7 Tdo 34/2025-502
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2025 o dovolání obviněného J. S. podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2024, sp. zn. 11 To 297/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 4 T 41/2024 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 8. 2024, č. j. 4 T 41/2024-429, byl obviněný uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. o nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky na náhradu škody a rovněž o nároku poškozené M. Č. na náhradu nemajetkové újmy v penězích, přičemž tato poškozená byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem nároku odkázána na občanskoprávní řízení.
2. Podle zjištění Okresního soudu v Kladně vyjádřených ve výroku o vině se obviněný dopustil výše zmíněných trestných činů stručně řečeno tím, že dne 7. 2. 2024 v době od 16:30 hodin do 17:28 hodin v XY – XY poté, co přijel k domu poškozené M. Č., která mu otevřela vchodové dveře, vběhnul dovnitř, kde nejprve po slovní rozepři s poškozenou zavřel a zamknul vchodové dveře, přestože jej poškozená žádala, aby odešel. Protože měla poškozená z jeho jednání obavu, běžela do kuchyně, kde si ze stolu vzala svůj mobilní telefon, aby zavolala matce či policii. Obviněný v úmyslu se telefonu zmocnit k ní přistoupil, a ačkoliv telefon pevně svírala, neboť mu jej nechtěla vydat, jí ho po přetahování vytrhnul z ruky a strčil si ho do kapsy kalhot. Poškozená jej odstrčila a rozeběhla se ke vchodovým dveřím v úmyslu z místa utéci, obviněný ji dohnal, zezadu ji uchopil za ruku a silou odtáhnul ode dveří a vykřikoval, že pokud ji nebude mít on, nebude ji mít nikdo, a ať se připraví, že ji zabije. Poté, co se poškozená pokusila vzít si svůj mobilní telefon zpět, ji udeřil sevřenou pěstí do oblasti rtů, v důsledku čehož u ní vzniklo poranění dolního rtu, a poté jí řekl: "tak pojď holčičko, jdeme nahoru", zezadu ji chytil a ruce jí tiskl k tělu, a přestože se mu poškozená bránila, odtáhnul ji po schodech nahoru do ložnice, kde ji povalil na postel a zaklekl ji v oblasti břicha. Poškozená se pokoušela volat z okna o pomoc, obviněný ji uzamkl v místnosti, následně po opětovném přetahování vzal kuchyňský nůž o celkové délce 32 cm s čepelí dlouhou 20 cm, běžel s ním proti poškozené a vyhrožoval jí, že ji dnes zabije, poškozená se ze strachu o svůj život ohnala proti noži rukou, čímž se řízla, obviněný ještě máchal nožem ve vzduchu směrem k ní a naznačoval jí pohyby bodání. Poškozená mu řekla, že pokud ji chce zabít, ať to není před dětmi, poté jí obviněný začal lepící páskou omotávat nohy a ruce s tím, že ji zabije, její tělo rozřeže, dá do vedle stojícího kufru a zahrabe na poli, čímž v poškozené vzbudil obavu, že by své výhrůžky zabitím mohl uskutečnit. Během toho si poškozená sundala z rukou a z nohou lepící pásku a řekla mu, že potřebuje ošetřit krvácení na ruce, aby ji pustil do nemocnice, načež ji obviněný vrátil mobilní telefon a nechal ji odjet osobním automobilem.
3. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2024, č. j. 11 To 297/2024-456, bylo odvolání obviněného směřující proti výroku o vině a trestu podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, ve kterém odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Namítl, že svým jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož proti poškozené nepoužil relevantní míru násilí, jednalo se tudíž o přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Pokoušel se sice poškozené vytrhnout telefon z ruky, neočekávané vytržení věci z rukou však nelze považovat za projev násilí.
Jeho jednání nebylo vedeno zištným motivem s cílem získat tím pro sebe obohacení v podobě mobilního telefonu. Jednalo se o nepromyšlené rozhodnutí, když se zalekl, že poškozená zavolá své matce a už tak vyostřená situace bude ještě eskalovat. Telefon jí po chvíli vrátil a poškozená proto v konečném důsledku nebyla vyloučena z jeho užívání. I kdyby svým jednáním naplnil skutkovou podstatu zločinu loupeže, byl by závěr o vině v přímém rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a se zásadou ultima ratio.
Obviněný vyjádřil názor, že se jednalo o pouhý přestupek. Nejednalo se totiž o jakoukoli formu přepadení, nýbrž o eskalaci konfliktu mezi bývalými partnery. Byla to poškozená, kdo situaci vyhrotil, kdo se choval agresivně a užíval vulgární výrazy. Odvolací soud nezkoumal duševní stav, v němž se obviněný posuzovaného jednání dopustil.
Závěr o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle obviněného oba soudy učinily pouze na základě sdělení poškozené, aniž by bylo vyhověno jeho důkazním návrhům na bližší zkoumání její věrohodnosti. Konečně obviněný namítl, že soudy nerespektovaly znění § 106 tr. zákoníku, když přihlédly v rámci ukládání trestu k jeho předchozímu odsouzení i přesto, že již bylo zahlazeno ze zákona. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze a přikázal mu věc k dalšímu řízení.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitkou nesprávného právního posouzení skutku jako zločinu loupeže se zabýval již Krajský soud v Praze, odkázal na jeho argumentaci a rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se posouzením znaku násilí, popřípadě pohrůžky bezprostředního násilí, včetně různých pohnutek pachatele. Státní zástupce připomněl, že poškozená vypověděla, že obviněný jí vzal telefon v momentě, kdy chtěla uskutečnit volání, tedy držela telefon pevně a jeho vytržení se bránila.
Pokud se tedy telefon dostal do dispozice obviněného v důsledku násilného jednání, došlo k naplnění subjektivní i objektivní stránky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Nedošlo ani k porušení ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o subsidiaritě trestní represe. Pokud obviněný vznesl výhrady vůči právní kvalifikaci přečinem nebezpečného vyhrožování, učinil tak prostřednictvím zpochybnění skutkových zjištění, neboť soudům vytknul, že vyšly z výpovědi poškozené. Soudy se však věrohodností poškozené důsledně zabývaly.
Ve vztahu k námitce zahlazení odsouzení státní zástupce uvedl, že soudům nic nebránilo v tom, aby z předchozího odsouzení obviněného vyvodily odpovídající závěry o jeho postojích k hodnotám chráněným trestním zákoníkem a o jeho sklonech k páchání trestné činnosti. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, a prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
8. Obviněný neuplatnil žádnou konkrétní relevantní argumentaci vztahující se k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitka, že soud nezkoumal duševní stav, v němž se obviněný činu dopustil, není dostatečně konkrétní a věcná, aby se jí mohl Nejvyšší soud zabývat, aniž by ji sám domýšlel (což není v řízení o dovolání přípustné). Totéž platí o námitce, že nebylo vyhověno důkaznímu návrhu na „bližší zkoumání“ věrohodnosti poškozené.
9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento důvod dovolání je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
10. Obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že jeho jednání postrádalo znak násilí. I když se tato námitka do značné míry opírá o vlastní skutkovou verzi obviněného, lze ji podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
11. Trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
12. Námitka absence relevantní míry násilí byla součástí obhajoby obviněného prakticky od počátku trestního řízení a oba soudy se s ní dostatečně vypořádaly a logicky odůvodnily, proč se s ní neztotožnily. Obviněný tvrdil, že nátlak na poškozenou, aby mu telefon vydala, nebyl natolik intenzivní, aby se dal považovat za násilí ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Z jeho strany údajně došlo pouze k nečekanému vytržení telefonu z ruky. To je však v rozporu se zjištěním soudů. V tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku se uvádí, že obviněný v úmyslu se telefonu zmocnit k poškozené přistoupil, a ačkoliv telefon pevně svírala, neboť mu jej nechtěla vydat, jí ho po přetahování vytrhnul z ruky a strčil si ho do kapsy. Následovala hádka mezi oběma zúčastněnými zahrnující i fyzickou potyčku a po nějaké chvíli se poškozená pokusila vzít si svůj telefon zpět, obviněný ji však udeřil sevřenou pěstí do oblasti rtů, v důsledku čehož u ní vzniklo poranění dolního rtu. Podle odůvodnění odvolacího z výpovědi poškozené jasně vyplývá, že mobilní telefon držela pevně, před obviněným jej bránila a obviněný musel užít násilí, aby jí telefon z ruky vytrhl. Takové jednání plně odpovídá výkladu pojmu „užití násilí“ jak jej chápe právní teorie i praxe, a to jako použití fyzické síly k překonání nebo zamezení již kladeného nebo očekávaného odporu ze strany oběti. Nešlo o pouhé neočekávané vytrhnutí věci z ruky poškozené, nýbrž o násilné překonání fyzického odporu poškozené, která věc pevně svírala a snažila se klást odpor. Nejvyšší soud dodává, že již v tomto okamžiku byl zločin loupeže dokonán, nicméně po chvíli násilné jednání obviněného ve vztahu k mobilnímu telefonu poškozené pokračovalo, přičemž intenzita násilí se stupňovala, když poté, co se poškozená pokusila vzít si svůj mobilní telefon zpět, obviněný ji udeřil sevřenou pěstí do oblasti rtů. Obviněný intenzitu použitého násilí zlehčoval, soudy však na základě zjištěných skutkových okolností správně uzavřely, že v jednání obviněného lze shledat naplnění znaku „užití násilí“ ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedená námitka obviněného je proto zjevně neopodstatněná.
13. Na výše uvedeném závěru nic nemění okolnost, že jednání obviněného nebylo motivováno snahou obohatit se. Soudy nijak nezpochybňovaly výhradu obviněného, že svým jednáním sledoval pouze to, aby obviněná nikam netelefonovala. Jak však správně uzavřely, pro naplnění znaků zločinu loupeže je nerozhodné, zda pachatel směřuje k tomu, aby si danou věc přisvojil, tedy aby se obohatil, nebo aby ji jen přechodně užíval, popřípadě aby ji zničil. Podstatné je, že měl úmysl se této věci zmocnit, což je v této věci nepochybné a ve své výpovědi to potvrdil i sám obviněný.
14. Pokud obviněný namítal, že poškozené telefon vrátil, a proto nebyla fakticky vyloučena z jeho užívání, nemohlo by to zpochybnit naplnění znaků zločinu loupeže, a kromě toho se taková argumentace zcela míjí s reálně zjištěným skutkovým dějem. Obviněný zmocněním se telefonu sledoval zjevně to, aby si poškozená nemohla přivolat pomoc (ať už od její matky, nebo od policie), což se mu také podařilo. Poškozená byla schopna policii kontaktovat až poté, co jí telefon po dokonání všech výše zmiňovaných trestných činů vrátil a ona z domu utekla. Je samozřejmé, že ne vždy je nutno podobné incidenty spočívající v násilném vytržení věci z ruky kvalifikovat jako zločin loupeže. Znak spočívající v použití násilí je třeba vykládat v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe. V posuzovaném případě však lze právní kvalifikaci činu podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku akceptovat, neboť odebrání telefonu bylo součástí delšího a závažného jednání obviněného vůči poškozené, které naplňovalo znaky i dalších trestných činů.
15. Námitku, že závěr o vině přečinem nebezpečného vyhrožování soudy postavily pouze na výpovědi poškozené, nelze podřadit pod žádný ze zákonných důvodů dovolání. Kromě toho je tato výhrada nesprávná – závěr o vině obviněného potvrdily i další provedené důkazy, jak odvolací soud shrnul v odstavci 5 odůvodnění napadeného usnesení.
16. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit výhradu obviněného týkající se zásady subsidiarity trestní represe, byť i tu obviněný založil na odlišných skutkových zjištěních, neboť své jednání zlehčoval a tvrdil, že se jednalo o běžnou partnerskou hádku a že agresivní a vulgární byla poškozená. Aplikací této zásady se již patřičně zabýval odvolací soud, který zdůraznil, že na případ je nutno nahlížet v celém jeho kontextu, a právě s ohledem na celé vyznění skutku je zřejmé, že se nejednalo o pouhou prudší hádku mezi bývalými partnery. I když se obviněný nechtěl obohatit a v tomto ohledu se proto nejedná o typický případ loupeže, všechny ostatní okolnosti případu vystupňovaly společenskou škodlivost jednání obviněného natolik, že uplatnění jiné, než trestní odpovědnosti zde nepřichází v úvahu. Obviněný se na poškozené dopustil násilí (tedy nejednalo se jen o pohrůžku bezprostředního násilí), v jehož důsledku došlo u poškozené ke dvěma zraněním, celé jednání trvalo relativně delší dobu, během které se intenzita násilí (ať už verbálního či fyzického) spíše stupňovala. Nutno zdůraznit, že právě v důsledku zločinu loupeže byla poškozená vydána obviněnému zcela na milost, a díky tomu, že si nebyla schopna přivolat pomoc, mohl pokračovat v trestné činnosti. Tento případ tak svým průběhem zcela vybočuje z mezí partnerských hádek. Nejvyšší soud připomíná, že incidentu byly přítomny tři malé děti obviněného a poškozené. Nemůže být sporu o tom, že být svědky takového jednání pro ně muselo být vysoce traumatizující, což samo o sobě zásadním způsobem zvyšuje společenskou škodlivost činu. Aplikace zásady subsidiarity trestní represe v daném případě rozhodně nevylučovala trestní odpovědnost obviněného a jeho trestní postih není neproporcionálním zásahem do jeho základních práv.
17. Nelze přisvědčit ani námitce, že soudy při rozhodování o trestu nesprávně přihlédly k předchozímu odsouzení obviněného za trestný čin znásilnění i přesto, že již bylo zahlazeno ze zákona. K této námitce se již dostatečně vyjádřil odvolací soud v napadeném usnesení (viz odstavec 12 odůvodnění) a Nejvyšší soud na toto správné odůvodnění odkazuje. Zahlazením odsouzení vzniká fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (§ 106 tr. zákoníku). Vznik fikce neodsouzení neznamená, že soudy nemohou k takové skutečnosti (v tomto případě že se obviněný dříve dopustil násilného jednání vůči ženě) při hodnocení osoby obviněného vůbec přihlížet, neboť zahlazením odsouzení neodpadá fakt předchozího spáchání činu, ale jen právní důsledky odsouzení. Soudy zmínily předchozí odsouzení obviněného, jelikož chtěly poukázat na zřejmou souvislost s jeho dřívější trestnou činností (zahlazené odsouzení se týkalo trestného činu znásilnění), z čehož vyvodily logický závěr o tom, že obviněný inklinuje k násilí na ženách. Takovému postupu nelze nic vytknout.
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v posuzované věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Tento dovolací důvod je tedy vázán na některý z ostatních dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo dovolání podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu a pokud je dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., platí tyto závěry i pro dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
19. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 2. 2025
JUDr. Josef Mazák předseda senátu