7 Tdo 320/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 25. 3. 2008 dovolání
obviněného M. D., proti usnesení Městského soudu pro Prahu 1 pod sp zn. 9 T
83/2005 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 6 To 308/2007, a rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 14. 5. 2007, sp. zn. 9 T 83/2005.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 5. 2007, sp. zn. 9 T 83/2005,
byl obviněný M. D. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na
sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k podmíněnému trestu
odnětí svobody na šest měsíců se zkušební dobou na jeden rok.
Jako trestný čin posoudil Obvodní soud pro Prahu 1 skutek, který podle jeho
zjištění spočíval v tom, že obviněný jako člen představenstva obchodní
společnosti E. C., a. s., se sídlem v P., byl odpovědný za to, že společnost
neuhradila Finančnímu úřadu pro Prahu 5 daň z příjmů fyzických osob ze závislé
činnosti a funkčních požitků za zaměstnance za období leden až březen 2003 ve
výši 139 485 Kč, přestože byly částky strhávány z mezd zaměstnanců.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 6 To 308/2007, podle § 256
tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení
Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v celém rozsahu z
důvodů uvedených § 265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř. Pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. zahrnul námitku, že veřejnému zasedání
před Městským soudem v Praze sice byl fyzicky přítomen, avšak pod vlivem léků
se nacházel ve stavu, kdy nebyl schopen se na něj připravit, spojit se s
obhájcem a vnímat jeho průběh. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. vyjádřil námitkou, že ze skutkového stavu, který se stal podkladem výroku o
vině, není vůbec patrna forma jednání, jímž měl způsobit následek, takže jeho
trestní odpovědnost byla konstruována jen jako odpovědnost za následek. Namítl
také nedostatek úmyslného zavinění. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř. spojil s předcházejícími důvody dovolání. Obviněný se dovoláním
domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby ho zprostil
obžaloby.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i
předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné v části, v níž se opírá
o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Námitky spojené s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nemohl
Nejvyšší soud akceptovat. Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání
podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním
líčení nebo ve veřejném zasedání. Obviněný byl osobně přítomen veřejnému
zasedání, v němž Městský soud v Praze rozhodl o jeho odvolání. Přítomen byl
také obhájce obviněného. Z protokolu o veřejném zasedání je zřejmé, že na jeho
počátku ani v jeho průběhu obviněný sám nebo prostřednictvím obhájce neuvedl,
že je nějak indisponován, že není schopen sledovat průběh jednání, že není s to
se k věci vyjádřit apod., a nepožádal o případné odročení veřejného zasedání. Z
protokolu vyplývá, že se k věci vyjádřil tak, že se připojil k tomu, co uvedl
jeho obhájce. To ukazuje na odpovídající orientovanost obviněného. Dodatečné a
nijak nedoložené námitky obviněného o vlivu medikamentů na způsobilost
uplatňovat ve veřejném zasedání svá práva považuje Nejvyšší soud za zjevně
neopodstatněné.
Jinak tomu je, pokud jde o námitky zakládající dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) r. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné
nesprávné hmotně právní posouzení. Z hlediska objektivní stránky vykazuje znaky
trestného činu pouze takový skutek, jehož složkami jsou jednání pachatele,
následek a příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem. V
posuzovaném případě nemohl být skutek, tak jak ho ve výroku o vině zjistil
Obvodní soud pro Prahu 1, posouzen jako trestný čin pro nedostatek jednání a
zároveň pro nedostatek příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem.
Zjištění, že obviněný „byl odpovědný za to, že společnost … neuhradila … daň z
příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za
zaměstnance“ (ve skutečnosti neuhradila zálohy na daň z příjmů), není
zjištěním, které by vyjadřovalo nějaké konkrétní jednání obviněného, jímž by
naplnil zákonný znak trestného činu spočívající v tom, že pachatel „nesplní …
povinnost“. Podkladem výroku o vině může být pouze takový skutkový stav, jehož
součástí je zjištění, jak konkrétně obviněný jednal, přičemž jednání může mít
formu konání i formu opomenutí (§ 89 odst. 2 tr. zák.). V návaznosti na to musí
skutkový stav obsahovat také zjištění týkající se příčinné souvislosti mezi
jednáním obviněného a následkem. Samotná skutečnost, že obviněný byl členem
představenstva obchodní společnosti, která byla plátcem daně a která proto byla
povinna odvést za zaměstnance jako poplatníky zálohy na daň z jejich příjmů,
není dostatečným podkladem výroku o vině, pokud nebylo zároveň zjištěno, že
obviněný nějakým konkrétním projevem své vůle (např. příkazem nebo i jinak)
naplnil znaky jednání, jež vedlo k tomu, že obchodní společnost neodvedla
zálohy na daň. Při nedostatku konkrétních zjištění ohledně jednání obviněného a
příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a neodvedením záloh na daň je oprávněná
námitka, že soudy koncipovaly trestní odpovědnost obviněného jen jako
odpovědnost za následek, což není s principy odpovědnosti za trestný čin
slučitelné. Výrok o vině tudíž nemůže obstát. Za tohoto stavu je bezpředmětné
zabývat se blíže subjektivní stránkou trestného činu. Lze jen obecně
konstatovat, že úmyslným zaviněním obviněného musí být zahrnuty všechny složky
objektivní stránky trestného činu, tj. jeho jednání, následek a příčinná
souvislost mezi jednáním a následkem.
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 je rozhodnutím, které spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadené usnesení Městského soudu v Praze pak je
rozhodnutím, které je v důsledku toho vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Úvahy Městského soudu v Praze v odůvodnění
napadeného usnesení ohledně nečinnosti obviněného nemohly zhojit to, že výrok o
vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 postrádá jakékoli byť případně i
jen obecně formulované skutkové zjištění týkající se jednání obviněného. Pokud
jde o vztah výroku o vině a jeho odůvodnění, je třeba trvat na zásadě, že v
odůvodnění je jen blíže vysvětleno to, co je obsahem výroku, a že není
přípustné, aby rozhodné skutkové okolnosti, které nejsou obsahem výroku, byly
uvedeny jen v odůvodnění. Takové pojetí by bylo v rozporu s tím, že z hlediska
viny obviněného má konstitutivní význam výrok, nikoli odůvodnění. Otázkou
správnosti právního posouzení skutku se proto Nejvyšší soud zabýval ve vztahu k
tomu skutkovému stavu, který byl zachycen ve výroku o vině.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil jak napadené usnesení
Městského soudu v Praze, tak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 jako součást
předcházejícího řízení. Zrušil také všechna další obsahově navazující
rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Nakonec Nejvyšší soud přikázal
Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2008
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec