7 Tdo 35/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 1. 2005 o dovolání
obviněného R. T., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
31. 8. 2004, sp. zn. 4 To 478/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 166/2002 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného R. T. o d m í t á .
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 2004, sp. zn.
31 T 166/2002, byl obviněný R. T. uznán vinným trestným činem podvodu podle §
250 odst. 1, 2 tr. zák (bod 1 výroku) a trestným činem ublížení na zdraví podle
§ 224 odst. 1 tr. zák (bod 2 výroku).
Trestného činu podvodu se podle zjištění okresního soudu dopustil obviněný tím,
že jako jednatel firmy R., s. r. o., rekonstrukce staveb, vybraný na základě
výběrového řízení vyhlášeného V. u. a s. s. (dále jen VUSS) uzavřel dne 3. 7.
2000 v Č. B. smlouvu o dílo s M. o. ČR, zastoupeným náčelníkem VUSS mjr. P. V.
, jejímž předmětem bylo provedení demolice objektů v objektu posádkového
komplexu J. k. v celkovém finančním objemu s maximální cenou 2.037.000,- Kč,
přičemž po provedení prací ze dne 26. 7. 2000 vyfakturoval daňovým dokladem
VUSS mimo jiné i náklady za odvoz do větších vzdáleností a náklady za
uskladnění odpadu na řízených skládkách, ačkoliv odpad pocházející z demolice
nechal zčásti uložit na nepovolenou skládku v bezprostřední blízkosti
vojenského objektu na levém břehu řeky V., čímž způsobil VUSS škodu ve výši
nejméně 91.982,10 Kč.
Trestného činu ublížení na zdraví se podle zjištění okresního soudu dopustil
tím, že dne 6. 5. 2002 mezi 15:05 hod. a 15:15 hod. v Č. B. na pěší zóně u O.
d. P. jako řidič osobního automobilu Toyota, v rozporu s ustanovením § 4 písm.
a), § 5 odst. 1 písm. b) a zejména s ustanovením § 26 odst. 1 zákona č.
361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích při vystupování ze svého
vozidla, při otevírání levých předních dveří ohrozil bezpečnost jiného
účastníka silničního provozu a srazil z jízdního kola cyklistku M. P., jedoucí
ve směru do ulice N. k ulici J., v důsledku čehož tato utrpěla podkožní krevní
výron levé temenní krajiny hlavy, podkožní krevní výron na levém lokti,
zlomeninu hlavičky levé vřetenní kosti s minimálním posunem a zlomeninu dolního
raménka stydké kosti vlevo, tedy poranění s obvyklou dobou léčení kolem 8 až 10
týdnů.
Obviněnému R. T. byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce dvaceti měsíců,
jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Bylo též
rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Odvolání obviněného proti rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 4 To 478/2004, zamítnuto jako
nedůvodné podle § 256 tr. ř.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný R. T.
prostřednictvím svého obhájce JUDr. T. S. dovolání.
Dovolání podal proti zamítavému výroku tohoto usnesení z důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí podle něj
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení, a dále z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř., neboť má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a)
až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k).
V odůvodnění dovolání obviněný k prvnímu skutku (§ 250 odst. 1, 2 tr. zák.)
namítá, že pokud byl odsouzen, že jako jednatel firmy R., s. r. o., obohatil
sebe, je takové tvrzení nelogické. Příjem společnosti R., s. r. o., není možné
automaticky označit za jeho vlastní příjem. Podle dovolatele je nutno odlišovat
jeho jako osobu fyzickou a společnost R. jako osobu právnickou. Podle
obviněného by takto nemohl obohatit sebe a pokud ano, nebylo zjišťováno, jakou
měrou. Dovolatel rovněž poukazuje na skutečnost, že soud nesprávně označil
společnost R., jejímž byl jednatelem, když její správný název je R. CB, spol. s
r.o.
Dále namítá, že podle popisu skutku k dokonání trestného čin podvodu nedošlo,
neboť nebyl naplněn znak obohacení, přesto jej soud prvního stupně uznal vinným
dokonaným trestným činem. Ve výroku okresního soudu se pouze uvádí, že obviněný
VUSS vyfakturoval práce podle smlouvy o dílo, nicméně popis skutku již neuvádí,
že neoprávněně vyfakturovaná částka byla společnosti R., s. r. o., skutečně
proplacena. Je to sice zmíněno v odůvodnění rozsudku, vina je však podle
obviněného konstituována pouze výrokem. Z výroku rozsudku není podle dovolatele
patrné ani to, že měl jednat v úmyslu uvést někoho v omyl. Obviněný také
vyjadřuje nesouhlas s tím, že ve výroku není jednoznačně stanoveno, která
fyzická osoba jednající za poškozenou organizaci měla být obviněným uvedena v
omyl. Má za to, že osoba jednající za VUSS mohla být srozuměna s tím, že odpad
je odvážen na jiné než ve smlouvě uvedené místo. V omyl mohla být ale uvedena i
osoba, která fakturu proplácela. Podle obviněného by však muselo být objasněno,
zda tato osoba nebyla obeznámena s tím, kam byl odpad odvezen. Obviněný se tak
domnívá, že jednání popsané v bodě 1 výroku o vině nenaplňuje skutkovou
podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr.zák.
Obviněný vznáší výhrady i proti právnímu posouzení druhého skutku jako
trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. Namítá, že v
místě, kde je pěší zóna, nemohl předpokládat při otevírání dveří vozidla
možnost pohybu dalších účastníků silničního provozu. V této souvislosti pak
doplňuje, že i kdyby měl možnost střet s jiným účastníkem silničního provozu
předpokládat, potom nevěděl, vědět nemusel a ani nemohl, že by svým jednáním
mohl jinému přivodit těžkou újmu na zdraví. Podle jeho mínění, pokud by
cyklistka jedoucí po pěší zóně jela „rozumnou rychlostí“, nemohla by po nárazu
do dveří vozu utrpět těžkou újmu na zdraví. Navíc je podle něj nepochybné, že
nedodržela dostatečný boční odstup, čímž podle jeho názoru nehodu
spoluzavinila. Konečně soudům vytýká, že provedené důkazy byly podle jeho
přesvědčení interpretovány v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“. Má proto za
to, že skutkem popsaným pod bodem 2 výroku nemohl naplnit skutkovou podstatu
trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák.
V závěru dovolání obviněný navrhoval zrušit napadené rozhodnutí i jemu
předcházející rozsudek soudu prvního stupně, aniž by navrhl, jak postupovat
dále.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání písemně vyjádřila podle §
265h odst. 2 tr. ř. Podle jejího názoru je možné s dovolatelem souhlasit v tom,
že popis skutku v bodě 1 výroku o vině není zcela přesný, neboť nezahrnuje
všechny rozhodné skutečnosti, jež vyplynuly z dokazování. Podle skutkové věty
rozsudku obviněný odběrateli vyfakturoval navýšenou cenu prací, čímž mu
způsobil škodu. Odůvodnění rozsudku pak výslovně uvádí, že společnosti R., s.
r. o., bylo skutečně vyplaceno o téměř 92.000,- Kč více, než ji skutečně
náleželo. Podle nejvyšší státní zástupkyně škoda tedy prokazatelně vznikla a
nemohlo se jednat pouze o pokus trestného činu. Nejvyšší státní zástupkyně také
připustila, že vyplacením částky nebyl obohacen bezprostředně obviněný, nýbrž
obchodní společnost, jejímž byl jediným společníkem, tedy subjekt od obviněného
odlišný. V této části považuje námitky dovolatele za důvodné.
Nicméně má za to, že i v případě, kdy by bylo znění skutkové věty v bodě 1
rozsudku opraveno v souladu s odůvodněním rozsudku, a kdyby byla upřesněna
právní věta v tom smyslu, že obviněný obohatil jiného a nikoliv sebe, neměly by
tyto zásahy do znění rozsudku zásadní význam pro postavení obviněného,
především by nemohly vést ke změně rozhodnutí o jeho vině trestným činem
podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Dovolání obviněného by proto podle
jejího názoru mělo být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Zbývajícím námitkám dovolatele podle ní přisvědčit nelze. Nejvyšší státní
zástupkyně považuje za irelevantní, která fyzická osoba jednající za VUSS byla
uvedena v omyl, neboť jednání obviněného podle ní směřovalo proti poškozené
organizaci jako celku.
Pokud jde o skutek pod bodem 2, obviněný podle jejího názoru měl a mohl
předpokládat, že v pěší zóně se mohou pohybovat i další účastníci silničního
provozu, přičemž o poškozené věděl. Mohl proto podle nejvyšší státní zástupkyně
rovněž předpokládat, že pokud jedoucí cyklistce otevře nečekaně do cesty dveře
vozidla a ta do nich narazí, může jí tak způsobit i velmi vážné zranění, a to v
závislosti na věku, jízdních dovednostech, rychlosti jízdy i technickém stavu
bicyklu. V této části proto považuje dovolání za nedůvodné.
Závěrem svého vyjádření navrhla, aby dovolání obviněného R. T.bylo podle § 265i
odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítnuto.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné,
bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě. Poté se
zaměřil na to, zda obviněným uplatňované námitky lze skutečně považovat za
některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek,
které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že uplatněnými námitkami obviněný naplnil deklarované
dovolací důvody podle § 265b odst. l písm. g), l) tr. ř., a přezkoumal proto
podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení. Dospěl
poté k následujícím závěrům.
Pokud jde o námitky dovolatele proti výroku o vině pod bodem 1, kterým byl
uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr.zák, jeví se
některé z nich částečně důvodné.
Zatímco právní věta konstatuje, že obviněný obohatil sebe, skutková věta
uzavírá, že „jako jednatel firmy R. s.r.o. … vyfakturoval …“. Podle toho, jakož
i z celého kontextu výroku je zřejmé, že plnění z faktury bylo poukázáno
jmenované společnosti, nikoli osobně obviněnému. Dovolateli tedy nutno
přisvědčit v tom, že i když byl jednatelem a jediným vlastníkem společnosti,
nelze bez dalšího obohacení společnosti považovat za jeho obohacení, neboť po
právní stránce se jedná o dva samostatné subjekty. Správně tedy mělo být v
právní větě uvedeno, že obohatil jiného. Na právním posouzení skutku jako
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se tím však nic nemění,
neboť jde o dvě rovnocenné alternativy téže skutkové podstaty (sebe nebo jiného
obohatí …). Rozdíl nelze spatřovat ani v materiálním naplnění skutkové
podstaty, protože navýšení příjmů společnosti, jejímž byl jediným vlastníkem,
zprostředkovaně vedlo ke zvýšení eventuálního zisku společnosti, který by byl
plně v dispozici obviněného.
Pokud jde o další námitku, podle které není zřejmé, zda zjištěné jednání
obviněného nezůstalo jen ve stádiu pokusu, Nejvyšší soud konstatuje, že
dokonání činu lze logicky dovodit ze závěru skutkové věty, podle něhož obviněný
popsaným jednáním způsobil škodu ve výši 91.982,10 Kč. Z toho je zřejmé, že
fakturovaná částka byla proplacena včetně neoprávněného navýšení. Je možno
souhlasit s tím, že tato skutečnost mohla být ve skutkové větě vyjádřena
výslovně, nicméně znění skutkové věty konstatující vznik škody logicky vylučuje
možnost, že by faktura proplacena nebyla a šlo by tedy jen o pokus trestného
činu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, 2 tr. zák.
Důvodnou shledává Nejvyšší soud námitku poukazující na nesprávné označení
společnosti, která práce prováděla. Zatímco rozsudek uvádí, že šlo o R., s. r.
o., správný název společnosti je R. CB, spol. s r. o. I když jde o pochybení,
nemělo za následek pochybnosti o identitě společnosti, neboť další údaje
sloužící k její identifikaci - adresa i IČ již byly uváděny správně. Nebezpečí
záměny s jiným podnikatelským subjektem tedy zjevně nehrozilo, na právní
posouzení skutku toto dílčí pochybení nemělo žádný vliv.
Další námitku obviněného brojící proti údajně nedostatečnému vyjádření
subjektivní stránky jeho jednání Nejvyšší soud neshledává důvodnou. Ze znění
skutkové věty „… vyfakturoval mimo jiné i náklady za odvoz do větších
vzdáleností a náklady za uskladnění odpadu na řízených skládkách, ačkoli odpad
pocházející z demolice nechal zčásti uložit na nepovolenou skládku v
bezprostřední blízkosti vojenského objektu, čímž způsobil VUSS škodu …“
zřetelně plyne, že obviněný bez vědomí objednatele fakturoval i náklady, které
v rozporu se zadáním zakázky nevynaložil, tedy uvedl jej v tomto ohledu v omyl
a způsobil mu tak škodu.
Neopodstatněná je i námitka, že ve skutkové větě nejsou specifikovány osoby,
které obviněný uvedl v omyl. Z popisu zjištěného skutku je zřejmé, že podvod
byl spáchán ke škodě V. u. a s. s. Č. B., tedy ke škodě právnické osoby.
Právnické osoby jednají v omylu, jedná-li v omylu jejich příslušný pracovník,
který je oprávněn za ně činit příslušný právní úkon. V tomto případě to tedy
byla osoba či osoby oprávněné schválit proplacení předmětné faktury, neboť byly
uvedeny v omyl v tom, že veškerý odpad byl odvezen na řízené skládky, jak tomu
odpovídala smlouva o dílo a předpokládaný rozpočet. Podle čl. 6.5. smlouvy o
dílo mezi R. CB, spol. s r. o., a VUSS Č. B. „Práce, které nebudou po dohodě
provedeny, nebudou fakturovány a cena za tyto práce bude od celkové ceny
odečtena“. Podle čl. 6.6. smlouvy „Pokud se v průběhu demolice ukáží objemy
prací dle nabídkového rozpočtu zhotovitele ve skutečnosti nižší, budou
fakturovány ve skutečně provedených objemech“. To, že obviněný dal pokyn ke
složení části odpadu na bližších a „divokých“ skládkách, snížilo podle zjištění
soudů předpokládané náklady o nejméně 91.982,10 Kč, o čemž však obviněný
objednatele neinformoval a vyfakturoval mu cenu, jako by veškerý odpad byl
uložen na vzdálenější, řízené a tudíž zpoplatňované skládky.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že skutková zjištění soudů reprodukovaná
ve výroku rozsudku pod bodem 1 odpovídají znakům skutkové podstaty trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Jediné pochybení spočívající v
užití nesprávné alternativy právní věty by sice bylo možno v dalším řízení
napravit nahrazením alternativy „obohatil sebe“ alternativou „obohatil jiného“,
což by však na právní posouzení zjištěného jednání, ukládaný trest ani
postavení obviněného nemělo žádný dopad. Ani po právní stránce nešlo o otázku
zásadního významu /§ 265i odst. 1 písm. f) tr. ř./.
IV.
Námitky ve vztahu ke skutku ad 2 výroku pak shledal Nejvyšší soud zjevně
neopodstatněné. Námitka obviněného, že nemohl v pěší zóně předpokládat výskyt
poškozené na kole, neobstojí. Pěší zóna není oblastí, kde by platil zákaz
vjezdu všech vozidel, vjezd je sem povolen omezeně vozidlům uvedeným ve spodní
části dopravní značky, která zónu vymezuje (viz § 39 odst. 4 zákona č. 361/2000
Sb. o provozu na pozemních komunikacích ve znění předpisů následujících).
Obviněný nikdy netvrdil, že by sám vlastnil povolení k vjezdu do pěší zóny,
poškozená k tomu dotazována v průběhu svého výslechu nebyla. Nicméně ani
eventuální jízda poškozené pěší zónou bez povolení by sama o sobě nebyla
skutečností, která by vylučovala odpovědnost obviněného za porušení povinností
uložených mu podle § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. b) a zejména podle § 26
odst. 1 cit. zák. (Otevírat dveře, jakož i nastupovat nebo vystupovat z vozidla
se smí jen tehdy, není-li tím ohrožena bezpečnost nastupujících nebo
vystupujících nebo jiných účastníků provozu).
Soudy dospěly k jednoznačnému skutkovému závěru, že příčinou pádu poškozené s
kolem bylo nečekané otevření dveří obviněným (byly vyloučeny skutkové verze, že
by poškozená spadla sama bez cizího přičinění). V této souvislosti třeba
zdůraznit, že podle zjištění soudů poškozená nenarazila do otevřených dveří
vozu obviněného (v takovém případě by bylo možno uvažovat o tom, zda nemohla
střetu zabránit včasným zastavením či objetím překážky), nýbrž byla sražena
dveřmi právě v momentě, kdy je míjela. V takovém případě nelze akceptovat
námitku obviněného, že nemohl předpokládat, že by takto mohl způsobit poškozené
zranění charakteru těžké újmy na zdraví podle § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák.
Soudy důvodně uzavřely, že zranění, které poškozená utrpěla, se vzhledem k
jejímu věku a pádu s kolem za jízdy na tvrdý povrch jeví jako nijak výjimečný
následek, což potvrdily i závěry znaleckého posudku z odvětví soudního
lékařství. Podle skutkových závěrů soudů nejela poškozená vyšší rychlostí a
její boční odstup od vozu obviněného byl adekvátní stísněným podmínkám, které
vytvořil právě obviněný zastavením svého vozu v pěší zóně. Nelze pomíjet ani
to, že vůz obviněného stál, měl vypnutý motor a nic nenaznačovalo, že by se měl
vůz rozjet nebo že obviněný hodlá z vozu vystoupit.
V.
Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání obviněného R. T. odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Dovolání obviněného opřené o dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
bylo z důvodů podrobně rozvedených v pasáži pod bodem III odůvodnění tohoto
usnesení shledáno Nejvyšším soudem částečně opodstatněným. Nicméně zjištěná
pochybení byla zcela podružného charakteru, a tak Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit
postavení obviněného, a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není
po stránce právní zásadního významu. V souladu s ustanovením § 265r odst.1
písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 26. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr