7 Tdo 324/2011-16
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 30. 3. 2011 dovolání
obviněného T. P. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v
Liberci ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 55 To 251/2010, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 1 T 47/2008 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. l tr. ř. se z r u š u j í rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 55 To 251/2010, a
rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 1 T 47/2008.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 2651 odst. l tr. ř. se Okresnímu soudu v České Lípě přikazuje, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 1 T 47/2008,
byl obviněný T. P. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 223
tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a
odsouzen podle § 223 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden měsíc, jehož
výkon byl podle § 81 tr. zákoníku, § 82 tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.,
trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb.) podmíněně odložen na zkušební
dobu jednoho roku. Výrokem podle § 229 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o
uplatněném nároku na náhradu škody.
Jako trestný čin posoudil Okresní soud v České Lípě skutek, který podle jeho
zjištění spočíval v tom, že obviněný T. P. dne 23. 7. 2007 v 10,20 hodin řídil
po silnici č. 268 mezi obcemi S. v Čechách a N. B. nákladní automobil zn. Avia,
přičemž na křižovatce se silnicí č. 26850 počal odbočovat vlevo na tuto silnici
ve chvíli, kdy byl předjížděn osobním automobilem zn. Suzuki Swift řízeným F.
H., a došlo ke střetu vozidel, při kterém F. H. utrpěl zranění s pracovní
neschopností do 8. 8. 2007.
O odvolání, které podal obviněný proti výroku o vině a trestu, bylo rozhodnuto
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 3. 8.
2010, sp. zn. 55 To 251/2010. Podle § 258 odst. l písm. d), odst. 2 tr. ř. byl
rozsudek Okresního soudu v České Lípě zrušen ve výroku o způsobu výkonu trestu
odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že výkon
trestu odnětí svobody byl podle § 58 odst. l tr. zák. podmíněně odložen a
zkušební doba byla podle § 59 odst. l tr. zák. stanovena na jeden rok. Jinak
zůstal rozsudek Okresního soudu v České Lípě nezměněn.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci. Tento rozsudek napadl
především potud, že jím byl ponechán beze změny výrok o vině, a v důsledku toho
napadl i výrok o trestu. Vytkl, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku”. Dovolání tedy podal z důvodu uvedeného v § 265b odst. l
písm. g) tr. ř., i když takto na citované ustanovení výslovně neodkázal.
Obviněný namítl, že viníkem dopravní nehody byl poškozený, který nereagoval
správně na to, že obviněný dával včas znamení o změně směru jízdy vlevo.
Obviněný také poukázal na celkově riskantní jízdu poškozeného. Dovoláním se
obviněný domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby sám
ve věci rozhodl nebo přikázal Okresnímu soudu v České Lípě věc v potřebném
rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i
předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Jednou z podstatných okolností posuzované dopravní nehody je to, zda obviněný
před svým manévrem, při kterém došlo ke střetu, dával znamení o změně směru
jízdy vlevo. Pokud by ho dával, a to včas, byl by to důvod, pro který poškozený
nesměl předjíždět. Podle § 17 odst. 5 písm. e) zákona č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o
silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, řidič nesmí předjíždět,
dává-1i řidič vpředu jedoucího vozidla znamení o změně směru jízdy vlevo a není-
li možné předjetí vpravo podle odstavce 1 nebo předjetí v dalším volném jízdním
pruhu vyznačeném na vozovce v tomtéž směru jízdy.
Soudy neučinily ohledně této otázky žádné vlastní skutkové zjištění. Obviněný
trval na tom, že dával znamení o změně směru jízdy vlevo. Poškozený v postavení
svědka tvrdil, že obviněný dával znamení o změně směru jízdy vpravo. Okresní
soud v České Lípě sice zaznamenal protichůdnost obou výpovědí, ale dále se
uvedenou otázkou již nezabýval. Nejistotu, které si byl patrně vědom, Okresní
soud v České Lípě překlenul tím, že na adresu jízdy obviněného vytkl, že
neodbočoval standardním způsobem tak, aby se zařadil co nejdále vlevo v části
vozovky určené pro jeho směr jízdy s ohledem na rozměry vozidla nebo nákladu a
šířku vozidla (míněna spíše šířka vozovky). Tím Okresní soud v České Lípě dal
průchod zjištění, že obviněný před změnou směru jízdy najel k pravému okraji
vozovky. Pokud jde o právní hodnocení způsobu jízdy obviněného, Okresní soud v
České Lípě konstatoval, že obviněný nerespektoval ustanovení § 21 odst. l
zákona o silničním provozu, pokud toto ustanovení stanoví, že řidič odbočující
vlevo nesmí ohrozit řidiče jedoucího za ním. Absence skutkového zjištění
týkajícího se znamení o změně směru jízdy vlevo se pak projevila tím, že
součástí právních úvah Okresního soudu v České Lípě není konstatování, že by
obviněný porušil ustanovení § 21 odst. l zákona o silničním provozu v části,
podle níž řidič odbočující vlevo musí dávat znamení o změně směru jízdy vlevo.
Přitom pokud by Okresní soud v České Lípě zjistil, že obviněný toto znamení
nedával, byl by to nejpádnější důvod k závěru o tom, že obviněný je viníkem
nehody.
K rozporům mezi výpovědí obviněného a svědeckou výpovědí poškozeného Okresní
soud v České Lípě jen paušálně odkázal na to, že výpověď poškozeného není ničím
zpochybněna. Stejně dobře je ovšem možné konstatovat, že nic nezpochybňuje
výpověď obviněného. Jestliže obviněný tvrdil, že dával znamení o změně směru
jízdy vlevo, je toto tvrzení v souladu s objektivním vývojem dopravní situace
potud, že obviněný skutečně změnil směr jízdy vlevo. Ve svědecké výpovědi
poškozeného lze najít nesrovnalosti např. pokud jde o jeho tvrzení, že obviněný
najel s vozidlem vpravo tak, že se polovinou šířky vozidla nacházel mimo
vozovku. To je v evidentním rozporu jak s výpovědí obviněného, tak se znaleckým
posudkem z oboru dopravy, jímž byl rekonstruován průběh jízdy obviněného před
střetem. Zásadním rozporem mezi výpovědí obviněného a svědeckou výpovědí
poškozeného v otázce, zda obviněný dával znamení o změně směru jízdy vlevo, se
měl Okresní soud v České Lípě důsledně zabývat, měl v tomto ohledu učinit jasné
skutkové zjištění, vysvětlit hodnotící úvahy, na podkladě kterých k naznačenému
zjištění dospěl, a pokud nemohl takové zjištění učinit, měl se řídit zásadou
„in dubio pro reo”. Toto pochybení Okresního soudu v České Lípě nenapravil ani
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci.
Rozhodnutí obou soudů je navíc vnitřně rozporné v samotné otázce, o jaký jízdní
manévr ze strany obviněného v době střetu obou vozidel vůbec šlo. Podle výroku
o vině a části odůvodnění obou rozsudků obviněný o d b o č o v a l vlevo, avšak
z jiných částí odůvodnění obou rozsudků se naznačuje, že se o t á č e l .
Variantu otáčení připustil znalecký posudek z oboru dopravy s ohledem na průběh
jízdy obviněného před změnou směru a na polohu vozidla obviněného v době střetu
ve vztahu k poměrům na křižovatce se silnicí č. 26850. Každý z těchto jízdních
manévrů je upraven jinými ustanoveními zákona o silničním provozu. Odbočování
je upraveno v § 21 zákona o silničním provozu a otáčení je upraveno v § 24
zákona o silničním provozu (byť zčásti odkazuje na obdobné použití ustanovení §
21 o odbočování). V tomto ohledu jde tedy o přesné určení ustanovení zákona o
silničním provozu, které měl obviněný porušit.
K otázce, které nebo která ustanovení zákona o silničním provozu obviněný
porušil, je třeba konstatovat, že ve výroku o vině není uvedeno žádné
ustanovení. Přitom zákonným znakem trestného činu ublížení na zdraví podle §
223 tr. zák. mimo jiné je to, že pachatel „poruší důležitou povinnost uloženou
mu podle zákona”. V takovém případě musí být ve výroku o vině uvedeno konkrétní
ustanovení zákona, které pachatel porušil a kterým mu byla stanovena nějaká
povinnost, o níž se činí závěr, že to je „důležitá povinnost”.
Z toho, co bylo uvedeno v předcházejících částech tohoto usnesení Nejvyššího
soudu, je zřejmé, že jak napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem -
pobočka v Liberci, tak předcházející rozsudek Okresního soudu v České Lípě jsou
rozhodnutími, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil rozsudky obou soudů,
zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila
podklad, a přikázal Okresnímu soudu v České Lípě, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl. Okresní soud v České Lípě odstraní vady vytknuté
tímto usnesením Nejvyššího soudu a znovu ve věci rozhodne.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec