7 Tdo 348/2015-20
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 1. 4. 2015 dovolání
obviněné JUDr. A. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11.
2014, sp. zn. 8 To 196/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 89 T 18/2014 a rozhodl takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 8 To 196/2014, a rozsudek Městského soudu v Brně ze
dne 19. 3. 2014, sp. zn. 89 T 18/2014.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 89 T
18/2014, byla obviněná JUDr. A. H. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §
206 odst. 1, 3, 4 písm. b) tr. zákoníku a odsouzena podle § 206 odst. 4 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody na 36 měsíců s tím, že výkon trestu odnětí
svobody byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen, zkušební doba
byla podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na 54 měsíců a obviněné bylo
podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby podle svých sil nahradila škodu,
kterou způsobila trestným činem. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle §
229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody v adhezním řízení.
Jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3, 4 písm. b) tr. zákoníku
posoudil Městský soud v Brně skutek, který podle jeho zjištění spočíval v
podstatě v tom, že obviněná jako advokátka se sídlem v B. , Ú. , zastupující na
základě plné moci ze dne 14. 6. 2010 D. D. v exekučním řízení ve věci
vymáhání dlužného výživného pro její nezletilé děti M. D. , a V. D. ,
poté, co exekutor vymohl částky 20 600 Kč a 54 000 Kč jako výživné určené pro
obě nezletilé děti, byly vymožené částky na základě požadavku obviněné
převedeny ve dnech 10. 8. 2011 a 13. 2. 2012 na její bankovní účet, obviněná
takto obdržené peněžní prostředky nevydala, ale o vymožení pouze formálně
informovala D. D. s tím, že si peněžní prostředky ponechá a že bude proveden
zápočet na náklady jejího zastupování, zápočet neoprávněně provedla, což bylo
podle § 97 odst. 3 zákona č. 94/1993 Sb., o rodině, ve znění pozdějších
předpisů, zcela nepřípustné s ohledem na skutečnost, že se jednalo o peněžní
prostředky vymožené exekutorem jako výživné pro nezletilé děti, čehož si
obviněná jako osoba s právnickým vzděláním a praxí musela být vědoma, a svým
jednáním způsobila oběma dětem škodu ve výši 74 600 Kč.
Odvolání obviněné, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Krajského
soudu v Brně ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 8 To 196/2014, podle § 256 tr. ř.
zamítnuto.
Obviněná podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadla s odkazem
na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila se základní námitkou, že právní
posouzení věci z hlediska započtení je nesprávné, neboť nemá oporu v hmotném
právu. Kromě toho namítla, že obě částky použila se souhlasem poškozených jako
svých klientů na úhradu jejich dluhu na odměně za právní služby, což podle ní
vylučovalo trestnost činu. Uvedla, že předmětné prostředky jí nebyly svěřeny a
že nejednala s úmyslem je zpronevěřit. V souvislosti s dovolacím důvodem podle
§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytkla, že uložený trest je v rozporu s
principem proporcionality trestní represe. Obviněná se dovoláním domáhala toho,
aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a
rozhodnutí věci nebo ji zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření
připustil, že obviněná nemohla porušit ustanovení § 97 odst. 3 zákona o rodině,
protože nebyla subjektem vyživovací povinnosti vůči nezletilým dětem. Uvedl, že
závazky obviněné k nezletilým dětem vyplývaly z příkazní smlouvy, nikoli z
vyživovací povinnosti. Za protiprávní označil její jednání v rozsahu, v němž z
prostředků určených pro nezletilé děti uspokojila závazky jejich matky. Státní
zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal
Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené
usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3, 4 písm. b) tr. zákoníku se
dopustí mimo jiné ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, způsobí-
li uvedeným činem větší škodu a spáchá-li takový čin jako osoba, která má
zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Větší škodou se podle § 138
odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč.
Trestný čin je obecně v ustanovení § 13 odst. 1 tr. zákoníku definován
jako protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje
znaky uvedené v takovém zákoně. Z toho vyplývá, že trestný čin musí být činem
protiprávním.
Úvaha soudů, které vyvozovaly protiprávnost jednání obviněné z toho, že
porušila ustanovení § 97 odst. 3 zákona o rodině, je od základu chybná.
Podle § 97 odst. 3 zákona o rodině, který byl účinný v době činu, proti
pohledávkám na výživné je započtení vzájemných pohledávek přípustné jen
dohodou, přičemž proti pohledávkám na výživné, které je poskytováno nezletilým
dětem, není takové započtení přípustné. Tímto ustanovením se řídí započtení i v
případech, kdy proti pohledávkám na výživné stojí jiné pohledávky, než jsou
pohledávky ze vztahů upravených zákonem o rodině, neboť podle § 581 odst. 4
obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů), který byl účinný v době činu, započtení proti pohledávkám na výživné
upravuje zákon o rodině.
V posuzovaném případě nepřicházela aplikace ustanovení § 97 odst. 3
zákona o rodině vůbec v úvahu, protože tu nebyl vztah vzájemnosti mezi
pohledávkou na výživné a jinou pohledávkou. Vzájemnost pohledávek se vyznačuje
především totožností subjektů, mezi nimiž existují pohledávky. Pohledávky
nezletilých dětí M. D. a V. D. na výživné a pohledávka obviněné na odměnu
za poskytování právních služeb nebyly vzájemnými pohledávkami, protože
pohledávky dětí na výživné směřovaly proti jejich otci jako povinnému, a nikoli
proti obviněné jako jejich zástupkyni v exekučním řízení. Pohledávky na výživné
vyplývaly ze vztahu dětí a otce, resp. z vyživovací povinnosti otce, zatímco
pohledávka na odměnu za poskytování právních služeb vyplývala ze vztahu dětí
jako klientů a obviněné jako advokátky. K tomu přistupuje okolnost, že pokud
soudní exekutor vymohl částku 74 600 Kč jako výživné pro nezletilé děti,
přestaly v této výši existovat pohledávky dětí proti otci jako povinnému a na
jejich místo nastoupily pohledávky dětí na vydání této částky, což ale byly
pohledávky proti obviněné, která jako zástupkyně dětí mezitím nechala uvedenou
částku převést na svůj účet. Závazek obviněné vydat vymoženou částku dětem (v
době nezletilosti k rukám jejich matky jako zákonné zástupkyně) ovšem
nevyplýval z vyživovací povinnosti obviněné podle zákona o rodině, ale ze
vztahu založeného smlouvou o poskytování právních služeb. Je tedy jasné, že
obviněná nemohla porušit ustanovení § 97 odst. 3 zákona o rodině, jak se
domnívaly oba soudy.
Za situace, kdy tu byly pohledávky dětí proti obviněné na vydání
vymožené částky 74 000 Kč a pohledávka obviněné proti dětem na odměnu za
poskytování právních služeb, přičemž obě pohledávky vyplývaly ze smlouvy o
poskytování právních služeb a žádná z nich nebyla pohledávkou na výživné,
nebylo započtení vyloučeno ustanovením § 97 odst. 3 zákona o rodině.
Jestliže soudy považovaly postup obviněné za započtení, pak musí Nejvyšší soud
konstatovat, že započtení nebylo nepřípustné z důvodu, že bylo provedeno proti
pohledávkám na výživné. Tím pádem nemůže výrok o vině obstát, protože z
hlediska ustanovení § 97 odst. 3 zákona o rodině nebylo jednání obviněné
protiprávní. V důsledku toho nemůže obstát ani výrok o trestu a výrok o náhradě
škody. Rozsudek Městského soudu v Brně i usnesení Krajského soudu v Brně jsou
rozhodnutími, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za tohoto stavu již
nebylo nutné, aby se Nejvyšší soud zabýval dalšími námitkami uvedenými v
dovolání.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněné zrušil napadené
usnesení Krajského soudu v Brně, zrušil i rozsudek Městského soudu v Brně jako
součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také všechna další
obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal
Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec