7 Tdo 333/2025-1161
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 5. 2025 o dovolání obviněného T. P. podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2024, sp. zn. 8 To 171/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 123/2021 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. P. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 6. 2024, č. j. 3 T 123/2021-1017, byl obviněný T. P. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu tří let. Rovněž mu byla podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku uložena povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradit způsobenou škodu. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit poškozené Z. B. na náhradu škody 38 000 Kč.
2. Podle zjištění soudu prvního stupně vyjádřených ve výroku rozsudku se obviněný uvedeného trestného činu dopustil v podstatě tím, že dne 28. 3. 2021 v Praze XY po předchozí komunikaci prostřednictvím internetové sítě vstoupil na pozvání poškozené Z. B. do jejího bytu a během předvádění domluvené erotické služby k ní přistoupil, uchopil ji levou rukou kolem krku a se slovy „kde jsou prachy, naval všechny prachy“ ji sevřenou pěstí pravé ruky uhodil do obličeje, dále pak svoji agresi vůči poškozené stupňoval škrcením levou rukou, kterou jí stále držel krk v úchopu, přičemž poškozená nemohla v důsledku škrcení mluvit, ukazovala mu jen prstem směrem ke kuchyni. Poté ji odtáhl stále s levou rukou pod jejím krkem do koupelny, kde do ní strčil jednou rukou do hrudníku tak silně, že ztratila rovnováhu, upadla na zem, následně se k poškozené sehnul, opět ji chytil stejným způsobem za krk, přidržoval poškozenou na zemi, že nemohla vstát, řval na ni, ať mu okamžitě řekne, kde má peníze, načež poškozená opět prstem ukazovala do kuchyně, v důsledku toho ji pustil, vytáhl z kapsy nůž a demonstrativně s otevřenou čepelí jej držel, načež odtáhl poškozenou do kuchyně, kde mu poškozená z obavy o život a zdraví vydala částku v celkové výši nejméně 35 000 Kč. Obviněný dále poškozené odcizil mobilní telefon v hodnotě 3 300 Kč a následně z bytu odešel. Uvedeným jednáním způsobil poškozené zranění spočívající ve vyražení jednoho zubu a viklání jednoho zubu a tržné ráně spodního rtu.
3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2024, č. j. 8 To 171/2024-1095, byla odvolání obviněného proti výroku vině a trestu a odvolání státní zástupkyně v neprospěch obviněného proti výroku o trestu podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
4. Obviněný podal proti usnesení Městského soudu v Praze dovolání, a to s odkazem na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Zopakoval dosavadní procesní vývoj ve věci a konstatoval, že odvolací soud (v pořadí druhém zrušujícím usnesení) v rozporu s trestním řádem navedl nalézací soud, jak má hodnotit důkazy a jak ve věci rozhodnout. Odvolací soud podle obviněného nepravdivě uvedl, že se jednotlivé výpovědi obviněného diametrálně liší, ačkoliv jeho obhajoba je od počátku konzistentní. Obviněný vytkl, že soud prvního stupně v rámci třetího rozhodnutí věci bez jakékoli významné změny důkazů zcela změnil názor a rezignoval na zjištění materiální pravdy, jen aby vyhověl názoru odvolacího soudu, a obviněného shledal vinným, aniž by svůj závěr dostatečně vysvětlil. Takový postup je však v rozporu se zásadami trestního řízení a bylo tím porušeno právo obviněného na spravedlivý proces.
5. Obviněný nesouhlasil s hodnocením výpovědi poškozené Z. B., podle něj nešlo o svědkyni věrohodnou, její výpověď je naopak nelogická a vnitřně rozporná. Zpochybnil tvrzení svědkyně ohledně její ekonomické situace v době činu, upozornil na měnící se výpověď stran toho, jakou částku měla u sebe doma v hotovosti. Poukázal na závěry znaleckého posudku MUDr. Barbory Krupičkové, které podle něho vylučovaly tvrzení poškozené, že byla škrcena či rdoušena a vláčena po bytě. Soudy tak měly v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodnout ve prospěch obviněného o zproštění obžaloby. Byť byla verze poškozené vyvrácena, zůstala součástí skutkového děje, a skutková zjištění jsou proto ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný setrval na své obhajobě, že on poškozené žádné peníze nevzal, naopak ona se snažila okrást jeho, a že pokud se u něj při zadržení našly peníze v hotovosti, jednalo se o vypůjčené peníze od svědka D. S. Závěrem obviněný namítl, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako zločin loupeže namísto správné kvalifikace jako pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 146 odst. 1 tr. zákoníku nebo přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.
6. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného nejsou opodstatněné. Šlo zde především o vyjádření nesouhlasu s tím, jak byly hodnoceny důkazy, zejména výpověď poškozené, která byla ke zjištění viny klíčová. V této věci nebylo možné najít ani dovolatelem zmiňovaný „zjevný rozpor“, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., proto nebyl naplněn. Soudy pracovaly s výpovědí poškozené jako s hlavním usvědčujícím důkazem, který však nestál osamoceně, naopak plně odpovídal i dalším ve věci provedeným důkazům i místním a časovým souvislostem skutku.
Všechny důkazy ve svém souhrnu vytvořily důkazní komplex, který netrpí žádnými podstatnými rozpory a umožnil učinit závěr o vině obviněného bez důvodných pochybností. Současně usvědčující důkazy bezpečně vyvracely obhajobu obviněného. K namítanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný prakticky nenamítl, a to ani formálně, žádné vady právní kvalifikace ve smyslu dovolacího důvodu, pouze na základě vlastního hodnocení důkazů a vlastní skutkové verze označil právní kvalifikaci za vadnou.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), je však zjevně neopodstatněné.
9. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný výslovně uplatnil první variantu tohoto dovolacího důvodu, tj. zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů.
10. Námitka, že odvolací soud v podstatě přikázal soudu prvního stupně, jak má hodnotit důkazy a jaká skutková zjištění má ve věci učinit, neodpovídá žádnému důvodu dovolání. Nejvyšší soud se jí přesto zabýval z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu, avšak nemohl se s ní ztotožnit. Postup odvolacího soudu byl nejen v souladu s trestním řádem (zejména s ustanoveními § 258 a § 259 tr. ř.), ale nevybočoval ani z mezí spravedlivého procesu a nepříčil se ústavnímu pořádku České republiky. Ostatně k těmto námitkám se podrobně vyjádřil již odvolací soud zejména v odstavcích 8-10 odůvodnění napadeného usnesení. Nejvyšší soud se s tímto odůvodněním v zásadě ztotožňuje a dodává, že obviněný se mýlí, pokud namítá, že odvolací soud nesmí „zasahovat“ do hodnocení důkazů, které sám neprovedl, a k obsahu důkazů se konkrétně vyjadřovat. To je naopak jednou ze základních přezkumných povinností odvolacího soudu, která může vyústit ve zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, publikované pod č. 53/2022 Sb. rozh. tr.).
11. Je třeba připomenout, že odvolací soud například může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy [§ 2 odst. 5, 6, § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř.]. Dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění. Odvolací soud, pokud sám neprovedl potřebné dokazování, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení. V daném případě odvolací soud z těchto zásad nevybočil.
12. Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci rozhodl celkem třikrát. Poprvé rozsudkem ze dne 28. 2. 2022, ve kterém uznal obviněného vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Rozsudek byl k odvolání obviněného Městským soudem v Praze zrušen a nalézacímu soudu byl vytknut nedostatečný rozsah dokazování a nedostatečné hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., což činilo rozsudek nepřezkoumatelným. Odvolací soud uložil nápravu těchto procesních pochybení, doplnění dokazování a jeho řádné hodnocení.
Následně obvodní soud (po doplnění dokazování) rozhodl rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, v němž shledal obviněného vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak obviněný, tak i státní zástupkyně, přičemž tento rozsudek byl odvolacím soudem opět zrušen. V kasačním usnesení bylo konstatováno, že nalézací soud sice dokazování doplnil, nicméně provedené důkazy řádně nehodnotil a dospěl k podstatně odlišným (oproti prvnímu rozhodnutí ve věci) skutkovým i právním závěrům, aniž by však řádně vysvětlil, jakými hodnotícími úvahami se řídil, jakým způsobem jednotlivé důkazy hodnotil, případně proč některým důkazům uvěřil či neuvěřil.
Opětovně absentovalo logické hodnocení výpovědi obviněného i poškozené, nalézací soud nijak nepracoval s postupným vývojem výpovědí obviněného. Dále odvolací soud poukázal na to, v čem konkrétně spočívala rozpornost a neobjektivní hodnocení některých důkazů. Soudu prvního stupně nařídil, aby napravil svá opakovaná pochybení spočívající v absenci hodnocení důkazů a ve zcela nelogických závěrech, které bez podstatné změny v dokazování učinil odlišně ve vztahu jak k původním skutkovým zjištěním, tak k původní právní kvalifikaci skutku.
Třetím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 6. 2024 byl obviněný (po doplnění dokazování) shledán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a odvolací soud se (až na vytknutí drobného procesního pochybení) s tímto rozsudkem ztotožnil a konstatoval, že soud prvního stupně se řídil závaznými pokyny odvolacího soudu, řádně zhodnotil všechny provedené důkazy, své hodnotící závěry vtělil do odůvodnění rozsudku, kde dostatečně podrobně vyložil, jakými úvahami se řídil, to vše v souladu s požadavky vyjádřenými v ustanovení § 125 tr.
ř., a jednání obviněného podřadil pod odpovídající právní kvalifikaci. Je tedy zřejmé, že komplikovaný průběh řízení (opakovaná zrušující usnesení odvolacího soudu) nebyl způsoben tím, že by soudu prvního stupně nebylo umožněno nezávisle hodnotit důkazy, nýbrž zjevně nesprávným postupem tohoto soudu spočívajícím zejména v nedostatečném dokazování, absencí jeho řádného hodnocení, včetně navazujících nelogických závěrů skutkových i právních. Výtky obsažené v kasačních rozhodnutích byly dostatečně konkrétní, přitom odvolací soud nijak nevnucoval nalézacímu soudu svůj názor stran toho, jak má hodnocení jednotlivých důkazů vypadat a k jakým skutkovým závěrům má soud dospět.
13. Na tuto námitku navazuje výtka dovolatele, že soud prvního stupně při třetím rozhodování ve věci zásadně změnil právní kvalifikaci skutku, aniž by došlo k zásadní změně důkazní situace. Nejvyšší soud odkazuje na odstavce 13 a 17 odůvodnění napadeného usnesení, kde odvolací soud na tuto námitku přiléhavě reagoval v tom smyslu, že se rozhodně nejednalo o svévolný a ničím nepodložený obrat ve skutkových a právních závěrech nalézacího soudu. Jednak obvodní soud nerozhodoval za totožné důkazní situace (došlo k opakovanému doplnění dokazování). Kromě toho teprve v řadě třetím rozsudku provedené důkazy řádně hodnotil a své úvahy dostatečně v odůvodnění rozsudku vyložil a zhojil tak nepřezkoumatelnost předchozího rozhodnutí. Tato námitka je proto také zcela nedůvodná.
14. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba uvést, že konkrétní námitky dovolatele se v převážné většině týkaly hodnocení důkazů soudy. Dovolatel zopakoval svou obhajobu spočívající v tvrzení, že naopak on byl okraden poškozenou, která mu hotovost vytáhla z peněženky, on poškozenou jen jednou uhodil do obličeje, aby ji přiměl k navrácení peněz, rozhodně ji nijak neškrtil a při odchodu jí vzal pouze telefon. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani žádný jiný dovolací důvod) však neumožňuje celkovou revizi hodnocení důkazů a skutkových zjištění, čímž se řízení o dovolání liší od odvolacího řízení. Dovolací soud není dalším (třetím) stupněm plného skutkového přezkumu. Skutkové námitky obviněného spočívající v prosazování vlastní verze hodnocení provedeného dokazování nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Mimoto soudy obou stupňů se uvedenými námitkami v předchozím řízení logicky a přesvědčivě vypořádaly, přičemž jejich postup nevybočil z rámce daného ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., byť u nalézacího soudu to lze konstatovat až ve vztahu k jeho třetímu rozhodnutí ve věci. Provedenými důkazy byla obhajoba obviněného, že poškozené žádnou hotovost nevzal a peníze u něj nalezené pocházely od svědka D. S., spolehlivě vyvrácena. Soudy se obhajobou obviněného pečlivě zabývaly a dospěly k takovým pro právní kvalifikaci skutku rozhodným skutkovým zjištěním, která nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Závěr o vině obviněného nebyl opřen o jediný důkaz, jak tvrdila obhajoba, nýbrž vyplýval z celé řady v řízení provedených a řádně zhodnocených důkazů (např. prvotní zvukový záznam týkající se ohlášení trestného činu, výpověď svědka L. K., záznam telekomunikačního provozu, seznam věcí zadrženého ze dne 28. 3. 2021). Pro další argumentaci Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obou soudů.
16. S určitou mírou tolerance je pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná námitka, že skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, pokud jde o násilí vyvinuté obviněným na oblast krku poškozené, když ji za krk držel. Je třeba připomenout, že rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku jsou různé způsoby fyzického násilí užité obviněným vůči poškozené v úmyslu zmocnit se jejích věcí, mimo jiné i držení poškozené levou rukou za krk poškozené v úchopu (ve výroku rozsudku označeném jako škrcení), které obviněný (na rozdíl od úderu rukou do obličeje) popíral.
17. Rozhodné skutkové závěry soudů však nejsou ani v tomto ohledu ve zjevném rozporu s obsahem důkazů. Skutečnost, že obviněný na poškozenou fyzicky zaútočil způsobem popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku, naopak jednoznačně vyplynula z provedených důkazů. Konkrétně to, že obviněný poškozenou (mimo jiné) svíral rukou za krk, bylo podloženo nejen výpovědí samotné poškozené, kterou soudy považovaly za věrohodnou, ale i výpovědí svědka L. K., souseda poškozené, který s ní mluvil bezprostředně po napadení a který mj. vypověděl, že poškozená měla na krku modřiny, své zranění ukazovala i přítelkyni svědka. K modřinám mu poškozená sdělila, že ji muž, který ji napadl, škrtil. Nic na tom nemění, že z čistě soudně lékařského hlediska nebylo prokázáno intenzivní škrcení poškozené.
18. Vyjádření znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, mělo z pohledu závěru soudu, zda došlo ke škrcení, resp. rdoušení poškozené, spíše okrajový význam, protože znalkyně žádné stopy na krku poškozené nenalezla (vycházela z fotografií pořízených tři dny po činu) a mohla se tak ke rdoušení poškozené a jeho možné intenzitě vyjadřovat pouze v teoretické rovině. Znalkyně možnost násilí vyvinutého na krk poškozené svíráním rukou nevyloučila a připustila, že pokud by ke rdoušení došlo malou intenzitou, s odstupem tří dnů by zarudnutí v místě působícího násilí již nemuselo být patrné. Namítaná absence modřin na krku poškozené tři dny po činu tudíž nevylučuje skutkový závěr, že k násilí vůči krku poškozené skutečně došlo. Absence případných podkožních výronů tři dny po útoku však vypovídá o intenzitě, jakou k tomu obviněný musel vynaložit. Znalkyně i při výslechu u hlavního líčení setrvala na svém tvrzení, že pokud by poškozená v důsledku svírání krku obviněným nemohla mluvit, jak tvrdila, šlo by o velkou intenzitu, která by se projevila zmíněnými podkožními výrony, kožními oděrkami, známkami dušení, překrvením spojivek a tečkovitými krevními oděrky, a že tři dny poté by na krku poškozené byly určitě popsány úrazové změny. Popis útoku v té části, že „poškozená nemohla v důsledku škrcení mluvit“, proto nevychází ze závěrů znaleckého zkoumání (tedy ze závěrů znalkyně o vynaložené intenzitě násilí), na druhé straně soudy důvodně přihlédly k psychickému stavu, v jakém se poškozená musela po napadení obviněným nacházet a kterým byla ovlivněna jak její možnost obrany a případných slovních projevů, tak subjektivní vnímání situace. Důležité v tomto případě je, že bylo prokázáno, že skutečně došlo k tomu, že obviněný použil vůči poškozené násilí spočívající (mimo jiné) v tom, že rukou svíral její krk. Byť tato dílčí složka použitého násilí nebyla prokázána zmíněným znaleckým posudkem (ale nebyla jím ani vyvrácena), má toto skutkové zjištění svůj podklad v provedených důkazech (v tomto případě konkrétně ve výpovědích poškozené a svědka L. K.) a není s nimi v žádném rozporu. Jen pro úplnost zbývá dodat, že znaky trestného činu loupeže by byly v daném případě naplněny i použitím ostatních zjištěných forem násilí a rovněž pohrůžkou nožem tak, jak to je popsáno ve výroku rozsudku.
19. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání zjevně neopodstatněné.
20. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat hodnocení důkazů a skutková zjištění.
21. Předmětem právního posouzení z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je skutek, jak byl soudy zjištěn a jak je popsán ve skutkové větě výroku rozsudku. Na základě těchto zjištění byl obviněný uznán vinným (podle právní věty rozsudku), že proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Žádné konkrétní námitky týkající se právního posouzení však obviněný neuvedl. Pouze bez jakéhokoli dalšího odůvodnění konstatoval, že skutek měl být posouzen jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 146 odst. 1 tr. zákoníku, případně jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k absenci konkrétních námitek nemá Nejvyšší soud žádný relevantní podklad, ke kterému by se mohl vyjádřit. Jen nad rámec dovolacích námitek lze uvést, že ve zjištěném skutku, jak je popsán ve výrokové části rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, lze nalézt veškeré znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný v dovolání námitku nesprávné právní kvalifikace spojil s vlastním hodnocením důkazů a se svými skutkovými námitkami, které však jsou z pohledu tohoto dovolacího důvodu irelevantní. Podstata této dovolací námitky se tak netýkala otázky právního posouzení soudy zjištěného skutku.
22. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
23. Z důvodů výše uvedených Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 5. 2025
JUDr. Josef Mazák předseda senátu