7 Tdo 312/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 3. 2004 o dovolání
obviněného Ing. M. V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11.
2003, sp. zn. 7 To 365/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku?
Místku pod sp. zn. 6 T 37/2003 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. V. o d m í
t á .
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 6 T
37/2003, byl obviněný Ing. M. V. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu
podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na jeden
rok, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou na tři roky.
Podle zjištění Okresního soudu ve Frýdku-Místku se obviněný dopustil trestného
činu tím, že ve dnech 19. 3. 2002 a 20. 3. 2002 ve F. v pobočce Č. s., a. s.,
jako jednatel obchodní společnosti M., spol. s r. o., při jednání o poskytnutí
kontokorentního úvěru ve výši 200.000,- Kč uvedl, že společnost nemá žádné
závazky, přičemž zamlčel, že dne 6. 3. 2002 podal u Krajského soudu v Ostravě
návrh na prohlášení konkursu na majetek této společnosti, a dosáhl tak toho, že
dne 21. 3. 2002 Č. s., a. s., uzavřela s obchodní společností M., spol. s
r. o., smlouvu o kontokorentním úvěru č. 788-030-02 ve výši 200.000,- Kč, z
něhož ke dni 25. 4. 2002, kdy byl na majetek této obchodní společnosti
prohlášen konkurs, vyčerpala ke škodě Č. s., a. s., částku ve výši 192.129,27
Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku podal obviněný odvolání.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 7 To 365/2003,
bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě, a to v rozsahu odpovídajícím výroku o vině. Dovolání
podal z důvodu stanoveného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. pro nesprávné
právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. V rámci
tohoto dovolacího důvodu uvedl, že ve formuláři žádosti o poskytnutí
kontokorentního úvěru nebyl požadován žádný údaj o konkursu. Poukázal na to, že
od 29. 3. 2002 již nebyl jednatelem obchodní společnosti M., spol. s r. o., že
původní debet na účtu byl řádně zaplacen a že k výběru a nezaplacení částky
192.129,27 Kč došlo v době, kdy nebyl jednatelem obchodní společnosti. Namítl,
že za skutkového stavu zjištěného soudy bylo možné kvalifikovat skutek nanejvýš
jen podle § 250b odst. 1 tr. zák. Vyjádřil názor, že kvalifikace skutku podle §
250b odst. 3 tr. zák. nepřicházela v úvahu, protože ke dni 25. 4. 2002
nevznikla Č. s., a. s., škoda ve smyslu úbytku jejího majetku, ale pouze
pohledávka realizovatelná v souladu s úvěrovou smlouvou až po její splatnosti,
která byla sjednána ke dni 20. 3. 2003. Podle obviněného tato pohledávka
nezanikla ani k datu prohlášení konkursu. Kromě toho obviněný odkázal na
ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., podle kterého bylo možné k okolnosti
podmiňující použití vyšší trestní sazby přihlížet jen za předpokladu, že by
podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti činu pro společnosti. V závěru
dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby
přikázal Krajskému soudu v Ostravě nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí
mimo jiné ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě
zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí uvedeným činem škodu
nikoliv malou.
Zákonné znaky trestného činu úvěrového podvodu, jak jsou vymezeny v § 250b
odst. 1 tr. zák., obviněný evidentně naplnil tím, že když v postavení jednatele
obchodní společnosti žádal o poskytnutí kontokorentního úvěru od spořitelny, v
žádosti neuvedl, že byl podán návrh na prohlášení konkursu na majetek obchodní
společnosti. Tato okolnost byla obviněnému známa, protože návrh na prohlášení
konkursu sám podepsal a podal. Jednalo se o velmi podstatnou okolnost, která
měla prakticky rozhodující význam z toho hlediska, jak bude žádost o úvěr
spořitelnou vyřízena. Je totiž jasné, že pokud by spořitelna znala uvedenou
okolnost, úvěr by neposkytla. Námitka obviněného, že ve formuláři žádosti o
poskytnutí úvěru nebyl požadován údaj o konkursu, nemůže v žádném případě
obstát. Formulář žádosti vyžadoval, aby byly uvedeny údaje o závazcích obchodní
společnosti a jejích majetkových poměrech. Evidentním smyslem těchto údajů bylo
poskytnout spořitelně pravdivý a úplný podklad pro rozhodnutí, zda úvěr
poskytnout či neposkytnout. Obviněný všechny kolonky formuláře žádosti, které
se týkaly závazků a majetkových poměrů obchodní společnosti, proškrtl a o
podaném návrhu na prohlášení konkursu se ani nezmínil. Přitom důvodem konkursu
byl úpadek obchodní společnosti jako dlužníka. Dlužník je v úpadku, jestliže má
více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Jestliže
dlužník zastavil platby, má se za to, že není schopen po delší dobu plnit své
splatné závazky (§ 1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve
znění pozdějších zákonů). Sám obviněný v návrhu na prohlášení konkursu uvedl,
že návrh podává \"v důsledku nedodržování platebních termínů věřitelům a
státním orgánům\". Svým postupem při předložení žádosti o úvěr obviněný nejenže
zatajil podání návrhu na prohlášení konkursu, ale i samotnou existenci závazků,
které obchodní společnost nebyla schopna plnit v době jejich splatnosti a
které byly důvodem podaného návrhu na prohlášení konkursu. Tímto jednáním
obviněný dosáhl toho, že spořitelna uzavřela s obchodní společností smlouvu o
kontokorentním úvěru, aniž měla pravdivé a úplné informace o ekonomické situaci
obchodní společnosti jako žadatele o úvěr a aniž mohla stanovit úvěrové riziko
jako objektivní schopnost obchodní společnosti plnit uzavíraný závazek ke
splácení poskytovaného úvěru.
Trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. je tzv. abstraktní
ohrožovací delikt, takže jeho znakem není vyvolání poruchy a dokonce ani
konkrétní ohrožení chráněného objektu. V tomto rozsahu byl proto trestný čin
dokonán již samotným předložením žádosti o úvěr, v níž bylo zatajeno, že byl
podán návrh na prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti jako
žadatele o úvěr a jaké má obchodní společnost závazky. Okolnost, že ve
formuláři žádosti o úvěr nebyla kolonka, která by se výslovně týkala konkursu,
je bezvýznamná.
Zákonné znaky trestného činu úvěrového podvodu, jak jsou vymezeny v § 250b
odst. 3 tr. zák., obviněný evidentně naplnil tím, že v příčinné souvislosti s
jeho jednáním spočívajícím v uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru za
okolností, kdy spořitelna neznala skutečnou ekonomickou situaci obchodní
společnosti, byly v rámci čerpání úvěru poskytnuty prostředky, které nebyly
spořitelně vráceny v souladu s úvěrovou smlouvou. Okolnost, že šlo o
prostředky čerpané v době, kdy obviněný již nebyl jednatelem obchodní
společnosti, není nijak podstatná, protože podkladem pro toto čerpání byla
smlouva, kterou za obchodní společnost uzavřel obviněný. Bez této smlouvy a
tedy bez jednání obviněného by toto čerpání prostředků nebylo možné. Přitom jde
o okolnost, která je zahrnuta i zaviněním obviněného, neboť pokud uzavřel
smlouvu o kontokorentním úvěru s tím, že úvěr bude čerpán průběžně a že
konečný termín splácení úvěru je za jeden rok (což obviněný výslovně uvedl již
v žádosti o úvěr), je jasné, že věděl, že po celou sjednanou dobu bude moci
obchodní společnost úvěr čerpat do sjednané výše a že tomu tak bude bez ohledu
na jeho postavení jako jednatele obchodní společnosti. Práva a povinnosti
smluvních stran, tedy i obchodní společnosti jako příjemce úvěru, nebyly
závislé na tom, zda obviněný zůstane jednatelem. Účinky, které obviněný vyvolal
uzavřením smlouvy o kontokorentním úvěru, zůstaly zachovány i pro dobu, kdy
obviněný přestal být jednatelem obchodní společnosti. Obviněný v té době
ostatně neučinil nic pro to, aby zabránil čerpání úvěru, resp. jeho poskytování
spořitelnou.
Odpovědnost obviněného za čerpání prostředků, ke kterému došlo ve dnech 15. 4.
a 16. 4. 2002, kdy již nebyl jednatelem obchodní společnosti, je proto
nezpochybnitelná. Tyto prostředky nebyly spořitelně vráceny ani ke sjednanému
dni 20. 3. 2003, nehledě na to, že podle § 14 odst. 1 písm. g) zákona č.
328/1991 Sb. ve znění pozdějších zákonů se závazek k jejich vrácení spořitelně
považoval za splatný již prohlášením konkursu. Tím, že se spořitelně nedostalo
vrácení poskytnutých prostředků v souladu se smlouvou o kontokorentním úvěru,
vznikla na její straně škoda, kterou vzhledem k její výši je třeba považovat za
škodu nikoli malou ve smyslu § 250b odst. 3 tr. zák. v návaznosti na
ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. Spořitelna v řízení o konkursu sice dosáhla
toho, že rozvrhovým usnesením soudu (§ 30 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. ve
znění pozdějších zákonů) jí bylo přikázáno k vyplacení 61.790,51 Kč, avšak to
lze pokládat jen za náhradu způsobené škody, navíc pouze částečnou a
nedosahující ani jedné třetiny její skutečné výše.
Způsobení škody nikoli malé je podle § 250b odst. 3 tr. zák. okolností, která
podmiňuje použití vyšší trestní sazby a má v daném případě formu tzv. těžšího
následku. Z ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. vyplývá, že se k němu přihlédne i
tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti. Přitom postačí i nevědomá
nedbalost ve smyslu § 5 písm. b) tr. zák. Z toho je zřejmé, že z hlediska
zavinění obviněný za způsobení škody nikoli malé odpovídá, i když případně ani
nevěděl o tom, že obchodní společnost ve dnech 15. 4. a 16. 4. 2002 čerpala
prostředky z jím sjednaného kontokorentního úvěru. Obviněný o tom vědět měl a
mohl, a to vzhledem k povaze a obsahu smlouvy o kontokorentním úvěru, kterou
za obchodní společnost uzavřel se spořitelnou, neboť tato smlouva čerpání
prostředků umožňovala i za situace, kdy obviněný nebyl jednatelem. Obviněný měl
a mohl předpokládat, že obchodní společnost této možnosti využije, zvláště když
na její straně byla potřeba finančních prostředků. Obviněný ale měl i mohl
předpokládat, že obchodní společnost nebude schopna tyto prostředky vrátit,
zvláště když na její majetek bude v souladu s návrhem, který podal sám
obviněný, prohlášen konkurs a když oprávnění nakládat s majetkem obchodní
společnosti přejde podle § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb. ve znění
pozdějších zákonů na správce konkursní podstaty.
Posouzení skutku podle § 250b odst. 3 tr. zák. bylo důvodné i z hlediska
ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., které stanoví materiální podmínku pro to, aby
bylo přihlédnuto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Výše
škody, která byla posouzena jako škoda nikoli malá ve smyslu citovaného
ustanovení, několikanásobně překročila částku 25.000,- Kč jako spodní hranici
škody nikoli malé podle § 89 odst. 11 tr. zák. Obviněný tuto škodu způsobil
jednáním, při kterém před spořitelnou zatajil tak podstatné skutečnosti, že při
jejich znalosti by spořitelna musela úvěr klasifikovat jasně jako ztrátový a
nemohla by ho poskytnout. Částečná náhrada škody, které se spořitelně dostalo v
řízení o konkursu, na tom nemůže nic změnit. Je tedy plně podložen závěr, že
způsobení škody nikoli malé podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného
činu obviněného pro společnost.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k tomu, že námitky obviněného
uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proti
právnímu posouzení skutku jsou zjevně neopodstatněné, a proto dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec