7 Tdo 356/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 16. 7. 2002 dovolání
obviněného M. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2002, sp.
zn. 8 To 1/02, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T
9/2001 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265j tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. z a m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2001, sp. zn. 42 T 9/2001, byl
obviněný M. Š. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm.
a), d), e) tr. zák., dalším trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák.
a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. a
odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu
odnětí svobody na 13 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák.
zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání městský státní zástupce v Praze a
obviněný M. Š. O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1.
2001, sp. zn. 8 To 1/02, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce zrušil
podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze
ve výroku o vině trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a v celém
výroku o trestu, podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že
obviněného uznal vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. c)
tr. zák., uložil mu podle § 219 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. za
všechny trestné činy úhrnný trest odnětí svobody na 15 let, zařadil ho podle §
39a odst. 3 tr. zák. pro výkon trestu do věznice s ostrahou a odvolání
obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
Obviněný M. Š. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze. Dovolání podal z důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že při správném právním posouzení zjištěného
skutkového stavu měl být uznán vinným jen jedním trestným činem vraždy podle §
219 odst. 1, 2 písm. a), d), e) tr. zák., a nikoli dvěma trestnými činy vraždy
kvalifikovanými jednak podle § 219 odst. 1, 2 písm. a), d), e) tr. zák. a
jednak podle § 219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Kromě toho namítl, že trest
odnětí svobody mu měl být s použitím ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. uložen ve
výměře pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. Navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání
a rozhodnutí věci, a to v jiném složení senátu.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i
předcházející řízení a shledal, že dovolání není důvodné.
Skutkový stav, o jehož posouzení jde vzhledem k námitkám uplatněným v dovolání,
spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 4. 12. 2000 kolem 17.00 hodin v P.,
usmrtil svou matku E. M˘.R., která byla těhotná, a svého bratra W. M˘.R.
bodnými ranami zasazenými potapěčskou dýkou a že dne 4. 12. 2000 kolem 21.00
hodin v P. usmrtil svého nevlastního otce M. M˘.R. tak, že ho zastřelil pistolí
ranou mířenou do hlavy. Oba soudy považovaly usmrcení matky a bratra obviněného
za jeden skutek a usmrcení nevlastního otce obviněného za druhý skutek. Od toho
se pak odvíjel právní závěr obou soudů, že šlo o dva trestné činy vraždy.
Důvod, pro který oba soudy považovaly jednání obviněného za dva skutky,
vycházel ze zjištění Městského soudu v Praze, že obviněný nejprve v afektu
usmrtil matku a bratra a že teprve následně po určitém časovém odstupu ze zcela
jiné pohnutky, a to ze strachu, usmrtil nevlastního otce, přičemž každý z obou
útoků byl proveden jiným způsobem. Z toho Městský soud v Praze vyvodil také
zjištění, že posuzované dva útoky nebyly po subjektivní stránce vedeny
jednotným záměrem. Na to navazoval právní závěr obou soudů, že chybí jeden ze
zákonných znaků pokračování v trestném činu, jak jsou vymezeny v § 89 odst. 3
tr. zák.
S tím se Nejvyšší soud v celém rozsahu ztotožnil. Podle § 89 odst. 3 tr. zák.
pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí
útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného
činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou
souvislostí časovou a v předmětu útoku. Lze připustit, že posuzovaný případ se
vyznačuje přítomností některých okolností, které jsou pro pokračování v
trestném činu příznačné, zejména tím, že oba útoky byly spáchány téhož dne, na
tomto místě a proti členům rodiny obviněného. Na druhé straně však je nutné
konstatovat, že pokud Městský soud v Praze zjistil, že obviněný pojal úmysl
usmrtit nevlastního otce teprve dodatečně po usmrcení matky a bratra za
situace, kdy se k tomu rozhodl ze strachu před nevlastním otcem a jeho reakcí
nad usmrcením ostatních dvou členů rodiny, vyznívá zcela přesvědčivě závěr, že
chybí jednotící záměr, který by oba útoky obviněného po subjektivní stránce
spojoval v jeden skutek. S absencí takového záměru koresponduje i odlišný
způsob provedení druhého útoku spočívajícího v usmrcení nevlastního otce.
Obviněný v dovolání neuvedl žádné konkrétní důvody, pro které považuje právní
závěry obou soudů v otázce pokračování za nesprávné, a omezil se pouze na to,
že vyjádřil souhlas s odvoláním městského státního zástupce v Praze podaným
proti rozsudku Městského soudu v Praze. Tím se ovšem obviněný se svým dovoláním
ocitl mimo rámec dovolacího důvodu stanoveného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle tohoto ustanovení je možné v dovolání namítat nesprávné právní posouzení
skutku, nikoli však nesprávnost skutkových zjištění samotných, vady v hodnocení
důkazů apod. Odvolání městského státního zástupce v Praze bylo založeno právě
na tom, že státní zástupce se neztotožňoval se skutkovými zjištěními Městského
soudu v Praze o tom, co obviněný sledoval usmrcením členů své rodiny, kdy pojal
úmysl je usmrtit, na které členy rodiny tento úmysl původně vztahoval, v kterém
stadiu svého jednání se rozhodl usmrtit nevlastního otce atd. Odkaz na tyto
veskrze skutkové námitky městského státního zástupce v Praze znamená v podstatě
to, že dovolání obviněného se opírá o námitky, které obsahově nenaplňují
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To znamená, že v tomto
ohledu jde o dovolání podané z jiných důvodů než jsou důvody uvedené v § 265b
tr. ř. Nejvyšší soud proto k těmto důvodům nepřihlížel.
K té části dovolání, v níž obviněný namítl, že mu měl být trest odnětí svobody
uložen podle § 40 odst. 1 tr. zák. pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, je
třeba uvést, že nejde o žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Ve vztahu
k výroku o trestu zákon stanoví dva dovolací důvody v § 265b odst. 1 písm. h),
i) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže
obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. V posuzovaném případě byl obviněnému uložen
trest odnětí svobody, tedy takový druh trestu, který zákon připouští, a tento
trest mu byl uložen ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené v §
219 odst. 2 tr. zák., byť jde o trest na samé horní hranici této sazby.
Námitka, že trest nebyl uložen podle § 40 odst. 1 tr. zák., tedy obsahově
nenaplňuje dovolací důvod stanovený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle §
265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže bylo rozhodnuto o
upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly
splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Tento dovolací důvod však
nijak nesouvisí s problematikou aplikace ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., tj.
s mimořádným snížením trestu odnětí svobody. Obviněný námitku týkající se
tohoto ustanovení zahrnul do dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., avšak ani tento dovolací důvod není touto námitkou obsahově naplněn.
Podle tohoto ustanovení lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Namítané nepoužití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. zjevně není
otázkou právního posouzení skutku, protože nemá žádný vztah k tomu, jak byl
kvalifikován skutek, jímž byl obviněný uznán vinným. Nejde ani o „jiné
hmotněprávní posouzení“, protože nemůže mít žádný vztah k výroku o trestu za
stavu, kdy jsou výslovně stanoveny zvláštní dovolací důvody týkající se trestu.
Připustit dovolání z důvodu „jiného nesprávného hmotněprávního posouzení“
proto, že nebylo použito ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., by logicky zakládalo
nutnost připustit dovolání i proto, že nebyla správně aplikována jakákoli
další ustanovení vztahující se k rozhodování o trestu, tedy např. i ustanovení
o účelu trestu (§ 23 tr. zák.), o výměře trestu (§ 31 až § 34 tr. zák.), o
úhrnném a souhrnném trestu (§ 35 až § 37 tr. zák.), o podmíněném odsouzení (§
58, § 59 tr. zák.) atd., a to by bylo v evidentním rozporu s koncepcí dovolání
jako mimořádného opravného prostředku. Způsob, jímž zákonodárce vymezil
dovolací důvody ve vztahu k rozhodování o trestu, vyjádřil přípustnost dovolání
proti výroku o trestu jen tehdy, pokud byl uložen nepřípustný druh trestu nebo
pokud byl uložen trest mimo sazbu nebo pokud trest vůbec nebyl uložen, protože
bylo nesprávně upuštěno od potrestání, resp. od potrestání s dohledem. Nejvyšší
soud proto při přezkumu napadeného rozsudku nepřihlížel k námitkám obviněného,
které se týkaly otázky použití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. při ukládání
trestu.
Podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného přezkoumal
napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a v rámci předcházejícího řízení
rozsudek Městského soudu v Praze, byla pouze ta námitka, která se týkala
otázky, zda zjištěný skutkový stav byl správně posouzen jako dva trestné činy
vraždy. V tomto ohledu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek je
správný a že dovolání obviněného není důvodné, a proto je podle § 265j tr. ř.
zamítl.
Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání, protože s tímto způsobem
rozhodnutí výslovně vyjádřili souhlas jak státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství, tak obviněný prostřednictvím svého obhájce, a to s ohledem na
ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. července 2002
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec