U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 13. 6. 2012 dovolání
obviněných Ing. J. K., Ing. L. Š. , a M. K. , a dovolání nejvyššího
státního zástupce podané ohledně obviněných Ing. J. K. , Ing. L. Š. a M.
K. v jejich neprospěch proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7.
2011, sp. zn. 4 To 27/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 4 T 14/2006 a rozhodl takto:
I.
Z podnětu dovolání obviněných Ing. J. K. , Ing. L. Š. a M. K. se podle §
265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně těchto obviněných z r u š u j í rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2011, sp. zn. 4 To 27/2011, pokud jím byl v
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 4 T
14/2006, ponechán nedotčen výrok o náhradě škody, a rozsudek Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 4 T 14/2006, ve výroku o náhradě
škody.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části
rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím ustanovení § 265 tr. ř. se
obchodní společnost BS Servis Centrum, s. r. o., se sídlem Otrokovice, Lidická
1246, s nárokem na náhradu škody směřujícím proti obviněným Ing. J. K. , Ing.
L. Š. a M. K. odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání nejvyššího státního zástupce podané ohledně obviněných Ing. J. K. ,
Ing. L. Š. a M. K. se podle § 265j tr. ř. z a m í t á.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 4 T
14/2006, byli obvinění Ing. J. K. , Ing. L. Š. a M. K. jako spolupachatelé
podle § 23 tr. zákoníku společně s obviněnými Ing. O. S. a Ing. M. Š.
uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. l, odst. 4 písm. a), odst. 5
písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 tr.
zákoníku a odsouzeni podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku každý k trestu odnětí
svobody na pět let se zařazením do věznice s dozorem podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody tak, že podle § 228 odst. l tr.
ř. jsou všichni obvinění povinni společně a nerozdílně zaplatit obchodní
společnosti (v rozsudku je nepřesně uvedeno „firmě“) BS Servis Centrum, s. r.
o., Otrokovice, částku 125 979 270 Kč a že podle § 229 odst. 2 tr. ř. se
uvedená obchodní společnost se zbytkem nároku na náhradu škody odkazuje na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Skutek spočíval podle zjištění Krajského soudu v Hradci Králové v podstatě v
tom, že obviněný Ing. J. K. jako ekonomický ředitel býv. státního podniku
Rubena Náchod, později jako ekonomický ředitel a člen představenstva obchodní
společnosti Rubena, a. s., Náchod, a společník dceřiné obchodní společnosti
ZETA, spol. s r. o., Náchod, obviněný Ing. L. Š. jako vedoucí ekonomického
plánování obchodní společnosti Rubena, a. s., Náchod, společník a jednatel
dceřiné obchodní společnosti ZETA, spol. s r. o., Náchod, a společník a
jednatel obchodní společnosti PERNEX Leasing, spol. s r. o., Pardubice, a
obviněný M. K. jako zástupce subjektu podnikajícího na základě
živnostenského listu pod obchodním názvem MK TRADING Roudnice nad Labem, jako
společník a jednatel obchodní společnosti M. K. Trading, spol. s r. o.,
Roudnice nad Labem, a jako společník obchodní společnosti I. M. C. export -
import, s. r. o., Praha 7, společně s obviněným Ing. O. S. jako vedoucím
odboru informační soustavy a hlavním účetním býv. státního podniku Rubena
Náchod, jako společníkem a jednatelem obchodní společnosti ZETA, spol. s r. o.,
Náchod, jako jednatelem obchodní společnosti PERNEX Leasing, spol. s r. o.,
Pardubice, a jako fyzickou osobou vystupující vůči obchodní společnosti Rubena,
a. s., Náchod, pod označením „Sdružení věřitelů“ a obviněným Ing. M. Š. jako
ředitelem býv. státního podniku Rubena Náchod, předsedou představenstva a
generálním ředitelem obchodní společnosti Rubena, a. s., Náchod, a společníkem
dceřiné obchodní společnosti ZETA, spol. s r. o., Náchod, v souvislosti s
privatizací státního podniku Rubena Náchod a v souvislosti s jednáním se
zahraničním investorem o odkoupení akcií vznikající obchodní společnosti
Rubena, a. s., Náchod, po vzájemné dohodě a po zapojení fiktivně zřízené, ovšem
právně ani fakticky neexistující obchodní společnosti AG Commerce, s. r. o.,
Praha 7, se záměrem ve svůj prospěch a ve prospěch dalších právnických a
fyzických osob odčerpat z obchodní společnosti Rubena, a. s., Náchod, částku ve
výši 5 600 000 DEM, tj. 98 368 400 Kč, poskytnutou dne 20. 10. 1993 obchodní
společnosti Rubena, a. s., Náchod, zahraniční společností za odprodané akcie,
dále se záměrem zajistit si pravidelné a postupné odčerpávání značných
finančních částek z prostředků obchodní společnosti Rubena, a. s., Náchod, a
zakrýt toto odčerpávání finančních prostředků zorganizovali zpracování
fiktivních smluv a dalších dokladů předstírajících obchodně právní vztahy
zavazující obchodní společnost Rubena, a. s., Náchod, k peněžitému plnění a za
tím účelem v letech 1991 - 1994 v N. , P. a P. podepsali fiktivní smlouvy a
další navazující doklady specifikované ve výroku o vině pod body a) až p) s
tím, že tímto jednáním způsobili obchodní společnosti Rubena, a. s., Náchod (od
13. 1. 2000 R-Tech, a. s., Náchod), resp. jejímu právnímu nástupci obchodní
společnosti BS Servis Centrum, s. r. o., Otrokovice, škodu ve výši 125 979 270
Kč, přičemž dále hrozilo způsobení škody ještě ve výši 128 744 000 Kč.
O odvoláních, která podali obvinění Ing. J. K. , Ing. L. Š. a M. K. proti
výroku o vině a dalším výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v
Praze ze dne 1. 7. 2011, sp. zn. 4 To 27/2011. Podle § 258 odst. l písm. e),
odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušen ohledně
těchto obviněných ve výroku o trestech a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu
rozhodnuto tak, že obvinění Ing. J. K. , Ing. L. Š. a M. K. byli podle §
209 odst. 5 tr. zákoníku, § 58 odst. l tr. zákoníku odsouzeni každý k trestu
odnětí svobody na jeden rok s tím, že podle § 81 odst. l tr. zákoníku byl výkon
trestu odnětí svobody každému z nich podmíněně odložen, podle § 82 odst. l tr.
zákoníku byla každému z nich stanovena zkušební doba na jeden rok a podle § 82
odst. 2 tr. zákoníku bylo každému z nich uloženo, aby podle svých sil nahradil
škodu způsobenou trestným činem. Jinak zůstal rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové nedotčen.
Obvinění Ing. J. K. , Ing. L. Š. a M. K. prostřednictvím obhájců a
nejvyšší státní zástupce ohledně obviněných Ing. J. K. , Ing. L. Š. a M.
K. podali v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze.
Obviněný Ing. Josef Klimeš napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze především
proto, že jím byl ponechán beze změny výrok o jeho vině a výrok o jeho
povinnosti k náhradě škody, a dále napadl i výrok o trestu. Odkázal na důvod
dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu
namítl, že výrok o vině je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe
stanovenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku a že výrok o náhradě škody je v rozporu
s tím, že majetek poškozeného se nakonec naopak zvětšil nezávisle na tom, zda
mu předtím vznikla škoda. Mimo meze dovolacího důvodu obviněný uplatnil námitky
proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, proti
uloženému trestu z hlediska délky řízení, proti postupu řízení při podání
obžaloby a při vyhlášení a vyhotovení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
a proti způsobu odůvodnění tohoto rozsudku. Obviněný Ing. Josef Klimeš se
dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil oba rozsudky a
aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci. K dovolání obviněného Ing.
Josefa Klimeše pokládá Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že v rámci postupu
podle § 265h odst. l tr. ř. obviněný odstranil vadu dovolání týkající se
identifikace napadeného rozhodnutí.
Obviněný Ing. L. Š. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze v celém jeho se
týkajícím rozsahu, a to s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1
písm. g), l) tr. ř. V mezích dovolacích důvodů namítl nesprávnost výroku o
náhradě škody z hlediska určení poškozeného subjektu a z hlediska stanovení
výše škody, kterou je podle tohoto výroku povinen nahradit. Mimo meze
dovolacích důvodů vznesl námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a jaká
skutková zjištění ohledně něho učinily. Obviněný Ing. L. Š. se dovoláním
domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů, aby
zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal
Krajskému soudu v Hradci Králové věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
Obviněný M. K. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze ve všech jeho se
týkajících výrocích a zvláště pak v tom směru, že jím byl ponechán beze změny
výrok o náhradě škody. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm.
g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu namítl, že do rozsahu, v němž mu byla
uložena povinnost k náhradě škody, byla chybně zahrnuta částka 25 979 270 Kč,
neboť tuto částku měla poškozenému vrátit obchodní společnost PERNEX Leasing,
spol. s r. o., Pardubice, z titulu neplatnosti smlouvy, na jejímž podkladě
uvedenou částku získala. Mimo meze dovolacího důvodu obviněný uplatnil námitky
týkající se hodnocení důkazů a skutkových zjištění, která soudy vzaly za
podklad výroku o vině. Obviněný M. K. se dovoláním domáhal toho, aby
Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek, popř. aby zrušil alespoň
rozhodnutí o náhradě škody, a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v
potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněných Ing. J. K. ,
Ing. L. Š. a M. K. Rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl ve výroku o
uložení trestů těmto obviněným. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. l písm. h) tr. ř. Vytkl, že nebyly splněny podmínky pro to, aby obviněným
byly uloženy tresty odnětí svobody pod dolní hranici sazby, a že Vrchní soud v
Praze opřel své rozhodnutí o důvody, které nelze považovat za „okolnosti
případu“ ani za „poměry pachatele“ ve smyslu § 58 odst. l tr. zákoníku.
Poukázal na závažnost spáchaného trestného činu, zejména na sofistikovaný
způsob jeho provedení a na vysokou škodu, která nebyla reparována. Namítl, že
Vrchní soud v Praze nesprávně aplikoval toto ustanovení, zvláště když obviněným
uložil tresty snížené pod dolní hranici sazby dokonce v minimální výši, navíc s
podmíněným odkladem jejich výkonu a s minimální délkou zkušební doby. Uvedl, že
ke kompenzaci nepřiměřené délky řízení je především určen institut
zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 13 odst. l, § 31a zákona č. 82/1998
Sb. Nejvyšší státní zástupce se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud
zrušil napadený rozsudek, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí
a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
Nejvyšší soud z podnětu podaných dovolání, pokud se opíraly o námitky
zakládající zákonné dovolací důvody, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř.
napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání obviněných jsou
důvodná ve vztahu k rozhodnutí o náhradě škody a že dovolání nejvyššího
státního zástupce není důvodné.
I. K dovoláním obviněných Ing. J. K. , Ing. L. Š. a M. K.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na který odkázal obviněný
Ing. L. Š. , byl v této věci uplatnitelný ve variantě vymezené tak, že bylo
rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože v řízení
předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a)
až k).
Pokud je dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. „nesprávné
právní posouzení skutku“, rozumí se tím skutek, tak jak ho zjistily soudy
prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění
dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat,
že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž
byl obviněný uznán vinným. Podstatou právního posouzení skutku tu je aplikace
hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav zjištěný soudy. Mimo
rámec dovolacího důvodu jsou námitky proti skutkovým zjištěním soudů a proti
tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém
rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek
určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k
tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána
ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního
posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který
zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti
skutkovým zjištěním soudů.
Pokud je dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. „jiné nesprávné
hmotně právní posouzení“, jedná se rovněž o aplikaci hmotného práva na skutkové
okolnosti, které zjistily soudy. V tomto ohledu je možné namítat i vadnou
aplikaci hmotně právních předpisů upravujících náhradu škody.
Z námitek, které obvinění uplatnili proti výroku o vině, lze za dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat pouze námitky obviněného Ing.
J. K. týkající se subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku).
Tyto námitky rozhodně nemohou obstát. Obecně lze souhlasit s tím, na co v
dovolání poukazoval obviněný, totiž že v právním státě není přípustné, aby
prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv
soukromoprávní povahy, avšak zároveň je nutné konstatovat, že v posuzované věci
se o nic takového nejednalo. Obviněný se dopustil posuzovaného jednání v
postavení ekonomického ředitele poškozené obchodní společnosti, tedy v pozici,
která náleží k vrcholnému managementu obchodní společnosti a v které byl
obviněný povinen chránit její majetkové zájmy. Obviněný jednal naopak jasně
proti zájmům obchodní společnosti tím, že se podílel na vytvoření systému
smluv, které se staly podkladem pro masivní odčerpávání jejích finančních
prostředků. I když posuzované jednání mělo navenek podobu právních úkonů v
soukromoprávních vztazích, byl jeho důsledkem stav, při němž byla poškozená
obchodní společnost zavazována k peněžním plněním, za které se jí ve
skutečnosti nedostávalo žádné protihodnoty, a již tím byl hrubě narušován jeden
ze základních principů soukromoprávních vztahů, tj. vztah ekvivalence plnění
stran. Jednání obviněného tak výrazně překročilo rámec soukromoprávních vztahů
a evidentně nabylo povahy kriminálního činu. Výrok o vině nelze v žádném
případě považovat za projev nepřípustné kriminalizace soukromoprávních vztahů.
Jinak obvinění neuplatnili žádné námitky v tom smyslu, že by skutková zjištění
uvedená ve výroku o vině neodpovídala zákonným znakům zločinu podvodu podle §
209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaného a
dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku. Pouze takto
koncipované námitky by odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. l písm.
g) tr. ř. Námitky obviněných proti výroku o vině měly vyloženě jen skutkovou
povahu, týkaly se hodnocení důkazů, vyjadřovaly nesouhlas se skutkovými
zjištěními soudů a směřovaly k prosazení jiné verze skutkového stavu, než na
které byl založen výrok o vině. Tímto pojetím uplatněných námitek se dovolání
obviněných, pokud jde o část směřující proti výroku o vině, ocitla mimo rámec
zákonného dovolacího důvodu. Obvinění sice formálně deklarovali dovolací důvod
podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., avšak dovolání proti výroku o vině
založili na námitkách, které svým obsahem tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají
a nejsou pod něj podřaditelné.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého
stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit - a to s ohledem na principy
vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces - jestliže mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor. Ten je dán
zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy,
když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky
přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem
toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna,
apod.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Hradci Králové, z nichž v
napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a
provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor.
Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení v důkazech objasňujících
jednotlivé operace, při nichž se finanční prostředky poškozené obchodní
společnosti ocitaly mimo její majetkovou sféru a byly vyváděny na účty
kontrolované obviněnými. Z provedených důkazů jasně vyplývá také to, že smlouvy
a další doklady, které dodávaly těmto operacím vnější zdání regulérních
právních úkonů, byly fiktivní v tom smyslu, že poškozené obchodní společnosti
se na jejich podkladě nedostávalo žádného protiplnění. Evidentní je z
provedených důkazů také součinnost obviněných spočívající v úmyslném společném
jednání. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině jsou výsledkem takového
hodnocení důkazů, při kterém soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem,
nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Není úkolem Nejvyššího soudu jako
soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral,
porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně jasně, srozumitelně a především
logicky zcela přijatelně vyložily svůj hodnotící postup. V tomto rámci se soudy
také vypořádaly s obhajobou, která s odkazem na znalecký posudek z oboru
ekonomiky poukazovala na to, že obchodní společnosti Rubena, a. s., Náchod,
resp. nástupnickým obchodním společnostem, nebyla způsobena a nehrozila škoda.
V tomto ohledu soudy přesvědčivě vysvětlily, že namítané vyznění znaleckého
posudku bylo jen důsledkem způsobu, jímž byl posudek zpracován a při němž
znalec posuzoval zkoumané písemnosti tak, jako by odpovídaly skutečnosti, tj.
bez zřetele k důkazům, které naopak svědčily o fiktivnosti vztahů, v
souvislosti s nimiž posuzované písemnosti vznikly.
To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňují
se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Dovolacím důvodem nejsou námitky obviněného Ing. J. K. směřující proti
výroku o trestu. Pokud obviněný namítal, že uložený trest přiměřeně nevystihuje
délku řízení, nelze tuto námitku akceptovat jako dovolací důvod, neboť
přiměřenost či nepřiměřenost trestu není otázkou, která by spadala pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh.
tr.). Výrok o uložení trestu lze z hmotně právních pozic napadat zásadně jen
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je
uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou
trestní sazbu. Obviněný byl uznán vinným trestným činem se sazbou odnětí
svobody od pěti let do deseti let (§ 209 odst. 5 tr. zákoníku), a jestliže mu
byl s použitím ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní
hranici sazby (§ 58 odst. 1 tr. zákoníku) uložen trest odnětí svobody na jeden
rok s podmíněným odkladem jeho výkonu a se zkušební dobou jednoho roku, jsou
námitky o nepřiměřenosti takového trestu evidentně mimo dovolací důvod.
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je hmotně
právním dovolacím důvodem, nespadají ani procesní námitky obviněného Ing. J.
K. S dovolacím důvodem nemají vůbec nic společného námitky, které se týkají
postupu Krajského soudu v Hradci Králové při odročení hlavního líčení za účelem
vyhlášení rozsudku a při vyhotovení rozsudku, stejně jako námitky vztahující se
k náležitostem odůvodnění rozsudku. Námitky obviněného ve vztahu k okolnostem
podání obžaloby se zprostředkovaně dotýkají obžalovací zásady jako jedné ze
základních zásad trestního řízení (§ 2 odst. 8 tr. ř.), z níž mimo jiné
vyplývá, že předmětem právního posouzení může být pouze skutek, pro který byla
podána obžaloba. Uvedené námitky, byť procesního charakteru, by byly
relevantní, pokud by jejich předmětem byly vady, pro které by trestní stíhání
obviněného vybočilo z ústavně vymezeného rámce. Obviněný namítal, že obžaloba
byla podána pod jménem státní zástupkyně, která ji nepodepsala. Obžaloba byla
podána pod jménem státní zástupkyně, která vykonávala dozor nad přípravným
řízením, avšak v zastoupení této státní zástupkyně obžalobu podepsal jiný
státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové. Tato
okolnost nemá žádný vliv na zákonnost dalšího postupu řízení, které bylo konáno
na základě takto podané obžaloby. Podle čl. 80 odst. 1 Ústavy státní
zastupitelství zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení. Ústavní rámec pro
uplatnění obžalovací zásady je tedy vymezen tak, že je vázán na činnost
státního zastupitelství jako orgánu veřejné moci, a nikoli na činnost státního
zástupce jako konkrétní osoby. Podepíše-li obžalobu v zastoupení státního
zástupce, pod jehož jménem je podána, v jeho zastoupení jiný státní zástupce
téhož státního zastupitelství, nijak to nevybočuje z mezí vyplývajících z
ustanovení čl. 80 odst. 1 Ústavy. Lze jen dodat, že podle § 23 odst. l zákona
č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, se
úkony státního zástupce považují za úkony státního zastupitelství. Vytýkaná
okolnost není vadou, která by znamenala porušení obžalovací zásady.
Ačkoli soudy se velmi pečlivě vypořádaly s otázkou viny obviněných, musí
Nejvyšší soud konstatovat, že při rozhodování o náhradě škody postupovaly
naprosto nepřezkoumatelným způsobem a učinily závěry, které nelze akceptovat. Z
velmi kusého a zcela nedostatečného odůvodnění rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové je patrno jen to, že náhrada škody byla přiznána právnímu
nástupci poškozené obchodní společnosti Rubena, a. s., Náchod, ve výši
korespondující s výší škody zjištěné ve výroku o vině. V rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové nejsou žádná zjištění, která by Nejvyššímu soudu
umožňovala vypořádat se s namítanými důvody, pro které povinnost k náhradě
škody neměla být obviněným uložena v uvedené výši, neboť tato výše byla podle
jejich námitek dotčena okolnostmi, které nastaly po spáchání činu. Jde o
námitku obviněného Ing. J. K. , že majetek poškozeného se i přes případné
předchozí způsobení škody naopak zvětšil v souvislosti s ukončením leasingové
smlouvy uvedené v bodě i) výroku o vině, dále o námitku obviněného Ing. L.
Š. , že výše, v níž byla uložena povinnost k náhradě škody, nebere ohled na
výhody, které podle jeho názoru nastaly na straně poškozeného v daňové oblasti
a o kterých se zmínil Vrchní soud v Praze na str. 71 odůvodnění napadeného
rozsudku, a konečně o námitku obviněného M. K. , že částka 25 979 270 Kč byla
do rozsahu náhrady škody zahrnuta neoprávněně, neboť měla být poškozenému
vrácena leasingovou společností poté, co byla soudem vyslovena neplatnost
leasingové smlouvy uvedené v bodě i) výroku o vině. Vrchní soud v Praze jen
povšechně označil výrok o náhradě škody za správný, aniž se rozsahem uložené
povinnosti k náhradě škody dále zabýval z hlediska námitek, které tento rozsah
zpochybňovaly. Rozhodnutí o náhradě škody tedy nemohlo obstát.
Kromě toho pokládá Nejvyšší soud za nutné připomenout, že soudy si náležitě
neujasnily, podle kterého hmotně právního předpisu se náhrada škody posuzuje.
Pouze nepřímo lze usuzovat, že soudy rozhodly o náhradě škody podle občanského
zákoníku, byť to žádný z nich výslovně nekonstatoval. Aplikaci občanského
zákoníku nasvědčuje to, že všem obviněným byla povinnost k náhradě škody
uložena společně a nerozdílně. Jde o solidární odpovědnost za škodu podle § 438
odst. l obč. zák. Ve spise (č. l. 1043 - 1050 spisového svazku IV) však jsou
založeny manažerské smlouvy obviněných Ing. J. K. , Ing. L. Š. a Ing. M.
Š. uzavřené s poškozenou obchodní společností tak, že obvinění jsou v nich
označeni jako „zaměstnanci“, což ukazuje na to, že vykonávali své manažerské
funkce v pracovním poměru s poškozenou obchodní společností. Vyloučit nelze ani
to, že v pracovním poměru u poškozené obchodní společnosti byl zaměstnán také
obviněný Ing. O. S. Pokud obvinění skutečně měli postavení zaměstnanců
poškozené obchodní společnosti, znamenalo by to, že škodu způsobili této
společnosti při výkonu zaměstnání nebo v přímé souvislosti s ním. Z toho by pak
vyplývalo, že za škodu odpovídají podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce,
ve znění pozdějších předpisů, účinného v době, kdy vznikla škoda. V takovém
případě je právním základem odpovědnosti za škodu v případě obviněných, kteří
byli zaměstnanci poškozené obchodní společnosti, ustanovení § 172 odst. l cit.
zákona a rozsah náhrady se řídí ustanovením § 179 odst. 1 cit. zákona, přičemž
podle § 179 odst. 5 cit. zákona přichází v úvahu pouze dělená odpovědnost
obviněných, a nikoli solidární odpovědnost, kterou zákoník práce nepřipouští
ani jako výjimku, a to bez ohledu na okolnost, že obvinění způsobili škodu jako
spolupachatelé trestného činu. To má vliv i na rozsah, v němž bylo možné
povinnost k náhradě škody uložit obviněnému M. K. , který nebyl zaměstnancem
poškozené obchodní společnosti a který za škodu odpovídá podle § 420 odst. 1
obč. zák. Z hlediska rozsahu, v němž bylo možné každému z obviněných uložit
povinnost k náhradě škody, tedy nemůže výrok o náhradě škody obstát již proto,
že všem obviněným byla tato povinnost uložena podle zásad solidární
odpovědnosti, ačkoli to zřejmě bylo vyloučeno tím, že obvinění Ing. J. K. ,
Ing. L. Š. , Ing. M. Š. a Ing. O. S. jako zaměstnanci způsobili škodu
zaměstnavateli zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo
v přímé souvislosti s ním, takže vůči nim měla být uplatněna dělená odpovědnost.
Napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, pokud jím byl ponechán nedotčen výrok
o náhradě škody, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ve výroku o
náhradě škody jsou rozhodnutími, která spočívají na „jiném nesprávném hmotně
právním posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., jak ho uplatnili obvinění Ing. J. K. , Ing. L. Š. a M. K. Pokud
obviněný Ing. L. Š. odkázal i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř., je třeba přisvědčit tomu, že napadený rozsudek Vrchního soudu v
Praze, pokud jím zůstal nedotčen výrok o náhradě škody, je vadný také z
hlediska tohoto dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněných Ing. J. K. , Ing. L. Š. a
M. K. zrušil ohledně těchto obviněných jak napadený rozsudek Vrchního soudu v
Praze, pokud jím zůstal nedotčen výrok o náhradě škody, tak rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové ve výroku o náhradě škody. Současně Nejvyšší soud zrušil
také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad.
Nakonec Nejvyšší soud odkázal obchodní společnost BS Servis Centrum, s. r. o.,
Otrokovice, jako právního nástupce poškozené obchodní společnosti s nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Pro meritorní rozhodnutí o
náhradě škody neměl Nejvyšší soud v dosavadních zjištěních soudů prvního a
druhého stupně potřebný podklad. Nepřicházelo v úvahu, aby Nejvyšší soud
přikázal některému z nižších soudů nové projednání a rozhodnutí věci, protože
za situace, kdy byl ponechán v právní moci výrok o vině a výrok o trestu, je
vyloučeno konat další trestní řízení jen o náhradě škody.
Pro úplnost Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zrušení výroku o náhradě škody se týká
jen výroku podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. Výrok, jímž
bylo v rámci uložení podmíněných trestů odnětí svobody obviněným podle § 82
odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby podle svých sil nahradili škodu způsobenou
trestným činem, zůstal rozhodnutím Nejvyššího soudu nedotčen.
II. K dovolání nejvyššího státního zástupce
Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat mimo jiné tehdy,
jestliže obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou
zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obvinění Ing. J. K. , Ing. L. Š. a M. K. byli uznáni vinnými dílem
dokonaným a dílem nedokonaným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4
písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Na tento trestný čin je v § 209 odst.
5 tr. zákoníku stanovena sazba odnětí svobody od pěti let do deseti let.
Obviněným byly uloženy podmíněné tresty odnětí svobody ve výměře jednoho roku,
tedy pod spodní hranicí zákonné trestní sazby. Stalo se tak podle § 58 odst. 1
tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení má-li soud vzhledem k okolnostem případu
nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí
svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že
lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest
odnětí svobody pod dolní hranici sazby tímto zákonem stanovené.
Ustanovení § 58 tr. zákoníku je nazváno „Mimořádné snížení trestu odnětí
svobody“. Z toho logicky vyplývá, že okolnosti případu nebo poměry pachatele
musí být alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest
na samé spodní hranici sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam.
Námitky nejvyššího státního zástupce proti výroku o trestu, který byl uložen
pod dolní hranici sazby, jsou podřaditelné pod ustanovení § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř. pouze potud, pokud se v nich tvrdí, že uložení trestu pod dolní
hranici sazby se neopírá o důvody spadající pod pojem „okolnosti případu“ nebo
pod pojem „poměry pachatele“, obojí výjimečné v takové míře, že ani spodní
hranice sazby nemůže vyjádřit jejich význam. S těmito námitkami lze souhlasit
jen v tom, že důvody, které měl Vrchní soud v Praze k aplikaci ustanovení § 58
odst. 1 tr. zákoníku, nemají žádný vztah k pojmu „poměry pachatele“. Tyto
důvody však lze zahrnout pod pojem „okolnosti případu“.
V posuzované věci se důvodem aplikace ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku
stala nepřiměřeně dlouhá doba řízení, která byla podle Vrchního soudu v Praze
porušením základního práva obviněných na projednání věci bez zbytečných průtahů
(čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), resp. práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod) s tím, že toto porušení bylo třeba kompenzovat zmírněním
trestů oproti tomu, jak by jim byly uloženy, pokud by se o nich rozhodovalo v
řízení nezatíženém průtahy. Podle Vrchního soudu v Praze byl zásah do uvedených
práv obviněných tak závažný, že ho nemohlo kompenzovat ani uložení trestů na
dolní hranici trestní sazby.
Jen přípravné řízení, zahájené v roce 1994 a ukončené podáním obžaloby dne 29.
7. 2004, trvalo deset let. Řízení před soudy do skončení trestního stíhání dne
1. 7. 2011 trvalo dalších sedm let. Veškeré průtahy jdou na vrub orgánů činných
v trestním řízení. Obvinění na nich neměli vinu, zejména ne v podobě nějakého
obstrukčního jednání či jiného svévolného ztěžování či dokonce maření průběhu
řízení. Délka trestního stíhání dosahující sedmnácti let je sama o sobě
extrémním případem. Trestní stíhání se týkalo složité materie a bylo vedeno
proti pěti obviněným, avšak okruh dokazovaných skutečností a rozsah prováděných
důkazů v podstatě nijak nevybočily z obvyklého rámce případů závažné majetkové
kriminality v hospodářské činnosti obchodních společností. Komplikovaností věci
ani rozsahem dokazování nelze délku řízení přesvědčivě vysvětlit či zdůvodnit.
V této spojitosti je třeba poznamenat, že nebylo dotčeno jen základní právo
obviněných na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na projednání
věci v přiměřené lhůtě, ale také základní právo na ochranu před neoprávněným
zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod), neboť obvinění byli po extrémně dlouhou a tudíž nepřípustnou
dobu vystaveni traumatizujícímu vlivu probíhajícího trestního stíhání a
nejistotě, která z toho vyplývala pro jejich soukromý a rodinný život.
Za tohoto stavu, kdy byla základní ústavně garantovaná práva obviněných dotčena
extrémně nepřiměřenou délkou řízení, se Nejvyšší soud ztotožnil s Vrchním
soudem v Praze v tom, že míru tohoto porušení základních práv není způsobilý
efektivně kompenzovat trest na dolní hranici sazby stanovené v § 209 odst. 5
tr. zákoníku. Jde o trest odnětí svobody ve výměře pěti let, který je zákona
nepodmíněný. Takový trest není žádnou skutečnou kompenzací. Uvedený trest, byť
za velmi závažnou trestnou činnost, pokud je uložen s odstupem sedmnácti let,
je jen holou represí uplatněnou v situaci, v níž je vztah trestného činu a
trestu zeslaben tak, že nepodmíněný trest odnětí svobody sotva může mít nějaký
rozumný účel. Nic na tom nemění ani namítaná závažnost trestného činu včetně
okolnosti, že nebyla reparována vysoká škoda způsobená trestným činem.
Kompenzace nepřiměřené délky řízení je především ústavním postulátem, což
vyplývá z toho, že jde o kompenzaci za zásah do ústavně garantovaných
základních práv. Tomu musí být podřízen také výklad ustanovení § 58 odst. 1 tr.
zákoníku, jehož prostřednictvím lze naznačené kompenzace dosáhnout. Proto pokud
toto ustanovení váže mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici
sazby na „okolnosti případu“, lze mezi tyto okolnosti zařadit i mimořádně
nepřiměřenou délku řízení. Pojem „okolnosti případu“ podle § 58 odst. 1 tr.
zákoníku není totožný s pojmem „okolnosti, za kterých byl čin spáchán“ podle §
39 odst. 2 tr. zákoníku. Pojem „čin“ je třeba chápat jako skutek v tom smyslu,
že jím byl spáchán trestný čin. Pojem „případ“ je třeba chápat jako trestný
čin, který je zároveň předmětem trestního řízení, tedy jako kauzu, mezi jejíž
okolnosti patří i délka doby, po kterou se řízení vede. Vyvstává-li nutnost
kompenzovat extrémně nepřiměřenou délku řízení, Nejvyšší soud považuje za plně
přijatelné opřít mimořádné snížení trestu odnětí svobody o zákonné hledisko
vymezené v § 58 odst. 1 tr. zákoníku jako „okolnosti případu“. Ostatně
ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku výslovně ukládá soudu přihlédnout při
stanovení druhu a výměry trestu mimo jiné k době, která uplynula od spáchání
trestného činu a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu.
Není tedy důvodu vylučovat výrazný časový odstup od spáchání činu a
nepřiměřenou délku řízení z okruhu skutečností, které spadají pod zákonný znak
„okolnosti případu“ ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud Vrchní soud v
Praze zmínil také řádný život obviněných v době po spáchání činu, jde rovněž o
jedno z dílčích hledisek pro ukládání trestu podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku
(„chování pachatele po činu“). Proto lze způsob života obviněných v době po
činu hodnotit v rámci okolností případu tak, že v dané věci nebrání mimořádnému
snížení trestu pod dolní hranici sazby.
Vrchní soud v Praze rozhodl o mimořádném snížení trestů odnětí svobody pod
dolní hranici sazby z důvodů, které odpovídaly „okolnostem případu“ ve smyslu §
58 odst. 1 tr. zákoníku. Námitkám, které proti tomu uplatnil nejvyšší státní
zástupce, nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.
Nedůvodné jsou také námitky nejvyššího státního zástupce v tom smyslu, že ke
kompenzaci nepřiměřené délky řízení je především určen institut zadostiučinění
za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem, ve znění pozdějších předpisů. Uvedený institut rozhodně není určen ke
kompenzaci za nepřiměřenou délku řízení „především“, ale subsidiárně pouze v
tom případě, že kompenzace není poskytnuta v rámci řízení, v němž došlo k
nedůvodným průtahům. Nejvyšší státní zástupce svými námitkami ve skutečnosti
prezentoval názor, podle kterého lze v trestním řízení při přezkumu rozhodnutí
pominout zjištěné pochybení, ponechat rozhodnutí bez nápravy a odkázat
obviněného na institut zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle citovaného
zákona. Tento názor pokládá Nejvyšší soud za naprosto nepřijatelný. K nápravě
vad musí dojít primárně v řízení, v němž k nim došlo, neboť tím se naopak
předchází odpovědnosti státu za újmu způsobenou vadným výkonem veřejné moci.
Další námitky nejvyššího státního zástupce, zvláště pokud se týkají výměry
uložených trestů odnětí svobody, podmíněného odkladu jejich výkonu a délky
zkušební doby, mají vztah jen k otázce přiměřenosti trestů, nejsou dovolacím
důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlížel. Jestliže dovolacím důvodem podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní
sazbu, pak Nejvyššímu soudu přísluší přezkoumat pouze to, zda napadeným
rozsudkem bylo rozhodnuto o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní
hranici sazby ve shodě se zákonným hlediskem vymezeným v § 58 odst. 1 tr.
zákoníku jako „okolnosti případu“ nebo „poměry pachatele“. Pokud se Nejvyšší
soud ztotožní s napadeným rozsudkem v tom, že bylo namístě podle § 58 odst. 1
tr. zákoníku snížit trest pod dolní hranici sazby, nepřísluší mu zkoumat rozsah
tohoto snížení vyjádřený ve výměře uloženého trestu. V tomto ohledu již jde o
otázku přiměřenosti trestu v mezích daných na jedné straně spodní hranicí sazby
a na druhé straně limitem snížení podle § 58 odst. 3 tr. zákoníku. Tato otázka
nespadá do rámce dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud proto nedůvodné dovolání nejvyššího státního zástupce, podané
ohledně obviněných Ing. J. K. , Ing. L. Š. a M. K. , podle § 265j tr. ř.
zamítl. O zamítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce rozhodl Nejvyšší soud
v neveřejném zasedání za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec