7 Tdo 360/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 3. 2006 o dovolání, které
podal obviněný Z. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11.
2005, sp. zn. 9 To 455/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 5 T 63/2005, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 5 T
63/2005, byl obviněný Z. S. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a
držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. a
odsouzen podle § 187 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden rok, pro
jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s
dozorem, a podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu vyhoštění z území ČR na dobu
deseti roků.
Trestného činu se obviněný dopustil podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 1
dvanácti případy prodeje kokainu, přičemž každá dávky měla 1 až 2 gramy.
Odvolání obviněného a odvolání státního zástupce, podané v neprospěch
obviněného, byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2005, sp. zn.
9 To 455/2005, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení
Městského soudu v Praze. Toto rozhodnutí napadl v rozsahu odpovídajícím výroku
o uložení trestu vyhoštění. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1
písm. g), h) tr. ř. Namítl, že pokud mu byl uložen trest odnětí svobody na
spodní hranici sazby stanovené pro tento druh trestu, daly tím soudy najevo, že
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nepovažují za příliš vysoký. Z toho
vyvozoval, že jeho trestná činnost ve skutečnosti nebyla tak závažná, aby zájem
na ochraně společnosti ve formě uložení trestu vyhoštění převažoval nad jeho
ústavně garantovaným právem na ochranu soukromého života podle čl. 10 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Vytkl, že soudy jednostranně a pouze obecně
zdůraznily hledisko ochrany společnosti bez současného dostatečného zhodnocení
okolností, které nebezpečnost jeho činu snižovaly. Poukázal na to, že až dosud
nebyl soudně trestán, ve věznici nebylo k jeho chování připomínek, měl řádné
bydliště v P., žil zde ve společné domácnosti s družkou, byl oprávněn v ČR
podnikat na základě živnostenského listu a původně měl na území ČR povolen i
dlouhodobý pobyt, který mu uplynutím doby skončil poté, co byl vzat do vazby,
takže nemohl požádat o jeho prodloužení. Připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu,
v nichž byl vysloven názor, že trest vyhoštění je možno uložit jen v takových
případech, kdy to poměry obviněného, zejména jeho vztahy blížící se rodinným
vztahům a vazby k určitému místu v ČR nevylučují. Obviněný se dovoláním domáhal
toho, aby Nejvyšší soud v rozsahu celého výroku o uložení trestu zrušil
napadené usnesení Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
1, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal
Obvodnímu soudu pro Prahu 1 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat především to, že jako relevantní
dovolací důvod obviněný uplatnil pouze důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. a že s tímto dovolacím důvodem korespondují pouze ty námitky, které lze
interpretovat tak, že obviněný jejich prostřednictvím namítal nepřípustnost
uložení trestu vyhoštění.
Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému
byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen
trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin,
jímž byl uznán vinným.
V posuzovaném případě nejde o situaci, že by obviněnému byl uložen trest
vyhoštění mimo zákonnou trestní sazbu (§ 57 odst. 2 tr. zák.), a obviněný v
dovolání nic takového ani nenamítal. Část jeho námitek však lze interpretovat
jako námitky ohledně přípustnosti trestu vyhoštění. V tomto ohledu Nejvyšší
soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Nepřípustnost trestu vyhoštění jako druhu ukládaného trestu zákon upravuje v
ustanovení § 57 odst. 3 písm. a) až d) tr. zák. I když obviněný v dovolání
výslovně neodkázal na žádné z těchto ustanovení, lze z obsahu jeho námitek
usuzovat na to, že měl patrně na mysli ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) tr.
zák., podle kterého soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel má na území
ČR povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu
vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Aby byl trest
vyhoštění nepřípustným druhem trestu, musely by být všechny tři podmínky
uvedené v citovaném ustanovení splněny současně.
Obviněný je osobou, která v době rozhodování soudů neměla a nadále nemá povolen
dlouhodobý pobyt na území ČR. Okolnost, že předtím měl dlouhodobý pobyt na
území ČR povolen, je nerozhodná, stejně jako to, že doba tohoto pobytu
obviněnému vypršela v průběhu trestního stíhání za okolností, kdy byl ve vazbě.
K námitce, že vazba obviněnému zabránila požádat o prodloužení dlouhodobého
pobytu, lze jen poznamenat, že obviněný se v této situaci ocitl z důvodů, které
byly výlučně na jeho straně, nehledě na to, že ani vazba není sama o sobě
důvodem, pro který by bylo vyloučeno žádost podat.
Samotná okolnost, že obviněný je držitelem živnostenského listu a je tedy
oprávněn podnikat na území ČR, neznamená, že jde o pracovní a sociální zázemí
vylučující uložení trestu vyhoštění, zvláště když obviněný tu žádnou živnost
fakticky neprovozoval.
Neformální a bezdětný svazek s družkou, kterou byla I. Z., rovněž cizí státní
příslušnice, rozhodně není důvodem, který by vyvolával zájem na spojování
rodin. K tomu je možné dodat, že obviněný má příbuzné v M. a že i v době
dlouhodobého pobytu na území ČR M. navštěvoval a s příbuznými udržoval styky.
Rozhodně tedy nepřichází v úvahu, aby uložený trest vyhoštění byl považován za
nepřípustný druh trestu vzhledem k ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák.
Soudy poukázaly také na to, že obviněný je státním příslušníkem M., nebyl mu
poskytnut azyl a nehrozí mu, že bude v M. pronásledován, mučen nebo vystaven
nelidskému nebo ponižujícími zacházení anebo trestu. Tím se soudy vypořádaly s
otázkou přípustnosti trestu vyhoštění i v tom směru, že nejde o nepřípustný
druh trestu vzhledem k ustanovení § 57 odst. 3 písm. a), b), d) tr. zák.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k námitkám obviněného ohledně přiměřenosti
uloženého trestu vyhoštění a meritorně se jimi nezabýval, neboť tyto námitky
nespadají pod žádný z deklarovaných dovolacích důvodů. Přiměřenost trestu
vyhoštění, jejíž hlediska jsou stanovena v § 57 odst. 2 tr. zák., není
kritériem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože toto
ustanovení stanoví jako důvod dovolání jen nepřípustnost uloženého druhu trestu
nebo uložení přípustného druhu trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu.
Namítaná nepřiměřenost trestu vyhoštění nenaplňuje ani dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo
jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Dovolací důvody jsou v ustanovení §
265b odst. 1 tr. ř. koncipovány tak, že mezi nimi je výslovně stanoven zvláštní
dovolací důvod, který se týká uloženého trestu, tj. dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejde-li o situaci, kdy výrok o vině nemůže obstát z
důvodu, že je vadný výrok o vině, lze výrok o trestu proto napadat zásadně jen
prostřednictvím dovolacího důvodu stanoveného ve vztahu k uloženému trestu,
tedy prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a
nikoli prostřednictvím jiného důvodu, zvláště pak ne prostřednictvím důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Připustit pouhou nepřiměřenost trestu jako
dovolací důvod podle tohoto ustanovení by bylo v rozporu s povahou dovolání
jako mimořádného opravného prostředku a navíc by to činilo ustanovení § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. nefunkčním, nadbytečným a v podstatě bezpředmětným,
protože nepřípustnost uloženého druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo
sazbu by při naznačeném pojetí vždy zakládalo dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Námitky obviněného, zaměřené proti výroku o trestu vyhoštění
z hlediska jeho přiměřenosti, proto nebyly způsobilé k tomu, aby mohly být
považovány za dovolací důvod a aby se jimi Nejvyšší soud dále zabýval.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec