7 Tdo 311 /2013-58
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 14. srpna 2013 v neveřejném zasedání, ve věci
dovolání obviněných JUDr. R. D., M. J. a D. K., proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 4 To 399/2012, v trestní věci vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 48/2012, takto:
Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, se věc
obviněných postupuje velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k
rozhodnutí.
Proti rozsudku soudu I. stupně podali odvolání všichni obvinění a státní
zástupce Městského státního zastupitelství v Brně v neprospěch všech
obviněných. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 4 To
399/2012, z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), e)
tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu I. stupně ohledně všech obviněných v
celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že znovu uznal všechny
obviněné vinnými zločinem podplacení podle § 332 odst. 1, 2 písm. a) tr.
zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. JUDr. R. D. podle § 332
odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož
výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3, 4, 5 tr. zákoníku mu uložil peněžitý
trest ve výši 400.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu pro případ, že
by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložil náhradní trest
odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání advokáta na dobu 5
let. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložil obviněnému trest
propadnutí věci, a to částky 750.000,- Kč. Obviněnému M. J. uložil podle § 332
odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon ho
podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §
67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3, 4, 5 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest ve
výši 400.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu pro případ, že by
peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložil náhradní trest odnětí
svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu
obchodních společností a družstev zapsaných v obchodním rejstříku na dobu 4
roků. Obviněnému D. K. uložil podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí
svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3,
4, 5 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest ve výši 300.000,- Kč. Podle § 69
odst. 1 tr. zákoníku mu pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené
lhůtě vykonán, uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §
74 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev zapsaných v
obchodním rejstříku na dobu 3 roků. Podle § 256 tr. ř. odvolání všech
obviněných zamítl jako nedůvodná.
Obvinění se zločinu dopustili tím, že (zkráceně) obviněný JUDr. R. D. jako
právní zástupce společnosti Square Transaction, a. s., se sídlem v Brně, po
předchozí vzájemné domluvě s obviněným M. J., předsedou představenstva
společnosti Square Transaction, a. s., a D. K., místopředsedou představenstva
téže obchodní společnosti, jako statutárními zástupci této společnosti, dne 15.
2. 2011 v B., na ulici V. V. na terase kavárny C. M., Mgr. P. D., jako
insolvenčnímu správci společnosti Arching Group CZ, a. s., se sídlem v Brně,
nabídl částku 750.000,- Kč jako úplatek za to, že ve věci žaloby společnosti
Arching Group CZ, a. s., proti společnosti Square Transaction, a. s., na
zaplacení dlužné částky 30.541.715,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 36 Cm 81/2009, přistoupí na mimosoudní vyrovnání spočívající v tom, že
společnost Square Transaction, a. s., zaplatí Mgr. P. D., insolvenčnímu správci
úpadce - Arching Group CZ, a. s., pouze částku ve výši 6.005.240,- Kč, a to i
přes případný nesouhlas věřitelského výboru, a tuto nabídku následně zopakoval
při dalších schůzkách s Mgr. P. D., které se konaly ve dnech 2. 5. 2011 a 10.
6. 2011 v Brně na ul. C. na terase restaurace N. A., kdy v návaznosti na průběh
těchto schůzek obvinění M. J. a D. K. v období ode dne 14. 6. 2011 do dne 22.
6. 2011 předali obviněnému JUDr. R. D. finanční hotovost v celkové výši
1.000.000,- Kč s tím, že 750.000,- Kč z této částky má předat jako výše zmíněný
úplatek Mgr. P. D., a obviněný JUDr. R. D. následně dne 23. 6. 2011 v době mezi
11.00 hod. a 11.15 hod. v B. na ulici V., v objektu P., tuto finanční hotovost
v celkové výši 750.000,- Kč v zalepené obálce předal Mgr. P. D. při podpisu
zmíněné dohody o mimosoudním vyrovnání.
II.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podali všichni obvinění řádně a včas
dovolání. Obvinění M. J. a D. K. podali společně odůvodněná dovolání, jež
opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítali,
že jednání, kterého se měli dopustit, není trestným činem, neboť chybí formální
stránka trestného činu podplacení. Nesprávně též soudy podřadily jednání pod
kvalifikovanou skutkovou podstatu, když značný prospěch na jejich straně ani
způsobení značné škody jinému nebyly prokázány. Účast Policie ČR na skutkovém
ději nebyla podle obviněných přípustná, což má vliv na posouzení, zda se vůbec
jedná o trestný čin. Podle obviněných bylo dále v trestním řízení několikrát
zasaženo do jejich ústavně zaručených práv a mají za to, že právní závěry soudů
obou stupňů jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a s provedeným
dokazováním. K právní kvalifikaci skutku obvinění uvedli, že i kdyby jim
jednání, kterého se měli dopustit, bylo prokázáno, nemohlo se jakkoli dotýkat
obecného zájmu. V této souvislosti poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 8 Tdo 708/2009, podle kterého v insolvenčním řízení nejde o obstarávání
věcí obecného zájmu, ale o uplatňování soukromoprávních nároků. Obvinění jsou
přesvědčeni, že jejich jednání nenaplňuje formální stránku trestného činu a
není společensky škodlivé. Absentuje podle nich objektivní i subjektivní
stránka trestného činu, když zcela absentuje úmysl spáchat trestný čin
podplacení. Obvinění uvedli, že námitky proti právnímu posouzení skutku
vznášejí pouze z důvodů procesní opatrnosti, neboť se jednání kladeného jim za
vinu nedopustili a není jim známo, zda se vytýkaného jednání dopustil JUDr. R.
D. V jednání JUDr. R. D. a chybí podle obviněných jakákoli společenská
škodlivost, obviněný JUDr. R. D. byl podle nich přesvědčen, že částka ve výši
cca 6 milionů Kč je částka odpovídající skutečné výši dluhu. V této souvislosti
obvinění ze svého hlediska obsáhle hodnotili obsah některých záznamů rozhovorů
mezi obviněnými JUDr. R. D. a M. J., popř. JUDr. R. D. a svědkem Mgr. P. D. a
mají za to, že v jejich jednání absentuje jakýkoli úmysl spáchat trestný čin
podplacení podle § 332 tr. zákoníku, neboť z hovorů vyplývají zcela jiné závěry
než ke kterým dospěly soudy obou stupňů. Obvinění dále citovali ustanovení §
334 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že částka 750.000,- Kč nemohla být posouzena
jako úplatek. Závěr odvolacího soudu o tom, že chtěli sobě opatřit značný
prospěch a způsobit jinému značnou škodu, nemá podle obviněných žádnou oporu v
provedených důkazech. Obvinění zdůraznili, že nikdy neuznávali nárok
společnosti Arching Group CZ, a. s., v částce vyšší než 6 milionů Kč a proto
nemohli naplnit skutkovou podstatu úmyslného trestného činu. Závěr o jejich
úmyslném jednání, je podle nich v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
Podle obviněných se dále soudy vůbec nezabývaly otázkou, o jakou skutečnou výši
škody či prospěchu se mohlo jednat. Obvinění mají za to, že soudy nahradily
skutková zjištění úvahou, když nevyčkaly skončení řízení ve věci Krajského
soudu v Brně sp. zn. 36 Cm 81/2009 a neřešily ani jako předběžnou otázku
skutečnou výši dluhu společnosti Square Transaction, a. s., vůči společnosti
Arching Group, a. s. Vyřešení této otázky je podle obviněných zcela zásadní pro
závěr, zda se mohlo jednat o úplatek. Nebylo tak možno jejich jednání podřadit
pod kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 332 odst. 1, 2 písm. a) tr.
zákoníku, když soudy vůbec nezkoumaly, o jakou částku se společnost Square
Transaction, a. s., mohla obohatit. V této souvislosti podatelé odmítají závěr
soudů, že se muselo jednat minimálně o prospěch 750.000,- Kč, neboť by bylo
nelogické, aby pachatelé chtěli získat nižší prospěch než je částka, kterou
nezákonně vynaložili. Narovnání má i jiný parametr než čistě ekonomický, např.
též parametr právní jistoty, výše výdajů za právní zastoupení apod. Postup
soudů obvinění označují za porušení práva na spravedlivý proces, práva na
obhajobu a zásady in dubio pro reo.
Obvinění dále poukázali na údajnou nepřípustnou účast Policie ČR na skutkovém
ději. Svědek Mgr. P. D. podle nich pod vedením policie aktivně, opakovaně a
po delší dobu provokoval obviněného JUDr. R. D. k údajnému poskytnutí úplatku,
resp. k jednání, jehož rozsah dosud nebyl zjištěn způsobem odpovídajícím
ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Kromě nepřípustné provokace a nabádání k
trestnému činu označili obvinění postup policejního orgánu pod dozorem státního
zástupce za nezákonný též proto, že není jasné, na základě jakého zákonného
institutu mohl svědek Mgr. P. D. ve skutkovém ději působit. S těmito námitkami
se podle obviněných soudy vůbec nevypořádaly, čímž porušily jejich právo na
spravedlivý proces. Dále obvinění obsáhle dovozují, že svědek Mgr. P. D. ve
věci nemohl působit jako agent ve smyslu ustanovení § 158e tr. ř., informátor
podle § 73 zákona o Polici České republiky, a nemohl působit ani v rámci
institutu předstíraného převodu věci podle § 158c tr. ř. Obvinění jsou
přesvědčeni, že i kdyby bylo jejich jednání náležitě prokázáno, není podle nich
trestným činem. Poukázali v této souvislosti na judikaturu Nejvyššího soudu,
podle které pachatel nemůže být trestán za tu část trestné činnosti, kterou
spáchal za nepřípustné účasti policie, a to i v případě, že policie jeho
původní úmysl spáchat v určitém rozsahu trestný čin nijak nevyprovokovala. Podle obviněných nelze využít ani důkazy získané výše uvedeným způsobem, a to
mj. vzhledem k neexistenci řádné protokolace policejních úkonů např. ohledně
nasazení svědka Mgr. P. D. do skutkového děje. Obvinění dále tvrdí, že i v
případě zákonnosti nasazení svědka Mgr. P. D. došlo k porušení zásady
přiměřenosti. V této souvislosti opakují svá tvrzení o policejní provokaci a
předkládají vlastní skutkovou verzi, podle které eventualita uzavření dohody o
narovnání bez souhlasu věřitelského výboru začala být uvažována výhradně na
podkladě konkrétních provokačních kroků svědka Mgr. P. D. V další části
dovolání obvinění opět ze svého hlediska obsáhle hodnotí provedené důkazy,
uvádějí, jaké skutkové zjištění měl podle nich odvolací soud učinit, a
opakovaně tvrdí, že jde o klasický případ, kdy se obviněný až v důsledku
aktivity policie rozhodl jednat způsobem, ve kterém je spatřován trestný čin. Jednání kladené jim za vinu není proto podle nich trestným činem. Obvinění dále
vytýkali nezákonné využití operativně pátracích prostředků a prostředků, které
v zákoně vůbec nejsou připuštěny. V této souvislosti obsáhle namítali
nezákonnost předstíraného převodu věci, pod který podle nich nelze podřadit
převzetí úplatku. Tento převod označují za důkazně nepoužitelný též z toho
důvodu, že povolení k převodu bylo zmatečné a neurčité. Dále brojí proti
nezákonnosti a procesní nepoužitelnosti odposlechů a záznamu telekomunikačního
provozu a současně vytýkají, že odvolací soud neprovedl důkaz poslechem jimi
označených konkrétních záznamů telefonních hovorů a další jimi navrhované
důkazy. Neprovedením navrhovaných důkazů tak podle nich došlo k porušení § 2
odst. 5, 6 tr. ř. V podrobnostech podatelé odkazují na odůvodnění svého
odvolání.
V části dovolání označené jako „nemožnost použití důkazů“ obvinění
zopakovali své námitky proti procesní použitelnosti předstíraného převodu věci. O tomto převodu není podle obviněných sepsán žádný relevantní záznam,
neexistuje záznam o pověření údajných dvou policistek, neexistuje záznam o
obsahu aktovky Mgr. P. D. před předstíraným převodem. Nelze tedy podle nich bez
důvodných pochybností učinit závěr, že byl úplatek vůbec předán. Současně
obvinění zpochybnili věrohodnost svědka Mgr. P. D., na jehož jediné výpovědi
stojí skutkové závěry soudů. V další části dovolání obvinění namítali porušení
práva na spravedlivý proces, soudy podle nich pochybily, když při hodnocení
důkazů v případě dvou alternativ průběhu skutkového děje se přiklonily k té
variantě, která svědčí o jejich vině. Soudy tak podle obviněných porušily
zásadu in dubio pro reo. Obviněný dále citovali z obsahu telefonních hovorů a
vyvozovali z nich vlastní závěry. V další části dovolání namítali extrémní
rozpor mezi závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, vytýkali
jednostranné a neúplné dokazování a opět činili vlastní skutková hodnocení,
přičemž namítali nesprávnost závěru, že museli vědět o „eventuálním nezákonném
jednání JUDr. R. D.“. V závěru pak zrekapitulovali své námitky. Především
zdůraznili, že jednání, které je jim kladeno za vinu, jim nebylo prokázáno,
soudy ignorovaly jejich návrhy na doplnění důkazů, důkazy, o které se soudy ve
svých rozhodnutích opírají, jsou podle nich nepoužitelné, neboť orgány činné v
trestním řízení překročily své pravomoci a zasáhly tak do jejich ústavně
zaručených práv. Navíc uvedli, že jejich jednání postrádá materiální stránku
trestného činu a že obviněný D. K. se na jednání, ve kterém je spatřován
trestný čin, účastnil pouze okrajově.
Obvinění proto navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů I. i
II. stupně a věc vrátil Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí
v jiném složení senátu, případně aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl tak, že
je zprostí obžaloby v plném rozsahu. Podáním ze dne 4. 6. 2013 oba uvedení
obvinění doplnili svá dovolání o skutečnosti, které podle jejich názoru vážně
zpochybňují věrohodnost jediného vyslechnutého svědka Mgr. P. D. Poukázali na
jeho působení v představenstvu obchodní společnosti spojené s rozsáhlým
krácením daní a na jeho podezřelé bydliště na adrese Magistrátu města Brna.
Obviněný JUDr. R. D. podal dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. b), g) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. b) tr. ř. obviněný namítal, že ve věci jako vyloučený orgán rozhodl
předseda senátu soudu prvního stupně JUDr. Ivo Zummer. Uvedl, že tuto námitku
uplatnil již před rozhodnutím odvolacího soudu, soudy obou stupňů se však s ní
dostatečně nevypořádaly. Podjatost předsedy senátu obviněný dovozuje z jeho
nepřátelského postoje vůči němu a tvrdí, že uvedený soudce s vysokou
pravděpodobností manipuloval s důkazy za účelem vytvoření takové umělé skutkové
konstrukce, která umožňovala označit obhajobu obviněného za lživou. Podjatost
soudce obviněný dovozuje z údajně nepřesného časového údaje u telefonního
hovoru ze dne 17. 6. 2011 v písemném vyhotovení rozsudku, dále z toho, že
odmítl provést všechny obhajobou navrhované důkazy a že při „veřejném
zasedání“ (zřejmě šlo o hlavní líčení) dne 19. 6. 2012 provedl pro řízení
irelevantní důkaz záznamem telefonického rozhovoru týkajícího se intimního
života obviněného, čímž veřejně znevážil osobnost jeho a jeho rodinných
příslušníků. Podle obviněného tak předseda senátu záměrně manipuloval s
jednotlivými důkazy, aby dospěl ke skutkovým okolnostem, na jejichž základě
označil jeho obhajobu za nevěrohodnou. Z výše uvedeného je podle obviněného
zřejmý nepřátelský postoj vůči jeho osobě. V souvislosti s těmito námitkami se
obviněný domáhá, aby věc byla po zrušení napadeného rozhodnutí přikázána k
novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl,
že odvolací soud porušil ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., neboť se údajně
nevypořádal s jeho námitkami a pouze bez dalšího potvrdil zákonnost rozhodnutí
soudu I. stupně. V této souvislosti obviněný poukázal na nález Ústavního soudu
po sp. zn. IV. ÚS 276/04 týkající se účelu odvolacího řízení. Obviněný dále
brojil proti tomu, že jednání, kterým byl uznán vinným, nemohlo být jednáním v
souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu. S odkazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 708/2009 obviněný uvedl, že v
insolvenčním řízení nejde o obstarání věci obecného zájmu, ale o uplatňování
soukromoprávních nároků. Správce konkursní podstaty pak není úřední osobou ve
smyslu § 127 tr. zákoníku. Za nesprávné právní posouzení označuje obviněný též
aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle § 332 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku. Podle obviněného nebylo prokázáno ani slíbení, nabídnutí nebo předaní
úplatku, natož jeho úmysl opatřit sobě nebo jinému značný prospěch nebo
způsobit jinému značnou škodu. V této souvislosti obviněný citoval ustanovení §
15 tr. zákoníku s tím, že jeho zavinění nebylo v řízení prokázáno a z
provedených důkazů (záznamu odposlechů telefonních hovorů) podle něj vyplývá,
že obvinění se nikdy necítili být zavázáni společnosti Arching Group CZ, a. s.,
částkou vyšší než 6.005.240,- Kč. Soudy tak podle obviněného nesprávně
aplikovaly ustanovení § 331 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (správně § 332),
neboť úmysl opatřit sobě nebo jinému značný prospěch ani způsobení značné škody
nebylo v řízení objektivně prokázáno.
Obviněný dále upozornil na extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými
zjištěními učiněnými soudy, jež je důsledkem porušení zásad spravedlivého
procesu. A to konkrétně porušení zásady bezprostřednosti, které obviněný
dovozuje z toho, že soud prvního stupně bez provedení jakéhokoli důkazu
konstatoval, že obviněný D. K. se dne 23. 6. 2011 účastnil zasedání výkonného
výboru Českomoravského fotbalového svazu. Dále zásady přiměřenosti trestního
řízení, které spočívá v údajně nezákonném provedení důkazu záznamem telefonního
hovoru z jeho intimní sféry. Odvolací soud se podle obviněného jeho námitkami
týkajícími se porušení zásad bezprostřednosti a přiměřenosti nijak nezabýval a
porušil tak jeho právo na spravedlivý proces. V této souvislosti obviněný
poukázal na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 74/06 týkající se přístupu
soudů k námitkám účastníka řízení. Obviněný rovněž namítal, že soudy neprovedly
jím navrhované důkazy, mj. výslechy svědků (členů věřitelského výboru, P. Š.,
pplk. M. B.), které podle názoru obviněného mohly zpochybnit zkreslené skutkové
závěry prezentované obžalobou. Návrhy byly odmítnuty jako nadbytečné. Soudy
však podle obviněného neprovedení jím navrhovaných důkazů dostatečně
nezdůvodnily, přitom má obviněný za to, že právě jeho návrhy byly zásadní pro
jasné, úplné a správné zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností.
V další části obsáhlého dovolání obviněný namítal nezákonnost operativně
pátracího prostředku (předstíraného převodu) a údajnou nepoužitelnost důkazů
získaných jeho prostřednictvím. Podle jeho názoru proběhla realizace
předstíraného převodu v rozporu s obsahem povolení k předstíranému převodu.
Současně označil za nepřípustný extenzívní a protiústavní výklad institutu
předstíraného převodu podle § 158c tr. ř., podle kterého lze tento institut
použít také jako předstírání převzetí úplatku a předstírání uzavření dohody o
narovnání. Upozornil rovněž, že policie nečinně přihlížela převedení částky
6.005.240,- Kč z jeho účtu na účet insolvenčního správce, ačkoli na tento
převod se povolení předstíraného převodu nevztahovalo. Odvolací soud se podle
jeho názoru námitkou nezákonnosti předstíraného převodu nevypořádal. Za
nepoužitelné označil obviněný také důkazy získané na základě sledování osob a
věcí a odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, neboť tyto úkony byly
nařízeny pouze na základě trestního oznámení insolvenčního správce bez
prověření důvodnosti tohoto trestního oznámení. Operativně pátrací prostředky
podle obviněného nesmějí sloužit k tomu, aby orgány činné v trestním řízení
dodatečně opatřovaly a ne již objasňovaly a prověřovaly skutečnosti důvodně
nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. V této souvislosti obviněný
poukázal na nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 789/06, II. 615/06.
Obviněný v další části uvedl, že se nepodařilo prokázat, že skutkový děj se
odehrál tak, jak je uvedeno v rozsudcích soudů obou stupňů. Skutkové závěry
podle něj nebyly prokázány provedenými důkazy, jakož i nebyla prokázána jeho
vina. Soudy údajně pouze převzaly skutkovou verzi obsaženou v obžalobě, aniž by
ji podrobily kritickému zkoumání, nepostupovaly tedy podle trestního řádu a
neprovedly důkazy navržené obhajobou. Podle obviněného nesprávně vycházely z
výpovědi insolvenčního správce, jako podle něj jediného svědka v průběhu celého
procesu, která je však podle obviněného zcela nevěrohodná. V této souvislosti
obviněný obsáhle ze svého hlediska hodnotí tuto svědeckou výpověď, ve které
shledává řadu nejasností a rozporů, hodnotí kvalitu plnění povinností
insolvenčního správce svědkem Mgr. P. D. s tím, že neexistuje jiný důkaz než
výpověď tohoto svědka o tom, že dne 15. 2. 2011 skutečně vyslovil nabídku
úplatku. Obviněný však tuto skutečnost důrazně popírá. Dále opakuje svá tvrzení
o manipulaci s obsahem telefonických rozhovorů předsedou senátu soudu prvního
stupně. Současně některé záznamy odposlechů telefonických hovorů ze svého
hlediska hodnotí a dovozuje, že uzavření dohody o mimosoudním vyrovnání bez
souhlasu věřitelského výboru bylo iniciováno insolvenčním správcem, který plnil
pokyny policie. Nebylo podle něj prokázáno, že by obviněný insolvenčnímu
správci slíbil nebo nabídl úplatek ve smyslu ustanovení § 332 odst. 1 tr.
zákoníku. Obviněný nesouhlasí s názorem soudu, že úmysl ovlivnit insolvenčního
správce měli před tím, než do věci zasáhla policie. V této souvislosti znovu ze
svého hlediska hodnotil věrohodnost a obsah svědecké výpovědi insolvenčního
správce, přičemž má za to, že jediným kdo měl úmysl docílit přijetí úplatku a
kdo nepokrytě vybízel k úplatku, byl právě a jen insolvenční správce plnící
pokyny policie. Podle obviněného tak jde o nepřípustnou provokaci policie a v
této souvislosti poukázal na některé rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu.
Obviněný zdůraznil, že insolvenčnímu správci nikdy úplatek nenabídl a vše stojí
pouze na nevěrohodné výpovědi insolvenčního správce. Jako důkaz nevěrohodnosti
osoby insolvenčního správce obviněný obsáhle popsal jeho jednání, když
bezprostředně po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu požádal o vrácení částky
6.005.240,- Kč do konkursní podstaty, a označil toto jednání za podvodné.
Obviněný uzavřel, že jeho jednání popsané v popisu skutku v obžalobě a v
soudních rozhodnutích nebylo bez důvodných pochybností prokázáno. Rozhodnutí
soudu jsou podle něj založena na faktech účelově vytvořených nesprávným
hodnocením důkazů a na nepodložených domněnkách vedených snahou potrestat ho za
každou cenu. Insolvenční správce a policie podle obviněného sehráli v případu
více než aktivní roli vzbuzující důvodnou obavu o použití nepřípustné policejní
provokace.
Obviněný JUDr. R. D. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů I. i
II. stupně a věc vrátil Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí
v jiném složení senátu, případně aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl tak, že
ho zprostí obžaloby v plném rozsahu.
III.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
obviněných M. J. a D. K. uvedl, že velká část jejich námitek deklarovanému
dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jde o námitky, kterými obvinění vytýkají
nesprávné, jednostranné hodnocení důkazů, neprovedení jimi navrhovaných důkazů,
provádějí vlastní důkazní hodnocení, namítají porušení svého práva na
spravedlivý proces, namítají nezákonné využití operativně pátracích prostředků,
vytýkají nepřípustnou účast Policie ČR na skutkovém ději. Takové námitky jsou
podle státního zástupce primárně skutkového charakteru. Státní zástupce
zdůraznil, že se svědek Mgr. P. D. dostal do kontaktu s orgány Policie ČR až
poté, kdy mu byl nabídnut úplatek a on učinil trestní oznámení a nedopustil se
tak podle jeho názoru provokace v tom smyslu, že by jako osoba řízená Policií
ČR vyvolal v obviněných rozhodnutí spáchat trestný čin. Neexistuje podle
státního zástupce žádné skutkové zjištění o tom, že by svědek na popud Policie
ČR nepřípustně ovlivňoval skutkový děj a tyto skutečnosti nevyplývají ani z
některých v dovolání citovaných částí komunikace svědka s obviněným JUDr. R. D.
Pozici agenta (§ 158e trestního řádu) ani informátora ve smyslu § 73 zákona č.
273/2008 Sb., o Policii ČR svědek Mgr. P. D. v předmětné věci neměl. Státní
zástupce neshledal ve věci ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi
vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzení věci, neboť se obvinění
podle něj domáhají především toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným
způsobem.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit námitky, ve
kterých obvinění vytýkají absenci některých formálních znaků zločinu podplacení
podle § 332 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněným je podle státního
zástupce nutno přisvědčit v tom, že podle judikatury i právní teorie v
insolvenčním řízení nejde o obstarávání věcí obecného zájmu, ale o uplatňování
soukromoprávních nároků. Na korupční jednání v rámci insolvenčního řízení tudíž
podle státního zástupce v zásadě nedopadají ustanovení § 331 až § 333 tr.
zákoníku o trestných činech úplatkářství, ale ustanovení § 226 tr. zákoníku o
trestném činu pletich v insolvenčním řízení. Ustanovení § 226 tr. zákoníku však
nepostihuje žádná jednání pachatele, který jako dlužník úpadce nabídne korupční
plnění insolvenčnímu správci. Státní zástupce dále upozornil, že ustanovení §
332 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku postihuje i nabídku nebo poskytnutí úplatku v
souvislosti s podnikáním svým nebo jiného. Podle jeho názoru obvinění úplatek
nepochybně poskytli v souvislosti s podnikáním společnosti Square Transaction,
a. s. Při nedostatku speciální právní úpravy v ustanovení § 226 tr. zákoníku je
podle státního zástupce nutno postihnout aktivní úplatkářství vůči
insolvenčnímu správci spáchané v souvislosti s podnikáním jako „obecné“
podplácení podle §332 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku.
K další námitce obviněných státní zástupce uvedl, že v trestním řízení skutečně
nebyla zjišťována skutečná výše pohledávky společnosti Arching Group, a. s.,
vůči společnosti Square Transaction, a. s. Z hlediska základní skutkové
podstaty podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku je tato okolnost podle státního
zástupce bez významu, neboť k naplnění základní skutkové podstaty trestného
činu podplacení podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby pachatel
chtěl dosáhnout protiprávního zvýhodnění sebe nebo jiného, popř. způsobit újmu
jinému subjektu a částka 750.000,- Kč vyplacená „bokem“ představovala přímé
majetkové obohacení Mgr. P. D., na které neměl nárok, a šlo tudíž o úplatek ve
smyslu ustanovení § 334 odst. 1 tr. zákoníku. Ze samotného charakteru jednání
obviněných přitom vyplývá, že šlo o jednání úmyslné. Z hlediska kvalifikované
skutkové podstaty podle § 332 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byly znaky „v
úmyslu opatřit jinému značný prospěch“ naplněny opatřením prospěchu 750.000,-
Kč Mgr. P. D. a závěr odvolacího soudu o tom, že obvinění sledovali též
způsobení škody věřitelům minimálně ve výši 750.000,- Kč a současně opatření
prospěchu v této výši, pak podle státního zástupce neodporuje pravidlům
formální logiky.
Státní zástupce tedy uzavřel, že jednání obviněných mělo být posouzeno jako
trestný čin podplacení spáchaný nabídnutím a poskytnutím úplatku v souvislosti
s podnikáním (§ 332 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku), nikoli v souvislosti s
obstaráváním věcí obecného zájmu. Změna soudních rozhodnutí v naznačeném směru
by podle státního zástupce ale neměla pro obviněné praktický význam a právní
otázka, které se důvodná část námitek týká, nemá z hlediska rozhodnutí o vině a
trestu určující význam. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných M.
J. a D. K. podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, protože je zcela
zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněných
a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce
zásadního významu.
Ve vyjádření k dovolání obviněného JUDr. R. D. státní zástupce uvedl, že pokud
jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je napadána podjatost
předsedy senátu soudu prvního stupně JUDr. I. Zummera. Rozsudek soudu prvního
stupně však byl v odvolacím řízení v celém rozsahu zrušen a odvolací soud ve
věci sám rozhodoval rozsudkem. Podle státního zástupce tak nejsou splněny
procesní podmínky k tomu, aby mohlo být vyloučení JUDr. I. Zummera namítáno v
rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Námitky nepovažuje
státní zástupce za důvodné ani po věcné stránce.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. velká část
námitek obviněného tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá. Naopak podřadit pod něj
podle státního zástupce lze námitku, podle které není naplněn zákonný znak
ustanovení § 332 odst. 1 tr. zákoníku „v souvislosti s obstaráváním věci
obecného zájmu“. V této souvislosti státní zástupce odkázal na vyjádření k
dovolání obviněných M. J. a D. K. a zopakoval, že jednání obviněných mělo být
kvalifikováno jako „obecné“ podplácení podle § 332 odst. 1 alinea 2 tr.
zákoníku.
Námitku týkající se existence zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty
podle § 332 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku („v úmyslu opatřit sobě nebo jinému
značný prospěch nebo způsobit jinému značnou škodu“), formuloval obviněný podle
názoru státního jako námitku primárně skutkovou. Tuto námitku ale také
nepovažuje za důvodnou ani po věcné stránce, přičemž rovněž odkázal na své
vyjádření ke shodné dovolací námitce spoluobviněných. Státní zástupce tedy
navrhl, aby Nejvyšší soud také dovolání JUDr. R. D. podle § 265i odst. 1 písm.
f) tr. ř. odmítl, protože je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo
zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání
řešena, není po právní stránce zásadního významu.
IV.
Z rozhodnutí soudu II. stupně plyne, že se obvinění jednáním popsaným výše
dopustili zločinu podplacení podle § 332 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Podle právní věty je zřejmé, že
obviněný JUDr. R. D. jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu
nabídl a poskytl úplatek v úmyslu opatřit jinému značný prospěch a způsobit
jinému značnou škodu. Obvinění M. J. a D. K. pro jiného v souvislosti s
obstaráváním věcí obecného zájmu poskytli úplatek v úmyslu opatřit sobě značný
prospěch a způsobit jinému značnou škodu.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
podřadit shodnou námitku všech obviněných, že jejich jednání nemohlo být
kvalifikováno podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v insolvenčním řízení
nejde o obstarávání věcí obecného zájmu. Tuto námitku neshledává senát 7 Tdo
důvodnou, přičemž zastává odlišný právní názor, než zaujal senát 8 Tdo v
usnesení ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 8 Tdo 708/2009 (publikované pod č. 40 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 7-8/2010), na které je také
poukázáno v dovoláních. Tím jsou dány zákonné podmínky § 20 odst. 1 zák. č.
6/2002 Sb., o soudech a soudcích, pro postoupení věci velkému senátu Nejvyššího
soudu, protože senát 7 Tdo při svém rozhodování dospěl k právnímu názoru, který
je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 8 Tdo 708/2009, a tento odlišný právní názor nebyl doposud vysloven ani ve
stanovisku Nejvyššího soudu.
Jak trestné činy úplatkářství podle § 160 a § 161 tr. zákona, tak i stejné
trestné činy podle § 331 a § 332 tr. zákoníku v základní skutkové podstatě
vyžadují, aby pachatel jednal „v souvislosti s obstaráváním věcí obecného
zájmu“. Senát 8 Tdo v uvedeném rozhodnutí řešil otázku vyloučení jednočinného
souběhu trestného činu pletich při řízení konkursním a vyrovnacím podle § 256b
odst. 3 tr. zákona a trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 2
tr. zákona s tím, že ustanovení § 256b odst. 3 tr. zákona je k němu ustanovením
speciálním a se závěrem, že jednání správce konkursní podstaty, který si nechal
slíbit úplatek za to, že dodatečně uzná již dříve popřenou pohledávku věřitele,
lze posoudit pouze jako trestný čin podle § 256b odst. 3 tr. zákona. V
odůvodnění usnesení sp. zn. 8 Tdo 708/2009, na str. 12 uvedl toto:
„Pouhým porovnáním skutkových podstat trestných činů přijímání úplatku podle §
160 tr. zák. a pletich při řízení konkursním a vyrovnacím § 256b odst. 3 tr.
zák. je také zřejmé, že zatímco ustanovení § 160 tr. zák. vymezuje (a to i díky
ustanovení § 162a odst. 3 tr. zák. – srov. shora) značně široký okruh jednání
(souvisejících s obstaráváním věcí obecného zájmu), která mohou tento trestný
čin naplnit, základní skutková podstata trestného činu pletich při řízení
konkursním a vyrovnacím podle § 256b odst. 3 tr. zák. vymezuje z tohoto
širokého okruhu jednání úzký (specifický, resp. speciální) okruh jednání, která
by při neexistenci ustanovení § 256b odst. 3 tr. zák. bylo možno podřadit právě
pod § 160 tr. zák.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud nemohl bezezbytku přisvědčit státnímu zástupci v
jeho názoru, že „…srovnáním obsahu tzv. skutkové věty se zákonnými znaky
trestných činů podle § 160 odst. 2 tr. zák. a § 256b odst. 3 tr. zák. lze
dospět k závěru, že jednání obviněných naplňovalo znaky obou skutkových podstat
…“. Je-li ustanovení § 256b tr. zák. speciálním ustanovením k § 160 tr. zák.,
pak takový vztah mezi nimi brání závěru o možnosti jejich spáchání v rámci
jednočinného souběhu. Jinými slovy při souběhu speciální a obecné právní
kvalifikace má jednak přednost prvně uvedená, jednak jednočinný souběh je
vyloučen.
Uvedené závěry lze formulovat i tak, že při řízení konkursním a vyrovnacím
(nyní v insolvenčním řízení) nejde o obstarávání věcí obecného zájmu, ale o
uplatňování soukromoprávních nároků. Především z tohoto důvodu na jednání podle
§ 256b tr. zák. nedopadají ustanovení § 160 tr. zák. až 163 tr. zák. o
trestných činech úplatkářství. Jednočinný souběh trestných činů podle § 160 tr.
zák. až § 162 tr. zák. s trestným činem pletich při řízení konkursním a
vyrovnacím podle § 256b tr. zák. je vzhledem k tomu vyloučen. To platí i ve
vztahu ke správci konkursní podstaty, který sice vykonává svou činnost ve
veřejném zájmu, ale dopadá na něj speciální ustanovení § 256b odst. 3 tr. zák.,
jež bylo nutno do trestního zákona zavést právě proto, že správce konkursní
podstaty není možno postihovat podle ustanovení § 160 tr. zák. až 163 tr. zák.
Správce konkursní podstaty totiž nelze považovat ani za veřejného činitele,
protože nejde o voleného funkcionáře nebo jiného odpovědného pracovníka orgánu
státní správy, samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu ani o příslušníka
ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru (srov. § 89 odst. 9 tr. zák.). Správci
konkursní podstaty jsou sice ustanovováni soudem, který vede řízení o konkursu,
a s tímto soudem spolupracují, ale v zásadě jde o soukromé osoby, které nejsou
zaměstnanci soudu (také tady srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Trestní
zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H.
Beck, 2004, str. 1571 a násl.).“
Ve věci sp. zn. 7 Tdo 311/2013 jde o skutkově odlišný případ v tom, že
konkursní správce nepožádal právního zástupce úpadcova věřitele o poskytnutí
úplatku, ale úplatek byl nabídnut, a již za dohledu policie také předán,
právním zástupcem dlužníka (po dohodě se statutárními zástupci dlužníka)
insolvenčnímu správci. Soudy obou stupňů dospěly shodně m. j. k závěru, že se
obvinění dopustili zločinu podplacení podle § 332 odst. 1, 2 písm. a) tr.
zákoníku, když jinému, resp. pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí
obecného zájmu poskytli resp. nabídli úplatek. Soud I. stupně na str. 28
odůvodnění rozsudku k tomuto znaku skutkové podstaty předně obecně uvedl, že
obstaráváním věcí obecného zájmu je plnění všech úkolů, na jejichž řádném a
nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina;
obstaráváním věcí obecného zájmu ve sféře obchodních vztahů je zachovávání
smluvně převzaté nebo právním předpisem uložené povinnosti, která má zabránit
protiprávnímu poškozování nebo bezdůvodnému zvýhodňování účastníků těchto
vztahů nebo osob, které jejich jménem jednají. Toto odůvodnění je, ohledně
zachovávání povinností, v podstatě citací výkladového ustanovení § 334 odst. 3
tr. zákoníku, které upravuje, co se též považuje za obstarávání věcí obecného
zájmu a které je totožné se zněním (od 22. 10. 2004 – zák. č. 537/2004)
ustanovení § 162a odst. 3 předchozího tr. zákona účinného do 31. 12. 2009.
Konkrétně pak k tomuto znaku skutkové podstaty soud I. stupně uvedl, že plnění
povinností insolvenčního správce bylo obstaráváním věcí obecného zájmu, když
byl do funkce ustanoven usnesením soudu, a podle zák. č. 182/ 2006 Sb.,
insolvenční zákon, a zák. č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, je
ustanovený insolvenční správce povinen provádět činnosti uvedené v ustanoveních
§ 188, § 189 odst. 1, 2 a § 230 odst. 1, 2 insolvenčního zákona, které pak soud
v odůvodnění rozsudku na str. 28 až 29 konkretizuje. S tímto právním názorem
soudu I. stupně, ke kterému se odvolací soud nijak nevyjádřil a fakticky jej
tak potvrdil, se senát 7 Tdo ztotožňuje s tím, že ohledně zachovávání
povinnosti uložené právním předpisem, jak je uvedeno v § 334 odst. 3 tr.
zákoníku, poukazuje na ustanovení § 5 a § 36 odst. 1 insolvenčního zákona.
Podle § 5 uvedeného zákona insolvenční řízení spočívá zejména na zásadách
uvedených pod písmeny a) až d) tohoto ustanovení. V souvislosti s touto trestní
věci je významná zejména zásada uvedena v ustanovení § 5 písm. a) insolvenčního
zákona, podle kterého insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z
účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se
dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Podle § 36
odst. 1 insolvenčního zákona pak „insolvenční správce je povinen při výkonu
funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí, je povinen vyvinout veškeré
úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v
co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce
přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob“.
Vzhledem k výše citovaným, právním předpisem uloženým a výslovně formulovaným
povinnostem insolvenčního správce, když se v této věci přidělené senátu 7 Tdo
jedná o obchodní vztahy podle zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, má senát
7 Tdo za to, že závěr v tom smyslu, že „při řízení konkursním a vyrovnacím
(nyní v insolvenčním řízení) nejde o obstarávání věcí obecného zájmu, ale o
uplatňování soukromoprávních nároků“, vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu sp.
zn. 8 Tdo 708/2009, neobstojí. Tato hmotněprávní otázka má zásadní význam pro
právní posuzování trestných činů úplatkářství v souvislosti s insolvenčním
řízením. Proto senát 7 Tdo postoupil trestní věc obviněných, která je u
Nejvyššího soudu vedena pod sp. zn. 7 Tdo 311/2013, velkému senátu trestního
kolegia Nejvyššího soudu, aby v zájmu sjednocení výkladu této otázky zaujal
sjednocující názor.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš