USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. března 2018 o dovolání, které podal obviněný K. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 5 To 50/2017, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 7/2008, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 4 T 7/2008, byl obviněný uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy a sbíhající se trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona č. 140/196 Sb. (dále jen „tr. zák.“) z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 11 T 75/2007, podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 10 T 173/2006, podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 7 T 37/2008, a podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 31. 5. 2010, sp. zn. 3 T 67/2008, byl podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byly zrušeny výroky o trestech z uvedených rozsudků a všechna další na ně obsahově navazující rozhodnutí. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o odkázání poškozeného s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se uvedené trestné činnosti obviněný dopustil v podstatě tím, že v osmi případech v době od 31. 5. 2006 do 1. 8. 2006 v úmyslu se neoprávněně obohatit předložil v COMMERZBANK Aktiengesellschaft v P., J., jako pravé k proplacení celkem osm padělaných šeků vyplněných bez vědomí majitele účtu na tiskopisech z šekové knížky vydané na základě padělané žádanky dne 11. 5. 2006 touto bankou k účtu R. K. a opatřených padělaným podpisem R. K. jako pravých, přičemž banka obviněnému šekové částky vyplatila, čímž jí byla způsobena škoda v celkové výši 2 890 000 Kč.
Na základě odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 5 To 50/2017, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že se obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 58/2017 Sb. pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že skutek popsaný ve skutkové větě výroku rozhodnutí není a nemůže být trestným činem. Poukázal na to, že soudy vycházely z rozporuplných důkazů, zejména z odborného vyjádření, když měl být podle jeho názoru vypracován znalecký posudek. Zpochybnil postup banky při vyplácení šeků. Namítl nevěrohodnost tvrzení R. K. ohledně jeho přehledu o účtu a nedostatečné prokázání výše škody. Závěrem k tomuto dovolacímu důvodu uvedl, že měla být soudem především uplatněna zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť jeho vina nebyla prokázána. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 5 To 50/2017, je zatíženo formální vadou a chybí v něm výrok o zamítnutí části odvolání. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a sám ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem, případně aby věc přikázal soudům k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do doby konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
Část dovolání, podle které jednání popsané v tzv. skutkové větě výroku rozsudku „není a ani nemůže být trestným činem“, není konkrétní námitkou proti hmotně právnímu posouzení a nelze na ni reagovat. Konkrétní námitky obviněný vznesl pouze proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním. Jejich podstata spočívá v tom, že se obviněný snažil prosadit svou vlastní verzi skutkového stavu založenou na tvrzení, že šeky uvedené ve výroku o vině podepsal R. K. jako majitel účtu, respektive že příslušné částky byly vybrány s jeho souhlasem a že dokonce byly použity v jeho zájmu. Jak vyplývá z výše uvedeného, takové námitky nemohou naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Zjištění soudů mají v důkazech odpovídající obsahovou oporu. Soudy srozumitelně, jasně a logicky přijatelně vysvětlily, z čeho čerpaly zjištění, že tzv. šeková knížka, z níž pocházely předmětné šeky, byla vydána obviněnému, který se k tomu vykázal plnou mocí majitele účtu, a že falšovaným podpisem majitele účtu byla opatřena jak tato plná moc, tak předmětné šeky. Soudy v tomto kontextu poukázaly na výpověď svědka R. K., kterou důvodně hodnotily jako věrohodnou, a na odborné vyjádření, jímž byly jeho podpisy na předmětných písemnostech jednoznačně identifikovány jako padělky. Odborné vyjádření nepodal „nějaký policista“, jak je uvedeno v dovolání, nýbrž odbor kriminalistické techniky a expertiz Policie České republiky – Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy jakožto subjekt zařazený mezi znalecké ústavy s oborem znalecké činnosti kriminalistika, včetně zkoumání ručního písma. Zpracovatel odborného vyjádření měl tedy potřebnou způsobilost k jeho podání. Odborné vyjádření obsahuje nejen předkládané závěry, ale také konkrétní a plně ověřitelné vysvětlení postupu, jímž zpracovatel k učiněným závěrům dospěl. Z ničeho nelze vyvozovat nepoužitelnost odborného vyjádření jako důkazu, a to ani ze závažnosti trestného činu, pro který bylo vedeno trestní stíhání obviněného. Nebylo proto nutné k týmž otázkám opatřovat znalecký posudek, jak se toho domáhal dovolatel.
Skutková zjištění soudů nejsou výsledkem svévolného postupu soudů při hodnocení důkazů, nýbrž naopak postupu zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy učinily skutková zjištění logicky navazující na obsah řádně provedených důkazů, bez jakékoli jejich dezinterpretace (viz zejména str. 15 – 16 rozsudku Městského soudu v Praze, resp. str. 5 – 6 rozsudku Vrchního soudu v Praze). Nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními soudů a s tím, jak hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Jestliže obviněný v dovolání zmínil shora uvedeným způsobem zásadu subsidiarity trestní represe, nejde ve skutečnosti o námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, ale opět o námitku, že trestná činnost nebyla obviněnému prokázána. Jen na okraj lze dodat, že o použití uvedené zásady soudy nemohly uvažovat v případě obviněného, který již byl několikrát odsouzen za podvody a který nyní spáchal zvlášť závažný zločin a další zločin a způsobil tak škodu několikanásobně převyšující hranici škody značné. Postih obviněného prostředky trestní represe je tak plně opodstatněný.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. slouží k nápravě vad rozhodnutí v případě, že v něm některý výrok chybí nebo je neúplný. O tento důvod se jedná, když určitý výrok nebyl vůbec učiněn, takže je výroková část rozhodnutí neúplná, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran vyslovit. Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
Obviněný ve svém dovolání namítl, že v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze chybí výrok o zamítnutí části odvolání. Tato námitka formálně naplňuje uvedený dovolací důvod, avšak Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou. Soud druhého stupně se zabýval celým odvoláním obviněného, rozhodoval o odvolání obviněného proti všem výrokům rozsudku Městského soudu v Praze a výrokem rozhodl o té části, kde shledal odvolání důvodným, tj. pouze o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Jestliže odvolací soud považoval výrok o vině a výrok o uloženém trestu za správný, nebylo nutné, aby to vyjadřoval nějakým zvláštním výrokem, a postačovalo, že tyto výroky ponechal nedotčeny. Zejména nepřicházelo v úvahu, aby odvolání obviněného zčásti zamítl jako nedůvodné, neboť zamítnout odvolání podané týmž odvolatelem ohledně téhož obviněného lze podle § 256 tr. ř. jen tehdy, zamítá-li se odvolání jako celek, tj. nikoli jen jeho část. Nejvyšší soud konstatuje, že v napadeném rozsudku žádný výrok nechybí ani není neúplný. Dovolání je v této části zjevně neopodstatněné.
Dovolání obviněného se tak zčásti zakládá na námitkách, které mají skutkovou povahu a nejsou tudíž dovolacím důvodem, zčásti se zakládá na námitkách, které je možné pokládat za dovolací důvod, avšak jsou zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Petr Hrachovec předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Josef Mazák