7 Tdo 315/2009
U S N E S E N Í
V řízení o dovolání obviněného Ing. J. F. , které podal proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 4 To
700/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 3 T
125/2008, k návrhu předsedy senátu podle § 265h odst. 3 tr. ř. rozhodl předseda
senátu Nejvyššího soudu České republiky t a k t o :
Podle § 265h odst. 3 tr. ř., se až do rozhodnutí o dovolání o d k l á d á
výkon trestu odnětí svobody uložený obviněnému Ing. J. F. rozsudkem Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 4 To 700/2008, v
trvání 2 měsíců nepodmíněně.
Dne 17. 3. 2009 předložil podle § 265h odst. 3 tr. ř. předseda senátu soudu I.
stupně dovolání obviněného s návrhem na odložení výkonu dovoláním napadeného
rozhodnutí.
Výkon uloženého trestu byl obviněnému již odložen usnesením Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 6. 2. 2009, sp. zn. 3 T 125/2008, a to do dne 25. 2. 2009, když
věc je podle samosoudce z hlediska hmotně právního posouzení dosud judikaturou
neřešena, a v případě jiného posouzení Nejvyšším soudem by mohl obviněný
vykonat trest dříve, než bude rozhodnuto o dovolání.
Protože v případě, že by se dovolání obviněného ukázalo důvodným a tento by do
rozhodnutí o dovolání již uložený trest vykonal, mohlo by výkonem trestu odnětí
svobody dojít k nepříznivým důsledkům pro obviněného, které by bylo možno jen
částečně odčinil formou odškodnění, rozhodl předseda senátu Nejvyššího soudu
tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 25. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš
Obvinění se trestných činů dopustili tím, že všichni společně dne 8. 4. 2008
kolem 8:45 hodin v P., S., v budově Městského soudu v Praze, se po dohodě z
předchozího dne, kdy obvinění Ing. J. F. a Ing. J. Š. spolu s Ing. J. K. jako
vedení jejich sdružení K. rozhodli o „blokádě senátu Městského soudu v Praze“ a
o „zbavení soudcovských talárů“ soudkyň ze senátu 21 Co ve složení JUDr. H.
Liškové, JUDr. H. Čvančarové a JUDr. B. Chlostové, postavili před dveře jednací
místnosti č. 174, na něž vylepili plakát vyzývající k respektování evropských
rozsudků a neumožnili ani přes výzvy předsedkyně senátu 21 Co JUDr. H. Liškové
vstup do této jednací místnosti s odůvodněním, že ona již není soudkyní, neboť
byla odvolána jejich sdružením K. na základě čl. 23 Ústavy ČR s platností od 8.
4. 2008 a s účinností od oznámení, poté jí předali písemné vyhotovení tohoto
jejich rozhodnutí, vstup do místnosti pak všichni společně blokovali i nadále,
neumožnili tak projednání věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21
Co 533/2007 od 9:00 hodin, nereagovali ani na opětovné výzvy k umožnění vstupu
do jednací místnosti dané jim Justiční stráží, JUDr. T. Vejnarem, ani
příslušníky Policie ČR, kteří je legitimovali, okolo 9:25 hodin je pak vyzvala
opětovně JUDr. H. Lišková, aby umožnili vstup do jednací místnosti, v důsledku
neuposlechnutí výzvy pak obviněnému Ing. J. F., který vystupoval celou dobu
jako mluvčí obviněných, uložila pořádkovou pokutu za rušení pořádku a
neumožnění vstupu do jednací síně ve výši 5.000,- Kč, poté byl znovu poučen o
možnosti zásahu Policie ČR, následně byl poučen o možnosti trestního stíhání
pro trestný čin pohrdání soudem podle § 169b tr. zák. místopředsedou Městského
soudu v Praze JUDr. B. Horkým, přesto všichni tři obvinění setrvali na místě,
poté je poučil příslušník Policie ČR, aby všichni tři zanechali své protiprávní
jednání, jinak proti nim může být použito donucovacích prostředků, ani
opakovaných výzev policisty neuposlechli, takže proti nim hlídka Policie ČR
spolu se členy Justiční stráže musela zasáhnout a odtlačit je od dveří, čemuž
se především obviněný Ing. J. F. bránil, takže proti němu muselo být užito
donucovacích prostředků v podobě hmatů a chvatů a následně též přiložení pout.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání všichni tři obvinění. Krajský soud v
Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 4 To 700/2008, k
jejich odvoláním podle § 258 odst. 1, písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek částečně zrušil, a to ve výrocích o trestech ohledně všech obviněných.
Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl, že při nezměněném výroku o vině
obviněné odsoudil podle § 202 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák.
k úhrnnému trestu odnětí svobody u obviněného Ing. J. F. v trvání 2 měsíců.
Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. tohoto obviněného pro výkon trestu
zařadil do věznice s dozorem. U obviněného Ing. J. Š. v trvání 2 měsíců. Podle
§ 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. mu výkon trestu podmíněně odložil na
zkušební dobu v trvání 1 roku. Tímto rozsudkem rozhodl rovněž o trestu u
obviněného J. T., který v následujícím období, podle tvrzení obviněného Ing. J.
F. v dovolání, zemřel.
II.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podali prostřednictvím stejného obhájce řádně
a včas dovolání obvinění Ing. J. F. a Ing. J. Š.
Obviněný Ing. J. F. opřel své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. b), e), g), h), k) tr. ř. Domnívá se, že soud nesprávně posoudil jak
skutkovou podstatu, tak i okolnosti případu. Poukázal na to, že Městský soud v
Praze nebyl schopen ani po dvou letech zrevidovat případ jeho dětí. Uvedl, že
byl úspěšný se svou stížností u ESLP (Evropský soud pro lidská práva) ve
Štrasburku, který svým rozhodnutím konstatoval, že Česká republika porušila
základní práva stěžovatele, když mu nezajistila řádný podíl na výchově jeho
nezletilých synů T. a M. F. Tento rozsudek podle obviněného jednoznačně
zavazoval českou justici k revizi případu. Skutečnost, že za revizi případu je
odpovědný Městský soud v Praze, potvrdil údajně i předseda tohoto soudu JUDr.
J. Sváček, a to na přímý dotaz obviněného. Přesto od té doby pro tuto revizi
údajně nic neudělal, naopak tuto revizi ignoroval. Stejně tak se choval i
odvolací senát Městského soudu v Praze JUDr. H. Liškové, který byl pověřen
vyřízením odvolání obviněného proti prvostupňovému rozsudku ve věci jeho dětí.
Obviněný uvedl, že JUDr. H. Lišková veřejně potvrdila, že žádný případ
revidovat nebude, čímž prokazatelně porušila svou povinnost, kterou jak ve
vztahu k obviněnému, tak k ESLP měla. Podle obviněného je dost možné, že úroveň
jejího právního vědomí byla taková, že o této povinnosti ani nevěděla. Proto se
rozhodl využít čl. 23 Listiny základních práv a svobod a poté, co byly
bezvýsledně použity všechny zákonné prostředky, rozhodl se sáhnout ke všem
prostředkům zbývajícím, aby se svých práv domohl a znemožnil se svými kolegy
senátu, který nezná své povinnosti vyplývající z mezinárodní smlouvy, soudit.
Takové jednání je podle obviněného právně odůvodnitelné a lidsky pochopitelné.
Podle něj je to logicky Městský soud v Praze, který se poté, co odmítl v
rozporu s mezinárodní úmluvou revizi případu dětí F., stal terčem výbuchu jeho
oprávněné nespokojenosti, na kterou má podle svého názoru nárok a právo, a lze
přičíst jeho intelektu a morální vyspělosti, že tento výbuch nespokojenosti
proběhl způsobem civilizovaným, kdy se nikomu nic nestalo. Obviněný je dále
přesvědčen, že lze sotva spáchat trestný čin pohrdání soudem na chodbě, kde
soud nezasedá, a tudíž ho ani nelze rušit ani zrušit. Ohledně trestného činu
výtržnictví není podle něj zřejmé, z čeho soudy tento trestný čin dovodily.
Dodal, že nikoho nenapadal, spolu s ostatními jen pokojně stál před dveřmi
jednací síně, kterou se rozhodl zablokovat, a k výtržnosti došlo až poté, co
byli všichni tři odsouzení napadeni orgány justiční stráže a zejména soudem
přivolané policie. Obviněný je přesvědčen, že v jeho případě měl být s ohledem
na zásadu in dubio pro reo vynesen zprošťující rozsudek. Současně odkázal na
všechny námitky vznesené jím v trestním řízení, se kterými se soudy údajně
dostatečně nevypořádaly, a požaduje, aby se s jeho argumentací vypořádal
Nejvyšší soud České republiky, když tak soudy nižších stupňů neučinily.
Obviněný dále brojil proti správnosti výroku o trestu, co do jeho výše. Uvedl,
že soudy obou stupňů vycházely při stanovení trestu z toho, že byl usnesením
Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 9 To 171/2008, pravomocně
uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1416/2008, však
byla rozhodnutí soudů nižších stupňů ve věci zcela zrušena.
Obviněný proto navrhl, aby jej Nejvyšší soud České republiky zprostil obžaloby
a současně podal návrh na odklad výkonu rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání Ing.
J. F. uvedl, že bylo podáno s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. b),
e), g), h), k) tr. ř. k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. b), e), k)
tr. ř. však podle něj nejsou žádné konkrétní námitky podřaditelné. Těmito
dovolacími důvody se proto podle něj nelze zabývat.
Námitku v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (sub.
VI. dovolání), kdy obviněný namítal nepřiměřenou přísnost uloženého
nepodmíněného trestu odnětí svobody, neboť mezitím došlo ke zrušení jeho
předcházejícího odsouzení usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2008,
sp. zn. 8 Tdo 1416/2008, státní zástupce považuje za zjevně neopodstatněnou.
Výrok o uložení trestu z hlediska jeho druhu, výše či způsobu výkonu, lze
dovoláním napadnout prakticky toliko z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle státního zástupce lze obsah uplatněné námitky
vztáhnout k ustanovení § 39 odst. 2 tr. zák., podle něhož lze za trestné činy s
trestní sazbou nepřevyšující 3 roky uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen
za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně
nevedlo k dosažení účelu trestu. Státní zástupce však konstatoval, že obviněný
Ing. J. F. byl v minulosti opakovaně soudně trestán a nynější trestné činnosti
se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení, na čemž ničeho nemění ani
namítané zrušení jeho předcházejícího odsouzení Okresním soudem v Nymburce (4 T
5/2007) usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo
1416/2008. Zrušeným rozhodnutím mu byl totiž uložen souhrnný trest odnětí
svobody za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 10, sp. zn. 1 T 39/2007, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze
sp. zn. 61 To 428/2007. Navíc k vydání usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 8
Tdo 1416/2008, došlo až po vynesení dovoláním napadeného rozhodnutí. Z
uvedených skutečností, i z úvah nalézacího soudu na str. 15 – 17 rozsudku soudu
I. stupně, je podle státního zástupce zřejmé, že s ohledem na osobu obviněného
ustanovení § 39 odst. 2 tr. zák. uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody
tomuto obviněnému nebránilo.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., odpovídá mu
podle státního zástupce toliko námitka sub. IV./9. dovolání, totiž že trestný
čin pohrdání soudem (§ 169b tr. zák.) nelze spáchat na chodbě, kde soud
nezasedá a nelze ho tudíž rušit, a že trestný čin výtržnictví (§ 202 odst. 1
tr. zák.) nelze spáchat tím, že obviněný spolu s dalšími obviněnými pokojně
zablokoval dveře do jednací síně.
Pokud jde o trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., pak způsoby,
jimiž lze jeho skutkovou podstatu naplnit, jsou v trestním zákoně uvedeny
toliko příkladmo. Státní zástupce považuje za nepochybné, že pokud skupina tří
mužů (byť toliko pasivně) zablokuje vstup do jednací síně soudu, odmítá tento
prostor i přes opakované výzvy opustit a znemožní tím soudu jednat, takže proti
nim musí zakročovat nejen orgány Justiční stráže, ale i orgány Policie ČR, a to
vše za přítomnosti většího počtu osob, pak takové jednání skutkovou podstatu
trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. naplňuje. V této části
proto považuje dovolání za zjevně neopodstatněné.
Obviněný byl dále uznán vinným trestným činem pohrdání soudem podle § 169b
alinea 1 tr. zák., přičemž soud v odůvodnění rozsudku zdůvodnil svou úvahu, že
lze-li rušit jednání soudu v jeho průběhu, lze ho tím spíš rušit i tím, že je
jeho konání zcela znemožněno. Této úvaze lze sice podle státního zástupce
přisvědčit, nicméně ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku vyplývá, že v
důsledku jednání pachatelů bylo zmařeno jednání ve věci Městského soudu v Praze
sp. zn. 21 Co 533/2007. Přiléhavější podle státního zástupce bylo posoudit
skutek jako trestný čin pohrdání soudem podle § 169b alinea 3 tr. zák. Současně
je však toho názoru, že projednání dovolání z naznačeného důvodu by na
postavení obviněného nic nezměnilo. Jelikož otázka, která by měla být dovoláním
řešena, není po právní stránce zásadního významu, navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky dovolání Ing. J. F. podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
odmítl. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný Ing. J. Š. dovolání opřel shodně jako obviněný F. o dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. b), e), g), h), k) tr. ř. s tím, že podle jeho
názoru došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, resp. i k jinému
nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci. Soudy podle něj sice správně
aplikovaly trestní předpisy, ale tyto předpisy nesprávně vyložily. Obviněný se
domnívá, že soud nesprávně posoudil jak skutkovou podstatu, tak i okolnosti
případu. Odkázal na všechny jím v trestním řízení vznesené námitky, se kterými
se údajně soudy dostatečně a správně nevypořádaly, neboť pokud by tak učinily,
musely by vydat zprošťující rozsudek. Obviněný zdůraznil, že na všech svých
námitkách před soudem I. i II. stupně trvá a odkazuje na ně.
Soudy se podle obviněného nesprávně vypořádaly s jeho námitkou, že jeho chování
nevykazuje patřičný stupeň nebezpečnosti a chybí následek trestného činu.
Odmítá, že by svým jednáním mohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu
podle § 169b alinea 1 tr. zák., neboť jednání soudu v daném případě vůbec
neprobíhalo a mohl se dopustit nanejvýš zmaření jednání ve smyslu § 169b linea
3 tr. zák. Trestnost je však dána teprve v případě opakovanosti zmaření, což
podle něj nebylo splněno.
Dále podle obviněného Ing. J. Š. došlo nepřípustně k posouzení jeho jednání
také jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., neboť nemohl
vůbec, natož pak hrubě narušovat veřejný klid, když z chování všech obviněných,
spočívajícím v klidném postávání před dveřmi jednací síně, navíc z důvodu
upozornění na nerespektování rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva,
takový závěr nelze učinit. Navíc soudy podle něj postihly všechny obviněné
výrazně přísnějšími tresty než navrhovala státní zástupkyně.
Obviněný Ing. J. Š. proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky, zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů, a sám rozhodl tak, že jej obžaloby zprostí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
Ing. J. Š. uvedla, že bylo podáno s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1
písm. b), e), g), h), k) tr. ř. K dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm.
b), e), h), k) tr. ř. však nejsou žádné konkrétní námitky podřaditelné. Těmito
dovolacími důvody se proto podle ní nelze zabývat.
Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle
státní zástupkyně možno podřadit argumentaci, že jednání, kterým není rušeno
probíhající jednání soudu, mohlo být posouzeno toliko jako směřující ke zmaření
jednání soudu, na které je pamatováno v § 169b alinea 3 tr. zák., pokud v té
věci dojde ke zmaření jednání opakovaně. K tomu ale v dané věci nedošlo.
Podle státní zástupkyně lze odkázat na pečlivé odůvodnění rozsudku nalézacího
soudu, zejména na úvahu, že lze-li rušit jednání soudu v jeho průběhu, lze ho
tím spíš rušit i tím, že je jeho konání zcela znemožněno. Této úvaze
přisvědčila s výhradou, že ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku vyplývá, že v
důsledku jednání pachatelů bylo zmařeno jednání ve věci Městského soudu v
Praze, sp. zn. 21 Co 533/2007, proto se přiléhavějším jeví posouzení skutku
jako trestného činu pohrdání soudem podle § 169b alinea 3 tr. zák. Ani
postavení obviněného Ing. J. Š. by se však v důsledku této kvalifikace
nezměnilo, a otázka, která by měla být dovoláním řešena, po právní stránce není
zásadního významu. Státní zástupkyně se ztotožnila s vyjádřením státního
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k obsahově totožnému dovolání
spoluobviněného Ing. J. F., na které odkázala, a proto navrhla, aby Nejvyšší
soud dovolání obviněného Ing. J. Š. podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
odmítl. Alternativně navrhla jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud shledal, že obvinění v obsahově velmi podobných dovoláních
uplatnili shodně dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), e), g) h), k)
tr. ř. V obsahu dovolání však již neuvedli, které argumenty podporují který z
jimi uplatněných dovolacích důvodů, což patří k základním podmínkám řádně
podaného dovolání.
Z dikce ustanovení § 265b tr. ř. vyplývá, že dovolání je přípustné z výslovně
stanovených a taxativně vypočtených důvodů. Vymezení dovolacího důvodu je proto
obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání, jak stanoví i ustanovení §
265f odst. 1 tr. ř., čímž se zároveň limituje obsah a rozsah přezkumné činnosti
dovolacího soudu. Tím je dán požadavek, že každý dovolací důvod, o který
obviněný své dovolání opřel, musí být v dovolání nejen označen, ale též i
skutečně obsahově tvrzen, a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou obviněným
v daném trestním řízení spatřovány. Z povahy dovolání jako mimořádného
opravného prostředku, proto vyplývá značný důraz na obsah konkrétně uvedených
námitek, jimiž je odůvodňována existence uplatněného důvodu dovolání, přičemž
tyto výhrady musí věcně odpovídat některému zákonem stanovenému důvodu dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Důvody dovolání je proto nutno
chápat v jejich materiálním obsahu a nestačí jen jejich pouhé formální
označení.
Obvinění v dovoláních označili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b),
e), g), h), k) tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že podle §
265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl
vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla
tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr.
ř. je možné dovolání podat, když proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání,
ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k nápravě těch rozhodnutí, ve kterých byl
obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod podle písm. k) je možno
uplatnit, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Z obsahu podaného dovolání však plyne, že obviněný Ing. J. F. kromě toho, že na
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), e), k) tr. ř. pouze formálně
odkázal, resp. je jen označil, neuplatnil či nezmínil žádné z okolností, pro
které je možné z těchto důvodů dovolání podat. Jestliže obviněný nevznesl
jakékoliv výhrady, které by označeným dovolacím důvodům skutečně odpovídaly,
Nejvyšší soud nemohl správnost napadeného rozhodnutí, a řízení jemu
předcházející z hlediska uvedených dovolacích důvodů přezkoumávat, protože
neměl vytýčené žádné konkrétní vady nebo nedostatky, které by na tyto důvody
dopadaly. Obviněný tak obsahovou stránku dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1
písm. b), e), k) tr. ř. nenaplnil. Shodné platí i v případě obviněného Ing. J.
Š., který svým dovoláním nenaplnil obsahovou stránku dovolacích důvodů podle §
265b odst. 1 písm. b), e), h), k) tr. ř. Odkazy obviněných na námitky uplatněné
v průběhu trestního stíhání (v odvolání, apod.) jsou přitom bez významu,
protože rozsah a důvody dovolání musí být uvedeny v dovolání (viz § 265f písm.
1 tr. ř.).
Nejvyšší soud zjistil, že (shodné) námitky obviněných jsou v souladu s
označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (tedy byly
právně relevantně uplatněny) v těch částech jejich dovolání, v nichž vytýkali,
že trestný čin pohrdání soudem nelze spáchat na chodbě, kde soud nezasedá a
tudíž ho „nelze rušit ani zrušit“. Obviněný Ing. J. Š. pak uvedl, že jeho
jednání, kterým nebylo rušeno probíhající jednání soudu, mohlo být posouzeno
toliko jako směřující ke zmaření jednání soudu podle § 169b alinea 3 tr. zák.
Trestnost je však dána teprve v případě opakovanosti zmaření, což podle
obviněného nebylo splněno. Pokud jde o trestný čin výtržnictví podle § 202
odst. 1 tr. zák., obvinění shodně namítali, že ho nelze spáchat tím, že spolu s
dalšími obviněnými pokojně zablokovali dveře do jednací síně.
Nejvyšší soud zjistil, že tyto námitky obviněných odpovídají uplatněnému důvodu
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto z hlediska tohoto
důvodu, a uvedených námitek, přezkoumal správnost právního posouzení skutku.
Námitky obou obviněných shodně směřovaly především proti kvalifikaci jejich
jednání jako trestného činu pohrdání soudem podle § 169b linea 1 tr. zák. Podle
obviněného Ing. J. F. nelze tento trestný čin spáchat na chodbě, kde soud
nezasedá, a tudíž ho nelze rušit ani zrušit. Obviněný Ing. J. Š., jak již bylo
uvedeno, namítal, že žádné jednání soudu neprobíhalo a mohl se dopustit
maximálně jeho zmaření, když však chybí znak opakovanosti. Nejvyšší soud uznal
důvodnost námitek obviněných, že svým jednáním nenaplnili skutkovou podstatu
trestného činu pohrdání soudem podle § 169b alinea 1 tr. zák.
Trestného činu pohrdání soudem podle § 169b tr. zák. se dopustí ten, kdo
opakovaně závažným způsobem ruší jednání soudu (alinea 1), nebo kdo se
opakovaně při takovém jednání k soudu chová urážlivě nebo soud znevažuje
(alinea 2), anebo kdo opakovaně jednání soudu zmaří (alinea 3). Objektem tohoto
trestného činu je autorita a vážnost soudu, jakož i zájem na včasném a
důstojném projednání věci soudem, přičemž podmínkou je opakovanost jeho
narušení.
Jak již bylo uvedeno, objektivní stránka tohoto trestného činu je vymezena
třemi zcela rovnocennými alternativními způsoby jednání. V popisu skutku
uvedeného v tzv. skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně, jakož
i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, vyplývají skutečnosti svědčící o
tom, že v důsledku jednání obviněných došlo ke zmaření nařízeného jednání ve
věci Městského soudu v Praze vedeného pod sp. zn. 21 Co 533/2007, které muselo
být odročeno.
Nejvyšší soud v této souvislosti nesouhlasí s příliš extenzivním výkladem soudů
I. i II. stupně týkajícím se otázky, co lze považovat za jednání soudu. Jednání
soudu je hlavní líčení, veřejné zasedání v trestním řízení, a jednání podle §
115 až § 119 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, nebo neveřejné
zasedání. Jednání soudu zahajuje ve smyslu ustanovení § 117 občanského soudního
řádu předseda senátu, který ho řídí a končí. Dbá přitom, aby jednání probíhalo
důstojně a nerušeně… Právě důstojnost a včasnost takového jednání soudu je
chráněna trestním zákonem ve smyslu ustanovení § 169b tr. zák. Pokud jde o
širokou škálu dalšího jednání, které, jak odůvodňuje soud II. stupně by zůstalo
nepostižitelné (ačkoli zmíněné hodnoty narušuje stejnou měrou), Nejvyšší soud
podotýká, že taková jednání mohou postihovat jiná ustanovení trestního zákona,
pokud jednání pachatele naplní skutkovou podstatu některého jiného trestného
činu. Není-li tomu tak, pak může být takové jednání pouze přestupkem. Obvodní
soud pro Prahu 2 navíc v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 11 uvedl, že je
nepochybné, že k zahájení jednání ve smyslu § 117 odst. 1 a § 118 odst. 1
občanského soudního řádu nedošlo, což již samo o sobě je v rozporu s jeho
právním závěrem, že obvinění rušili jednání soudu.
Z těchto důvodů nebylo možné souhlasit se závěrem soudu I. a II. stupně, že
obvinění svým jednáním naplnili skutkovou podstatu trestného činu pohrdání
soudem podle § 169b linea 1 tr. zák. tím, že opakovaně závažným způsobem rušili
jednání soudu, protože v daném případě soud ještě nejednal. S extenzivním
výkladem tohoto pojmu tak, že jednáním je i činnost soudu bezprostředně
předcházející samotnému zahájení jednání, se přitom Nejvyšší soud neztotožnil.
Ze skutkových zjištění, jak jsou uvedená v tzv. skutkové větě výroku o vině
rozhodnutí soudu I. stupně, vyplývá, že obvinění svým jednáním zmařili
projednání věci vedené pod sp. zn. 21 Co 533/2007. Zmaření jednání znamená, že
soud nemohl v důsledku jednání pachatele ve věci rozhodnout nebo vykonat
všechny úkony, které v jednání vykonat zamýšlel, přičemž může jít o aktivní
jednání (např. nepřístojné jednání, které znemožnilo pokračovat v soudním
jednání) nebo opomenutí (nedostavení se k soudnímu jednání přes řádné
předvolání).
Nejvyšší soud však nepřisvědčil názoru státních zástupců Nejvyššího státního
zastupitelství vyslovených ve vyjádřeních k dovoláním obviněných, že by jednání
obviněných mělo být spíše kvalifikováno jako pohrdání soudem podle § 169b
alinea 3 tr. zák. Z podstaty zjištěného jednání sice skutečně vyplývá, že
jednáním obviněných došlo ke zmaření jednání soudu (konkrétně sp. zn. 21 Co
533/2007) a skutková podstata trestného činu podle § 169b tr. zák. pro takové
jednání pachatele nabízí rovnocennou alternativu, spočívající ale také ve
skutečnosti, kdy pachatel opakovaně jednání soudu zmaří (§ 169b linea 3 tr.
zák.). Také zde musí být současně splněn znak opakovanosti protiprávního
jednání, což však v dané věci nenastalo a soudy v tomto směru neučinily
požadovaná skutková zjištění. Je tedy zřejmé, že jednání obviněných nenaplňuje
ani skutkovou podstatu trestného činu pohrdání soudem podle § 169b alinea 3 tr.
zák. Nejvyšší soud tak přisvědčil této námitce obviněného Ing. J. Š. uplatněné
v jeho dovolání a považuje ji za důvodnou.
Pokud jde o trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchá ho ten,
kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti
nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo
kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší
shromáždění nebo obřad občanů. Trestní zákon tedy v citovaném ustanovení uvádí
jen demonstrativní výčet jednání, která mají povahu hrubé neslušnosti či
výtržnosti, a jejich další možné formy ponechává na výkladové praxi. Z ní je
patrné, že hrubou neslušností nebo výtržností mohou být jak fyzické útoky proti
osobám a věcem, tak i verbální projevy určitého charakteru, obojí pak učiněné
veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Podle právní věty výroku o vině
rozhodnutí soudu I. stupně se tohoto činu obvinění dopustili tím, že se veřejně
a na místě veřejnosti přístupném dopustili výtržnosti.
Aplikují-li se tyto zásady na souzený případ, je zřejmé, že také námitka
obviněných, že svým jednáním (pokojnou blokádou dveří jednací místnosti
Městského soudu v Praze, kdy nikoho nenapadli) nemohli naplnit znaky skutkové
podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., je důvodná.
Ve smyslu trestního práva jednáním chápeme projev vůle pachatele ve vnějším
světě, jako vědomé činnosti člověka k dosažení určitého cíle a záměru. Jednání
obviněných pak podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozhodnutí soudu I.
stupně spočívalo v podstatě v tom, že se po předchozí dohodě rozhodli k
„blokádě senátu Městského soudu v Praze a zbavení soudcovských talárů“
uvedených soudkyň, toto rozhodnutí realizovali tak, že se dne 8. 4. 2008 kolem
8:45 hod. v počtu tří mužů postavili před dveře jednací místnosti č. 174 v
budově Městského soudu v Praze, vstup do této jednací síně neumožnili ani přes
opakované výzvy (JUDr. H. Liškové, JUDr. T. Vejnara, JUDr. B. Horkého, členů
Justiční stráže, příslušníků Policie ČR), setrvali na místě i po uložení
pořádkové pokuty za rušení pořádku, neumožnění vstupu do jednací síně a poučení
o možnosti trestního stíhání. Obvinění tímto jednáním zmařili projednání věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Co 533/2007 (další nařízené
jednání muselo být posunuto), přičemž proti nim po neuposlechnutí všech výzev
museli zakročit jak orgány Justiční stráže, tak i příslušníci Policie ČR, kteří
je odtlačili od dveří jednací místnosti a proti obviněnému Ing. J. F. muselo
být použito donucovacích prostředků v podobě hmatů a chvatů a též přiložení
pout. Na základě takto zjištěného skutkového stavu pak soudy obou stupňů
shledaly za naplněné jak formální tak materiální znaky trestného činu
výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. S tímto závěrem se však Nejvyšší soud
neztotožnil.
V souvislosti s projednávaným případem Nejvyšší soud poukazuje především na
systematické zařazení trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.,
který je jedním z trestných činů hrubě narušujících občanské soužití, jejichž
specifické zákonné znaky jsou obsaženy v páté hlavě zvláštní části trestního
zákona. Pokud zákon tyto trestné činy označuje za trestné činy hrubě narušující
občanské soužití, vyjadřuje tím požadavek, aby jednání, jímž je některý z
těchto trestných činů spáchán, skutečně závažným způsobem a ve výrazné míře
narušovalo objekt tohoto trestného činu, tj. občanské soužití, veřejný klid a
pořádek.
Objektem trestného činu jsou společenské vztahy, zájmy a hodnoty, které jsou
chráněné trestním zákonem.
Objektivní stránku trestného činu pak tvoří především její obligatorní znaky,
kterými jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem.
Z hlediska správného právního posouzení jednání pachatele je přitom významné
zjištění vztahu mezi jednáním pachatele a objektem trestného činu, který byl
cílem jednání pachatele a byl jím bezprostředně zasažen. Jednání pachatele je
totiž projev jeho vůle ve vnějším světě jako vědomé činnosti, zaměřené na
dosažení určitého cíle.
Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl,
(str. 6), že obvinění přímo cílili na narušení veřejného pořádku, čímž m.j.
odůvodnil právní posouzení jejich jednání jako trestný čin výtržnictví, podle §
202 odst. 1 tr. zák., jehož objektem je právě občanské soužití, veřejný klid a
pořádek. Je sice skutečností, že veřejný klid a pořádek byl jednáním obviněných
narušen, ale z okolností případu nevyplývá, že toto bylo cílem obviněných, jak
tvrdí odvolací soud. Pohnutkou jejich jednání byla nespokojenost s rozhodováním
soudů ve věcech výchovy a výživy nezletilých dětí obviněných, v konkrétním
případě pak ve vztahu zejména k rozhodování JUDr. H. Liškové, resp. celého
jejího senátu, který se obvinění rozhodli „zablokovat“. Jejich jednání ale
nesměřovalo jen vůči členům tohoto senátu jako fyzickým osobám, ale i vůči
celému Městskému soudu v Praze jako státnímu orgánu, jak to vyplývá zejména z
jejich internetové prezentace, kde jako svůj cíl výslovně uvedli „zabránění
souzení všech opatrovnických kauz celému Městskému soudu v Praze“. Státní orgán
jako instituci pak proti různým druhům útoků chrání ustanovení § 153 a § 154
tr. zák. (trestné činy proti výkonu pravomoci státního orgánu ...; útok na
státní orgán).
Obecně není vyloučeno spáchání trestného činu výtržnictví i v budově soudu,
protože řádné občanské soužití, veřejný klid a pořádek, je předmětem ochrany
(objektem) trestného činu výtržnictví podle § 202 tr. zák. tehdy, je-li veřejně
nebo na místě veřejnosti přístupném narušen hrubou neslušností nebo výtržností.
V každém konkrétním případě je ale nutno vzít v úvahu také to, jaký byl
konkrétní cíl pachatelova jednání, jakým úmyslem byl veden, a při narušení více
zákonem chráněných zájmů, také jakou intenzitou byly tyto zájmy dotčeny.
Nejvyšší soud České republiky uvedl například již v usnesení ze dne 27. 6.
2001, sp. zn. 5 Tz 89/2001, že výtržností nebo hrubou neslušností ve smyslu
ustanovení § 202 tr. zák. je jen jednání, které závažným způsobem narušuje
veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj
pachatele k zásadám občanského soužití. Zpravidla jde o násilný nebo slovní
projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví,
majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných
(viz rozhodnutí pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Dále bylo poukázáno na to, že
podle soudní praxe ani každé fyzické napadení občana, i když se jej pachatel
dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat
skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 tr. zák. (viz
rozhodnutí pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr.). Tím spíše je třeba považovat za
hrubou neslušnost nebo výtržnost jen ty nejzávažnější verbální útoky, které
jsou srovnatelné jak s fyzickými útoky, tak i s jinými příklady hrubých
neslušností nebo výtržností výslovně uvedenými v citovaném zákonném ustanovení.
Oba obvinění přitom ohledně trestného činu výtržnictví v dovolání namítají, že
jen pokojně stáli před dveřmi jednací síně a k výtržnosti došlo až po zákroku
Justiční stráže a Policie ČR.
S ohledem na výše uvedené závěry ohledně trestného činu výtržnictví podle § 202
tr. zák., Nejvyšší soud těmto námitkám obviněných přisvědčil, přičemž zejména
vzal v úvahu, že obvinění se při svém jednání nedopustili fyzického násilí ani
hrubých verbálních útoků, které jsou pro výtržnictví typické. Jejich písemné
projevy o dodržování evropských rozsudků a o odvolání soudkyně z funkce, včetně
neumožnění vstupu do jednací síně, nemohly hrubě narušovat občanské soužití,
vzbuzovat obavy o bezpečnost u přítomné veřejnosti, nebo ji hrubě urážet,
protože proti těmto objektům nebyly zaměřeny. Toto jednání mohlo u nezúčastněné
veřejnosti ale vyvolávat nedůvěru k Městskému soudu v Praze, pochybnosti o
zákonnosti jeho rozhodování, a znevažovalo nejen jednotlivé soudce, ale také
celý Městský soud v Praze jako státní orgán, který (jako všechny soudy) má své
nezastupitelné místo a poslání v demokratické společnosti.
Pro naplnění formálního znaku skutkové podstaty trestného činu výtržnictví
podle § 202 odst. 1 tr. zák., které soudy spatřovaly v tom, že se obvinění
dopustili výtržnosti, nepostačuje podle názoru Nejvyššího soudu ani jednání
obviněných, kdy po opakovaném neuposlechnutí výzev k umožnění vstupu do jednací
místnosti, museli být zakročujícími příslušníky Justiční stráže a Policie ČR
odtlačeni od dveří. Intenzita pasivního odporu přitom byla vyšší zřejmě pouze u
obviněného Ing. J. F., když podle zjištění soudů se odtlačení od dveří bránil
„především“ tento obviněný a pouze proti němu muselo být užito donucovacích
prostředků.
Z hlediska uplatněných hmotně právních námitek obou dovolatelů Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že jejich jednání nenaplňuje formální znaky trestných činů,
jimiž byli uznáni vinnými, a napadený rozsudek odvolacího soudu, i jemu
předcházející rozsudek soudu I. stupně, tak spočívají na nesprávném právním
posouzení skutku.
Proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 4 To 700/2008, jakož i rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 3 T 125/2008, a to
ohledně obou dovolatelů, a za použití ustanovení § 261 tr. ř. rovněž ohledně
obviněného J. T., jemuž prospívají důvody, pro které bylo rozhodnuto ve
prospěch obou spoluobviněných, kteří podali dovolání.
Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. také zrušil všechna další rozhodnutí na
zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř.
Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Pro úplnost Nejvyšší soud ještě dodává, že se nezabýval obecnou námitkou Ing.
J. F. ohledně zásady in dubio pro reo, kterou nelze považovat za relevantně
uplatněnou výhradu. Tato námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a
hodnocení provedených důkazů, a proto není způsobilá založit přezkumnou
povinnost Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se dále nezabýval námitkami
obviněného Ing. J. F. týkajícími se uloženého trestu, neboť pokud zrušil výrok
o vině (také) u tohoto obviněného, zrušil zároveň i výrok o trestu a obviněný
bude mít možnost uplatnit své námitky v novém řízení.
Úkolem Obvodního soudu pro Prahu 2 bude, při dodržení všech v úvahu
přicházejících ustanovení trestního řádu, věc znovu projednat a učinit zákonu
odpovídající rozhodnutí. Zejména pak musí posoudit, zda jednání obviněných
naplňuje znaky skutkové podstaty jiného trestného činu, než byli uznáni vinnými
napadeným rozsudkem odvolacího soudu.
Závěrem a pouze pro úplnost lze připomenout, že ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř.
je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání
a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší
soud. Protože rozsudky byly zrušeny jen v důsledku dovolání obviněných, nemůže
v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch (§ 265s odst. 2
tr. ř.).
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš