7 Tdo 319/2010-II.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31.
března 2010 v Brně, ve věci dovolání obviněného M. H.,které podal proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 10. 12.
2009, sp. zn. 55 To 605/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České
Lípě pod sp. zn. 18 T 144/2009, o vazbě obviněného t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný M. H. nebere do vazby.
V neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2010 rozhodl Nejvyšší soud k dovolání
obviněného tak, že podle § 265k odst. 1, 2 a § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil
dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 55 To 605/2009, včetně navazujících
rozhodnutí a odvolacímu soudu přikázal, aby věc obviněného v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Tímto rozhodnutím se věc obviněného vrátila do stadia řízení o odvolání
obviněného a pozbyl podklad výkon trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců
nepodmíněně, který byl obviněnému zrušeným rozsudkem uložen a který v současné
době od 11. 12. 2009 vykonává ve Věznici Jiřice.
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl proto dovolací soud zároveň o vazbě tak,
jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, když důvody vazby podle § 67
tr. ř. u obviněného neshledal.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: 265b/1g
Spisová značka: 7 Tdo 319/2010
Datum rozhodnutí: 31.03.2010
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Dotčené předpisy: § 259 odst. 4 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: D
7 Tdo 319/2010-I.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 31. března 2010 v Brně v neveřejném
zasedání o dovolání obviněného M.H. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 55 To 605/2009, který
rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v České
Lípě pod sp. zn. 18 T 144/2009, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 55 To 605/2009, zrušuje.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený
rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 18 T
144/2009, byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247
odst. 1 písm. e) tr. zákona a byl odsouzen podle § 247 odst. 1 tr. zákona k
trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.
zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, a to do výroku o trestu.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 10. 12.
2009, sp. zn. 55 To 605/2009, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený
rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci znova
rozhodl, rozšířil skutkovou větu o další rozsudky o předchozích odsouzeních
obviněného za trestné činy krádeže a opět uznal obviněného vinným ze stejného
trestného činu jako soud I. stupně. Odvolací soud uložil také trest shodne s
rozhodnutím soudu I. stupně.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání
opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se
domnívá, že odvolací soud nesprávně posoudil po právní stránce skutek, když v
rozporu se zákonem rozšířil skutek o další předchozí odsouzení, pro která
nebylo sděleno podezření a pro která nebyl podán ani návrh na potrestání.
Učinil tak na základě odvolání podaného obviněným jen do výroku o trestu, čímž
odvolací soud podle něj porušil zákon, a to v ustanovení § 254 odst. 1, 2 tr.
ř. a § 259 odst. 4 tr. ř. Obviněný také namítá, že po hmotně právní stránce by
nemohlo být jeho jednání, tak jak bylo rozhodnuto soudem I. stupně,
kvalifikováno jako trestný čin, ale pouze jako přestupek. Cituje § 205 odst. 2
zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010 a uvádí, že podle
tohoto ustanovení nelze posuzovat zpětnost tak, jak tomu bylo do 31. 12. 2009,
k trestným činům podle § 247 odst. 1 písm. e) dřivě účinného trestního zákona.
Pokud by podle obviněného nedošlo k pochybení odvolacího soudu, uvedením
předcházejících rozsudků v jeho neprospěch, tak by byl dne 1. 1. 2010 z výkonu
trestu propuštěn.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené
rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci a také všechna
rozhodnutí obsahově navazující a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný také navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl
o jeho propuštění na svobodu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
obviněného uvedl, že dovolatel namítá porušení zásady „reformationis in peius“
odvolacím soudem, který ho sice uznal po zrušení rozsudku I. stupně vinným pro
tentýž skutek, který též stejně právně kvalifikoval jako trestný čin krádeže
podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zákona, a uložil mu i stejný trest, rozšířil
však oproti rozsudku nalézacího soudu text skutkové věty o popis celkem 6
dalších předchozích rozsudků. Státní zástupce pak odkazuje na nález Ústavního
soudu, čj. II. ÚS 304/04, který podřadil „reformationis in peius“ pod některý z
dovolacích důvodů a dovolací důvod uplatněný obviněným, považuje za relevantní.
V rámci této zásady pak dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5
Tdo 1086/2003 a 11 Tdo 1158/2005, která již tuto problematiku řešila se
závěrem, že i když obviněný podal odvolání toliko do výroku o trestu, pak
ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. nebrání tomu, aby odvolací soud ve svém
rozhodnutí upřesnil skutečnosti, které jsou objektivně dané, nepředstavují
žádnou změnu ve skutkových zjištěních a slouží toliko k přesnějšímu popisu
skutku. S odkazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 To 70/2005 se
státní zástupce nedomnívá, že by uvedením objektivních údajů o předchozích
odsouzeních obviněného odvolacím soudem došlo k porušení zásady „reformationis
in peius“. Domněnku dovolatele, že jeho jednání by bylo možno posoudit jako
přestupek považuje za mylnou.
Státní zástupce shledal námitky obviněného jako zjevně neopodstatněné a navrhl,
aby Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Pro posouzení, zda námitky obviněného spadají pod uplatněný důvod dovolání, je
podstatnou jeho námitka, že odvolací soud rozšířil skutek o další předchozí
odsouzení, čímž mj. porušil zákon v ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., když
odvolání podal toliko obviněný, a to pouze do výroku o trestu. Podle § 259
odst.4 tr. ř. v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený
rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v
neprospěch obviněného; ve výroku o náhradě škody tak může učinit též na
podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody. Toto
zákonné ustanovení upravuje tzv. zásadu zákazu změny k horšímu (reformationis
in peius), jejímž účelem je, aby prvostupňové rozsudky byly obviněným (resp. v
jeho prospěch oprávněnými osobami) napadány a podrobeny přezkumu soudem druhého
stupně, bez obavy obviněného z možného zhoršení jeho situace. Vzhledem k možným
hmotně právním důsledkům porušení zásady změny k horšímu, je námitka porušení
ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., byť se jedná o ustanovení trestního řádu,
relevantní a zakládající přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v rámci
uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší
soud z hlediska této námitky přezkoumal správnost rozhodnutí odvolacího soudu a
zjistil, že tato námitka obviněného je důvodná.
Podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zákona (účinného do 31. 12. 2009) spáchá
trestný čin krádeže ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl
za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Z uvedeného
vyplývá, že znaky „odsouzen nebo potrestán“ jsou formálními znaky skutkové
podstaty tohoto trestného činu, které mohou být naplněny buď alternativně jen
některým z těchto znaků, nebo kumulativně oběma z nich, a to v závislosti na
povaze,ale i počtu předchozích odsouzení včetně toho, zda byl uložený trest
alespoň zčásti vykonán.
Protože znak „potrestán“ znamená předchozí trestní postih pachatele, který byl
nejenom odsouzen, ale alespoň zčásti také vykonal uložený trest, je zřejmé,že v
případě pouze jednoho předchozího odsouzení pachatele, který uložený trest
alespoň zčásti vykonal, absorbuje potrestání pachatele i jeho odsouzení, které
je nutným předpokladem potrestání, tj. alespoň částečného výkonu trestu. V
případě pouze jednoho předchozího odsouzení pachatele spojeného s tímto výkonem
trestu, se tak pachatel dopustí trestného činu podle § 247 odst. 1 písm. e) tr.
zákona pouze tím, že byl za takový trestný čin v posledních třech letech
potrestán, a ne tedy i odsouzen. Samotné předchozí odsouzení pachatele je z
hlediska závažnosti jednání pachatele nepochybně méně závažné, než jeho
předchozí potrestání, u kterého ani výkon předchozího trestu nevedl k nápravě
pachatele, a nezabránil mu v tom, aby znovu trestný čin krádeže spáchal.
V případě více předchozích odsouzení pachatele pak některá z odsouzení mohou
naplňovat znak pouze odsouzení, jiná zase znak potrestání, takže v souhrnu může
být pachatel uznán vinným, že trestný čin podle § 247 odst. 1 písm. e) tr.
zákona spáchal a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen i
potrestán.
Je tedy zřejmé, že z hlediska závažnosti trestného činu je rozdíl mezi tím, zda
pachatel byl v předchozích třech letech pouze odsouzen nebo potrestán,zda
naplnil oba tyto znaky, a z hlediska intenzity naplnění těchto znaků je taky
rozdíl v tom, zda byl některý z těchto znaků naplněn pouze jedním předchozím
odsouzením, nebo více odsouzeními. V daném případě tedy odvolací soud
neupřesnil pouze popis skutku jeho doplněním, ale zhoršil postavení obviněného.
Ústavní soud České republiky ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že zákaz
reformationis in peius patří k esenciálním náležitostem trestního řízení
respektujícího ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jeho
funkcí je garance svobody odvolacího práva, práva na obhajobu a proto je třeba
jej pojímat co možná nejšířeji. K extenzivní aplikaci této zásady vede i zřejmý
fakt, že posledním arbitrem toho, co je či není ku jeho prospěchu, by měl být
zásadně obviněný, nikoli soud, který je nepochybně při úvaze, zda nějaká změna
obviněnému prospívá či nikoli, veden i vlastními hodnotovými představami. Zákaz
reformace in peius v případě, kdy soud rozhoduje jen o odvolání podaném ve
prospěch obviněného, se neomezuje jen na výrok o trestu, ale na jakoukoliv
změnu rozsudku, kterou by se zhoršovalo postavení obviněného (např. I. ÚS
670/05; II. ÚS 254/08).
Nejvyšší soud proto postup odvolacího soudu, který jen z podnětu odvolání
obviněného, a po zrušení rozsudku soudu I. stupně, který zpětnost obviněného
dovodil pouze z jednoho předchozího odsouzení (potrestání), nově rozhodl tak,
že skutkovou větu doplnil o dalších šest jeho předchozích odsouzení
(potrestání), považuje za zhoršení postavení obviněného. Zvláště pak v situaci,
kdy obviněný již v odvolání poukazoval na to, že od 1. 1. 2010 jeho jednání již
nebude trestným činem, ale toliko přestupkem a uložený trest v polovině trestní
sazby tak stejně nebude vykonán v celém rozsahu.
Rozsudkem odvolacího soudu tak byla porušena zásada zákazu změny k horšímu a
obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl
touto námitkou obviněného naplněn. Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je
uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. Přitom se nezabýval dalšími
námitkami uvedenými v dovolání, protože věc bude předmětem nového řízení o
odvolání obviněného, kde bude prostor k uplatnění těchto námitek.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš