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu neporušila, neboť v době dopravní nehody řídila vozidlo ohleduplně a ukázněně, nemohla předvídat ohrožení vzniklé vstupem poškozeného do vozovky, věnovala se plně řízení vozidla, sledovala situaci v provozu, neměla důvod v daném místě dbát zvýšené opatrnosti a její rychlost byla přiměřená okolnostem dopravní situace. Na projednávanou věc pak lze aplikovat princip omezené důvěry v dopravě, kdy měla právo spoléhat na to, že poškozený bude dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, nebylo po ní možné, aby předvídala porušení těchto pravidel poškozeným a aby tomu přizpůsobila své jednání, kdy opačný závěr klade na obviněnou přemrštěné požadavky v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

7. Jestliže v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou neporušila žádnou svou povinnost vyplývající z účasti na silničním provozu, a to ani z nedbalosti, nemohla tak naplnit skutkovou podstatu trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině, trestu i náhradě újmy, a podle § 226 písm. a) tr. ř. ji zprostil obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je stíhána.

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že dovolatelka ve svém dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnila již v předchozím řízení. Ztotožnil se pak s tím, jak se s ní vypořádaly soudy nižších stupňů. Konstatoval, že její výtka, že neporušila svým způsobem jízdy žádnou povinnost vyplývající ze zákona o silničním provozu je zjevně neopodstatněná. Souhlasil s tím, že za daných okolností neměla dostatek času na chodce reagovat, nicméně tento nedostatek času si vytvořila vlastním zaviněním sama tím, že k nástupnímu ostrůvku dojížděla rychlostí nepřiměřenou povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat. V podvečer totiž dojížděla k nástupnímu ostrůvku, kde měla počítat s pohybem chodců. Podle výpovědi poškozeného stála u ostrůvku tramvaj, kterou chtěl poškozený stihnout, přičemž v takové dopravní situaci zkušení řidiči podstatně zpomalují i v případě, kdy žádného chodce nevidí. Existence zábradlí přitom nemohla nebezpečí vstoupení chodce do vozovky snížit, neboť toto bylo pouze na levé straně vozovky, tedy na ostrůvku dlouhém 50 m, a ve své zadní části nebrání přecházení chodců ani povinnost podle § 54 odst. 1 zákona o silničním provozu přecházet po přechodu bližším než 50 m. K ostrůvku se stojící nebo zastavující tramvají nelze v dopravní špičce za šera při nepřehledném pravém okraji vozovky s parkujícími vozidly přijíždět rychlostí 45,5 km/h, jak učinila obviněná. Nalézací soud podle jeho názoru objektivně a vyváženě stanovil míru spoluzavinění obou zúčastněných na polovinu a správně posoudil skutek bez užití kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu, když v jednání obviněné neshledal porušení důležité povinnosti.

9. K argumentaci rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 8 Tdo 184/2023, uvedl, že se jedná o argumentaci zcela zjevně nepřiléhavou. V judikované věci byla posuzována naprosto odlišná dopravní nehoda. Akcentoval, že požadavek na řidiče, aby u tramvají stojících v rušném městském provozu u ostrůvku snižovali rychlost hlouběji pod 50 km/h je požadavek zcela přiměřený na rozdíl od požadavku v judikované věci, aby řidič dával přednost i motorkářům, kteří se po městě pohybují rychlostmi kolem 100 km/h. Za více podobnou označil věc řešenou usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 8 Tdo 787/2023, v níž řidič automobilu v důsledku oslnění sluncem při zrychlování na povolených 50 km/h srazil a usmrtil starší chodkyni, která přecházela vozovku mimo blízké přechody pro chodce. Zavinění obviněného řidiče spočívalo v tom, že nezpomalil či nezastavil v době, kdy byl oslněn a na vozovku tak řádně neviděl, nicméně vzhledem k neuváženému vstupu poškozené do vozovky nebylo na jeho straně shledáno porušení důležité povinnosti.

10. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

12. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [byť dovolatelkou nesprávně označen jako písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.

13. Obviněná rozporovala, že by porušila některou ze soudy uváděných povinností podle zákona o silničním provozu, a to ani z nedbalosti, přičemž na její věc měl být aplikován tzv. princip omezené důvěry v dopravě (ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 8 Tdo 184/2023). Lze tedy připustit, že své výhrady soustředila vůči právnímu posouzení skutku, neboť ustálená skutková zjištění nemohou být podle jejího přesvědčení právně posouzena jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku.

14. K podanému mimořádnému opravnému prostředku je předně nutno akcentovat, že dovolací námitky jsou opakováním námitek obviněné, které již uplatnila v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly.

15. Pakliže obviněná soudům vytýká správnost závěru o porušení (kterékoli) povinnosti vyplývající ze zákona o silničním provozu, je nutno uvést následující. Trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Se zřetelem k projednávanému případu nelze pominout rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr., podle něhož při posuzování okolností, které může či nemůže řidič předvídat, je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i její subjektivní vymezení vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně. Hranice okolností, jež řidič může či nemůže předvídat, přitom nelze vymezovat jen v hypotetické rovině (neboť pak by musel předvídat v podstatě cokoliv), ale je zapotřebí vždy vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů (tj. určitým místem, povahou komunikace, chováním dalších účastníků silničního provozu, apod.). Takové okolnosti řidič vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých řidičských znalostí i dalších subjektivních dispozic (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 9/2012).

16. V souladu s názorem soudů obou stupňů Nejvyšší soud konstatuje, že ze zjištěných skutkových okolností plyne správnost závěru, že obviněná zaviněně porušila dále specifikované povinnosti vyplývající z pravidel silničního provozu. Dovolatelka své jednání bagatelizuje s poukazem na skutečnost, že poškozený chodec jí nenadále vstoupil do vozovky, přičemž jela ukázněně, povolenou i přiměřenou rychlostí, provoz sledovala a plně se věnovala řízení vozidla. Neměla pak důvod dbát zvýšené opatrnosti.

17. Z napadených rozhodnutí je zjevné, že soudy spatřovaly nedbalostní zavinění obviněné v tom, že jednáním popsaným v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu porušila povinnosti jí uložené podle § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. b) a § 13 odst. 1 o silničním provozu. Kromě porušení prevenčního ustanovení podle § 4 písm. a) zákona o silničním provozu (tj. chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu), je jí rovněž vytýkáno, že se plně nevěnovala řízení vozidla a nesledovala situaci v provozu na pozemních komunikacích ve smyslu § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu. Nadto v souladu s § 13 odst. 1 tohoto zákona druhé věty je nutno při jízdě podél nástupního nebo ochranného ostrůvku dbát zvýšené opatrnosti. Lze tedy zopakovat zcela přiléhavou argumentaci soudů, že obviněná v době dopravní špičky musela velmi dobře vědět o zvýšeném pohybu chodců v okolí dané zastávky MHD, přičemž toto místo dobře znala. Nelze pak předpokládat, že by jí poškozený do vozovky s ohledem na jeho věk a zdravotní postižení znenadání vběhl. Obviněná jela rychlostí 45,5 km/h, přičemž bylo šero, na předmětném místě musela s přecházením potencionálních cestujících k nástupnímu ostrůvku počítat, obzvláště za situace, kdy sama vypověděla, že jejím směrem na zastávku přijížděla tramvaj a na ostrůvku stáli cestující, kteří na ni čekali. Pakliže je jí vyčítáno, že na chodce zareagovala pozdě, bylo to zejména v důsledku nevhodné rychlosti, kdy v souladu s názorem státního zástupce má i Nejvyšší soud za to, že za konkrétní situace (dopravní špička za šera při nepřehledném pravém okraji vozovky s parkujícími vozidly za současného přijíždění tramvaje) je zcela adekvátní požadovat po řidičích přizpůsobení jejich rychlosti hluboce pod (na daném úseku povolené rychlosti) 50 km/h (srov. 18 odst. 1 zákona o silničním provozu a odstavec 12. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

18. Nejvyšší soud má rovněž za to, že vstup poškozeného do vozovky pro obviněnou byl s ohledem na všechny skutečnosti předvídatelný (byť jej v daném okamžiku sama subjektivně neočekávala, což se však nevylučuje), přičemž s ohledem na zvolenou rychlost jízdy nepřiměřenou povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat, neměla dostatek času na chodce reagovat. Existence zábradlí na levé straně nástupního ostrůvku nemohla vstupu chodce do vozovky na konkrétním místě zabránit či snížit nebezpečí takové situace. Bylo přitom povinností obviněné přizpůsobit svou jízdu tomu, aby byla schopna reagovat na případnou nebezpečnou situaci, v tomto případě výskyt chodce ve vozovce. Pokud tak neučinila, překročila nejen povinnou míru opatrnosti vyplývající pro ni z pravidel o silničním provozu, ale i její subjektivní vymezení vztahující se k míře opatrnosti, kterou byla schopna v danou chvíli vynaložit. Povinností obviněné bylo zvolit takovou rychlost jízdy, jež by odpovídala jak předvídatelné, tak i posléze konkrétní situaci před vozidlem včetně možnosti zareagovat na vzniklé nebezpečí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1291/2011).

19. Jinak řečeno, obviněná se sama uvedla do situace, kdy nebyla schopna na přítomnost poškozeného ve vozovce reagovat, což rovněž bylo jednou z příčin natolik významnou, že bez její existence by daný následek nenastal. Pro úplnost je nutno dodat, že soudy obou stupňů vyhodnotily míru spoluzavinění obou zúčastněných na 50 %, přičemž jednání obviněné nebylo posuzováno taktéž podle kvalifikované skutkové podstaty podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku, tj. spáchání činu v důsledku porušení důležité povinnosti (v tomto případě) uložené jí podle zákona (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.).

20. Konečně jestliže obviněná poukazuje na tzv. princip omezené důvěry v dopravě s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 8 Tdo 184/2023, nelze jí přisvědčit, že by zde uvedené závěry byly na její věc aplikovatelné. V dovolatelkou předkládané věci byla posuzována odlišná dopravní nehoda, přičemž Nejvyšší soud zde dospěl k závěru o nepřiměřenosti požadavku, aby řidička odbočující vlevo dávala přednost motorkáři pohybujícímu se v protisměru po městě rychlostí skoro 100 km/h. Tzv. zásada omezené důvěry v dopravě značí, že řidič motorového vozidla se může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/1982 Sb. rozh. tr.). Obviněná však, jak již bylo konstatováno, neměla náležitý výhled na místo s obvyklým výskytem chodců, ke kterému se blížila zcela nepřiměřenou rychlostí, přičemž měla povinnost přizpůsobit svou jízdu takovému předpokladu. Nemohla se tudíž důvodně spoléhat na to, že ostatní účastníci silničního provozu dodrží pravidla silničního provozu, neboť z konkrétních okolností mohla plynout obava, že tomu tak nebude, přičemž měla dbát zvýšené pozornosti. V blízkosti tramvajové zastávky je pak bezpochyby možné předpokládat takové riziko, nadto za situace, kdy byl její rozhled blokován jinými objekty. V předmětné trestní věci tudíž soudy zcela správně neuplatnily citované soudní praxí přijaté pravidlo, neboť zjištěné skutkové okolnosti takový postup vylučovaly.

21. Na základě uvedeného je tedy nutno uzavřít, že není pochyb o podřazení jednání obviněné pod základní skutkovou podstatu trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku a její námitky rozporující užití předmětného ustanovení tudíž byly shledány zjevně neopodstatněnými.

V.Závěr

22. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že námitky obviněné byly podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud je nicméně shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněné Ch. N. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 4. 2024

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu