7 Tdo 340/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 3. 2006 o dovolání
obviněného J. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6.
2005, sp. zn. 4 To 358/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Teplicích pod sp. zn. 4 T 231/2004 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Z. o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 6. 5. 2005, sp. zn. 4 T 231/2004,
byl obviněný J. Z. uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle § 215
odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na šest
roků se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu propadnutí věci.
O odvolání obviněného, které směřovalo proti výroku o vině i proti výroku o
trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.
6. 2005, sp. zn. 4 To 358/2005. Podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř.
byl rozsudek Okresního soudu v Teplicích zrušen ve výroku o trestu odnětí
svobody a způsobu jeho výkonu, podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto
tak, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody na pět roků se zařazením do
věznice s ostrahou, a jinak zůstal rozsudek nezměněn.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to v rozsahu odpovídajícím
rozhodnutí o vině a v důsledku toho i v rozsahu odpovídajícím rozhodnutí o
trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vytkl nesprávné právní posouzení skutku, které spatřoval jednak v tom, že
poškozený nebyl osobou svěřenou mu do péče, a jednak v tom, že poškozený jím
nebyl týrán. Vyjádřil názor, že jeho jednání mělo být posouzeno jen jako
trestný čin ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. a že podle tohoto
ustanovení mu měl být uložen mírnější trest. Obviněný se dovoláním domáhal
toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal nové projednání
a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Jako trestný čin týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. a), b) tr.
zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Teplicích, s
nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil i Krajský soud v Ústí nad Labem,
spočíval v tom, že obviněný J. Z. v období nejméně od září 2002 do 12. 9. 2004
v místě svého bydliště v T., B., fyzicky i psychicky týral syna své družky
nezletilého B. Ž. tím způsobem, že ho surově byl pěstmi po celém těle, kopal do
něj, bil ho vařečkou a koženým páskem a hrubě mu nadával, což vyvrcholilo dne
12. 9. 2004 v 02:00 hod., když nezletilého opět fyzicky napadl, dal mu pěstí do
obličeje, mířil na něho plynovou pistolí, vyhrožoval mu, že ho zabije, kopal do
něho, bil ho pendrekem a vařečkou, čímž nezletilý utrpěl četné pohmožděniny po
celém těle, pro které byl hospitalizován na dětském chirurgickém oddělení
Nemocnice s poliklinikou v T. od 12. 9. 2004 do 16. 9. 2004.
Trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1 tr. zák. se dopustí
ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově. Čin se posoudí podle §
215 odst. 2 písm. a) tr. zák. mimo jiné tehdy, spáchá-li ho pachatel zvlášť
surovým způsobem, a podle § 215 odst. 2 písm. b) tr. zák., pokračuje-li
pachatel v páchání takového činu po delší dobu.
Pro naplnění znaků trestného činu týrání svěřené osoby, jak jsou vymezeny v
ustanovení § 215 odst. 1 tr. zák., není třeba, aby tu byl nějaký zvláštní či
výslovný akt, jímž je osoba svěřena do péče nebo výchovy pachatele. Vztah mezi
pachatelem a jinou osobou, který je citovaným ustanovením vymezen jako péče
nebo výchova, může vzniknout i fakticky, tj. neformálně na konkludentním
základě. To je zřejmé ze samotného znění ustanovení § 215 odst. 1 tr. zák.,
které je vyjádřeno dikcí „… osobu, která je v … péči nebo výchově“, aniž by byl
stav péče nebo výchovy jakkoli dále specifikován co do způsobu svého vzniku. V
posuzovaném případě vznikl vztah mezi obviněným a poškozeným podle zjištění
soudů tak, že obviněný umožnil své družce a jejímu synu, tj. poškozenému, aby s
ním bydleli v jeho bytě. Tak se vyvinulo společné soužití obviněného, jeho
družky a jejího syna, tj. poškozeného; k tomu přistoupilo i narození společného
dítěte obviněného a jeho družky. Toto soužití bylo z hlediska své povahy
srovnatelné s rodinným soužitím, což se projevovalo nejen tím, že obviněný
poškozenému umožnil bydlení ve svém bytě, ale i tím, že se podílel na úhradě
nákladů spojených s jeho hmotnými potřebami, zájmy a školní docházkou a že vůči
němu uplatňoval vliv k usměrňování jeho chování, tj. v podstatě výchovný vliv.
Skutečný vztah mezi obviněným a poškozeným tudíž byl takový, že poškozený byl
v péči obviněného, jak to Okresní soud v Teplicích vyjádřil v tzv. právní větě
výroku o vině. Pokud obviněný v dovolání zdůrazňoval svůj podíl a své náklady
v souvislosti se zajišťováním potřeb poškozeného, není to nijak v rozporu s
právním posouzením zjištěného skutku jako trestného činu týrání svěřené osoby a
naopak to plně podporuje závěr soudů, že poškozený byl v jeho péči, byť jen
fakticky a bez nějakého zvláštního či výslovného právního titulu.
Týráním ve smyslu § 215 odst. 1 tr. zák. se rozumí zlé nakládání pachatele s
osobou, která je v jeho péči, přičemž toto jednání se musí vyznačovat vyšším
stupněm hrubosti, bezcitnosti a také určitou trvalostí. Přitom nemusí jít jen o
fyzické týrání, ale i o psychické útrapy. Z hlediska osoby vystavené takovému
jednání se toto jednání musí jevit jako výrazné příkoří. Všechna tato kritéria
posuzované jednání obviněného naplňovalo. Podle zjištění soudů, jak jsou
podrobně rozvedena zejména v odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Teplicích,
šlo o bití, a to nejen pěstmi, ale i za použití různých předmětů (pásek,
vařečka), také o kopání a hrubé nadávky. Poslední akt se odehrál v noci a byl
vystupňován jak mírou fyzického napadení s použitím pendreku, tak mírou
psychického působení na poškozeného výhrůžkou zabití s namířenou pistolí. Zlému
nakládání byl poškozený vystaven nejméně od doby, kdy začal chodit do školy,
kde si stěžoval spolužákům a kde i na třídní učitelku působil tak, že to u ní
vyvolalo podezření z nepřiměřeného fyzického trestání, které pak bylo potvrzeno
vyšetřením poškozeného v pedagogicko – psychologické poradně, ke kterému dala
třídní učitelka podnět. Bez významu není ani zjištění, že poškozený si své
matce často stěžoval na to, že se mu nelíbí, jak s ním obviněný mluví a jedná.
Vezme-li se v úvahu celý souhrn dílčích zjištění ohledně jednání obviněného ve
vztahu k poškozenému, je namístě závěr, že šlo o týrání. Rozhodně nelze
akceptovat námitky obviněného v tom smyslu, že z jeho strany šlo jen o přísnou
výchovu poškozeného. Jednání obviněného se vyznačovalo takovým stupněm hrubosti
a bezcitnosti a jeho jednotlivé dílčí akty dosáhly takové četnosti, že tím byly
daleko překročeny meze pouhé výchovy, byť přísné, a že nešlo jen o ojedinělé či
nahodilé překročení těchto mezí.
Je tedy jasné, že poškozený byl osobou v péči obviněného a že ze strany
obviněného šlo o týrání poškozeného. Námitky obviněného, tak jak byly v
dovolání v obou těchto směrech uplatněny, evidentně nemohou obstát.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec