7 Tdo 376/2016-50
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 13. dubna 2016 v Brně
dovolání obviněných P. S., a B. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 12 To 278/2015, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 36/2015, a rozhodl takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. S. a B. S.
odmíta j í.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 5 T
36/2015, uznal obviněného P. S. vinným pod body 2) a 3) rozsudku zločinem
podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a
obviněnou B. S. vinnou pod bodem 2) rozsudku přečinem podílnictví podle § 214
odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve formě pomoci podle
§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a pod bodem 3) rozsudku přečinem podílnictví
podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve formě
pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, které podle skutkových
zjištění soudu spáchali tím, že
obviněný P. S. a obviněná B. S.:
1) v měsíci září 2010 v H. K., ul. Č. ..., v zastavárně U Zimáku,
obviněný P. S. za blíže nezjištěných podmínek za přítomnosti své matky obviněné
B. S., přijal od obviněného V. D., do zástavy motorové vozidlo zn.
Mercedes-Benz, reg. zn. …, vin: …, společnosti UniLeasing, a. s., se sídlem
Randova 214, Klatovy, IČ: 25205552, v hodnotě nejméně 301 400 Kč, o kterém oba
věděli, že není majetkem obviněného V. D., ale patří leasingové společnosti,
které bylo zpronevěřeno obviněným J. M., stíhaným ve věci vedené u Okresního
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 82/2013, přičemž obviněná B. S. na pokyn
svého syna, obviněného P. S., při převzetí vozidla vyplatila obviněnému V. D.
částku 85 000 Kč, přičemž poté s vozidlem nakládal obviněný P. S., a to až do
přesně nezjištěné doby na počátku roku 2011, kdy od něj obviněný V. D. vozidlo
ze zástavy vyplatil za částku ve výši 125 000 Kč;
obviněný P. S. a obviněná B. S.:
2) v měsíci říjnu roku 2010, v H. K., ul. Č. ..., v zastavárně U Zimáku,
obviněný P. S. za blíže nezjištěných podmínek za přítomnosti své matky obviněné
B. S., přijal od obviněného V. D., do zástavy motorové vozidlo zn. VW
Transporter, reg. zn. …, vin: …, společnosti UniLeasing, a. s., se sídlem
Randova 214, Klatovy, IČ: 25205552, v hodnotě nejméně 306 700 Kč, o kterém oba
věděli, že není majetkem obviněného V. D., ale patří leasingové společnost,
které bylo zpronevěřeno obviněným J. M., stíhaným ve věci vedené u Okresního
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 82/2013, přičemž obviněná B. S. na pokyn
svého syna, obviněného P. S. při převzetí vozidla, obviněnému V. D. vyplatila
částku 90 000 Kč, a poté s vozidlem obviněný P. S. naložil blíže nezjištěným
způsobem.
Podle § 214 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil obviněného P. S. k trestu odnětí
svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Podle §
214 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil
obviněnou B. S. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §
81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí výkon trestu podmíněně
odložil na zkušební dobu dvou let.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 12 To
278/2015, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná odvolání obviněných P. S. a
B. S. podaná proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podali obvinění
prostřednictvím společného obhájce JUDr. Ladislava Sádlíka včas dovolání
opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění
podali samostatná dovolání, jejich námitky jsou však shodné. Namítli, že soudy
porušily zákon, neboť trestní věc neposuzovaly nestranně a přikláněly se k
hmotněprávním důvodům, které nebyly ničím prokázány. Obvinění jsou přesvědčeni,
že bylo porušeno právní pravidlo in dubio pro reo; mají za to, že ve věci je v
extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů obou stupňů a zjištěnými
skutečnostmi. Namítli, že soudy o jejich vině rozhodly zcela nesprávně.
Obvinění mají za to, že chybí jakékoliv předpoklady vzniku trestní
odpovědnosti, a že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jejich jednáním a
následkem. Nesouhlasí s právní kvalifikací skutku. Dále uvedli, že hodnocení
důkazů v jejich trestní věci představuje exces, v němž se projevila svévole
soudní moci, přičemž samotné hodnocení důkazů bylo podle nich provedeno za
stavu naprosté důkazní nouze, že jejich trestná činnost byla prokazována pouze
na základě výpovědi jediného svědka, přičemž byla plná rozporů a ničím
nepodložených tvrzení. Obviněná B. S. nadto podotkla, že v jejím případě není
možné dovodit (a to ani hypoteticky) vinu, neboť o automobilech nemá žádné
povědomí, a její jednání zcela postrádá motiv předmětné trestné činnosti
(uvedla, že s obviněným V. D. nejednala, neuzavírala žádné zástavní smlouvy,
jejichž předmětem měla být motorová vozidla uvedená ve skutku a že nikomu nikdy
žádné peníze nevyplácela). Absenci motivu trestné činnosti uvedl i obviněný P.
S. Oba obvinění shodně poukázali na rozpory ve výpovědi obviněného V. D. Dále
pak nesouhlasí s tím, že by předmětné automobily pocházely z trestné činnosti,
proto podle nich nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu
podílnictví podle § 214 tr. zákoníku. Obviněný P. S. uvedl, že se nedovolává
pouze nesprávných skutkových závěrů plynoucích z hodnocení důkazů, ale současně
poukazuje i na neexistenci jediného důkazu prokazujícího jeho vinu.
Obvinění z těchto důvodů navrhli, aby Nejvyšší soud shledal jejich dovolání
důvodnými, a aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 12 To 278/2015, a aby zprostil oba
obviněné P. S. i B. S. obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání
obviněných obsahují z velké části argumentaci podobnou té, kterou uvedli v
odvoláních, přičemž jde zejména o námitky proti skutkovým zjištěním, procesu
dokazování a hodnocení důkazů. Tyto námitky nelze pod uplatněný dovolací důvod
podřadit. Nejvyšší státní zástupce shrnul, že byly zajištěny a provedeny
všechny důležité a pro rozhodnutí podstatné důkazy, které byly získány a
následně provedeny v souladu s procesními předpisy; proces dokazování nebyl
svévolný a v trestní věci obviněných se nejedná ani o tzv. extrémní nesoulad
mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Co se
týče zpochybnění naplnění subjektivní stránky trestných činů, které obvinění
spáchali, je přesvědčen, že obvinění tak učinili opět pouze prostřednictvím
námitek směřujícím proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení důkazů. Nejvyšší
státní zástupce má za to, že pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit námitku
obviněných, že automobily nepocházely z trestné činnosti, a proto nemohlo dojít
k naplnění znaků trestného činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku. S odkazem
na judikaturu Nejvyššího soudu je přesvědčen o tom, že tato jejich námitka není
důvodná, přičemž doplnil, že v posuzované trestní věci skutečnost, že i po
zastavení vozidel byly ještě několik měsíců leasingové splátky hrazeny, nemění
nic na tom, že byl trestný čin podle § 214 tr. zákoníku spáchán.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněná, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za
podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnými jako
osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst.
1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných je zjevně neopodstatněné.
Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve
dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumávání
všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzených obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého
stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor
mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je
třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněných na
spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají
obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů
při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková
zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla
tato zjištění učiněna, apod. Zmíněný rozpor může nastat i v případě, že
skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech, které jsou zatíženy tak
závažnými vadami, že tyto úkony nelze použít jako důkaz, a buď tu nejsou žádné
další důkazy anebo zbývající důkazy nepostačují k tomu, aby jen na jejich
podkladě obstála skutková zjištění soudů.
Podle § 265f odst. 1 tr. ř. je Nejvyšší soud jako soud dovolací při rozhodování
o dovolání vázán tím, které výroky rozhodnutí, v jakém rozsahu a z jakých
důvodů dovolatel napadá a čeho se domáhá, včetně konkrétního návrhu na
rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1
písm. a) až l) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá.
Takto podané dovolání vymezuje rozsah a obsah přezkumné povinnosti dovolacího
soudu. Východiskem pro existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku je popis skutku
obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud
proto přezkoumává napadený rozsudek ve vztahu k těm skutkovým zjištěním, která
jsou uvedena v tzv. skutkové větě výroku o vině. S odkazem na důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je založeno rozhodnutí napadené dovoláním. Skutkový stav je
v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle § 2
odst. 6 tr. ř. (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád.
Komentář. II. díl 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, s. 1642). Protože důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení, dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat správnost a
zákonnost provádění dokazování. Postup soudu, jímž provádí dokazování v hlavním
líčení (veřejném zasedání) je totiž upraven trestním řádem, tedy procesním
předpisem, a není součástí hmotně právního posuzování.
Obvinění uplatnili v dovolání převážně skutkové námitky. Mezi ně patří námitka,
že soudy porušily zákon, neboť trestní věc neposuzovaly nestranně a přikláněly
se k hmotněprávním důvodům, které nebyly ničím prokázány, že ve věci existuje
extrémní nesoulad mezi zjištěnými skutečnostmi a právními závěry soudů, že
hodnocení důkazů v jejich trestní věci představuje exces, v němž se projevuje
svévole soudní moci, že ve výpovědi obviněného V. D. byly rozpory, a dále pak
že neexistuje jediný důkaz prokazující vinu obviněného P. S. Obvinění těmito
námitkami napadli rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož
i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové
námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Dovolací soud je zásadně
vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení
důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou
být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se
skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při
provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7
Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovým zjištěním soudů.
Obvinění právně relevantně namítli, že chyběly předpoklady vzniku trestní
odpovědnosti, nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obviněných a
jejich následky. Dále pak, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován
(automobily podle jejich tvrzení nepocházely z trestné činnosti, proto nemohlo
dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle § 214 tr.
zákoníku), a že u obou obviněných chyběl motiv ke spáchání trestného činu
podílnictví podle § 214 tr. zákoníku.
Podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku kdo ukryje, na sebe nebo jiného
převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území
České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj bude
potrestán odnětím svobody až na čtyři léta, peněžitým trestem, zákazem činnosti
nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty; spáchá-li však čin ve vztahu
k věci, která pochází z trestného činu, na který zákon stanoví trest mírnější,
bude potrestán tímto trestem mírnějším. Podle § 214 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitým trestem bude
pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 (§ 214 odst. 1 tr.
zákoníku) ve vztahu k věci, která má větší hodnotu. Podle § 214 odst. 3 písm.
c) tr. zákoníku odnětím svobody na dvě léta až šest let nebo propadnutím
majetku bude pachatel potrestán, spáchá-li takový čin ve vztahu k věci, která
má značnou hodnotu.
Podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku účastníkem na dokonaném trestném činu
nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání
trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním
poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí
nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník).
Podle § 17 tr. zákoníku k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní
sazby, se přihlédne a) jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej
pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde
zavinění úmyslné, nebo b) jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní
pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět
měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje, aby o ní pachatel
věděl.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněných, že chyběly předpoklady vzniku
trestní odpovědnosti a že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním
obviněných a následky jejich jednání. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je
trestným činem pouze takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za
trestný a současně vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Jedním z formálních
znaků trestného činu je skutková podstata trestného činu, vyjadřující typové
znaky trestného činu uvedeného v zákoně, přičemž jednotlivými znaky skutkové
podstaty trestného činu jsou objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní
stránka (zavinění). Objektivní stránka trestného činu podílnictví podle § 214
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spočívá v úmyslném jednání pachatele, který
ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc nebo jinou majetkovou
hodnotu, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky
nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj, nebo věc nebo jinou
majetkovou hodnotu, která byla opatřena za věc nebo jinou majetkovou hodnotu
uvedenou v písmeně a) tr. zákoníku. Subjekt trestného činu resp. jeho pachatel
(fyzická nebo právnická osoba) musí mít možnost s předmětem útoku (cizí věci
nebo jinou majetkovou hodnotou, která byla získána trestným činem spáchaným
jinou osobou), disponovat. Objektem trestného činu podílnictví je cizí majetek,
resp. cizí věc získaná trestným činem jiné osoby než podílníka, přičemž není
rozhodné, jakým trestným činem se tak stalo. Převedení na sebe nebo na jiného
podílník získává dispoziční moc nad věcí, která byla získána trestným činem, a
směřuje k realizaci užitku z věci, ať už pro sebe, nebo pro jiného. Jde však
vždy o převedení s vědomím nebo souhlasem osoby, která ji získala trestným
činem. Pokud by jednání, jímž dochází k převodu dispoziční moci na podílníka,
bylo samostatným trestným činem proti majetku, nejde o podílnictví, ale o
příslušný jiný trestný čin (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009,
sp. zn. 8 Tdo 46/2009). Z hlediska zavinění postačuje nevědomá nedbalost ve
smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku, přičemž kritériem vědomé i nevědomé
nedbalosti je zachování určité míry opatrnosti pachatelem, která je zpravidla
charakterizována jako potřebná míra opatrnosti. Ta je dána spojením
objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo
ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, neboť jedině spojení těchto dvou
hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti
odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 540/2012).
Podle § 214 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku okolností podmiňující použití vyšší
trestní sazby podle písmene a) je zde spáchání podílnictví ve vztahu „k věci
nebo jiné majetkové hodnotě větší hodnoty“. Věc nebo jiná majetková hodnota
větší hodnoty je taková věc nebo hodnota, jejíž hodnota činí nejméně 50 000?Kč,
což plyne z ustanovení § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol.
Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, s. 2141).
Podle § 214 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku bude pachatel potrestán odnětím
svobody na dvě léta až šest let nebo propadnutím majetku, pokud takový čin
spáchá ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě, která má značnou hodnotu.
Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle písmene c) je zde
spáchání podílnictví ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě značné
hodnoty. Věc nebo jiná majetková hodnota značné hodnoty je věc nebo jiná
majetková hodnota, jejíž hodnota činí nejméně 500 000?Kč, jak vyplývá z § 138
odst. 1, 2 tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání,
Praha: C.H.Beck, 2012, s. 2142-2143). Z hlediska zavinění postačuje nedbalost
nevědomá ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku. (srov. Draštík, A.; Fremr, R.;
Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl.
Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 1296).
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že v souladu s § 24 tr. zákoníku je účastenství
jedna z forem trestné součinnosti, a to vedle spolupachatelství. Rozumí se jím
organizátorství (organizátor), návod (návodce) a pomoc (pomocník). Pomoc je
nejběžnější a obecně také nejméně závažnou formou účastenství na trestném činu,
jejímž smyslem je umožnit nebo usnadnit hlavnímu pachateli spáchání trestného
činu nebo ho v jeho záměru alespoň podpořit, přičemž pomoc může být jak ve
formě pomoci fyzické, tak i psychické (intelektuální) (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 6. 5. 1943, sp. zn. 9 Tz 16/63). Pomoci je možné i
opomenutím určitého jednání. Pomoc k trestnému činu tedy nemusí být vždy
aktivním jednáním podporujícím hlavního pachatele (srov. Draštík, A.; Fremr,
R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I.
díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 212).
K námitce obviněných, že chyběl motiv pro spáchání trestných činů, jimiž byli
uznáni vinnými, Nejvyšší soud uvádí, že motiv (pohnutka) trestného činu,
jakožto vnitřní psychický podnět, který vede pachatele k rozhodnutí spáchat
trestný čin je fakultativním znakem subjektivní stránky trestného činu.
Fakultativní znaky subjektivní stránky trestného činu vykazují jen některé
činy, z toho důvodů je požadavek jejich naplnění jen u těchto trestných činů.
Motiv však není obligatorním fakultativním znakem skutkové podstaty trestného
činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku, z toho důvodu je tato námitka obou
obviněných zcela nedůvodná.
Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního
stíhání obou obviněných, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Z výsledků provedeného
dokazování vyplývá, že obviněný P. S. opakovaně za přítomnosti obviněné B. S.
přijal od obviněného V. D. do zástavy motorová vozidla, a to Mercedes-Benz,
reg. zn. …, (v hodnotě nejméně 301 400 Kč) a VW Transporter, reg. zn. …, (v
hodnotě nejméně 306 700 Kč), tehdy patřící leasingové společnosti, přičemž
vozidla byla předtím zpronevěřena obviněným ve věci vedené u Okresního soudu v
Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 82/2013, J. M.; vozidla tedy pocházela z trestné
činnosti spáchané na území České republiky, přičemž obviněný P. S. i obviněná
B. S. věděli, že automobily obviněnému V. D. nepatří. Obviněný P. S. vždy dal
obviněné B. S. pokyn k vyplacení peněžitých částek v celkové výši 175 000 Kč
obviněnému V. D., čímž obviněná B. S. napomáhala k realizaci převodu motorových
vozidel. Tímto usnadnila obviněnému P. S. jejich užívání stejně jako jejich
následný převod na něj resp. na obviněného V. D. S automobilem Mercedes-Benz,
reg. zn. …, P. S. nakládal, resp. užíval jej až do přesně nezjištěné doby, a to
na počátku roku 2011, kdy od něj obviněný V. D. vyplatil vozidlo ze zástavy. S
automobilem VW Transporter, reg. zn. …, obviněný P. S. naložil blíže
nezjištěným způsobem. Hodnota obou vozidel byla v celkové částce 608 100 Kč,
tj. jednalo se tak o motorová vozidla značné hodnoty.
Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný P. S. uvedeným jednáním
naplnil nejen subjektivní stránku zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm.
a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ale i všechny zákonné znaky uvedeného
zločinu, neboť užíval a na sebe nebo jiného převedl věc, která byla získána
trestným činem spáchaným na území České republiky, a takový čin spáchal ve
vztahu k věci, která má značnou hodnotu. Obviněná B. S. uvedeným jednáním
naplnila pod body 2) a 3) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením
odvolacího soudu shodně jako obviněný nejen subjektivní stránku přečinu
podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve
formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (pod bodem 2 rozsudku) a
přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (pod bodem 3
rozsudku), ale i všechny zákonné znaky uvedených přečinů, neboť usnadnila
jinému, aby užíval věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území
České republiky, a takový čin spáchala ve vztahu k věci, která má větší hodnotu
(bod 2 rozsudku) a usnadnila jinému, aby užíval a na sebe nebo jiného převedl
věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky, a
takový čin spáchala ve vztahu k věci, která má větší hodnotu (bod 3 rozsudku).
Jednáním obou obviněných v době spáchání skutků uvedených ve výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu byla ve
všech svých znacích naplněna skutková podstata trestných činů, za které byli
odsouzeni, přičemž mezi jejich jednáním a následkem trestného činu, tj. škodou,
která vznikla, byl příčinný vztah. Nejvyšší soud odkazuje na závěry soudů obou
stupňů, především pak na to, že skutky byly správně právně posouzeny, a to i se
zřetelem ke všem zásadám trestního práva.
K námitce obviněných týkající se údajného porušení pravidla in dubio pro reo,
Nejvyšší soud podotýká, že jde o pravidlo procesní, nikoli hmotněprávní, a
proto nenaplňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
slouží výlučně k nápravě vad spočívajících na nesprávném hmotněprávním
posouzení.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných P. S. a B. S. jsou zjevně
neopodstatněná, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O
dovoláních obou obviněných rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. dubna 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu